Gabrielova cesta

13.) Velké nesnáze v malém městě 2.díl

Gabriel spatřil Pikachu a rozběhl se za ním. Najednou padal do hluboké propasti.

„Pomóóóóc!“

Gabriel se trhnutím probral a posadil se, přitom se praštil o železnou tyč, která podpírala horní postel a zase si lehl.

„Auu, moje hlava!“ zaskučel.

V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála Nicole.

„Konečně si se probudil. Jak se cítíš?“ zeptala se starostlivě.

„Hrozně, bolí mě hlava a celá prává ruka mě příšerně palí. A mám dojem že jsem si v noci lehal na horní postel.“ řekl Gabriel.

„To bylo včera večer teď je odpoledne.“ řekla Nicole a bylo na ní vidět že chce brečet.

„Takže to nebyl sen.“ řekl Gabriel a podíval se na Nicole.

„Co se dějě? Tváříš jakoby se stalo něco vážného.“

„T-t-tvoje ruka.“ řekla Nicole a začala brečet.

Gabriel se podíval na svou pravou ruku a zhrozil se. Byla celá obvázána až k ramenu. Gabriel se podíval na konečky prstů které zakryté nebyly a na okraji kde začínal obvaz viděl jak tam má ruku propálenou do masa.

„Co se stalo?“ vydal ze sebe pomalu Gabriel.

Nicole se uklidnila a řekla: „ Když začaly šlehat ty blesky lekla jsem se a spadla na zem ty jsi se rozběhl a zmizel. Pak blesky přestaly, tak jsem poslala svoje pokémony, aby tě našli. Za chvíli mi tě přitáhli. Ruka byla celá spálena a zkrvavělá. Rychle jsme tě dovedli zpátky.“

Najednou někdo bouchl do dveří tak silně až vyletěly z pantů. U dveří stála Cleveland a naštvaně koukala na Gabriela. Pak se k němu rozběhla chytla ho za triko a začala s ním silně cloumat.

„Ty jeden idiote, říkal jsi mi že to vezmete přes Úhlové město! Já tě zabiju!“ rozčilovala se Cleveland a cloumala Gabrielem jak nejvíc mohla.

Tomu už se začala motat hlava. Nicole rychle popadla Cleveland a odtáhla jí od Gabriela. V tu chvíli udeřilo do pokémonského střediska něco obrovského a středisko se začalo otřásat.

„Rychle musíme odtud pryč!“ řekla vyděšeně Cleveland a vyběhla z pokoje hned za ní Nicole.

Gabriel se rozhlížel po pokoji a hledal svoje věci, podíval se pod postel a uviděl je tam. Na batoh nedosáhl tak vzal aspoň kabelu a rychle vyběhl z pokoje ven.

Venku se mu naskytl šokující pohled. Obloha byla úplně černá. Do všech domů šlehaly blesky a domy ničily. Lidé běhaly jako splašení.

„VŠICHNI SE UKLIDNĚTE! UKLIDNĚTE SE!“ řvala Cleveland, ale lidé jí nevnímaly a dál panikařily.

Najednou se za Gabrielem objevil záblesk světla a obrovská rána. Všichni se podívali na horu. Okolo vrcholu šlehaly blesky a Gabrielovi se zdálo jako kdyby tam někdo byl. Bohužel se objevili jiné problémy. Ve městečku se začali objevovat električtí pokémoni jako Pikachu, Raichu, Jolteon a Gabriel si všiml i několika Electabuzzů. Pokémoni začali obyvatele města svírat do kruhu, který byl čím dal tím menší.

„Co teď?“ zeptala se Nicole.

„Jsme v pasti, nemůžeme nikam utéct, umřeme tady.“ řekl úzkostně jeden starší muž vedle Gabriela.

„Budeme se muset bránit.“ řekl Gabriel a podíval se na Nicole.

„Máš u profesora Oaka nějaké pokémony?“ zeptal se.

„Jo mám, dva.“ řekla nechápavě Nicole.

„Jaký typy?“ zeptal se Gabriel.

„Travní a létající.“ řekla Nicole. „Proč tě to zajímá?“

„Když by jsme se dostali přes ty pokémony do střediska můžeme si poslat nějaké pokémony, aby nám pomohli v boji.“ řekl Gabriel.

„Vy chcete bojovat? Zbláznil jste se, vždyť jsou v přesile.“ řekl vyděšeně muž vedle Gabriela.

„A co chcete dělat? Čekat až vás ti pokémoni usmaží za živa!“ řekl nahlas Gabriel aby ho všichni slyšeli

„Máte určitě každý nějakého pokémona! Tak se připravte!“

Všichni lidé začali vytahovat své pokébally.

„Dobře potřebujeme se nějak dostat k pokémonskému středisku.“ řekl Gabriel Nicole.

„S tím můžu pomoct řekla Cleveland a vytáhla pokéball.

„Dobře,“ řekl Gabriel a vytáhl své pokémony „Nicole vem si i moje pokémony. Doběhneš do pokémonského střediska a necháš si poslat své pokémony a jednoho mého pokémona. Jasné?“

Nicole si vzala pokébally a řekla: Jasně a co budeš dělat ty?“

„Musím nahoru, mám pocit že tam na mě někdo čeká.“ řekl Gabriel a podíval se na horu a pak na Cleveland.

„Dobře Cleveland, udělej nám cestu.“ řekl Gabriel.

Cleveland přikývla a vypustila pokémona a z pokéballu vyletěl malý Oddish.

„Oddishi, spací pyl.“ řekla Cleveland a Odish ze svých lístků začal vypouštět modrý pyl přímo na pokémony před střdiskem.

Pokémoni začali pomalu usínat. Gabriel s Nicole se rozběhli, vyhli se pokémonům a když se dostali z kruhu rozdělili se. Nicole vběhla do napůl rozbořeného střediska. A Gabriel se rozběhl směrem k hoře.

Doběhl na rozcestí a běžel na horu. Po chvíli se dostal na další rozcestí a zastavil se. Nevěděl kudy dál sem se předtím nedostal. Gabriel se podíval dolů a viděl jak už pokémoni mezi sebou bojují. Znovu se podíval na rozcestí. Jedna cesta vedla za horu a druhá zřejmě přímo na vrchol hory. Gabriel se vydal druhou cestou. Snažil se jí vyběhnout, ale cesta byla moc prudká takže se podpíral rukama. Pravá ruka ho příšerně bolela, až Gabrielovi tekli slzy, přesto dál šplhal. Po půl hodině se dostal skoro k vrcholu. Teď nevěděl co dělat před ním byla plocha se šlehajícími blesky.

„Musím tam vylézt asi nemám na výběr“ pomyslel si a položil ruku na okraj plochy v tu chvíli přestaly blesky šlehat.

Gabriel se podivil a vylezl úplně na plochu a podíval se před sebe. Před ním stál velký žlutý ptačí pokémon s dlouhým ostrým zobákem.

„Tak jsi se sem dostal.“ řekl pokémon.

„Už jsem myslel že jsem nevylezeš. Ta ruka mě hrozně mrzí.“

„Kdo jsi a odkud mě znáš?“ zeptal se Gabriel a snažil se tvářit nevyděšeně.

„Jsem Zapdos, elektrický pokémon. Divím se, že jsi mě nepamatuješ, zachránil jsem ti život.“ řekl Zapdos.

„Ty jsi mě zachránil? Kdy?“ zeptal se Gabriel.

„Asi před osmi lety.“ řekl Zapdos „Zkus si vzpomenout.“

***

„To je Pikachu.“ řekl si potichu malý pětiletý Gabriel a sledoval žlutého pokémona.

Pikachu ho ale uslyšel a začal utíkat a Gabriel za ním běžel, vyhýbal se stromům a sledoval Pikachua. Ten byl ale rychlejší a zmizel mu z dohledu. Gabriel ale běžel dál najednou vyběhl z lesa a uviděl před sebou propast. Nestihl zabrzdit a začal padat dolů.

„Pomóóóóc“

Najednou z dna propasti něco vzlétlo a sršelo to blesky. Byl to obrovský žlutý pták. Popadl Gabriela svými oranžovými pařáty a vynesl ho nahoru tam ho položil na zem a chtěl odletět pryč.

„Počkej neodlítej!“ zavolal Gabriel.

Pokémon se zastavil a přistál u něj.

„Děkuji ti, že jsi mě zachránil.“ řekl Gabriel „Jak se jmenuješ?“

„Já jsem Zapdos.“ řekl Zapdos.

„Zapdos jo, tebe neznám, ani jsem tě nikdy neviděl.“ řekl Gabriel. „Počkej ty mi rozumíš?“ zeptal se překvapeně Zapdos.

„Jo, rozumím.“ řekl Gabriel „Co jsi tady dělal Zapdosi?“

„Co? No..já hledám nový domov?“

„Proč?“

„Protože se k nás vystrnadili vetřelci, tak se snažím pro sebe a své přátelé najít nějaké jiné místo.“

„Já bych o svůj domov bojoval.“

„Však to jsme taky dělali, ale nebylo nám to k ničemu.“

„Tak jim to místo musíte znepříjemnit a oni odejdou. Já osobně bych se svého domova nevzdal i když jsem ještě malé dítě.“

„Asi máš pravdu. Vrátím se tam a budu to bránit. Děkuji ti.“

„Nemáš zač. Ahoj.“

„Ahoj.“

Zapdos vyletěl do vzduchu a zmizel.

***

„Na něco si matně vzpomínám.“ řekl Gabriel a najednou si uvědomil proč tady je

„Musíš okamžitě zastavit ten souboj, proč chceš zabít ty lidi?“

„Udělal jsem co jsi mi řekl. Znepříjemňoval jsem jim život, ale už jsem to nemohl vydržet tak jsem naplánoval útok a teď to městečko zničím i s jejich obyvateli.“ řekl Zapdos.

„Nědělej to, nemusíš jim ubližovat, můžeš se s nimi dohodnout!“ začal se Gabriel rozčilovat.

„Tomu nevěřím.“ řekl Zapdos a začali okolo něj sršet blesky.

Pak přestali a řekl: „Tak dobře pošlu s tebou svého přítele a ty i sním sejdeš dolů a ukončíš to pod tou podmínkou že nás tady obyvatelé nechají žít spolu. Bereš?“

„Jo, to by šlo.“ řekl Gabriel.

„Dobře, Jolteon bude překládat pokémonům.“ řekl Zapdos a za ním se objevil jeden Jolteon

„Ale musíte rychle než se všichni navzájem zničí. Já jít nemůžu, protože lidé by ještě víc zpanikařili.“

„Dobře, Jolteone jdeme. Zapdosi, opatruj se. Ahoj.“ řekl Gabriel a začal s Jolteonem slézat horu.

Gabriel většinu cesty spíš jel po zadku, protože s kopce sbíhat nešlo. Když se dostali na rozcestí rozběhli se co nejrychleji dolů. Za deset minut tam byli. Ve městečku mezitím probíhal obrovský souboj.

„PŘESTAŇTE! PŘESTAŇTE!“ řval Gabriel, ale nikdo ho neslyšel „Jolteone udělej něco."

„Jolteon“ přikývl Jolteon a šel před Gabriela.

Najednou Jolteon vystřelil obrovský blesk do vzduchu a ozářil celé bojiště. Všichni pokémoni a lidé přestali bojovat a podívali se na Jolteona a Gabriela. Jolteon Gabrielovi ustoupil a Gabriel udělal pár kroků dopředu.

„OBYVATELÉ MĚSTEČKA HROMŮ MÁM PRO VÁS ZPRÁVU!“ řval Gabriel aby ho všichni slyšeli, Jolteon mezitím překládal elektrickým pokémonům „VELITEL ELEKTRICKÝCH POKÉMONŮ SE ROZHODL UKONČIT BITVU, POUZE V TOM PŘÍPADĚ KDYŽ DOVOLÍTE, ABY TADY ELEKTRIČTÍ POKÉMONI ŽILI S VÁMI A JÁ OSOBNĚ SI MYSLÍM, ŽE TO JE DOBRÝ NÁPAD! SOUHLASÍTE?“

Jolteon dořekl svojí zprávu elektrickým pokémonům a ti se podívali na obyvatelé.

„S TÍMHLE SOUHLASÍME!“ ozvala se Cleveland „BITVA SKONČILA BUDEME S VÁMI ŽÍT!“ a podívala se na elektrické pokémony.

Jolteon jim to přeložil a pokémoni se začali radovat a lidé s nima. Gabriel nikdy nic takového neviděl, takovou radost. To jak se obyvatelé objímají s divokými pokémony, málem se mu chtělo dokonce brečet. Jolteon se taky radoval a vystřelil velkou elektrickou jiskru do výšky. V tu chvíli začaly z hory sršet blesky, pak přestaly a z mraků začalo pršet. Lidé se radovali ještě víc.

Gabriel se otočil na Jolteona a řekl: „Děkuju ti za pomoc. Teď se asi vrátíš na horu nebo se přidáš ke svým přátelům, viď?“

Jolteon zakýval hlavou.

„Tak co teda chceš dělat?“ podivil se Gabriel.

Jolteon se k němu začal lísat.

„Chceš jít se mnou?“ zeptal se Gabriel.

Jolteon přikývl. Gabriel vytáhl prázdný pokéball a Jolteon si do něj vlezl a pak opět vylezl.

„Tak jdeme slavit.“ řekl Gabriel a vydal se s Jolteonem k radujícím se lidem a pokémonům.

Po dvou hodinách usmiřování a objímání řekla Cleveland ať jí všichni lidé dají pokémony a taky ostatní zranění električtí pokémoni, ať k ní přijdou do na kontrolu, kvůli léčení. Pokémoni se nechávali kontrolovat v polorozpadlém pokémonském středisku.Uvnitř byly pouze Gabriel, Cleveland a všichni zranění pokémoni. Ostatní museli na žádost Cleveland zůstat venku. Nicole to štvalo že tam nemůže být, protože tam zase nemohla být. Lidé mezitím s nezraněnými pokémony odklízeli trosky.

Do rána byly všichni pokémoni ošetřeni a tak se rozhodlo, že by si mohli všichni na chvíli odpočinout. Všichni se nasoukali do střediska u kterého byla jistota že se nezboří. Spali až do jedné hodiny odpoledne. Pak Nicole vrátila svoje pokémony a Gabrielova Arboka profesoru Oakovi. Cleveland se mezitím snažila usmlouvat dělníky v Úhlovém městě, aby jim opravili město a dovezli nějaký stavební materiál.

„Děkuji, nashledanou.“ rozloučila se Cleveland, zavěsila telefon a vstala

„Važně nechcete už s ničím pomoct?“ zeptal se Gabriel, když došel ke Cleveland.

„Ne klidně můžete vyrazit. My už to tady nějak zvládneme.“ řekla Cleveland objala Gabriela.

Gabriel z toho byl tak v šoku že nevěděl co říct.

„Tak se hezky mějte. Ahoj“ řekla Cleveland, pustila Gabriela a odešla se rozloučit s Nicole.

Gabriel si povzdechl, došel si pro věci a vyšel ze střediska. Za chvilku z něho vyběhla i Nicole s bílou krabičkou v ruce.

„Co to je?“ zeptal se Gabriel.

„To je pro tebe abys sis mohl převázat tu spálenou ruku.“ řekla Nicole a podívala se na Gabrielovu ruku.

„No jo, to se mi bude hodit.“ řekl Gabriel a vydal se směrem k hoře a Nicole za ním.

„Víš co se mi povedlo?“ zeptala se Nicole.

„Co se ti povedlo?“ zeptal se Gabriel.

„Chytila jsem si tři Pikachu.“ řekla šťastně Nicole

„a dva jsem poslala profesoru Oakovi.

Nechceš jednoho, protože toho jsem chytla tvým Arbokem.“

„Arbok tě poslouchal?“ zeptal se překvapeně Gabriel a začal stoupat na horu.

„Ne, ale automaticky útočil na každého pokémona.“ řekla Nicole.

„Mě se to hned zdálo divný.“ řekl Gabriel.

„Hele nechci ti do toho kecat, ale nechceš vyměnit oblečení, tohle je roztrhané, mokré a špinavé.“ zeptala se Nicole a podívala se Gabrielovo na záda.

„To počká do večera teď pospícháme.“ řekl Gabriel.