Gabrielova cesta

11.) Špatné sny

Gabriel vešel do pokoje lehnul si do postele a přemýšlel. Takhle ležel až do šesti večer. Pak dostal hlad a šel se najíst do bistra. Tam uviděl u pultu sedět Nicole a přisedl si k ní.

„Ahoj, co si celý den dělala?“ zeptal se Gabriel.

Nicole se vylekala a mlčela.

„Co je s tebou? Není ti něco. Ráno jsi přede mnou utekla a teď na mě ani nepromluvíš.“ řekl Gabriel.

„N-nic mi není. Jen...ne nic.“ řekla Nicole a nervózně se usmála.

„Dobře, jen mi to přišlo divný.“ řekl Gabriel.

„Dobrý večer, co si dáte?“ zeptala se blonďatá dívka za pultem.

„Míchaný vajíčka a jablečný džus, prosím.“ řekl Gabriel a usmál se.

„Hned to bude.“ řekla dívka a odešla do kuchyně.

Za deset minut mu dívka přinesla jídlo a pití.

„Děkuju.“ poděkoval Gabriel, položil na pult peníze a pustil se do jídla.

„Jaký byl zápas na stadionu?“ zeptala se najednou Nicole.

„Prohrál jsem.“ řekl v klidu Gabriel.

„To je mi líto.“ řekla Nicole a poplácala ho přátelsky po zádech.

„Nemusí. Uvědomil jsem si díky tomu hodně věcí.“ řekl Gabriel a pousmál se.

„A vrátíš se tam zítra?“ zeptala se Nicole.

„Ne zatím se tam nevrátím, až půjdu zpátky možná si tam zajdu. To znamená, že zítra vyrážím na cestu do Blankytného města.“ řekl Gabriel.

„Aha. A mohla bych jít s tebou?“ zašeptala potichu Nicole.

„Cože? Nerozumněl jsem ti.“ řekl Gabriel.

Nicole zopakovala větu ještě tišeji než předtím.

„Já ti vážně nerozumím.“ řekl Gabriel „Ale chtěl jsem se tě zeptat šla by jsi se mnou?“

„Co?“ řekla překvapeně Nicole „Určitě s tebou půjdu.“

Nicole se začala radovat.

„Dobře vycházíme v sedm hodin.“ řekl Gabriel.

Nicole se přestala radovat.

„Tak brzo, to né prosím až tak v deset.“ začala prosit Nicole.

„Ne, musíme vyjít co nejdřív.“ řekl Gabriel „v sedm se sejdeme před střediskem a nakoupíme zásoby na dva týdny.

„Ach jo, tak dobře.“ souhlasila Nicole.

Gabriel dojedl a spolu s Nicole se vydali do střediska. Jakmile byly u svých pokojů se s ní Gabriel rozloučil a vešel do svého pokoje. Tam si zabalil věci, pak se šel vysprchovat a hned potom spát.

V šest hodin ho vzbudil budík. Zaklapl ho posadil se na postel a chvilku tam zamyšleně seděl. Měl totiž divný sen, zdálo se mu o nějaké bouři, ale viděl jenom blesky a slyšel hrom. Promnul si obličej, vstal a šel se obléknout. Když se oblékl vzal batoh a kabelu a vyšel z pokoje. Měl ještě hodně času a nechtěl čekat před střediskem na Nicole, stejně mu bylo jasné že vstane později. Vyšel ze střediska a vydal se k bistru. Dovnitř nešel, šel do malého obchůdku který byl naproti a nakoupil tam zásoby pro sebe a pokémony minimálně na deset dní, pokébally brát nemusel ještě nějaké měl.

Ve třičtvrtě na sedm už seděl před střediskem a čekal na Nicole. Ta přišla chvíli po sedmý, vypadala hrozně unaveně. Na sobě měla žluté triko, džíny a červený batoh.

„Dobré ráno.” pozdravil Gabriel.

Nicole jen něco zamručela. Gabriel se pousmál a vydal se cestou která vedla z druhé strany podél střediska než cesta do bistra a na stadion. Nicole šla pomalu za ním. Z města vyšli za necelých deset minut.

„Dobře, plán cesty je takový,” řekl Gabriel Nicole, která teď už šla vedle něj „za tři dny bychom se měli dostat k Měsíční hoře, tu projdeme za pět dní a pak už jen dva dny a jsme v Blankytném městě.”

„Pane jo, máš tu cestu perfektně naplánovanou.” řekla užasle Nicole.

„To jo, už jsem si připravoval když jsem byl doma, plus k tomu chci se tam zastavit na dvou místech.” řekl Gabriel, vytáhl MP3 přehrávač, dal si jedno sluchátko do ucha a poslouchal písničky.

„Co je to za místa?” zeptala se Nicole.

„Prvnímu místu kde se chci zastavit tak na čtyři dny se říka jezero Rozjímání, nevím sice proč se mu tak říká, ale prý se tam dobře trénují pokémoni a druhým je Kamená jeskyně, ta je ale částečně směrem do dalšího města.” řekl Gabriel.

„To zní zajímavě.” řekla Nicole „Měla bych nějakej nápad jak si trochu užít cestu.”

„Jaký?” zeptal se Gabriel a v duchu se bál co z ní vyleze.

„Když jsme byly se sestrou menší hrali jsme hru, že jsme si půjčily od rodičů jednoho jejich pokémona a pak jsme hrali která z nás porazí víc divokých pokémonů. Tak mě napadlo, že mi si to uděláme takhle s trenéry, které potkáme. Budeme se vždycky v bojích střídat, pokud nebude chtít bojovat s určitou osobou a ten kdo bude mít nejvíc vítězství vyhraje.” vychrlila ze sebe Nicole.

„Jo, to nezní špatně. To beru.” řekl Gabriel.

„Ale dávej si pozor, byla jsem v tomhle dobrá.” řekla hrdě Nicole

***

„Nidorane rohový útok.” zavelel Gabriel.

Nidoran se rozběhl a ostrým rohem narazil do Parase, ten poodletěl a omdlel.

„Ale kruci prohrál jsem.” řekl uhrovitý kluk a odvolal Parase.

„Vyhrál jsem. Dobrá práce Nidorane vrať se.” zaradoval se Gabriel a vrátil Nidorana do pokéballu.

Gabriel došel ke klukovi a podal mu ruku.

„Děkuju, za zápas.” řekl Gabriel.

Kluk mu rukou potřásl.

„Taky děkuju.” řekl, rozloučil se s Gabrielem a odešel.

Gabriel se usmál na Nicole.

„Vedu už o dva.” řekl Gabriel.

„Nevytahuj se, jsme teprve na začátku.” řekla trochu zamračeně Nicole.

„Jo, ale hrajem to už dva dny.” řekl Gabriel, obrovitánsky zívl a pokračoval v cestě.

„Vypadáš unaveně nechceš si někde odpočinout.” řekla Nicole.

„Ne půjdem ještě tak hodinu, dvě a pak postavim stan.” řekl Gabriel.

„Proč?” zeptala se Nicole.

„Podívej se za sebe. Vypadá to že bude pršet.” řekl Gabriel. Nicole se otočila a vážně v dálce byly vidět černé mraky.

Už i slunce pomalu za nima mizelo. Za hodinu už byly slyšet hromy a tak se Gabriel rozhodl postavit stan a hodit přes něj nepromokavou plachtu. Nicole vypadala celá nesvá, ale Gabriel neměl energii na to se ptát co jí je. Za půl hodiny byl stan postaven. Oba si do něj dali své věci a vlezli do něj. Za necelou hodinu se spustil obrovský liják venku šlehaly blesky a hromy byly hrozně hlasité.

Gabriel se už snažil usnout, když najednou ucítil jak do něj Nicole mírně štouchá.

„Co je?” zeptal se rozespale.

„Já se hrozně bojím blesků mohla bych jít k tobě blíž. Doma vždycky spím u mámy, když je bouřka.” řekla vyděšeně Nicole.

„Ale jo klidně.” řekl Gabriel a otočil se na stranu směrem k ní.

Nicole si lehla zády k němu a byla na něm úplně namáčklá. Gabriel vytáhl ruku kterou měl nahoře a dal jí okolo Nicole. Ta se začala červenat a snažila se rychle usnout aby nezačala vyvádět ještě víc. Gabriel usnul téměř okamžitě. Měl divný sen, byl v malém dřevěném městě a proti němu byla velká hora. Bylo zataženo a všude lítaly blesky a burácely hromy, najednou padal do černé propasti a volal o pomoc.

Gabriel se probudil a slyšel venku jak se někdo snaží dostat do stanu.

Rychle se vysoukal ze spacáku a najednou uslyšel mužský hlas: „Halo je tam někdo?”

„Co chcete?” zeptal se Gabriel.

„Otevřete, nic vám neudělám. Projížděl jsem tudy a všiml si toho stanu.” odpověděl hlas.

Gabriel otevřel stan a ucovl zpátky ke stěně. Z venku na něj vykoukla mokrá mužská hlava a rozhlížela se po stanu.

„Vzbuď jí.” řekl muž a kývl na Nicole, která pořád spala

„Půjdete se mnou mám tady dům, necháte si tam usušit stan.”

„Dobře.” přikývl Gabriel a začal budit Nicole.

Za půl hodiny jel už s Nicole v mužově modré dodávce. Představil se jim jako George. Byl vysoký měl mírně prošedivělé vlasy a vousy. Bylo mu čtyřicetpět a vlastnil obchod se zbožím u Měsíční hory. Po dvaceti minutách jízdy se dostali k jeho domu, který byl na křižovatce prašné cesty. Přední část byla obchod a druhá zadní část byt. Když vešly do bytu odešel George udělat snídani. Nicole se posadila na gauč v obýváku. Gabriel si šel do koupelny oplachnout obličej. Když se vrátil Nicole ležela na gauči a spala. Gabriel tedy šel do kuchyně pomoct se snídaní.

Po chvilce se George zeptal: „Kam vůbec máte namířeno?”

„Do Blankytného města. Zítra by jsme měli vejít do jeskyní v Měsíční hoře a pak už to nebude problém.” řekl Gabriel a zívl si.

„Tak to mám pro tebe špatnou zprávu. Jeskyně byly zasypány asi před dvěma měsíci.” řekl George.

„Vážně? Co teď budeme dělat.” zeptal se Gabriel.

„Jestli máte nějakou mapu, ukážu vám náhradní cestu.” nabídl se George.

„To zní skvěle.” řekl Gabriel a vzal talíře s hotovou snídaní do kuchyně. George vzal čaje a vyšel za ním. Hned jak Gabriel položil talíře na stůl, šel vzbudit Nicole.

Po snídani Nicole odnesla všechno nádobí, Gabriel vytáhl mapu a položil jí na stůl.

„Tak dobře, teď jste tady.” řekl George a ukázal na křižovatku u hory.

„Máte na výběr ze dvou cest buď se vydáte na jih, která je o něco kratší, za to se tam hodně zdržíte, protože tam jsou nebezpečné bažiny. Takže bych vám radil cestu, která vede na sever je bezpečnější a jsou tam i města takže, když dojdou zásoby není problém je tam sehnat.

Za deset dní dojdete do prvního města, tam obejdete horu a za dva dny budete v dalším městě pak už tři dny a jste v Blankytném městě.”

Gabriel se chvíli rozmýšlel a pak řekl: „Půjdeme na sever. Bude to tak lepší.”

„Děláš dobře.” řekl George „Nechceš si na chvíli zdřímnout. Než vám uschne stan, tak tu budete muset zůstat do zítra.

„Rád bych se vyspal. Jen dám usušit ten stan.”

„V patře hned u schodů je pokoj pro hosty tak si tam zdřímni. Teď mě ale omluv musím otevřít obchod.” řekl George a odešel.

Gabriel vyšel ven, vytáhl z dodávky stan a pověsil ho na sušák u domu. Pak se vrátil, Nicole neviděl tak se rozhodl jít spát. Vešel do pokoje pro hosty, lehnul na postel a usnul. Žádné sny se mu už nezdáli.

Probudil se asi okolo čtvrté ráno. Sešel po schodech dolů. Nicole už tam stála z batohem a čekala na Gabriela.

„Tak můžeme zase vyrazit.” řekla.