Sandřino Sinnohské putování

Příhoda s Pachirisu

Bylo krásné dopoledne a Sandra spolu s Brettem a novou kamarádkou Kimberly byla na další cestě. Brett se zatím díval do mapy a Sandra si s novou kamarádkou povídala.

„Sandy? Proč chceš do Železnohradu?“ zeptala se Kimberly.

„To kvůli tréninku, víš?“

„Chceš získat odznak?“

„Přesně tak!“ kývla Sandra.

„Aha! A koho máš?“ vyzvídala Kimberly.

„Tak počkej, ukážu ti je!“ řekla Sandra a vzala si do ruky Pokébally. „Tak ukažte se!“ řekla a hodila je. Za okamžik se objevil Starly s Chimcharem.

„Jsou moc pěkní! Ale…,“ řekla Kimberly.

„Ale co?“

„No, víš… takhle asi neuspěješ na Železnohradském stadionu…“

„Jak to?“

„Trenér stadionu používá kamenné typy a proti nim tvoji Pokémoni nemají šanci, budeš muset něco vymyslet…“

„Kamenné, jo? To bych musela mít nějakého Pokémona s typovou výhodou… Třeba vodního nebo travního…,“ zamyslela se Sandra.

„Nebo bojového, ocelového nebo zemního,“ dodala Kim.

„Tak to je konec! Kde mám sehnat Pokémona s typovou výhodou? Tady?“

„Jestli chceš, mohla bych ti půjčit Vaporeona a…,“ navrhla Kim.

„Ne! Tohle nejde… Musím vyhrát odznak pomocí svých Pokémonů… promiň,“ vysvětlila Sandra.

„Chápu… uvažuješ správně. Ale pak ti nemůžu poradit, protože nevím, jestli se tu nějaký vodní nebo jiný Pokémon s výhodou proti kamennému typu vyskytuje,“ odpověděla jí Kim. Brett složil mapu a zastavil se. Pak zatleskal.

„Co se děje?“ zeptala se ho Sandra.

„Už vím, kudy do Železnohradu!“

„Vážně?“

„Jo, vážně. Musíme jít po této cestě a pak projít Železnohradskou branou.“

„Železnohradská brána?“ podivila se Sandra.

„To je jeskyně mezi Stezkou 203 a Železnohradem,“ vysvětlila Kim.

„JESKYNĚ?“ vyjekla Sandra.

„Co se děje?“ podivil se Brett. Kim se zeptala na to samé.

„N-no víte… já se bojím jeskyní… přesněji toho, co v nich je…,“ zašeptala Sandra.

„A proč? Že tam je vlhko a chladno?“ zeptal se Brett.

„Nebo proto, že tam jsou krápníky?“ řekla Kim nesmyslnou otázku.

„Ne! To kvůli… kvůli… nim…“

„Komu? Nějakým tvorům? Tak nám pověz jakým… nemusíš se bát nám to říct!“ ujistil Sandru Brett.

„Kvůli… kvůli… G… Go… Gol…“ Sandra to nemohla vyslovit.

„Golduckům?“ zeptala se Kim. Sandra zavrtěla hlavou. „Nebo Golemům?“ Sandra ale opět řekla ne.

„Tak Golbatům?“ zkusil Brett. Sandra kývla. „Ale to se nemusíš bát!“

„A proč? Vždyť žijí v jeskyních a já se jich strašně bojím!“ řekla roztřesená Sandra.

„Ale v té části jeskyně, kterou půjdeme, žádní Golbati nejsou!“ Věř mi!“ ujistil dívku Brett.

„Vážně?“

„Určitě. Neboj se. Slibuju ti, že to tak nebude. A jestli nějakého Golbata potkáme, postarám se o něj s Croagunkem! Že jo, kámo?“ řekl Brett a otočil se na Pokémona, kterého před chvílí vypustil z ballu.

„Cro… cro…“ zaskřehotal Croagunk.

„Děkuju za podporu, Croagunku,“ usmál se Brett.

„Tak dobře, přesvědčili jste mě! Ale nedá se ta Železnohradská brána nějak obejít?“

„No… počkej, kouknu se do mapy,“ řekl Brett a vytáhl mapu Sinnohu. „Šlo by to, ale…“

„Ale co? No to by bylo fajn! Nemuseli bychom procházet tou jeskyní!“ zaradovala se Sandra a ani nevěnovala pozornost Brettovému ale.

„Jo, ale podívej se na tohle: Museli bychom z Jásotvillu na sever. Pak přes Květinkové město a Eternský les do Eterny a pak po cyklostezce na jih. Tohle by nám trvalo… pěšky… tuším dva týdny…,“ řekl Brett.

„Dva týdny? To je příšerný… tak dlouho čekat nechci!“

„Takže nemáme na výběr a budeme muset projít Železnohradskou branou. Teď si odpočineme. Udělám něco k jídlu, Pokémoni se také posilní a pak vyrazíme na další cestu. Jste pro?“ zeptal se Brett.

„Jasně!“ souhlasila Kim.

„Tak dobře. Ale jestli potkáme nějakého Golbata nebo Crobata…,“ zamumlala Sandra poslední slova.

***

„Tak a je to hotové!“ oznámil Brett dívkám. Kim si hrála s Pokémony. Bylo jich celkem pět – Starly, Chimchar, Vaporeon, Torchic a Brettův Croagunk.

„Vážně? To je bezva!“ zaradovala se Kim.

„Zatím naservíruju potravu Pokémonům. Sandie, ty se zatím postarej o ten guláš, ano?“ řekl Brett. Sandra kývla.

„Ten Brett je chovatel? Zdá se, že to s Pokémony fakt umí!“ zašeptala Sandře do ucha Kim.

„To jo! Asi máš pravdu!“ odpověděla jí tiše Sandra. Brett se otočil.

„Tak dobrou chuť, kamarádi!“ řekl Pokémonům. „Tak na co čekáte?“ zeptal se dívek.

„No… na tebe?“

„Ale to jste nemusely! Pojďte, dáme si! A potom bych si rád dal zápas s tebou, Sandie! Šlo by to?“

„Jasně! Bude to fajn!“ usmála se Sandra.

***

„Brette, to bylo opravdu dobré! Fakt!“ řekla Sandra a pak překvapivě dala Brettovi lehkou přátelskou pusu.

„To jsi nemusela, ale díky,“ usmál se Brett.

„Co ten zápas?“

„Počkej chvilku, až jim vytráví, jo?“

„Dobře.“

***

„Teď už bychom mohli… Tak jsi připravená?“ zeptal se dívky Brett.

„Jasně, jeden na jednoho!“ kývla Sandra.

„Já budu dělat rozhodčího, ano?“ navrhla Kimberly.

„Tak jdeme na to! Croagunku!“ Z Brettova Pokéballu vyskočil žabí Pokémon.

„Chimchare, jdeme na to!“ povolala svého Pokémona Sandra.

„Žhnoucí útok!“

„Dávej si pozor, Croagunku! Postav se mu Jedovým žihadlem!“

Chimchar vyplivnul žhavé oranžové úlomky, zatímco Croagunk vyslal fialové špičaté „střely“ tvarem podobné párátkům. Ty se srazily a… BUM. Oba Pokémoni to schytali, ale pokračovalo se v boji.

„Chimchare, škrábavý útok!“

„Croagunku, hrabavý útok!“ řekl Croagunkovi Brett. Chimchar se rozběhl a vytasil drápy, jenže Croagunk kamsi zmizel. Zůstala po něm jednom díra v zemi. Chimchar se zoufale rozhlížel.

„Pozor! Bude asi pod zemí!“ řekla Chimcharovi Sandra.

„Chim?“ divil se Pokémon. Jenže pak se něco ozvalo z podzemí. Úplně nečekaně vylezl Croagunk a zasáhl Chimchara. Ten se skácel k zemi, ale byl schopen pokračovat.

„Chimchare, žhnoucí útok!“

„Croagunku, opět hrabavý útok!“ Croagunk opět zmizel pod zemí a Chimchar byl zase zoufalý.

„Soustřeď se!“ řekla mu dívka. Jenže zase nic. Chimchar opět vyletěl do vzduchu, strčen Croagunkem z podzemí.

„Chimchare! Škrábavý útok!“

„Croagunku, už je netrap,“ řekl Pokémonovi Brett. Sandra si oddychla. „Skoncuj to jedovým šťouchem!“

„Co?“ Sandra vyvalila oči. Croagunkovy prsty se rozzářily fialově a pak se snažil jimi šťouchnout Chimchara.

„Chime, vyhýbej se! A pak Žhnoucí útok!“

„Chimchar!“ kývnul odhodlaný Chimchar. Pak se začal vyhýbat, že ho Croagunk nemohl vůbec trefit. A když přišel vhodný okamžik, tak Croagunka zasáhl.

„Jsi v pohodě, Croagunku? Hrabavý útok!“ Croagunk opět zmizel pod zemí. Už po něm zbyly tři díry. Sandru právě něco napadlo.

„Chime! Žhnoucí útok!“

„Char?“ podivil se Chimchar.

„Do díry! Rychle!“

„Chimchar!“ kývnul Chimchar a vyskočil. Pak vyslal úlomky do jedné z děr. Sandra sledovala co se bude dít. Brett také. A za chvíli z díry vyskočil Croagunk, který byl lehce spálený.

„Croagunku, jsi v pořádku?“ řekl zoufale Brett.

„Cro… cro…“ zaskřehotal Croagunk.

„Dobře. Jedový šťouch!“

„Tak už dost, ne?“ mávla rukou Sandra. Croagunk rázem přestal.

„Co se zase děje? Vždyť jsme nedobojovali a…,“ divil se Brett.

„Necháme to být, ano? Jsme na cestě a nevím, jestli by jsem to vydrželi do Železnohradu, kdyby byli naši Pokémoni byli takhle unavení… dohodneme se na remíze, ano?“

„Máš asi pravdu, Sandie. Počkej, podívám se k sobě, jestli nemám nějaké léky…,“ řekl Brett, pak otevřel svůj batoh a začal se v něm přehrabovat.

„Co tam hledáš?“ ptala se ho Sandra.

„Počkej ještě chvilku……počkej……á! Tedy to je!“ Brett hodil Sandře lék na poranění Pokémonů ve spreji. „Za chvíli by se Chimchar měl vrátit do pořádku. Sice nebude úplně vyléčený, ale pomůže to.“

„Dobře, díky!“ mrkla na Bretta Sandra a poděkovala.

***

Když už byli všichni najedení a připraveni odejít, tak Sandra zastavila Bretta.

„Co se děje?“

„Víš, to ten hrabavý útok… přijde mi zajímavý… a…“ vykládala Sandra. Brett se rozzářil a luskl prsty. „Copak?“ podivila se dívka.

„No jasně! Hrabavý útok by ti mohl pomoct na Železnohradském stadionu!“

„Opravdu?“

„Ano! Hrabavý útok je zemního typu, takže bys měla šanci!“ vložila se do rozhovoru Kimberly.

„To je bezva! Kdo se ho může naučit? Chimchar?“ zeptala se Sandra.

„Přesně tak!“ kývla Kimberly.

„Hurá! Brette, prosím, prosím… mohl by to tvůj Croagunk udělat pro mě? Prosím…,“ prosila Sandra se smutnýma očima.

„Ale proč ne?“ řekl Brett.

„JO! Slyšel si to, Chime? Naučíš se nový útok!“

„Chim! Char!“ zaradoval se Chimchar.

„Proč já vždycky neodolám smutným očím nějaké holky?“ zamumlal Brett.

„Říkal si něco?“ zeptala se ho Kimberly.

„Ne, vůbec nic.“

***

„Kimberly? Budeme potřebovat tvé Pokémony,“ řekl Brett.

„Moje Pokémony? A na co?“

„Jako cíl pro hrabavý útok. Neboj se, nic se jim nestane.“

„No tak dobře… Vaporeone, Torchicu, tak pojďte!“ z ballů vyskočili opět Kimbelyini Pokémoni.

„Tak, Sandie. Ať Chimchar Croagunka sleduje. Croagunk se bude zahrabávat pomalu. Řekni Chimcharovi, ať se zaměří na Torchica. Croagunk půjde po Vaporeonovi!“ řekl Brett.

„A co mají dělat moji Pokémoni? To mají je tak postávat jako sochy a čekat, až je někdo zasáhne?“ řekla na to Kimberly.

„To ne… musí sledovat, co se děje pod zemí a pak se včas vyhnout,“ ujistil dívku Brett. „Je Chimchar připravený?“ zeptal se Sandry.

„Snad ano!“ kývla Sandra.

„Fajn. Croagunku, použij hrabavý útok! Ale pomalu, ano?“

„Cro… Cro…,“ zaskřehotal Croagunk.

***

Chimchar se učil celkem dobře. První útok se mu nepovedl, ale napotřetí už zasáhl Torchica, až to Kimberly začala kritizovat.

„Hele, tohle jsme si nedomluvili! Chudinka Torchic mi tady omdlí kvůli nějakému tréninku?“

„Neboj, dám ti nějaké léky, pokud bude Torchic opravdu vážně poraněn, jo?“

„No tak dobře.“

***

„Tak si to zkusíme ještě jednou! Chimchare, hrabavý útok!“ řekla Sandra a Chimchar zmizel pod zemí. Sandra sledovala, kdy Torchica zasáhne, ale nestalo.

„Co se děje?!“ divila se Sandra.

„Vypadá to, že Chimchar pod zemí šel dál, než kde je Torchic… pojďme!“ řekl Brett.

***

Asi 500 metrů od místa, kde byli předtím, našli Chimchara spolu s nějakým Pokémonem. Byl bílý, měl dlouhý chundelatý ocásek, modrá ouška, žluté tvářičky a celkově byl velice roztomilý.

„Jé! Ten je ale krásný!“ rozplývala se nad ním Sandra a vytáhla svůj Pokédex. „-PACHIRISU, ELEKTROVEVERČÍ POKÉMON. SBÍRÁ STATICKOU ELEKTŘINU A POD OKAPY DOMŮ SI SCHOVÁVÁ KULIČKY CHLUPŮ A SVÉ OBLÍBENÉ OVOCE-“

Pachirisu byl evidentně otřesený. Vypadalo to, že Chimchar ho zasáhl Hrabavým útokem.

„Takového roztomilého drobečka musím mít!“ řekla Sandra.

„Čipá?“ otočil se Pachirisu na Sandru. Pak se zvedl a chytal se uprchnout.

„Rychle! Žhnoucí útok!“ přikázala Chimcharovi Sandra. Chimchar ještě stačil zasáhnout Pachirisu dřív, než zmizel.

„Ještě jednou, Chimchare!“ Chimchar opět zasáhl Pachirisu, který to evidentně neustál.

„Bezva! A mám tě!“ zaradovala se Sandra. „Pokéballe…“ Jenže Kimberly jí zastavila. „Co se děje?“ zeptala se Sandra.

„Ten Pachirisu ještě nemá dost a chce zápasit, podívej!“ upozornila jí Kimberly. Pachirisu modře zajiskřil a pak zasáhl Chimchara silným elektrickým útokem. Sandra a ostatní se mu naštěstí vyhnuli, protože ho Pachirisu vyslal všude.

„To bylo vybití! Tenhle Pachirisu je docela silný, když už ho ovládá… na divokého Pokémona… Ale teď už toho má dost, podívej!“ řekl Brett a ukázal na Pachirisu. Ten ležel na zemi a vydýchával.

„Teď mám šanci!“ zamumlala Sandra. „Pokéballe, leť!“

Jenže největší překvapení na Sandru teprve čekalo. Místo toho, aby Pokéball Pachirisu vtáhl do sebe, tak červené světlo z něj ho pouze „obtáhlo“ a pak se „rozbilo“ a ball spadl na zem, nepoškozený.

„Co se to děje? Zkusím jiný. Pokéballe, leť!“ divila se Sandra a hodila jiný Pokéball. Jenže se stalo to samé. Pachirisu se začal probírat. Sandra hodila ještě třetí ball, ale zase nic.

„Co se to zase děje?!“ Sandra už nedokázala udržet nervy na uzdě.

„Sandie, uklidni se. To, co se teď stalo, znamená, že tenhle Pachirisu není divoký! Už prostě někomu patří a s tím nic nenaděláš! Jenom nevím komu… Já ho teď vezmu, vyléčím ho a pak se podíváme po jeho trenérovi. Určitě je někde blízko a hledá ho…,“ řekl Brett.

„NEEE! Já ho chci!! Jááá chcííí Pachirisůůů!!“ začala ječet Sandra.

„Nech toho, Sandie… nechovej se jak malá uřvaná holka!“ řekl jí Brett.

„Ale… ale… já chci svého…“

„Ne! Tohohle mít nemůžeš a tečka! Měli bychom jít hledat jeho trenéra a ne tady vyvádět!“

„Dobře, to bude asi nejlepší,“ souhlasila Kimberly. Sandra už neřekla ani slovo, ale měla v očích slzy.

***

Naši přátelé už prohledali všechno, co se dalo, až došli ke vchodu do jeskyně. Brett stále držel Pachirisu v náruči a přemýšlel, co dál.

„Brette, co budeme dělat?“ zeptala se ho Kimberly.

„Tak to nevím. Musíme najít jeho trenéra, ale netuším kde,“ odpověděl Brett. Sandra neřekla naprosto nic. Jenže najednou si Brett všiml čehosi ve vzduchu.

„Co by to mohlo být?“

„Nějaký ptačí Pokémon. A… a… a… letí sem! Pozor!“ zakřičela Kimberly, když už se Pokémon blížil. Všem se podařilo včas uskočit.

„Co je to?“ podivila se Kimberly. „-PIDGEOT, PTAČÍ POKÉMON. DALŠÍ VÝVOJOVÁ FÁZE PIDGEOTTA. ŽÁDNÉ DALŠÍ INFORMACE-“ ozvalo se ze Sandřina Pokédexu.

„Co tady ten Pidgeot dělá?“ zeptal se Brett. Ale za chvíli se dočkal odpovědi. Z velkého ptačího Pokémona seskočila nějaká dívka. Bylo jí tak kolem patnácti let. Měla polodlouhé hnědé vlasy, světle modré oči a na sobě měla modrou halenku s krátkými rukávy, bílé kalhoty a baleríny stejné barvy, jako měla halenku. Na krku měla stříbrný řetízek s fialovým středem. Brett na ní začal civět s otevřenou pusou a úplně zrudl.

„Pachirisu! Tady jsi!“ zaradovala se.

„Či pači pá!“ zaradoval se Pokémon, vyskočil Bretovi z náruče a skočil do náruče té dívky.

„Tenhle Pachirisu je tvůj?“ zeptala se jí Kimberly. Dívka si jí všimla až teď.

„Ne, to není… Je mojí kamarádky. On jí utekl a…,“

„Tvojí kamarádky? To je tak špatná trenérka, že jí uteče její vlastní Pachirisu?“

„Víš co? Pojď se mnou… ona ti to všechno vysvětlí. Čeká v Pokécentru ve městě za touhle jeskyní!“

„Tak jo, stejně jsme jí potřebovali projít, když je to Železnohradská brána!“ kývla Kimberly. Dívka pak odvolala Pidgeota a vešla do jeskyně. Za ní šla Kimberly a pak ještě Sandra, která pořád nemohla skousnout to, že ten Pachirisu nebyl divoký a Brett, který na tu dívku pořád zíral.

***

„Pachirisu! Tady jsi! Tak jsem se o tebe bála!“ řekla blonďatá dívka, která byla v Pokécentru, zřejmě trenérka Pachirisu. Byla stejně stará, jako ta druhá dívka s Pidgeotem. Měla šedomodré oči a brýle s modrou obroučkou nahoře a dole bez ní. Pachirisu jí skočil radostně do náruče. Pak dívka odešla si sednout k jednomu ze stolů a všichni jí následovali.

„Co se teda stalo?“ zeptala se Kimberly. Dívka si sundala brýle a položila je na stůl.

„No… Byla jsem tady s Claire na cestě a nechala jsem Pachirisu proběhnout… jenže on byl strašně rychlý a brzy se nám ztratil z dohledu…,“ vyprávěla.

„Aha. My jsme ho našli za takových zvláštních okolností…,“ řekla Kimberly.

„Jakých okolností?“

„No… Sandra si myslela, že je divoký a chtěla ho chytit,“ vysvětlila dívce Kimberly a ukázala na Sandru.

„COŽE? Ty zlodějko! O co ses to vůbec snažila? CO si to vůbec dovoluješ, dotknout se svým Pokéballem mého Pachirisu?“ vyjela na Sandru dívka.

„Ale já to nevěděla… myslela jsem, že je divoký a…,“ dostala ze sebe Sandra slova.

„Tak divoký, jo?! Tenhle Pachirisu NENÍ divoký, abys věděla! Nemůžeš házet Pokébally po každém Pokémonovi, kterého uvidíš! JASNÝ??“

„Ale jak jsem to měla vědět? Měla jsi ho nějak označeného, nebo co?“ ohradila se Sandra.

„Možná ne, ale…“

„Tak vidíš! Hele, nic se tomu Pachirisu nestalo, tak co vyvádíš?“ řekla Sandra a dívka rázem přestala.

***

Od té hádky Sandry a té dívky ohledně Pachirisu už uplynula hodina. Sandra se dozvěděla, že ta brunetka v modrém se jmenuje Claire Dylanová a už je dva roky na cestě a má mladší sestru Alex, která je koordinátorkou v Johtu. Obě dívky už odešly. Blondýnka se spokojila s tím, že Pachirisu je v pořádku a odešla, zatímco Claire skočila Pidgeotovi na záda a odletěla.

„Brette, kde to vlastně jsme?“ zeptala se Sandra.

„V Železnohradu,“ ozvala se odpověď.

„Vážně? No to je bezva!“ zaradovala se Sandra a chystala se odejít.

Když odešla, zeptala se Kimberly Bretta: „Kam to jde?“

„To nevím. Možná šla na stadion, nebo trénovat a nebo chce najít Pachirisu za každou cenu,“ odpověděl jí Brett.

„Aha. To by mě zajímalo, jestli se jí to podaří…“

„To asi jo… viděla jsi, jak vyváděla, když nechytila tamtoho Pachirisu?“ řekl Brett. Kimberly přikývla.

„A co to bylo s tebou, když tu byla Claire?“ zeptala se zvědavá Kimberly. Brett trošinku zrudl.

„Ehehe… tak o tomhle bych se radši nebavil…,“ řekl roztřeseným hlasem.

„Tak dobře, nechám to být. Ale kdybys potřeboval pomoc, tak jsem tady!“ usmála se Kimberly.

„Jasně. Nezapomenu na to,“ řekl jí Brett.