Sandřino Sinnohské putování

Soutěž v Jásotvillu

„Piplupe? Jsi připraven na dnešní soutěž? Zkusíme to?“ ptala se Pokémona Allie.

„Piplup, pip!“ souhlasil Piplup.

„Tak fajn!“ zaradovala se dívka. „Copak se děje tak převratného?“ zeptal se jí Brett.

„Ale nic! Jenom, že se chci s Piplupem přihlásit do dnešní soutěže!“

„Aha! Takže koordinátorka, jo?“

„No… ano. Soutěže se mi vždycky líbily víc. Aspoň to zkusíme,“ řekla Allie. Najednou k nim přišla sestra Joy. „Mám tu nějaký hovor z Šeříkového města pro Bretta Cullena a Allison Grainovou. Nejste to vy?“ zeptala se.

„Ano, to jsme!“ kývla Allie.

„V tom případě pojďte za mnou!“ řekla Joy a odvedla Allie s Brettem k telefonům. Na obrazovce se pak objevil obličej Sandry.

„Ahoj, tak jak to dopadlo?“ zeptal se jí hned Brett.

„Moc dobře. Natalyina maminka měla ohromnou radost že z toho až brečela a její tatínek nechá ten pomník zbourat. Chtěli se mi něčím odvděčit, ale já jsem to odmítla. Tak jsem u nich přenocovala a ráno jsem se zaregistrovala do Sinnohské ligy!“ usmála se Sandra a zamávala malým pouzdrem, které měla v ruce. Byla to schránka na odznaky.

„To je fajn. Tvoje kamarádka říkala, že se přihlásí na Jásotvillskou soutěž. Asi z ní bude koordinátorka.“

„Vážně? To abych se vydala okamžitě do Jásotvillu, abych tu Soutěž stihla! Snad to stihnu.“

„Určitě. Ta soutěž je až odpoledne,“ řekl Brett. Najednou Allie vyjekla. „ALE NE! Co jsem to udělala! Já jsem tak pitomá!“

„Co se stalo?“ zeptala se Sandra.

„To já nevím, co Allie provedla. Tak zatím a ať jsi v Jásotvillu včas!“ usmál se Brett.

„Neboj se, budu,“ řekla mu Sandra a její obraz zmizel. Pak se Brett otočil k Allie. „Co se stalo?“ zeptal se.

„Je to příšerný!“ naříkala dívka.

„A co? Zlomila sis nehet, nebo něco podobného?“

„To ne… Ale to můj Pokétch! Podívej se na něj!“ Allie ukázala svoje zápěstí. Hodinky, které na něm měla, byly polité od minerálky a byly úplně nefunkční. „Co mám teď dělat?“

„Hlavně nepanikař. Slyšel jsem, že v Jásotvillu je společnost, kde se Pokétche vyrábějí. Tam nám snad pomůžou,“ řekl Allie Brett.

„Tak jo,“ kývla Allie. Pak k nim přišla Joy podruhé. „Mám tu ještě dopis pro Sandru Richardsonovou, tak až jí potkáte, předejte jí ho,“ řekla Joy a dala Brettovi do ruky nějakou obálku.

„Nebojte se, předám to,“ usmál se Brett. Joy kývla a odešla. „Rychle, podívej se, co je uvnitř!“ prosila Bretta zvědavá Allie.

„A co když je to něco osobního?“

„Ale tak Sandra je moje kamarádka, ne?“

„To nepopírám, ale třeba je ten dopis fakt nějaký citlivý a ona pak bude z toho celá pryč, že jsme ho četli!“ vysvětloval Brett.

„To asi jo,“ kývla Allie.

***

Sandra si spokojeně vykračovala cestou k Jásotvillu. Šeříkové město bylo ještě vidět za ní. Už jí netížily žádné hrozné myšlenky, jako přede dnem. Chimchar jí ale neseděl na rameni, ale byl ve svém Pokéballu. A jakousi zvláštní náhodou Sandra potkala nějakého kluka s blonďatými vlasy. Byl to asi trenér, který byl na své cestě a měl stejný cíl jako Sandra.

„Hele, ty jsi trenér? Chceš si dát zápas?“ zeptala se ho Sandra.

„Ne tak docela,“ usmál se kluk, „jsem koordinátor. Jdu na Jásotvillskou soutěž. Ale zápas přijímám! Bude to taková příprava!“

„Na Jásotvillskou soutěž? Tam jdu taky!“

„Opravdu? Taky chceš vyhrát stužku?“

„Ale ne! Já jdu do Železnohradu, kde se chystám získat první odznak. Na tu soutěž půjdu, protože tam jdu povzbudit svojí kamarádku!“

„Aha. Tak co ten zápas?“ zeptal se kluk.

„Ráda si dám zápas! Jak to bude probíhat?“

„Jeden na jednoho, jo?“

„Dobře! Starly, leť!“ řekla Sandra a hodila svůj ball.

„Shellosi, bojuj!“

Sandra bleskurychle vytáhla Pokédex. „-SHELLOS, MOŘSKÝ SLIMÁK. JEHO BARVA SE LIŠÍ PODLE REGIONU, KDE ŽIJE. V SINNOHU BYLY OBJEVENY DVA DRUHY SHELLOSŮ. FORMA, KTERÁ ŽIJE V ZÁPADNÍM SINNOHU JE RŮŽOVÁ S BÍLÝM BŘÍŠKEM, ZATÍMCO VÝCHODNÍ FORMA JE MODRÁ SE ZELENÝM BŘÍŠKEM-“ okomentoval Pokédex. Pak ještě dodal: „-TENTO SHELLOS PATŘÍ K ZÁPADNÍ FORMĚ-“ Měl pravdu, protože byl růžový.

„Tak začneme! Starly, Rychlý útok!“

„Shellosi, Bahenní bombu!“

Shellos vyplivnul po špačkovi pár kuliček bahna, ale nestrefil ho, protože Starly byl příliš rychlý.

„Ne! Shellosi, Vodní puls!“

„Starly! Křídlový útok!“

Starly se zase vyhnul a začal mlátit Shellose křídly po obličeji. Ten to nevydržel a omdlel. Asi nebyl moc trénovaný.

„Shellosi, vrať se. Dělal jsi co si mohl,“ řekl kluk a vrátil mořského slimáka do ballu.

„Bezva zápas, Starly! Zasloužíš si odpočinek,“ pochválila Starlyho Sandra. Pak se otočila k tomu klukovi. „Hej, dostala jsem nápad! Mohli bychom jít do Jásotvillu společně, co ty na to?“

„Hm. Není to špatný nápad! Jásotville není daleko a aspoň nepůjdu sám,“ usmál se na Sandru kluk. „A mimochodem, jmenuji se Troy.“

„Těší mě. Já se jmenuji Sandra,“ představila se mu Sandra. „Tak půjdeme?“

„Jasně!“ kývl Troy a vydal se se Sandrou na cestu.

***

„Tak co? Můžete s tím něco udělat?“ ptala se horlivě Allie v hlavní prodejně Pokétchů v Jásotvillu.

„No tak, Allie… co to s tebou je?“ uklidňoval dívku Brett.

„Nic, vůbec nic! Jenom jsem strašně zoufalá!“

„Nerad vás ruším, ale…“ ozval se prodavač.

„Ale co?“ otočila se Allie.

„Nechte ho tu do večera. Pokud spěcháte, tak vám dáme slevu na nový Pokétch!“ řekl prodavač.

„Tak já teda počkám,“ kývla na něj Allie.

„Dobře.“

***

Mezitím Sandra s Troyem došla do Jásotvillu. „Tak a jsme tu. Soutěž začne odpoledne. Máme dost času. Nechceš třeba jít někam na limonádu?“ zeptal se Sandry Troy.

„Promiň, ale to nepůjde. Jsem zada…,“

„Ale o tohle mi vůbec nešlo! Jen jsem se chtěl posadit, popovídat si a dát si něco k pití, víš?“

„Aha. Tak to promiň. Nechtěla jsem ti něco udělat, víš jak to myslím,“ omlouvala se Troyovi Sandra.

„V pohodě!“ kývl Troy.

***

Sandra a Troy seděli v jedné Jásotvillské restauraci a dobře se bavili.

„Tak ty se chceš stát trenérkou, jo? Takže míříš do Železnohradu, co?“

„Přesně tak! Podívám se ale i na soutěž, protože se jí zúčastní moje kamarádka Allison!“ vysvětlovala Sandra.

„Ach tak,“ kývl Troy. „Allison?“ ozval se dívčí hlas. Sandra poté zjistila, že ten hlas patří starší, asi osmnáctileté dívce.

„Ahoj, Moniko! Co tady děláš?“ zeptala se jí Sandra.

„Ahoj, Sandy! Víš potřebuju najít svou sestřičku a něco jí předat,“ řekla Monica a ukázala Sandře velkou tašku. „Co to je?“ zeptala se zvědavě Sandra.

„To jsou věci na soutěž pro Allie, víš?“ odvětila Monica. Sandra kývla. Pak si vzpomněla, že na soutěžích v Sinnohu se trenéři oblékají do společenského. Monica se otočila na Troye.

„Hele, Sandy? Ten je tvůj?“ zašeptala Monica Sandře do ucha. Sandra div nevyprskla kávu, kterou měla zrovna v puse.

„No… to ne… měla bych vás představit. Troyi, to je Monica Grainová. Je to starší sestra mojí kamarádky, která tu bude soutěžit. Moniko, to je Troy. Je to koordinátor a… víc už nevím,“ řekla Sandra.

„To nevadí. Do soutěže je ještě dost času. Popovídáme si?“ navrhl Troy.

„Tak jo,“ kývla Monica a posadila se.

***

Troy se podíval na svůj Pokétch. Hodinky ukazovaly dvě hodiny odpoledne. Soutěž měla začít za hodinu. Ale Allie s Brettem Sandra neviděla.

„Nepůjdeme už? Soutěž začne za hodinu a musíme to stihnout!“ řekl Troy.

„Máš pravdu! Zaplatíme!“ kývla Sandra. Za pár minut už byli venku z restaurace a vydali se směrem k Soutěžní hale.

„Myslíš, že tam potkáme Allie?“ ptala se Sandry Monika.

„Určitě,“ kývla Sandra.

***

Když už byli skoro u Haly, tak na ně někdo volal. Byla to Allie a Brett.

„Ahoj! Tak tady jste!“ usmála se Sandra. Allie kývla.

„Už jsem přihlášená a…“ odpověděla dívka, když vtom si všimla své starší sestry. „Moniko? Co tu děláš?“

„Přinesla jsem ti nějaké oblečení na soutěž! Musíš i ty hezky vypadat, ne?“

„To máš pravdu! Pojďte, zajistím vám zadarmo místa v hledišti, když jste moji kamarádi!“ usmála se Allie.

„To je fajn nápad!“ souhlasila Sandra.

***

„Sandro! Mám tu pro tebe ještě nějaký dopis! Nechtěla jsem ho číst, vážně… teda Brett mi to zakázal,“ zasmála se Allie a předala Sandře obálku. Sandra se posadila na lavičku a otevřela ji. V tom dopise stálo:

Moje nejmilejší Sandruško,

Michael Lauer

Sandra zírala do dopisu a už se neudržela. Z očí jí začaly téct proudy slz.

„Sandie? Co se děje? Nemyslíš zase na ten včerejšek?“ ptala se jí Allie. Pak se své kamarádce podívala do obličeje. Sandra měla obličej plný slz, ale usmívala se. Byly to slzy dojetí. „Co se děje?“ divila se Sandřina kamarádka.

„Podívej se sama! Ten dopis je tááák krásný…,“ řekla Sandra a otřela si oči kapesníkem. Pak předala dopis Allie. Ta se do něj chvilku dívala.

„No páni! Michael je tvůj kluk? To mu na tobě moc záleží a má tě moc rád, viď?“

„Jo… dlouho jsme se neviděli, ale pořád ho miluju…“

„To je hezké… vážně si nedělám legraci, opravdu!“

„Já ti věřím!“

„Hej, nepůjdeme už? Troy už odešel a soutěž začne za půl hodiny,“ ozvala se Monica.

„Yup, to je fakt!“ kývl Brett.

„Tak dobře. Já si vezmu ty věci, co jsi mi přinesla a…,“ řekla Allie.

„Fajn. Tak hodně štěstí!“ popřála kamarádce Sandra.

„Děkuju! Tak zatím!“

***

Sandra, Brett a Monica byli už v hledišti, ale Allie byla stále v hlavní místnosti, jako by někoho očekávala. Myslela si, že má ještě dost času, ale to nebyla moc pravda. Měla dvacet minut. Už bych se měla asi jít převléknout, pomyslela si. Jenže najednou uslyšela nějakou dívku, která běžela k pultu. „Prosím vás mohla bych se zaps… JAUUU!“ svojí větu už nedořekla, protože se zakopla a rozplácla se na zemi.

„Nestalo se ti nic? Pojď, pomůžu ti,“ řekla Allie a natáhla dívce ruku.

„Co je ti vlastně po tom, co mi je? Nepotřebuju něčí pomoc, jo?“ řekla odpudivým tónem a zvedla se. Allie se trošku podivila. Chování měla zvláštní, ale také to vypadalo, že oblečení na soutěž měla už na sobě. Allie si jí pořádně prohlédla odzdola nahoru. Byla štíhlá vysoká dívka. Měla na sobě všechno upravené. Na štíhlých dlouhých nohou měla perfektně nalakované nehty bílým lakem a měla černé lesklé sandálky s vysokými jehlovými podpatky. Na sobě měla světle modré šaty nad kolena v pase přepásané azurovou stuhou. Na obou uzounkých rukou měla stříbrný náramek, na prsteníčcích měla stříbrné prstýnky a na krku se jí houpal safírový náhrdelník. Vlasy měla blonďaté, splývající do půlky zad a oči šedomodré. Když dostala, co potřebovala, šlehla po Allie pohledem, povýšeně se usmála a s nosem nahoru někam odcupitala. Kéž by tak upadla ještě jednou, pomyslela si škodolibě Allie. Pak si uvědomila, že by se měla jít převléknout nebo prošvihne soutěž.

***

„Tak a jsme připraveni,“ zašeptala Allie, která držela v ruce Piplupův Pokéball v obalu a s nálepkou. Mezitím na pódium v hale, která byla pod otevřeným nebem, vystoupila slečna ve žlutých šatech s hnědými vlasy ve kterých měla čelenku. „Zdravím všechny koordinátory a diváky! Hlásí se vám Marian, moderátorka soutěží v Sinnohu! Dnes nás čeká zajímavá, strhující a výjimečná Jásotvillská soutěž!“ ozval se potlesk. „Nejprve bych vám měla představit porotu! Jako první! Předseda Soutěžního svazu, pan Raoul Contesta!“ oznámila Marian a na pódium vstoupil starší muž v červeném saku s černým motýlkem.

„Jsem rád, že jsem zde a doufám, že nám koordinátoři předvedou ty nejlepší výkony!“ prohlásil.

„Jako druhý, předseda Pokémoního fanklubu, pan Sukizo!“ Na pódium přišel mladší muž v šedém saku a s červenou kravatou.

„Tahle soutěž bude určitě pozoruhodná!“ řekl.

„A jako třetí sestra Joy z Jásotvillského Pokémoního střediska!“

„Při soutěžích vždycky vynikne roztomilost a krása Pokémonů. To se mi na nich líbí nejvíc,“ řekla Joy.

„Takže je všechno připraveno! Jásotvillská soutěž může začít! Ještě bych vám chtěla ukázat tuto nádhernou Stužku pro vítěze!“ řekla Marian a pozvedla stužku, kterou měla v ruce. Byla světle modrá s bílými lemy. Tahle stužka bude moje, pomyslela si Allie.

„To si jenom myslíš, holka,“ zašeptal někdo v rohu.

***

„Tak! Přivítejte prvního soutěžícího! Je jím Michelle Suterová ze Slunečného města!“ oznámila Marian a na scénu vstoupila dlouhonohá, štíhlá blondýnka, kterou Allie potkala před soutěží.

„COŽE? Ona tady soutěží?“ vyjekla Allie nahlas.