Sandřino Sinnohské putování

Trochu ponurý příběh

Náš trojlístek je na cestě do Jásotvillu, kde se koná první Soutěž. Sandra zrovna zápasila s nějakou stejně starou dívkou a Allie s Brettem jí pozorovali.

„Buneary! Volím si tebe!“

„Chimchare, pojď!“

Chimchar seskočil dívce z ramene a byl připraven zápasit. Proti němu stál malý králíček. Sandra vytáhla svůj stříbrný Pokédex. „-BUNEARY, KRÁLIČÍ POKÉMON. KDYŽ VYCÍTÍ NEBEZPEČÍ, ROZVINE OBĚ UŠI. KDYŽ JE JÍ CHLADNO, SVINE SE DO KLUBÍČKA A USNE-“ ozvalo se.

„Buneary, Omračující ránu!“

„Chimchare, Žhnoucí útok!“

Buneary rychle vyskočila a chystala se Chimchara zasáhnout ušima. Naštěstí se jí to nepodařilo, protože jí zasáhly hořící úlomky a tak Buneary spadla na zem.

„Ale ne! Buneary, Rychlý útok!“

„Chimchare! Ještě jednou Žhnoucí útok!“

Tentokrát to ale Chimcharovi vůbec nevyšlo. Jiskřičky se strefily do blízkého stromu a Buneary do Chimchara vrazila velkou silou.

„Skvěle! Ránový útok!“

„Chimchare, pokus se ještě o Žhnoucí útok!“

Buneary vyskočila a začala Chimchara zuřivě mlátit svýma ušima. Jenže ten jí zasáhl jiskřičkami přímo do obličeje. Buneary byla poražena.

„Buneary, vrať se. Byl to dobrý zápas,“ řekla dívka a odvolala svou Buneary.

„Ty jsi taky bojoval skvěle, Chime!“ usmála se Sandra. Pak se ještě zeptala: „Hej, nevíš, kde je další město?“

„Ale ano! Na cestě Jásotvillu tu ještě jedno město je. Běžte rovně a asi po sedmi set metrech dorazíte do Šeříkového města. Je to takové menší městečko, ale má vlastní Pokécentrum,“ odpověděla trenérka.

„Díky!“ poděkovala Sandra. Pak se vydala spolu s Allie a Brettem tím směrem, který jim trenérka ukázala.

„Sandro?“ oslovil dívku Brett. Ta se na něj otočila. „Ještě jednou se ti chci omluvit, jestli jsem ti něco nezpůsobil…“

„Ale ne. Byl to jenom obyčejný hloupý sen. A kdybych tě nepotkala, tak bych nechytila Starlyho!“ usmála se Sandra.

„To jsem rád,“ řekl Brett.

***

Vypadalo to, že už dorazili do města. První věc, která Sandru upoutala, byla jakási zeď. Na ní bylo vyryto spousta jmen. A u všech těch jmen bylo stejné datum úmrtí – 2005. Sandra polkla. Nikdy neměla v oblibě chození po hřbitovech, nebo vůbec nějaké památky na mrtvé. Někdy z toho měla špatné sny. „Tady se asi stalo něco hrozného,“ zamumlala. Pak jí upoutal ještě nějaký pomník z bílého kamene. Stálo na něm: NATALY ALBERTSOVÁ (1998-2005). Nad jménem byl obrázek nějaké sedmileté holčičky s hnědými vlasy. Sandra polkla podruhé a do očí se jí draly slzy, i přesto že s tím nemohla nic udělat.

„Sandie! Kde se tak loudáš?“ ozval se zdálky hlas Allie.

„Jo, už jdu!“ řekla Sandra a otřela si obličej.

***

„Co se stalo, že ses tak zasekla?“ vyptával se Sandry Brett v Pokécentru. Když se na ní podíval, zjistil, že rukávy její bílé halenky jsou trošku mokré. „Co se stalo?“

„Ale nic,“ mávla rukou Sandra.

„Já myslím, že se něco stalo! Mě se můžeš svěřit!“

„Absolutně nic…,“ zamumlala Sandra. Ta se najednou podívala po Pokécentru. Na jedné zdi visel obrázek té samé holčičky, kterou viděla na pomníku na kraji města. Sandra vyvalila oči a překvapeně vydechla. „Sestro Joy? Kdo je to?“ zeptala se.

„Myslíš tahle holčička?“

„Ano. Přesně tahle. Už jsem její obrázek viděla. Co se tu stalo?“ vyptávala se Sandra.

„To je na dlouho… ale jestli chcete, můžu vám něco vyprávět,“ řekla Joy.

„Povídejte,“ kývl na ní Brett.

„Dobrá. Víte… všechno to začalo před deseti lety. Byla založena organizace Galakťáků. Tito zločinci, kteří byli vedení Cyrusem, který chtěl vytvořit lepší svět a získat legendární Pokémony Dialgu a Palkiu. Všichni, kdo byli s ním začali pátrat po informacích o těchto legendárních Pokémonech času a prostoru. Nastal poplach a koule, kterými se dali tito Pokémoni přivolat, Pevná a Třpytivá, byly přestěhovány z Eterny do Celesticu. Tam je Galakťáci nemohli najít… až do doby před sedmi lety, kdy se dozvěděli, že jsou ukryty v Celesticu. Tak se ty koule znovu stěhovaly. A jedna z nich, Pevná, byla přestěhovaná sem, do Šeříkového města. Tato koule tu zůstala v utajení do doby před třemi lety, kdy jí tu objevil Galakťák oblečený v civilu a ten dal signál ostatním. Pak jsem přijel Saturn, jeden z Galakťáckých komandérů a zahájil útok na město,“ vyprávěla Joy.

„ONI NA MĚSTO ZAÚTOČILI?“ vyjekli trojhlasně Sandra, Allie a Brett.

„Ano, zaútočili. Polovina města byla v plamenech… Galakťáci byli schopní udělat cokoli, jen aby tu kouli získali.“

„A co to má společného s touhle holčičkou?“ zeptala se Sandra.

„V té vypálené části nikdo nepřežil… a tahle holčička byla nejmladší, kdo tam zahynul. V té části žili většinou staří lidé a mladé rodiny žili v té části, která zůstala nepoškozena,“ vysvětlovala Joy. „Každý rok si připomínáme výročí této hrozné události tím, že každý, kdo chce uctít oběti tohoto strašlivého požáru, tak u památníku položí kvetoucí větvičku šeříku, což je symbol našeho města a díky němu získalo naše město svoje jméno,“ dodala.

„Já už to nevydržím… to je tak smutné…,“ řekla Sandra a se slzami v očích odešla.

„A co se stalo s tou koulí? Získali jí, nebo ne?“ zeptal se Brett.

„To naštěstí ne. Přestěhovala se potřetí na tajné místo. Já ani nevím kam. Snad jí tam Galakťáci nenajdou,“ řekla Joy.

„Aha. Byl to zajímavý příběh. Snad se z toho Sandra dostane,“ usmál se Brett. „Tak zatím dobou noc, sestři!“

„Dobrou,“ řekla Joy.

***

Allie a Brett se snažili na tuhle věc zapomenout, nebo na ní nemyslet tak intenzivně. Ale Sandru to úplně vzalo. V noci se jí zdálo, že je v Šeříkovém městě a Nataly k ní prosebně vztahuje ruce. Jenže než se jí Sandra dotkne a pokusí se jí zachránit, tak je zastaví nějaký plamenomet. Sandra se podívá nahoru a uvidí Charizardy a Salamence. Ti pak použijí plamenomet a holčičku spálí…

***

„Brette? Neměli bychom odtud odejít?“ zeptala se chlapce Allie. Ten mezitím servíroval potravu svému Croagunkovi.

„Ty myslíš proto, že tohle město je z poloviny jedno velké pohřebiště, viď? Chudák Sandra, je z toho úplně vyřízená… Máš pravdu,“ kývl Brett.

Za chvíli přišla i Sandra. Byla sice oblečená a upravená, ale na obličeji měla slzy.

„Co se děje?“ zeptala se opatrně Allie.

„T-t-to ona… zdálo se mi o ní… jak jí spálili Charizardi…,“ řekla Sandra a spustila proud slz.

„To musel být příšerný sen. Ale nebuď z toho smutná. Vždyť ta holčička s tebou nebyla vůbec nějak spřízněná, nebo jo? Stejně se nevrátí. Je pryč a to nezměníš. Zapomeň na to,“ uklidňoval dívku Brett. Sandra se ale rozplakala ještě víc. „Ale… ale… je to tak smutné…“

„No tak. To bude dobrý, neboj,“ usmál se Brett a něžně pohladil kamarádku po vlasech. „Sněz něco k snídani a pak vyrazíme odtud pryč, ano?“

„T-tak dobře…,“ řekla Sandra a vzala si kapesník.

***

„Po snídani Brett vyzvedl od sestry Joy Piplupa a Chimchara (protože Sandra brečela a Allie jí uklidňovala) a pak se vydali z Šeříkového města co nejkratší cestou pryč. Cestou prošli nepoškozenou částí města a míjeli lidi, kteří v ruce drželi šeříkové větvičky.

„Tak! Už jsme venku! Teď bychom neměli být daleko od Jásotvillu!“ zaradoval se Brett. Pak se otočil k Sandře. „Nedáme si zápas? Můj Croagunk proti tvému Starlymu, co ty na to?“

„Teď nemám na zápasy náladu. Promiň, Brette…,“ odpověděla mu Sandra. Brett si v hlavě asi řekl: „Tak ti děkuji. Já se tady o něco snažím, a ty tohle“. „Ale to je v pohodě, já to chápu,“ řekl nahlas.

***

Asi po hodině cesty se přece jen dala Sandra přemluvit k zápasu s nějakým modrovlasým klukem. Při zápasu s ním a jeho Bidoofem si připsal svoje první vítězství i Starly. Ale Sandra ještě pořád nebyla v pořádku.

„Že bychom byli už v Jásotvillu?“ řekl Brett a díval se do dálky. „Asi to tak vypadá!“

„Tak to je fajn,“ zamumlala Sandra. „Odpočineme si a…“

„No tak, Sandro. S tebou něco není v pořádku, že jo?“ řekla Allie.

„No to asi ne… Pořád myslím na to děvčátko a na svou smrt…“

„Na tohle ale nesmíš myslet! V žádném případě! Vždyť je ti patnáct a celý život máš před sebou! A já budu stát při tobě, slibuju!“ řekla Allie a položila ruku Sandře na rameno.

„Asi máš pravdu,“ kývla Sandra.

„Hele, nejste vy trenéři?“ ozval se dívčí hlas. Pak k nim přišla nějaká desetiletá holka s hnědými kudrnatými vlasy. Sandra dostala pocit, jako by jí už někde viděla.

„Jo, to jsme! Teda aspoň já jsem… Proč se ptáš?“ řekla jí Sandra.

„A nechcete si dát zápas? Jeden na jednoho? Prosíííím…“

„No tak dobře,“ kývla Sandra.

„Moc díky! Tak Gloome, pojď zápasit!“

„Chimchare, jdeme na to!“

Proti Chimcharovi stál tmavomodrý rostlinný Pokémon, kterému z pusy vytékal nějaký nektar. „GLOOM, ROSTLINNÝ POKÉMON. GLOOM ROZŠIŘUJE KOLEM SEBE ODPORNÝ ZÁPACH Z PESTÍKŮ SVÉ KVĚTINY. PŘI NEBEZPEČÍ, NEBO PŘI ZÁPASECH SE TENTO ZÁPACH ZHORŠUJE. POKUD JE TENTO POKÉMON V KLIDU, TAK NEVYPOUŠTÍ SVÉ OBVYKLÉ SMRADLAVÉ AROMA-“ řekl na to Pokédex.

„Začneme! Chimchare, Žhnoucí útok!“

„Gloome, Omračující pyl!“

Chimchar vyplivnul na Glooma žhavé oranžové jiskřičky. Ty ho zasáhly dřív, než vypustil pyl.

„Bezva! Použij Škrábavý útok!“

„Gloome, můžeme?“ zeptala se holčička Pokémona a zacpala si nos. „Gloom, gloom!“ souhlasil Gloom.

„Co se děje?“ podivila se Sandra.

„Uvidíš,“ usmála se holčička. Gloom najednou vypustil tak odporný puch, že to Chimchara okamžitě dostalo. Sandra, Allie i Brett si museli zacpat nos. Když Gloom přestal, tak bylo jasné, že Chimchar byl poražen. Sandra si z toho ale nic nedělala, vždyť každý někdy prohraje.

„Chimchare, vrať se,“ řekla a odvolala Chimchara. „Byl to zajímavý zápas. Asi jsem svému Pokédexu moc nevěřila. Asi bych to měla víc poslouchat,“ usmála se Sandra.

„To možná. Víte co? Pozvu vás k nám domů na svačinu, co vy na to? Bydlím v Jásotvillu, což je kousek odtud.

„To zní dobře,“ řekla na to Allie.

„Ještě bych se měla představit. Jmenuji se Natalie, ale všichni mi říkají Nataly.“

„NATALY?“ vyjekla Sandra a vyvalila oči.

„Ano, Nataly. Nataly Albertsová, ráda vás poznávám!“ usmála se holčička.

„COŽE? Já snad vidím duchy! Allie, Brette, chápete to?“ divila se Sandra.

„Já tedy ne!“ řekl Brett.

„Já taky ne,“ řekla na to Allie.

„Duchy? Já nejsem duch! Počkat… neprocházeli jste Šeříkovým městem?“ zeptala se holčička. Sandra kývla. „Aha… tak já vám to vysvětlím. Ale ne tady. Pojďte za mnou!“

***

Vešli do malého domu na kraji města. Nataly je jim dala nějaké zákusky a čaj. Také se ukázalo, že nebydlí sama, ale se svou babičkou a dědou.

„Takže trenérka cestující za odznaky a chovatel… a kdo je tohle?“ zeptala se Nataly Allie.

„Zatím ještě nic. Ale mám Piplupa a uvažuji o účasti v Jásotvillské soutěži!“ odpověděla dívka.

„Aha. Tak jestli chcete, můžu vám vyprávět, co se stalo.“

„Jen povídej! Sama jsem na to zvědavá!“ řekla jí Sandra, která už neměla na obličeji jedinou slzu.

„Tak dobře. Když jsem byla malá, bylo mi asi pět, tak jsem našla v lese zraněného malého Oddishe. Přivedla jsem ho domů a dala ho do pořádku. Když už byl v pořádku, tak jsem žadonila, abych si ho mohla nechat. Mamka tedy souhlasila. Během dvou let jsme spolu zažili spoustu věcí a začali jsme trénovat. Oddish se pak vyvinul v Glooma. A pak… přišel ten den. Zeptala jsem se mámy, jestli se můžu vydat na cestu s Gloomem. Máma mi řekla, že na to jsem malá, že trenérkou můžu být až od deseti let. Já se urazila a řekla jsem, že to dokážu sama… a pak jsem odešla. Máma se mě snažila zastavit, ale marně. Odešla jsem směrem k Písečnému městu.“

„A tam zaútočili Galakťáci,“ dodal Brett.

„Přesně tak. Bylo to otřesné. V okolí všechno hořelo a nad městem poletovali ohavní ohniví Pokémoni… Spousta lidí uhořela v domech a nebo je Galakťáci zajali a mučili… otřesné.“

„Ale to nevysvětluje, proč jsi přežila,“ namítla Sandra.

„Bylo to takhle: Když se spustil ten požár, tak jsme samozřejmě s Gloomem utíkali, to se rozumí. Najednou ho ale zasáhl plamenomet přímo do květiny. A stalo se něco příšerného… ten oheň mému Gloomovi doslova odpálil jeden z okvětních lístků. Chudák… Tak jsem ho vrátila do Pokéballu a utíkala, co mi nohy stačily. Utekla jsem sem, do Jásotvillu ke svým prarodičům. Nikdo to ale nevěděl. Když počítali oběti po tom požáru, tak si všimli části Gloomova okvětního lístku. Byla jsem jediná, kdo měl ve městě Glooma. Proto si asi mysleli, že to bylo jediné, co z Glooma zbylo a tím dostali myšlenku, že já a Gloom jsme mrtví. Uplynuly tři roky a já se konečně můžu vydat na cestu. Snad to vyjde… Gloomovi už je dávno dobře a okvětní lístek mu dorostl,“ dokončila svou řeč Nataly.

„A tvoji rodiče o tobě celou tu dobu nic nevěděli? Nebo taky byli oběťmi toho neštěstí?“ ptala se překvapená Sandra.

„Ne, ne! To mě taky napadlo, když jsem s Gloomem utíkala, že bych se vrátila domů. Ale myslela jsem si, že na mě bude máma ošklivá a hrubá a že mě na cestu nikdy nepustí.“

„Opravdu si to myslíš? Víš, jak jim teď musí být, když si myslí, že jejich dcera je už tři roky po smrti?“ řekla jí důrazně Sandra.

„Vždyť se na mě můžou vrhnout a hrozně mi vynadat…,“ obávala se Nataly.

„Víš, jak budou rádi? Mám nápad. Půjdu s tebou domů, ano?“ navrhla jí Sandra.

„V-vážně?“ rozzářila se holčička.

„Vážně. Allie, Brette, počkejte na mě v Jásotvillském Středisku, ano?“

„Dobře. Tak zatím, Sandro. Asi se uvidíme až zítra, co?“ řekl Brett.

„Je to možné. Zatím ahoj,“ řekla Sandra, popadla Nataly za ruku a vydala se zpátky do Šeříkového města.

***

„Sandro? Ty se vydáváš na svojí cestu?“ zeptala se Nataly.

„Ano! Vydala jsem se z Dvojlistového města asi před týdnem. Tohohle Chimchara jsem si vybrala od profesora Rowana, víš?“ odpověděla jí Sandra. Chimchar jí seděl na rameni. Vypadalo to podobně jako Ash a Pikachu v anime. „My jsme s Chimcharem kamarádi, že jo? I přesto, co se stalo u Jezera pravdy, tak budeme držet spolu!“ řekla Sandra a usmála se na Chimchara.

„Char!“ souhlasil Chimchar.

„A co se stalo u Jezera pravdy?“ vyptávala se Nataly. Sandra kývla a začala vyprávět.

***

„…a potom jsem se s Brendanem, Elishou a Damionem rozloučili. Damion se chystal na cestu do Hoennu a Brendan s Elishou někde tady v Sinnohu. Třeba je ještě potkáme,“ dokončila svoje vyprávění Sandra.

„To zní zajímavě!“ řekla jí na to Nataly. Už byl večer a stmívalo se. Když vtom se Nataly zastavila, když se podívala na jeden malý dům.

„Naty? Co se děje?“ zeptala se Sandra.

„T-tohle je náš dům… já mám takový strach, že to nezvládnu…“

„Neboj se. Půjdu tam s tebou. Snad pak odstraní ten tvůj pomník…“

„CO? Já mám pomník?“ podivila se holčička.

„No jo, máš… asi proto, že jsi byla nejmladší obětí toho neštěstí… Ale když se tvoji rodiče dozví, jak to doopravdy bylo a že jsi naživu, tak se to změní, věř mi. Chytni se mě za ruku a pojď!“ usmála se na ní Sandra.

„Tak jo… Sandro, ty jsi tak hodná… chováš se ke mně jako moje starší sestra, to je hezké!“

„Vážně? Tebe bych za sestru klidně chtěla mít! Víš, mám dvanáctiletého brášku a ten je někdy otravný… ale dost řečí! Tak pojďme!“

„Dobře,“ souhlasila Nataly.

***

Holčička se zhluboka nadechla a stiskla zvonek, pod kterým byla jmenovka ALBERTSOVI. „Hned jsem tam!“ ozval se ženský hlas. „To je máma… Já to asi nezvládnu…,“ zamumlala Nataly a schovala se za Sandru. Dveře se otevřely a Sandra uviděla dospělou hnědovlásku s brýlemi bez obrouček. „Co se děje? Copak potřebuješ?“ zeptala se Sandry.

„No… víte… musím vám něco důležitého říct a ukázat… můžu dál?“

„No dobrá…,“ kývla paní Albertsová a pustila Sandru do domu. Nataly tam pronikla taky, ale byla pořád schovaná za Sandrou, takže si jí nikdo nevšiml.

***

„Tak co se děje?“ zeptala se žena, když už byli uvnitř. Domek byl docela prostorný a Sandru uvnitř upoutala spousta obrázků Nataly. Pak začala dělat, jako že o ničem neví a zeptala se a přitom ukázala na jeden z obrázků: „Kdo je to?“

„To je naše dcera Natalie… ona už tu mezi námi není… při té tragédii před třemi lety…,“ Paní Albertsová nedokázala udržet slzy a začala plakat.

„Neplačte… ona vaše dcera totiž vůbec není mrtvá,“ řekla s klidem Sandra.

„Ale je! Nic mi jí už nevrátí. Je to smutné, ale… je pryč.“

„No tak. Neplačte!“ usmála se na ní Sandra, „co kdybych vám teď řekla, že vaše dcera je tu se mnou?“

„To není možné… vždyť je…“ Žena nedokázala to slovo ani vyslovit.

Sandra se obrátila za sebe. „Nataly, prosím… teď se musíš ukázat. Vidíš, jak je tvoje máma smutná?“

„Tak dobře,“ zašeptala holčička. Pak vylezla a posadila se na židli vedle Sandry. Žena vyvalila oči. „T-to přece není možné!“ divila se.

„Je to tak. Tohle skutečně je vaše dcera,“ usmála se na ní Sandra.

„V-vážně? Ale jak to? Vždyť…“

„Nataly, můžeš to prosím říct ještě jednou?“ mrkla na holčičku Sandra. Ta začaly vyprávět ten samý příběh, který předtím vyprávěla Sandře.

***

„Já tomu nemůžu uvěřit… Nataly…,“ řekla žena. Brýle měla na stole a v očích slzy.

„Mami! Moc jsi mi chyběla, ale já se bála, že se na mě budeš zlobit!“ řekla jí holčička.

„Ale ne…,“ řekla Natalyina maminka a svou dceru láskyplně objala. Pak se obrátila k Sandře. „Jak ti mám poděkovat? To ty jsi jí potkala a přivedla mi jí domů… jsem moc šťastná… ale nevím jak se ti odvděčit.“

„To je dobrý, já nic nechci. Tak já už půjdu,“ řekla Sandra a už se odebírala od stolu.

„Sandro! Zůstaň tady! Vždyť je venku stejně tma a do Jásotvillu by asi už nedošla,“ řekla Nataly.

„To máš pravdu!“ kývla Sandra.