Gabrielova cesta

23.) První třídou do Johta

Po udělení ceny všichni lidé začínali pomalu ze stadionu odcházet. Když se Gabriel dostal ven počkal dokud Mandy nevyleze ven. Mandy vyšla z bývalého stadionu jako poslední a hned šla ke Gabrielovi. „Gratuluju k vítězství.“ řekla, podala si s Gabrielem ruku a Gabriel poděkoval „A co teď hodláš dělat?“ „No, to záleží na tobě.“ řekl Gabriel. „Já bych teď chtěla jít do Šafránového města na další turnaj bojových pokémonů. Má sice poloviční hodnotu, ale i tak to má zřejmě smysl.“ vysvětlila Mandy. „Bohužel se asi tedy budeme muset rozloučit.“ řekl zklamaně Gabriel. „Proč?“ zeptala Mandy. „Nemám už žádný peníze, od rodičů si půjčovat nechci, takže si najdu nějakou práci a pak budu pokračovat.“ řekl Gabriel. „Já ti klidně nějaké peníze půjčím a splatíš mi to později.“ řekla v klidu Mandy. „Ne, ne, ne. To ne. Nechci se nikomu zadlužovat.“ řekl rozhodně Gabriel. „Dobrá jdeme do střediska.“ řekla Mandy. Gabriel přikývl.

Ve středisku okamžitě šli k recepci objednat pokoj. „Kde by si vůbec chtěl pracovat?“ zeptala se Mandy, když Gabriel hledal peněženku. „No já nevím, záleží na tom jestli mě vůbec někde zaměstnají.“ řekl Gabriel a vysypal celý obsah peněženky na pult. Joy si peníze přepočítala a schovala. „Měla bych jeden návrh, kde by si mohl pracovat.“ řekla Joy. „Vážně? Kde?“ zeptal se s úsměvem Gabriel. „Když vyjdeš ze střediska a vydáš se k bývalému stadionu a když půjdeš trochu dál tak se dostaneš k malému patrovému domku. Bydlí tam jeden kapitán a jeho rodina, určitě by tě zaměstnal na své lodi, každá pomoc se mu hodí.“ vysvětlovala Joy. „Děkuju. Hned tam půjdu.“ poděkoval Gabriel, vytáhl z peněženky poslední papírovou bankovku a dal jí Joy. „Tak nashledanou.“

„Proč jdeš vůbec se mnou?“ zeptal se Gabriel Mandy, když vyšli ze střediska. „Už jsem se rozhodla. Budu dál cestovat s tebou. Před tím si ty počkal na mě a takže já teď budu cestovat s tebou.“ odpověděla Mandy. „Ne, že by se mi s tebou dobře necestovalo, ale ta brigáda mi zabere minimálně měsíc a já nechci aby si se zbytečně zdržela. Měla by si pokračovat sama.“ vysvětloval Gabriel. „Ale…“ „Žádný ale, budeš pokračovat sama, aby ses mi mohla postavit na mistrovství, protože teď na mě nemáš.“ Mandy se zastavila. „Ty seš ten nejarogantnější člověk jakýho jsem kdy poznala.“ řekla uraženě a odešla. „Promiň Mandy, ale líp to neumim.“ pomyslel si Gabriel a pokračoval dál v cestě „Ale i tak bych asi měl být trochu slušnější.“

Za okamžik se Gabriel dostal k patrovému dřevěnému domku s verandou, na které ležel velký bernardýn. Gabriel se zastavil kousek před verandou, vytáhl pokédex a namířil na psa: Toto není pokémon, jedná se o normální zvíře. „Aha, tak tohle jsou zvířata.“ řekl udiveně Gabriel „Co teď? Přes něho neprojdu.“ Chvíli přemýšlel a pak nakonec zavolal: „HALÓ, JE TADY NĚKDO?“ Pes se probudil a začal na Gabriela štěkat. Ten stál jako přikovaný a čekal jestli někdo vyjde ven. Najednou se otevřeli dveře a znich vyšel starý šedovlasý muž v hnědém obleku. „Klid Spiku.“ řekl muž a pes se uklidnil „Kdo jsi a co tady děláš?“ „Jsem Gabriel Sloan a přišel jsem požádat kapitána, jestli by mě zaměstnal.“ vysvětlil Gabriel. „Já jsem kapitán Razorwind a shaním nějaké brigádníky.“ řekl muž „Jsi hodně mladý, ale práce by se pro tebe našla. Pojď dál.“

Gabriel vešel do domu a Razorwind za ním. Uvnitř to vypadalo útulně na stěnách byly obrazy krajin a nějakých lidí. Podlaha byla ze dřeva občas někde zakrytá běhounem. Gabriel šel s Razorwindem až do jídelny, kde se posadili ke stolu z tmavého dřeva. „Takže ty by jsi chtěl pro mě pracovat. Proč?“ zeptal se Razorwind. „Potřebuju peníze na další cestu a slyšel jsem, že vy potřebujete pomocníky.“ odpověděl Gabriel. „Dobře, řekl bych, že s tím nemám žádný problém. Jedná se teda o jednorázovou práci. Což je práce tak na šest až sedm týdnů. Vyplouváme zítra v deset a za tři týdny by jsme měli dorazit do Olivínového města a pak zase nazpátek. Řekl bych, že výplata bude dost slušná plus ještě spropitné. Prvních pět dní budeš mít hodně práce, protože další zaměstnance nabíráme až v jedné malé vesnici u Oblázkového města. Co myslíš zvládneš to?“ zeptal se nakonec Razorwind. „Jo, určitě to zvládnu.“ odpověděl s jistotou Gabriel. „Dobře, jsi přijatý, ale dávej si pozor. Na téhle lodi jezdí jen ta největší smetánka. Rád bych aby jsi se zdržel jakýchkoliv vylomenin nebo jim dělal problémy. Jsou to totiž příšerně arogantní a sobečtí lidé.“ řekl Razorwind. „Já to zvládnu, kapitáne.“ řekl Gabriel. Razorwind se usmál a vstal. Gabriel se taky postavil. „Zítra buď v osm hodin u mola číslo dvě, převlékneš se do pracovního a začneš nakládat zavazadla, pak před odjezdem budeš pomáhat cestujícím se zbývajícími zavazadli.“ řekl Razorwind a doprovodil Gabriela ke dveřím. „Ano, pane.“ řekl Gabriel a vyšel ven „Nashledanou.“

Ve středisku Gabriel dal všechny pokébally sestře Joy s tím ať je prohlédne a zítra si je vyzvedne. Pak se ihned vydal do pokoje, kde už měl svůj batoh a kabelu. „Takže do Olivínového města.“ pomyslel si a začal prohlížet věci v kabele „To je dobrá příležitost vrátit Totodila domů a prohlédnout kousek nového kontinentu.“ Gabriel zavřel kabelu a začal prohlížet batoh. „Totodile se bude moct vrátit zpátky domů. Už se toho všeho nemůžu dočkat.“ Zavřel batoh, položil ho vedle kabely a odešel na večeři.

Za deset minut osm už Gabriel stál u mola číslo dvě a zíral na obrovskou bílou loď , která měla na zádi černý nápis ST. CAROLINE. „Je hezká, viď?“ ozval se Razorwind za Gabrielem. „Ano pane.“ odpověděl Gabriel. „Už jí mám pět let a je pojmenovaná po mé ženě.“ řekl Razorwind a zamyslel se „Promiň o to tu teď nejde. Radši ti vysvětlím co tě teď čeká.“ Gabriel začal poslouchat. „Prvních pět dní budeš pracovat pravidelně od sedmi do jedenácti v noci. Převážně budeš pracovat jako číšník v jídelně, ale budeš muset také uklízet, pomáhat v kuchyni a donášet objednané věci lidem na pokoj. Potom až přijde zbytek posádky budeš pracovat od sedmi do devíti večer jako číšník. V pracovní době si můžeš v klidu dopřát až tři hodiny pauzu, ale během snídaní, obědů a večeří musíš být v jídelně. Snídaně jsou od osmi do půl desáté, obědy od dvanácti do dvou a večeře od šesti do osmi. Chápeš všechno?” „Ano, pane.” odpověděl Gabriel. Razorwind vytáhl z kapsy u obleku klíč. „Tady máš klíč. Tvůj pokoj je ve třetím patře, kde bydlí zbytek cestujících. Tvůj pokoj je na konci chodby na levoboku. Je to takový malý pokoj pro jednoho se sprchou a záchodem. Už tam máš oblečení na převlečení. Oblek číšníka a monterky na teď.” Gabriel si vzal klíč. „Takže teď až se převlékneš půjdeš k nakládacímu prostoru a pomůžeš nakládat zavazadla a odpoledne je budeš roznášet do pokojů. Tak zatím ahoj.” řekl Razorwind a odešel.

Gabriel se už chystal k můstku, který vedl na palubu lodi, ale najednou si všiml tří lidí, kteří se k můstku blížili. Byly to dva mladí hnědovlasí muži a uprosřed šla nádherná bělovlasá žena. Všichni tři měli na sobě bílé oblečení, plášť, triko, kalhoty a boty. Gabriel jen zíral „To snad není možné. To...to...toje lady Izumi. Člověk, kterého nejvíc obdivuju pojede se mnou na stejné lodi. K tomu jejich přichodu by se hodila ta písnička z toho filmu Kill Bill a samozřejmě trochu zpomalit záběr, ale to je detail. Nemůžu tomu uvěřit.” pomyslel si Gabriel. Izumi došla k můstku, převzala kufřík, který měl jeden muž, rozloučila se s nimi a pomalu stoupala po můstku na loď.

„Hej, ty novej. Nečum do blba, padej se převlýknout a pomoct nám.” ozval se hlasitě jeden muž v montérkách. Gabriel si jen všiml jak se na něj Izumo podívala, úplně zrudl a pak se rychle odebral po druhém můstu, který byl o něco dál na loď.

Po pěti minutách se dostal na část, kde byl jeho pokoj. Ten byl na konci chodby. Gabriel otevřel a vešel dovnitř. Pokoj byl malý, vešla se tam akorát postel a noční stolek. Vedle vchodu byli ještě jedny dveře, kde byl záchod a sprchový kout. Gabriel položil svoje věci na zem a z postele vzal složené modré montérky, které ležely vedle jeho číšnického obleku. Rychle se převlékl a zase vyrazil ven.

„No, že seš už tady.” řekl muž, který předtím na Gabriela volal, když Gabriel došel k zádi lodi, kde bylo skladiště. „Vozík tě nesmim nechat řídit a svaly taky žádný nemáš, takže budeš nosit jenom zavazadla pasažerů a naskládáš je na jednu hromadu, potom je můžeš odnášet majitelům, čísla pokojů už mají na sobě, tak si to pořádně pohlídej.” vysvětlil muž a poslal Gabriela k hromadě zavazadel. Ten je pomalu začal nosit do lodi a začal tvořit hromadu.

Přenášení bylo namáhavější než si původně myslel. Za půl hodiny už z něj tekl pot a přesto nebyl ani za polovinou. Nejhorší ovšem bylo, že hrozně překážel ostatním nosičům a málem ho doknce několikrát přejel vozík. Těsně před desátou měl všechny zavazadla naložená a tak poprosil o svolení, aby si odpočinul. Muž mu řekl, že teď už mu nevelí, jelikož pracuje úplně někde jinde než Gabriel, takže si může dělat co chce. Gabriel poděkoval a odešel do svého pokoje.

V pokoji se vysprchoval a lehnul si nachvíli na postel. Po chvilce se loď dala do pohybu. Gabriel vstal a oblékl si část číšnického obleku, černé kalhoty a bílou košili, červené sako nechal na posteli. Upravil se, aby vypadal aspoň trochu slušně a odešel do nákladového prostoru, aby začal roznášet zavazadla. Když ale přišel na místo kam zavazadla naskládal byly tam jen dřevěné bedny. Gabriel se vyděsil a zeptal se muže poblíž. „Pane, prosím vás nevíte kde jsou všechny zavazadla?” zeptal se úzkostně. „Už jsou všechna v nákladních výtazých.” řekl muž a ukázal na dvoje zamřížované dveře vedle dveří odkud Gabriel přišel. „Děkuju.” řekl s úlevou Gabriel a odešel.

Chtěl vlézt do výtahu, ale ten byl úplně plný a tak vlezl do druhého kam už se vešel. Když ale vyjel s výtahem nahoru zjistil, že dveře kterými se vystupuje jsou na druhé straně a tak musel zase sjet dolů a jít do druhého patra, kde bydleli cestující pěšky. V druhém patře našel dveře od nákladního výtahu, přivolal si ho a začal zavazadla roznášet po pokojích.

Roznášením zavazadel se potvrdilo to co kapitán Razorwind řekl, všichni cestující se tvářili velice povýšeně a Gabrielovi připadalo, že by svým povýšeneckým pohledem dokázali propálit i ocel. Jedinou vyjímku zřejmě tvořili jejich děti, které nevypadali, že by mohli být nějak moc zkažení od svých rodičů případně prarodičů. Některé dokonce dali Gabrielovi dýško místo jejich rodičů, ale Gabriel si myslel že to bylo jenom ze soucitu, protože se tvářil hrozně bolestně, když se snažil vydržet bolest pravé ruky, která ho celou tu dobu bolela.

Do večera byl Gabriel se svou prací hotov. Řekl si tedy, že se podívá ještě do kuchyně, aby se seznámil se svou prací. Nejprve musel projít přes velkou jídelnu, kde zrovna večeřeli. Taneční parket a podíum byly prázdné a z reproduktorů hrál líně jazz. Gabriel si stoupl vedle dveří kuchyně. Dovnitř se dostat nemohl, protože pořád někdo vycházel. „Mladý muži, co tady děláte?” zeptal se jeden postařší muž v černém obleku s motýlkem. „Gabriel Sloan, mám tu pracovat jako číšník, ale nejdřív jsem musel dodělat svojí práci.” řekl Gabriel. „Ano, kapitán my o vás řekl. Já jsem vrchní číšník. Dneska už máte volno přijďte až zítra.” řekl muž. „Děkuju, pane.” řekl Gabriel a odešel. Když procházel zase přes jídelnu všiml si Izumi, která měla bílé triko bez rukávů a vlasy měla utažené do culíku. Gabriel jí sledoval a málem narazil do jednoho číšníka. Rychle se mu vyhnul a zmizel z jídelny.

V pokoji se osprchoval a najedl. Pak nastavil budík, který byl na nočním stolku a usnul.

Prvních několik dní bylo pro Gabriela docela chaotických, ale i tak zvládal své povinnosti do puntíku. Snažil se taky udržet svoje nervy na uzdě jelikož ho cestující pořád kvůli něčemu sekýrovali a všechno to byly jenom maličkosti. A byli to dospěli, děti se skoro vůbec ze svých pokojů nevycházeli, zřejmě jenom na jídlo. Gabriel jim nezáviděl. Stejně tak jako pracoval taky odpočíval, tréninky prozatím vynechával a pokaždé když měl možnost tak si zdříml v pokoji, procházel se po palubě, pozoroval moře nebo byl večer, když měl umývat nádobí, v jídelně a sledoval jak cestující tancují nebo dokonce zápasí. Moc ho to ale nebavilo, jelikož hudba byla pořád stejně líná a když se třetí den konečně ozvala jedna hezká písnička, kterou znal z filmu, který měla ráda jeho máma odešel si někdo stěžovat, aby hudbu vypnul.

Šestý den cesty už byl pro většinu posádky příjemnější, protože přistoupili nový pracovníci a Gabriel tedy začal pracovat už jen v jídelně a občasně na palubě jako číšník.

Desátý den cesty, už byli za hranicemi Kanta a byly na začátku Johta. Gabriel byl nadšený, že část cesty má už za sebou, ale částečně zklamaný, že už čtyři dny neviděl svůj idol a trochu znuděný, protože dlouho už nebojoval. V osm hodin večer když se navečeřel v malé jídelně pro posádku musel ještě hodinu zůstat v jídelně. Nádobí bylo odneseno, takže v jídelně nebylo co dělat. Stoupl si tedy k jednomu sloupu a sledoval jak hlouček asi dvaceti cestujících sleduje souboj. Po chvilce se ozvalo tleskání a chvála. „Sire Cansingtone opět jste to zvládl.” řekl jeden hlas. „Na vás vážně nikdo nemá.” Gabriel se začal třást. Chtělo se mu bojovat, ale věděl, že si to nemůže dovolit. Rychle popadl láhev a nalil si do skleničky a pití najednou vypil. Najednou se cítil mnohem uvolněnější a sebejistější. Podíval se na láhev a zašklebil se. „Bomba, šampaňský. Zdálo se mi že to divně chutná.” pomyslel. „Skvěla práce sire, další bod.” ozval se z hloučku hlas.

Gabriel se vydal k hloučku. „To už není nikdo, kdo by se mi mohl postavit.” řekl sir Cansington. Byl to postarší muž v černém sametovém obleku, zlatými hodinkami v kapse a monoklem (mám na mysli brýle) na pravém oku. „Já bych to zkusil.” ozval se sebejistě Gabriel. Všichni lidé mu uhnuli a Gabriel vešel do hloučku. „Číšník si na mě troufá. Promiň chlapče, ale s lůzou nebojuju, přece se můj pokémon nebude zabývat takovou špínou.” řekl posměšně Cansington a ukázal na svého Weepinbella. „Neříkejte, že se bojíte.” řekl Gabriel a pousmál se. „Jak myslíš chlapče, zvol si svého pokémona a já ti ukážu, co je to prohra.” řekl pohrdavě Cansington. „Už se těším.” řekl Gabriel a vytáhl z kapsy saka modrý pokéball „Totodile do boje.” Z pokéballu vyletěl rozradostněný krokodýlí pokémon.

„Můžeme začít. Weepinbelle, listovou břitvu.” zavelel Cansington. „Vyhni se.” řekl Gabriel. Totodile se vyhnul weepinbellovým listům „Vodní dělo, ale žadný bordel, takže do pusy.” Totodile vystřelil na Weepinbella proud vody, trefil ho přímo do úst a Weepinbell začal vodu pít. „A nakonec škrábavý útok.” řekl Gabriel a Totodile se vrhl na Weepinbella. Ten po útoku omdlel. „Jak...jak...je to možné? Co jsi si to dovolil.” řekl rozčileně Cansington. „Vyhrál jsem zápas.” řekl Gabriel a vrátil Totodila „Děkuju, dobrá práce.”

Odešel od pohoršeného hloučku a v tu chvíli do jídelny vstoupila Izumi. Gabriel, který ještě pociťoval účinky alkoholu a vítězství se vydal k Izumi. Nevnímal šepot ostatních, kteří si stěžovali na to jak je oblečená, došel přímo k ní, klekl si na koleno a sklonil hlavu. „Prosím lady Izumi, chtěl bych být vaším žákem, učte mě umění boje.” řekl Gabriel. Izumi zvedla obočí. „Slabochy neučím.” řekla ostře. „Ale já chci být vaším žákem. Jste můj životní idol.” řekl Gabriel. „Nestojíš mi za to už jsem to řekla.” řekla Izumi. „Nechte mě dokázat, že jsem silný zápasem v pokemonu.” řekl Gabriel. „Ty to jen tak nevzdáš co?” řekla Izumi „Dobře dám ti šanci.” Gabriel se postavil a podíval se do Izuminy bojovné tváře. „Pod jednou podmínkou. Nudím se. Něčím mě překvap nebo zabav a možná si dáme zápas.” Gabriel se zamyslel. „Víš co se může stát když uděláš nějaký průšvih?” zeptal se ho vnitřní hlas. „Třináctiletej kluk, který se bude buď řídit slibem a nebo podlehne svodům svého idolu.” „Beru to, mistře.” odpověděl Gabriel a podíval se na hodiny. Byly dvě minuty po deváté. „Omluvte mě, ale už musím jít.” řekl uklonil se a odešel z jídelny.

Došel do svého pokoje a začal se přehrabovat v batohu. Po chvilce z něj vytáhl MP3 přehrávač a USB kabel. „Tak jdeme na to.” řekl Gabriel a vyšel z pokoje. Vydal se směrem k jídelně. Tam ale zahnul do leva a vydal se dál do chodby až nakonec ke kovovým dveřím. Gabriel nahodil výraz naprostého úžasu, otevřel dveře a vešel dovnitř. „Co se děje?” zeptal se plešatý muž u počítače. „Druhé...patro...žena...divný věci...dělá...hezký.” vydával ze sebe pomalu Gabriel a nakonec naznačil velký oblouk přes hrudník. Muž rychle vstal a vyšel z místnosti. Gabriel se zašklebil. “Ts, chlapy. Zajímalo by mě co si asi představil.” řekl, došel k počítači a na pojil na něj MP3 přehrávač. Stáhl tam nějaké písničky a pak je pustil. „Teď bude sranda.” Rychle vytáhl přehrávač vyběhl do jídelny a tam započal chaos. Z reproduktorů místo jazzu zněla kytara a španělština. Cestující nechápaly co se děje, protože žádný číšník nebyl v dohledu a tahle hudba je rozčilovala. Po minutě píseň skončila a začala další tentokrát rocková písnička. Do jídelny začaly přicházet děti a divili se co se to děje. Někteří se snažili své rodiče uklidnit a jiní se zas dali do tance a i když rock zrovna všichni nemusely byly radši, že nemusí poslouchat ty staré ploužáky.

Izumi se pousmála. „To nebylo špatný na nováčka.” řekla a vytáhla z kapsy pokéball „Jeden na jednoho, ale musí to být bojový typ. „Dobře.” souhlasil Gabriel a z jeho pokéballu, který už měl připravený vyletěl Mankey. „Já si volím Machoka.” řekla Izumi a z jejího pokéballu vyletěl pokémon podobný člověku. „Nízký kop.” Machoke se rozběhl na Mankeyho. „Vyhni se a použij karate úder.” zavelel Gabriel. Mankey se vyhnul Machokovi a už ho chtěl praštit. „Vysoký kop.” řekla Izumi, Machoke zvedl druhou nohu do výšky a odkopl Mankeyho. Ten namáhavě vstal. „Soustřeď energii.” řekl Gabriel a s Makeym zavřel oči. „Tohle už jsem dlouho neviděla.” řekla si Izumi „Machoku rychle seismický vrh.” Machoke se rozběhl k Mankeymu. Už ho chtěl popadnout, ale Mankey uhnul. „Nízký kop a pak karate úder.” zavelel Gabriel. Mankey podtrhl Machokovi nohu a ten spadnul. „To je slabé, Machoku poslední útok. Technika wrestlingu.” řekla Izumi. Machoke se vyhnul karate úderu, popadl Mankeyho za nohu a vstal. Pak Mankeym praštil o zem a nakonec na něj s vystrčeným loktem spadnul. Mankey omdlel. „Zápas je u konce. Dobrá práce Machoku. Vrať se.” řekla Izumi. „Snažil si se Mankey.” řekl sklesle Gabriel a vrátil Mankeyho do pokéballu. „Nebyla to zas taková hrůza, jakou jsem čekala.” řekla Izumi, podívala se na Gabriela „Teď jsi na řadě ty.” a rozběhla se na něj „Co?” zeptal se vyděšeně Gabriel. Izumi k němu doběhla vyskočila a vykopla. Gabriel se jen tak tak vyhnul. „Ukaž co v tobě je.” řekla Izumi a zaútočila na Gabriela pěstí a trefila ho do břicha. Gabriel spadl na zem a vyplyvnul sliny.

Už se chystal k boji, ale v tu chvíli se hudba vypnula a z rozhlasu se ozval hlas: „Dobrý večer dámy a pánové, dovolte abych vám....Najednou se ozvala hlasitá rána a pak bylo ticho. „Co to bylo?” zeptalo se pár cestujích a odpovědí jí byl děsivý skřípavý hlas: „Dámy a pánové, nastala menší změna plánu.” a pak se ozval šílený smích.....

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ