Gabrielova cesta

26.) Relaxace v Třešňovém městě

„Jestli chceš abych tě doopravdy učila, tak nebudeš jíst takovýhle blafy.” ozvalo se za Gabrielovými zády. Otočil se a uviděl před sebou Izumi. „Už jste se rozhodla?“ zeptal se Gabriel „Jelikož další loď do Olivínového města až za pět dní a je tu i jedno dojo, mohla bych si tě tu vyzkoušet.“ řekla Izumi. „To zní skvěle“ řekl Gabriel „Ale teď si musím sehnat nějaké oblečení.“ „Nemusíš, nějaké oblečení ti dám. Jaká je tvoje nejoblíbenější barva?“ zeptala se Izumi. „Řekl bych, že černá a modrá.“ odpověděl Gabriel. „Dobře seženu ti nějaké oblečení a ty tady počkej.“ řekla Izumi, prohlédla si ho a odešla. Gabriel se posadil na sedačku, housku položil na stůl a čekal až Joy přinese jeho pokémony.

Po hodině, když už Gabriel pomalu usínal přišla k němu Izumi. „Neusínej tady.“ řekla a strčila Gabrielovi do ramene. „Sehnala jste nějaké to oblečení, mistře.“ Gabriel se na ní podíval. Izumi zadržela smích. „Utři si bradu, máš tam sliny.“ řekla Izumi a naznačila gesto Gabrielovi. Gabriel si rychle utřel sliny. „Oblečení jsem nějaké sehnala, ale nechala jsem ho v doju. Rovnou jsem se tam zeptala pokud mi tam dovolí nějaký trénink i mimo označenou dobu. Dovolili, takže než budu muset pokračovat do Olivínového města, budu tě moc něco naučit i když toho bude málo.“ „Budete mě učit i po cestě a v Olivínovém městě, protože tam mířím taky. Pokud vám to nevadí, mistře?“ zeptal se Gabriela. „Vůbec ne. Tím líp, aspoň si tě pořádně vychutnám.“ řekla poněkud strašidelně Izumi. „Co máš teď v plánu? Že bych si tě teď trochu vyzkoušela.“ Izumi si protáhla prsty na rukou a nich zakřupalo. „Bohužel mistře, mám moc práce.“ řekl Gabriel „Musím vypustit ty pokémony, vybrat si svojí výplatu, podívat se ještě jednou do svého pokoje jestli tam něco nezůstalo, koupit nový batoh a kabelu a zavolat domů.“ „To všechno si mohl už udělat. Těch pokémonů tam bylo dost, bude trvat než je prohlédnou všechny. Tak pojď na tu loď.“ řekla Izumi a začala Gabriela táhnout ven ze střediska.

O 3 HODINY POZDĚJI

„Tak a je to všechno jsme ti sehnali.“ řekla spokojeně Izumi „Divím se, že si všechno zaplatil jen z díšek.“ Gabriel měl na zádech nový černý trekkingový batoh se spacákem a novou tmavě modrou kabelu a na štítek si Gabriel napsal NEŠAHAT, kvůli zvědavosti některých lidí „Jo a ještě mi něco zbylo. Škoda, že banka byla zavřená.“ Gabriel šel rovnou k pultu a pronajal si pokoj na pět dní. Pak si rovnou vzal své a cestujících nakrmené pokémony a zjistil jejich statistiky. „Takže v divočině mohou přežít všichni až na dva. Deset pokémonů už jsem si vzala a poslala je domů, protože byli z Hoennu a Sinna. Takže jen jeden nemůže žít v divočině a bylo by tedy dobré, aby jsi se o něj postaral.“ Četla Joy z papíru, který dostala od Chansey „Jedná se o toho malého Woopera, je mu teprve týden.“ Wooper, který seděl na pytli vstal, skočil Gabrielovi na hlavu a tam se uvelebil. „Takže budu potřebovat dokumenty, že za něj zodpovídám a převážím ho na jiný kontinent, protože já jsem z Kanta.“ řekl Gabriel. Joy se skrčila a z pod pultu vytáhla štos papírů. „Tak to jsou všechny potřebné dokumenty.“ řekla. Gabriel se na to z hrůzou podíval. Nakonec se s tím smířil a dal je všechny do batohu. Pak vzal pytel a společně s ním, svými pokémony v kapse a Wooperem na hlavě vyšel ven. Ještě požádal Izumi aby ho nechala jít samotného.

Gabriel stál na okraji města, před ním byla louka a nebe na dní pomalu temnělo. Gabriel začal vytahovat všechny pokébally a vypouštět z nich pokémony. Když je všechny vypustil promluvil k nim. „Mrzí mě, že vám to musím říct, ale vaši páni o vás už nestojí, takže teď jste volní a můžete si dělat co chcete. Běžte.“ Pokémoni se rozutekli na všechny strany. Wooper seskočil Gabrielovi z hlavy a už chtěl také odejít. Gabriel si ho vzal do ruky a řekl: „Ty máš smůlu, ty budeš muset být se mnou.“ Vytáhl z pytle jeden pokéball a Wooper si do něj vlezl. „Hodnej kluk.“ Dal si pokéball do kapsy, pak asi dvacet prázdných pokéballů si dal do batohu, zbytek nechal v pytli. Nakonec otevřel kabelu. Prohlížel věci, které našel na lodi a kontroloval co mu chybí. „Ještě, že jsem měl nějaké věci v lékarničce pod postelí. Ale i tak s tímhle si nevystačím moc dlouho, zvlášť kvůli té ruce. Musim si to ob den mazat, aby to tolik nebolelo, jenže ta mast byla v kabele.“ řekl Gabriel a rozhlédl se. Všiml si telefoní budky kousek za cedulí s nápisem TŘEŠŇOVÉ MĚSTO. Gabriel si povzdechl a šel k telefoní budce.

Vešel do budky, hodil několik mincí do telefonu, vymačkal číslo a čekal dokud někdo nezvedne telefon. Po chvilce se na obrazovce objevil Charlizin obličej.

„Ahoj, mami.“

„Ahoj, Gabrieli. Jak se vede?“

„Docela dobře, ale něco bych od tebe potřeboval.“

„Co potřebuješ.“

„No, stala se menší nehoda a...“

„Nehoda! A nejsi zraněný?“

„Ne, ne, ne. Jsem úplně v pohodě. Jen jsem při té nehodě přišel o veškeré lékařské vybavení.“

„A potřebuješ peníze na nové viď?“

„Žádný peníze nedostane, ať si vydělá!“ ozvalo se odněkud.

Gabriel tátu ignoroval. „Peníze nepotřebuju, ale pod postelí mám takovej starej zelenej batoh. Chci, aby jsi mi ho poslala, kdyby si byla tak hodná.“

„Není problém, kam ho mám poslat.“

„Do pokémonského střediska v Olivínovém městě.“

„Ale to je až v Johtu. Ty už tam jsi? A jak jsi se tam dostal?“

„Ještě tam nejsem,ale teprve tam pojedu. Teď jsem v Třešňovém městě. A přijel jsem sem lodí na které jsem pracoval.“

„Páni, jsi od nás takovou dálku. Tak dobře musím už končit. Ten batoh ti nechám poslat zítra. Tak ahoj a buď opatrný.“

„Ahoj“

Gabriel zavěsil. „To se na mě bude zlobit ještě dlouho?“ zeptal se sám sebe Gabriel a vylezl z budky. „Hodně dlouho.“ odpověděl hlas v hlavě „Na Michaela se zlobí ještě teď.“ Gabriel si povzdechl vzal pytel s pokébally a vracel se do města.

Do pokémonského střediska přišel asi okolo deváté večer, ovšem už bez pytle. Na recepci si vzal klíče a šel do svého pokoje. Chtěl si odemknout, ale dveře byly odemčené. Otevřel tedy dveře a vešel dovnitř. V pokoji nikdo nebyl, ale z koupelny se ozýval zvuk tekoucí vody. Gabriel si odložil všechny věci a potichu šel ke koupelně. Otevřel pomaloučku dveře a vešel dovnitř. Vana byla zakrytá plentou, Gabriel k ní došel a rychle ji roztáhl. Ve vaně spatřil stát nahou Izumi, ta jen vykřikla a okamžitě se zakryla plentou. Gabriel si zakryl oči a rychle chtěl utéct z koupelny. Místo toho narazil do rámu dveří a z novou bolestí v nose couval dozadu, uklouzl a hlavou dopadl na okraj vany. Omdlel

Gabrielova hlava přímo bolestí třeštila. Nemohl ani otevřít oči. A tak jen vydával bolestné zvuky. Když se mu podařilo oči otevřít viděl všechno rozmazaně. Najednou uviděl něčí obličej. „Konečně si se probudil.“ řekl ženský hlas. Gabriel pomalu zaostřoval. „Kolik ukazuju prstů?“ zeptala se žena a dal před Gabrielovo zrak ruku. Gabriel zaostřil úplně. „Tři.“ odpověděl stěží. „Správně.“ odpověděla žena a prohlédla Gabrielovi hlavu a obličej. Gabriel poznal, že je to Izumi „Co se stalo, mistře?“ zeptal se Gabriel. „Ale nic, šel jsi se vykoupat, po mně tam ale zbyla na podlaze voda a ty si uklouzl.“ vysvětlila Izumi.

Gabriel pomalu vstával. Izumi ho zase stáhla zpátky. „Musíš odpočívat. Neboj se tvoje věci jsou pod postelí.“ řekla Izumi „Ale co ty dokumenty pro Woopera?“ zeptal se ztěžka Gabriel. „To teď neřeš a napij se.“ řekla Izumi a dala Gabrielovi sklenici s vodou. Gabriel se pomalu napil a začal se cítit unavený. Do minuty usnul.

Když se probudil bylo už skoro poledne. Z těžka se posadil. Hlava už ho jen trochu pobolívala a nos ho už nebolel vůbec. Pro jistotu si, ale Gabriel vytáhl z kabely nějaké bylinky a snědl je. Pak vyšel z pokoje ven. Po cestě si prohledával kapsy svého už dost špinavého a potrhaného číšnického obleku, dokud nenašel svůj šek. Na místě kam se vypisovala částka bylo 2 500. „Na pár měsíců to stačí.“ pomyslel si Gabriel a vešel do vstupní haly. Z kapes vytáhl své pokémony a dal je sestře Joy na pult s poprošením, aby je nakrmila a přidal k tomu nějaké peníze na jídlo.

Teď když u sebe neměl pokémony se rozhodl vrátit do pokoje a sundat ze sebe sako, protože košile nebyla zas tak špinavá, takže budete vypadat trochu slušněji. Když se vrátil do haly uviděl u recepce stát stejně starého černovlasého kluka v bílém obleku. Tvářil se velmi šťastně. „Vážně se můžu jít podívat na pokémony na ošetřovně?“ zeptal se kluk. Joy přikývla. Kluk už se tam chystal, ale do haly vstoupil muž v černém fraku. „Mladý pane, vaši ctěnní rodiče vás hledají. Tady nemáte co dělat. Jsem chodí pouze lů..“ muž se rozhlédl „střední třída, pane.“ řekl nakonec muž a chytil kluka za ruku a chtěl ho odtáhnout. Kluk se ovšem bránil. Gabriel to nevydržel a chytil sluhu za rameno. „To by stačilo, nechte ho jít.“ řekl a snažil se být v klidu. Sluha se na něj zlostně podíval. Pak, ale nakonec kluka pustil a rychle odešel. Kluk si Gabriela prohlédl. „Děkuji vám, pane.“ řekl, uklonil se a odešel na ošetřovnu.

Gabriel vyšel ven a před střediskem uviděl starou limuzínu a sluhu jak mluví s někým v autě. Gabriel pokračoval dál v cestě do banky. Banka byla stará budova a vůbec nezapadala do tohoto městečka. Byla tmavě žlutá a po stranách měla věžičky. Gabriel vešel dovnitř. Došel hned k první přepážce. „Dobrý den, chci si vyzvednout peníze.“ řekl Gabriel a položil před úředníka svůj šek. Úředník si ho vzal a něco napsal do počítače. „Máte tady chybu, ukazuje mi to, že tu je na vaše jméno 10 000, ne 2 500. Majitel účtu dal na určitá jména přidělenou částku a u vás mi to ukazuje tuto částku. Přejete si jí vybrat celou?“ zeptal se úředník. „Ano.“ řekl překvapeně Gabriel. Úředník dal Gabrielovi nějaké věci k podpisu, pak si převzal balíček peněz a odešel.

Když se vrátil do středika, před kterým už díky bohu nestála limuzína, uložil svoje peníze po částech do batohu, kabely a pokédexu, který mu sloužil zároveň jako peněženka. Při ukládání peněž do batohu si vzpomněl, že musí vyplnit Wooperovi dokumenty. Vytáhl dokumenty a položil je na stůl. Posadil se a pustil se do vyplňování.

Odpoledne do pokoje přišla Izumi. „Tak tady jsi, když jsem tady byla dopoledne, řekla mi Joy, že si někam odešel.“ řekla a podívala se na Gabriela. Ten seděl nad papíry a klepal se. „Co se děje? Je tu snad nějaký problém?“ Propiska v Gabrielově zraněné ruce se rozlomila na půl a Gabriel se na Izumi podíval uslzenýma očima. „Ty dokumenty v životě nevyplnim.“ řekl a popotáhl. „Ty chytráku napadlo tě to dát sestře Joy. Ta to umí vyplnit.“ řekla Izumi, vzala Gabrielovi všechny papíry a odnesla je sestře Joy. Když se vrátila, vytáhla z tašky, kterou měla u sebe nějaké obložené housky. „Řekla jste, že tyhle blafy nemám jíst, mistře.“ řekl Gabriel. „Jenže tohle je něco jinýho, lepší a zdravější.“ řekla Izumi.

Po tomto pozdním obědě vytáhla Izumi konečně Gabriela do doja. Nebylo to ani dojo. Byla to normální základní škola, kde byla velká tělocvična s rozloženými tatami a na nich se cvičilo. Gabriel s Izumi tam přišli zrovna když končila nějaká hodina. Studenti s učitelem se nejprve poklonili fotce s nějakým mužem tzv. o-senseiem. Pak se uklonili žáci učiteli a učitel žákům a všichni řekly: „Tómo arigáto gozai mašta.“ Uklonili se ještě jednou a začali vstávat. Učitel, který měl na sobě něco jako modrou sukni přišel k Izumi. „Jdete si zatrénovat?“ zeptal se učitel. „Jdu tady zaučit mladýho.“ řekla Izumi a kývla hlavou ke Gabrielovi. „Pro něho je to oblečení?“ zeptal se znovu učitel. Izumi přikývla a řekla Gabrielovi a jde dovnitř. Gabriel vešel do tělocvičny. Byla docela prostorná. Gabriela něco napadlo. Odešel kousek ode dveří, vytáhl své pokébally a vypustil z nich pokémony.

„Tak kluci, útoky tu trénovat nemůžeme, ale cvičit můžete, takže budete pokud možno s námi nebo dělat to co vám určím. Zatím se rozcvičíme.“ řekl Gabriel a začal se s pokémony protahovat. Za deset minut vešla dovnitř Izumi. Měla na sobě bílé triko a bílé kalhoty. V ruce měla nějaké zbraně a tašku. Položila na zem tašku a vytahovala z ní oblečení. Pak pokynula, aby k ní Gabriel přišel. „Tak tady máš to oblečení. Všechno černé, je to něco jako tvůj znak. Takže, dvoje kalhoty, jedny tepláky, pět triček, tři mikiny z toho dvě se zipem, jednu bundu, deset párů ponožek a deset trenýrek (Gabriel zrudl, když na ně ukazovala), ty máš v různých barvách to snad nevadí, a nakonec dvoje boty na vhodné na běhání, dlouhé cesty, cvičení i boj.“ řekla Izumi a vracela věci zpátky až na tepláky a tričko. „Svlíkni si to a převlýkni se.“ řekla Izumi „A nestyď se. Klidně se převlékni. Viděla jsem horší věci než je zranění tvé ruky.“

Gabriel se začal převlékat. „Ani se nedivím, že si všimla mé ruky. Přece jenom je to lady Izumi.“ pomyslel si. „Jsem připraven.“ řekl když se převlékl. „Dobře, můžeme začít.“ řekla Izumi, podívala se na Gabriela a nasadila bojovný výraz.