Gabrielova cesta

12.) Velké nesnáze v malém městě 1.díl

Po dvou týdnech cesty konečně Gabriel a Nicole došli do civilizace.

„Tak s jsme tady.“ řekla radostně Nicole. „Dorazili jsme do městečka Hromů.“

„Mám hlad, žízeň a slovo zkratka je pro příště tabu.“ prohlásil unaveně Gabriel.

„Naposled jsme jedli včera večer. Copak nic nevydržíš.“ zeptala se Nicole.

„Vydržím ale...“ Gabriel se zasekl a podíval se pořádně na městečko a zeptal se „Tohle je to městečko?“

„Jo městečko Hromů, už jsem to říkala.“ řekla Nicole

„Něco se snad děje?“

„Ne nic...jen tohle vypadá spíš jako malá vesnička, vždyť vidim i na konec.“ řekl Gabriel a ukázal asi stopadesát metrů před sebe na malou budovu, hned za ní se tyčila velká hora.

„Vážně máš pravdu a taky to tu vypadá jak na Divokém západě všude na zemi je písek a nikde žádná rostlina a takhle je to v kruhu jednoho kilometru.“ řekla Nicole a dívala se přitom do Gabrielovy mapy.

„To je sice zajímavé, ale já mám hlad a jdu se najíst do místního střediska.“ řekl Gabriel a vyrazil k budově na konci města.

Nicole si povzdychla a vydala se za ním.

Domy ve městečku byly všechny dřevěné a měli rovné střechy, vypadali stejně až na dvě, které byly o něco větší. Venku nikdo nebyl a celé město vypadalo opuštěně.

Nicole si pomyslela: „Měl pravdu celé městečko je jen velká ulice s domky po stranách a střediskem na konci.“

Konečně se dostali ke středisku. Byla to jediná budova, která nebyla ze dřeva ale z betonu a oproti ostatním střediskům bylo o dost menší. Gabriel s Nicole vešli dovnitř. Nikdo tam nebyl. Gabriel vyšel k pultu.

„Haló, je tu někdo.“ zavolal.

Z pod pultu vylezla nádherná zelenovlasá dívka s modrýma očima.

Gabriel když jí uviděl, se zastavil, zčervenal a začal se tvářit jako by ztratil pojem o realitě. Nicole se tvářila nabručeně.

„Co tu chcete? Cizáci tu nemají co dělat! Vypadněte!“ začala se kráska rozčilovat a mračila se.

Její rozčilování vrátilo Gabriela do reality a nevěděl co říct.

Nicole ho předběhla a řekla: „Omlouváme se jdeme do Blan..“

„To mě nezajímá vypadněte cizáci copak vám nestačí jak už jste pošpinili tohle město!“ rozčilovala se kráska.

Gabriel už chtěl něco říct, když najednou začalo na dvoukřídlýma dveřma vlevo od pultu blikat červené světlo. Kráska se vylekala a odcházela.

Gabriel sundal batoh a řekl: „Počkej půjdu s tebou.“

„Ne vy dva vypadněte!“ rozčílila se kráska.

„Já jdu s tebou.“ řekl klidně Gabriel.

Kráska zrudla vzteky a vešla dovnitř. Gabriel vyšel za ní.

„Já chci jít taky.“ ozvala se Nicole.

Gabriel se otočil, vytáhl pokébally a řekl: „Ne.“

Pak vypustil Nidorana s Mankeyem a přikázal jim: „Hlídejte jí.“ a zmizel ve dveřích.

Nicole si naštvaně sedla na sedačku.

Po půl hodině z dveří vyšli Gabriel s kráskou.

„Ještě jenou ti děkuji Gabrieli.“ řekla kráska.

„V pohodě Cleveland.“ řekl Gabriel a vrátil své pokémony do pokéballu.

„Byl bych rád kdybys nám prohlédla pokémony, ale nejdřív chci abys mi vysvětlila co se tady stalo.“ řekl Gabriel, sedl si vedle Nicole a ta si pomyslela: „Najednou nemáš hlad co?“

Cleveland si sedla před ně a začala vyprávět: „Abyste mě pochopili musím začít od začátku. Před tím tady žili pokémoni, především električtí. Před sto lety jsem ovšem přišli lidé a pokémony vystrnadili. Pokémoni, ale o toto místo bojovali a zabíjeli osadníky a jejich pokémony. To mu všemu velil vůdce, jenže nikdo nevěděl kdo to je. Věděli jen že žije na hoře Hromů. Jednou se tam vydal jeden výborný trenér pokémonů a toho pokémona chytil do speciálního pokéballu. Ten pak schoval v hoře a vchod do ní pak nechal zasypat. Všichni pokémoni se stáhli. Městečko bylo vystaveno a lidem se tady hodně dařilo. Pole byla úrodná, navštěvovalo nás hodně turistů, kteří jsem chodili relaxovat, na pěší výlety nebo lézt na horu. No, a před dvaceti lety se tu strhla obrovská bouře. Nepršelo, jen všude létaly blesky. No přesně si to nepamatuju, byly mi tři, ale máma říkala že jsme musely utéct z domu, protože ho blesky zničili a nejen náš, ale všechny domy ve městě a nakonec uhodil největší blesk do hory a ozvala se obrovská rána. Tím to skončilo. Do rána jsme zůstali venku semknuti u sebe, nikomu se nic nestalo, ale všechny domy byly zničené. Turisti hned utekli a mluvili o nás jako o prokletém městě. Postavili jsme většinu domů, ale ze dřeva jelikož vždycky když k nám měli přivést věci na stavbu stala se nehoda a ani dělníci tu nechtěli být, proto jsme máme tak špatnou pověst a raději každého cizince hned vyhazujeme. Je to hloupost, ale po té bouři byly obyvatelé jiní chovali se divně a odtažitě. A takhle to zůstalo až do dneška.”

„A co ten písek?” zeptal se Gabriel.

„No, po té bouři tady vůbec nepršelo, ale jen v okruhu jednoho kilometru a není to jen písek je v tom zamíchán nějaký druh soly, takže půda je úplně neúrodná.” řekla Cleveland „zásoby si necháváme vozit jednou týdně z Cínového města, vždycky to přebíráme na malé cestě dva kilometry odtud.”

„A proč se neodstěhujete?” zeptala se Nicole.

„Není to špatný nápad, ale někteří lidé se nechtějí odstěhovat a další si zase myslí že už jsou prokletí.” řekla smutně Cleveland „Ale přežíváme tu a není to tak špatné.”

„Dík, že jsi nám to vysvětlila teď bychom se mohli najíst.” řekl Gabriel.

„Jasně, pojďte za mnou.” řekla Cleveland vstala a vydala se do dveří na levé straně budovy.

Gabriel s Nicole šli za ní. Prošli dveřmi a dostaly se do jídelny. Byla hodně malá, byly tam dva stoly a u každého čtyři židle.

„Tak posaďte se tady a já něco uvařím.” řekla Cleveland a šla ke kovovým dveřím vpravo.

„Já ti pomůžu.” řekli Nicole a Gabriel společně.

„Tak to ne kamaráde teď jdu já.” řekla Nicole a šla ke Cleveland.

Cleveland se začala smát a vešla do kuchyně. Nicole za ní. Gabriel se mezitím posadil na židli. Cleveland s Nicole se pustili do vaření oběda.

„Bohužel nám zásoby přivezou zítra.” řekla Cleveland a otevřela malý mrazák u stěny „Takže si dáme pizzu.”

„Vem radši dvě ať se pořádně najíme.” řekla Nicole.

Cleveland vytáhla dvě krabice a začala z nich vyndavat pizzu. Nicole zatím zapnula troubu a pak do ní dala pizzy.

„Nemusela jsi mi pomáhat.” řekla Cleveland a opřela se o mrazák.

„To je v pohodě stejně jsem se chtěla na něco zeptat.” řekla Nicole

„Co jste dělali za těmi dveřmi?”

„Coby léčila jsem jednoho těžce zraněného pokémona a Gabriel mi trochu pomáhal, ale spíš překážel.” řekla lhostejně Cleveland.

„To je vše co jste tam dělali.” zeptala se Nicole.

Cleveland přikývla.

„Dobře byla bych ráda kdyby jsi nám po obědě ukázala jak se dostaneme přes horu.”

„Na tu horu nesmíte.” řekla vyděšeně Cleveland.

***

Gabriel se už nudil, tak vytáhl pokéball a začal si s ním házet a přitom přemýšlel o Charmanderovi a o tom proč je tady.

Najednou zavrtěl hlavou a pomyslel si: „Nesmim na nic z toho myslet.”

V tu chvíli vyšla Cleveland s pizzou a hned za ní Nicole s druhou. Gabriel schoval pokéball a hladově zíral na jídlo. Cleveland s Nicole položily pizzu na stůl a odešly zpátky do kuchyně pro pití a nůž. Když se vrátily byla už jedna pizza z poloviny pryč a Gabriel se umíval s plnou pusou.

„No, ještě že jsme vzaly ty pizzy dvě.” řekla Cleveland a usmála se.

„Já to věděla, tu pizzu už si dojez.” řekla Nicole, když jí Gabriel nabízel druhou polovinu pizzy.

„Díky.” řekl Gabriel ještě s plnou pusou.

Cleveland s Nicole se posadily, rozkrájely druhou pizzu a pustily se do ní.

Po jídle Gabriel řekl: „Zítra bych chtěl vyrazit, ale nemáme sebou žádné jídlo a pití, můžeš mi prosím říct kdy přijede další zásobovací vůz?"

„Zítra, ale musíš jít s námi, aby sis tam ty věci koupil.” řekla Cleveland.

„Dobře, dáš mi klíče od pokoje? Chci si tam dát věci a pak chvíli trénovat.” řekl Gabriel a vstal.

„Jasně.”

Cleveland taky vstala a vyšla z jídelny. Gabriel za ní. Nicole seděla na židli a přemýšlela jestli má taky trénovat. Nakonec se rozhodla, že se na Gabriel půjde aspoň podívat jak trénuje a vyšla z jídelny.

Po několika hodinovém tréninku, předal Gabriel Cleveland své pokémony, aby je prohlédla, šel se osprchovat a spát. Když přišel do pokoje Nicole tam ještě nebyla. V pokoji byly dvě patrové postele. Gabriel si lehl na horní postel u dveří a do hodiny usnul.

Ráno se Gabriel vzbudil před osmou hodinou. Rychle se oblékl a všimnul si, že Nicole už není v pokoji. Popadl batoh a kabelu a vyrazil z pokoje ven ze střediska. Venku už stála Nicole se svým červeným batohem a Cleveland s velkým hnědým batohem.Venku bylo zataženo, ale nepršelo. Gabriel je pozdravil, ony pozdravily jeho a vydali se na cestu. Šly prakticky stejnou cestou jakou přišli do města, ale jakmile vyšli z písku zpátky na cestu zabočila Cleveland do prava a šla po širší cestě do lesa. Za dvacet minut z lesa vylezli a objevili se u nedokončené betonové cesty. Na konci stál malý nákladní vůz se zásobami. Došli k němu a začali si vybírat.

„Kde jsou ostatní?” zeptal se Gabriel.

„Lidi tady nenakupují vždycky přijede prodavač a majitel restaurace a nakoupí zásoby, pak si to lidé kupují u nich.” řekla Cleveland.

„A z čeho to vůbec platíte?” zeptal se Gabriel a sahal po sklenici z burákovým máslem.

„Z peněz co jsem dostali za obnovu města a z dědictví, když někdo umřel.” řekla Cleveland a Nicole sebou škubla.

Do střediska se dostali okolo desáté hodiny. Venku bylo pořád zataženo a začal foukat chladný větřík, ale pořád nepršelo. Gabriel měl všechno připravené na cestu a čekal na Nicole.

„Trochu zrychly ať můžem vyrazit.” řekl netrpělivě Gabriel.

Nicole si přestala balit věci a otočila se na Gabriela.

„Mluvila jsem s Cleveland a říkala že ten kdo na tu horu poleze zemře, už se to stalo mnohokrát.” řekla vyděšeně Nicole.

„To je hloupost, mně to řekla taky, ale já nemám čas se zdržovat takovými hloupostmi.” řekl Gabriel „Jestli nechceš nechoď se mnou a obejdi to.”

„Já-já-já půjdu s tebou.” zakoktala Nicole.

Najednou se ozvala obrovská rána. Nicole vyděšeně vyjekla.

„Není se čeho bát, tohle je normální.” řekla Cleveland.

Gabriel si nandal batoh na záda, kabelu přes rameno a vycházel z pokoje.

„Měj se.” řekl když procházel okolo Cleveland.

„Ahoj.” řekla Nicole a běžela za Gabrielem.

Gabriel s Nicole vyšli ze střediska a vydali se směrem k hoře. Za pět minut se dostali na rozcestí. První cesta vedla do Úhlového města a druhá na horu Hromů. Gabriel s Nicole se vydali na horu.

Asi dvacet mint se nic nedělo, ale najednou z nebe začaly šlehat blesky a ozývat se mohutné rány. Gabriel nepřemýšlel a rozběhl se a snažil se bleskům. Pak si uvědomil, že neslyší Nicole. Zastavil se a to byla chyba. Těsně před ním uhodil blesk a Gabriel uctil obrovskou bolest na pravé ruce, zapotácel se a spadl na zem.

„Já si tě pamatuju.” uslyšel než ztratil vědomí.