|
Gabrielova cesta |
|
31.) Školní výlet 2.díl: Botulové město „To není problém. Rodičům jen vysvětlím, že se vrátíme o pár dní později.“ řekla učitelka. Gabriel zatím uklízel mapu. Bylo odpoledne a děti odpočívali, hráli si se svými pokémony nebo je trénovali. Gabriel seděl společně s Dannym u učitelky. „Jediný problém bude domluva s Dannyho rodiči.“ řekla učitelka „Vzít ho mimo můj dozor na několik dní. Já nevím. Bude to vůbec bezpečné?“ „Ano paní učitelko postarám se o Dannyho, nebojte.“ řekl Gabriel „A navíc mám na některé lidi docela slušný vliv, co se týká přesvědčování. Malinko.“ „Dobře.“ řekla učitelka a vytáhla telefon „Hned jim tam zavolám.” Vytočila číslo, dala telefon k uchu a čekala až to zvedne někdo z Dannyho rodičů. Po chvíli to někdo zvedl a učitelka chvilku s někým z jeho rodičů mluvila o změně plánu a o chvilkovém odloučení Dannyho od třídy. Pak dala mobil Gabrielovi. Gabriel vstal, vzal ho a poodešel o kousek dál. „Dobrý den.” Z mobilu se ozval přísný ženský hlas: „Dobrý den, jsem Dannyho máma a musím vám říct, že nedovoluji odloučení Dannyho od školy, kvůli tomu aby jste ho učil. Neuražte se, ale kde mám záruku, že se mu nic nestane. Plus k tomu ta vaše mladická generace je hrozně nezodpovědná.” „Asi bych se měl představit. Jsem Gabriel Sloan, syn Rafaela a Charlize Sloanových...” „V-vážně. Těch Sloanových, doktorů Sloanových.” Hlas Dannyho mámy se změnil a zněl trochu rozpačitě. Gabriel se pousmál a odpověděl: „Ano.” „Tak to mění situaci. Myslím, že na vás se mohu spolehnout pane Sloane. Vy jste určitě zodpovědný člověk a budete na mého syna dávat pozor.” „Nebojte se budu. Děkuji vám. Nash...” „Mohu vás ještě o něco poprosit?” „Ano, klidně.” „Mohla bych dostat podepsanou fotku od vašich rodičů?” „To bude to nejmenší. Nashledanou.” „Děkuji. Nashledanou.” Gabriel zavěsil telefon a oddechl si: „Uf. Měl jsem štěstí, že zná moje rodiče. Jsou sice hodně známí, ale ne zas tolik, aby je všichni tady znali.” Vrátil se zpátky k Dannymu a učitelce, které vrátil mobil. „Tak je to v pohodě. Paní Cranková mi dala povolení.” řekl s úsměvem Gabriel. „Skvělý.” rozzářil se Danny „Zajímavé. Většinou je na svoje děti dost přísná.” řekla učitelka. „Jsem dost výmluvný.” řekl Gabriel. „Dobře. Takže to bude jak si řekl. Za tři dny dorazíme k nějakému jezírku. Tam děti zůstanou do dalšího dne, vy mezitím budete pokračovat po cestě dál. My půjdeme přes louky a pole a za další tři dny se sejdeme na cestě, která vede do Celadonového, do kterého to bude trvat pak už jen dva dny. Říkam to dobře?” zeptala se učitelka. „Ano.” řekl Gabriel. „Tak dobře. Vyrazíme ať do setmění někam dojdeme.” řekla učitelka. O TŘI DNY POZDĚJI „Tak jsme tady děti.” řekla učitelka. „A co tady budeme dělat?” zeptalo se jedno z dětí. „Zkusíte si chytit nějakého vodního pokémona.” odpověděla učitelka „Mám tady dva pruty, takže se budete muset střídat. Je tu i les, takže si tam můžete zkusit chytit nějakého hmyzího pokémona, ale musíte jít aspoň ve čtyřech lidech.” „My jdeme dál. Pojď Danny. Nashledanou za šest dní.” řekl Gabriel a Danny s Meowthem ho následovali. „Nashledanou.” řekl ještě Danny. „Paní učitelko, kam jde Danny s tím idi...trenérem a Meowthem?” zeptal se Craig „Gabriel má s Dannym nějakou práci.” odpověděla učitelka a vytáhla ze svého batohu dva složené pruty „Tak pojďtě děti pustíme se do toho.” „Jupí.” zaradovali se děti a první dvě si vzali prut a šly chytat. Ostatní děti se rozdělili do skupin nebo si vytáhli deky a začali si dělat pohodlí. Zem byla studená, ale už ne mokrá po dešti, který je před dvěma dny potkal. Všechny děti už měli nějakou práci, až na Craiga, který pořád stal na cestě, v ruce držel pokéball a díval se jak se Gabriel s Dannym vzdalují. *** „Už jsme od nich dost daleko.” řekl Gabriel po patnácti minutách a vytáhl z pod mikiny čtyry pokébally „Můžete jít ven.” Z pokéballů postupně vyletěli Scyther, Nidorino, Jolteon a Wooper. Danny na ně s úžasem zíral. Přesto si neodpustil jednu poznámku: „Tohle jsou všichni tví pokémoni?” Gabriel se zastavil a nervózně se zašklebil, protože nevěděl jak má odpovědět. Meowth tomu všemu přihlížel. Čekal co z Gabriela vypadne. „Promiň nemyslel jsem to zle.” omlouval se hned Danny „Tvoji pokémoni jsou určitě dost silní. Jen se mi to zdálo nějaké divné, když nemáš ani šest pokémonů.” „To je dobrý, ve skutečnosti mám dohromady asi jedenáct pokémonů a ještě jednoho nechávám trénovat v Johtu. Tohle jsou moji nejsilnější pokémoni.” řekl Gabriel a zase pokračoval v cestě „Tihle mi zajistí moje vítězství v turnaji.” „Páni povídej mi jak jsi je všechny vůbec pochytal?” zeptal se Danny. Gabriel se zamyslel. „Scythera jsem dostal jako malý,” říkal si pomalu Gabriel v hlavě „Nidorino byl zraněný tak šel dobrovolně, Mankey a Jolteon taky, Wooper chtěl odejít, ale byl moc malý, Arboka jsem chytil díky tomu, že jsem měl sebou Growlitha, Oddishe jsem chytil normálním soubojem, Magikarpy jsem nachytal prutem, Totodile se mnou šel jen, protože jsem mu slíbil, že ho odvedu domu, Onixe jsem chytil díky tomu BallBlokátoru a to je asi všechno. Když to sečtu znamená to, že jsem vlastním úsilím chytil jen jednoho malého Oddishe a Magikarpy. To jsem ale trenér.” Gabriel se skrčil a začal prstem kreslit do písku. Danny trochu zpanikařil. „Co to s ním je?” zeptal se sám sebe v duchu Danny „Nejdřív znervózněl, když jsem se ho zeptal na jeho počet pokémonů a teď když jsem se ho zeptal na to jak je chytil. Začínám pochybovat už i o tom sehraném zápase s Craigem. Je to opravdu depresivní člověk.” „Tak mi povídej o svém dětství.” řekl nakonec. Gabriel si přestal kreslit a lehnul si na záda jako Squirtle. Nohy měl pořád skrčené, ruce jak panáčkující Growlithe a prázdnýma očima sledoval nebe. Danny zpanikařil a už nevěděl co má dělat a jen chodil z místa na místo. Meowth se ho snažil uklidnit a pak začal něco říkat Gabrielovi. Ten ho ale neposlouchal. „Teď...teď si vlastně všechno uvědomuju.” myšlenky proudili Gabrielovou hlavou a on pořád zíral na nebe „Pořád nejsem dobrý trenér ani bojovník i když jsem byl u mistra Izumi. Pořád mi k titulu chybí dlouhá cesta. Musím se víc snažit a víc trénovat, jak s pokémony, tak i bojová umění. Jak jsem na to mohl zapomenout.” na Gabrielově obličeji se objevil úsměv a začal se opět pomalu stavět na nohy „Musím se soustředit. Pár vyhraných zápasů ze mě nedělá mistra. Teď budou moje zápasy mnohem těžší, jsem na úrovni, na které jsem byl když jsem se Scytherem vyhrál pohár. Ode dneška se musíme začít zlepšovat a začneme hned.” „Jsi v pořádku?” zeptal se Danny. „V naprostým.” odpověděl Gabriel a usmál se „Co takhle si trochu zaběhat?” „Cože?” řekl překvapeně. „Teď právě začíná tvá výuka.” řekl Gabriel „Nejen tví pokémoni, ale i ty musíš vládnout nějakou sílou. Musíš mít nějakou výdrž, jinak tě pokémoni nebudou poslouchat. Tak jdem na to, co říkáte kamarádi.” Gabriel se podíval po pokémonech. Všichni už byly od nich aspoň čtyřista metrů. „Počkejte na nás!” zavolal Gabriel a rychle se za nimi i s Dannym rozběhli. „Počkejte na mě!” zavolal Meowth „Přece mi nezdrhnete!" Když Gabriel doběhl pokémony, nezastavil se , ale pokračoval dál a jen zařval: „Tak pohněte vy lemry! Flákat se mi nebudete!” Pokémoni se zaním rozběhli a kromě Woopera všichni Gabriela doháněli. DRUHÝ DEN ODPOLEDNE Obloha byla celou dobu zatažená a mírně mrholilo, do toho foukal ledový vítr. Gabriel a Danny klusali bok po boku a kus před nimi Gabrielovo pokémoni. Meowth seděl na Gabrielově batohu a držel se aby nespadl. Už se před nimi začaly rýsovat budovy Botulového města a Gabriel vytáhl pokébally. „To je dobrý, už se můžete vrátit.” řekl a pokémoni zmizeli ve svých teplých pokéballech „Doběhneme jen k té rezavé značce.” Danny přikývl a oba zrychlili jak nejvíc mohli. Když doběhli k značce pocítil Gabriel něco podivného a začal se rozhlížet kolem dokola a přitom oddechoval. Danny ho doběhl, opřel se o značku a snažil se dýchat. Když konečně popadl dech zeptal se: „Co se děje? Viděl jsi něco?” „Ne. Jen jsem měl divný pocit jako kdybych vstoupil do nějaké bubliny a někdo mě tu sledoval.” řekl Gabriel a přestal se rozhlížet „Asi to bude tou atmosférou města duchů.” „Taky jsem ho dostal, když jsem přišli. Jako kdybychom prošli nějakou bariérou. „To je zvláštní. Já nic necítil.” řekl Danny a podíval se na oblohou „To je ale teď jedno. Musíme se někam schovat než se rozprší.” „Dobře, jen si to tady trochu prohlídnem.” řekl Gabriel a vydal se do města Danny pustil značku a následoval Gabriela. Procházeli okolo prázdných a vysklených budov, popraskaných a poroslých mechem. Zároveň se ale vyhýbali střepům a dírám na silnici a hlídali jestli neuvidí nějakého pokémona. „Nikde nic. Jsi si jistý, že tu nějací dušší pokémoni jsou?” zeptal se nedůvěřivě. „Určitě.” odpověděl Gabriel „Je pravdou, že jsem se nikdy s žádným nesetkal. Vím jen to, že se jen tak neukazují a když se ukažou, tak jen aby někoho vyděsili.” „Už jen přitom pomyšlení na ty duchy se mi ježí chlupy.” řekl Meowth a pevně se držel batohu. „Proč?” zeptal Gabriel „Z natáčení Strašidelného hradu 1 a 2.” řekl nervózně Meowth. „Jo u toho jsem se taky dost bál.” řekl Gabriel. Dál už pokračovali mlčky, dokud nedorazily do parku, který spíš připomínal les. „Hm, to bude zřejmě prostředek města, pokud se to stavilo podle klasického systému.” pomyslel si Gabriel. „Co teď?” zeptal se Danny. „No najdeme nějaký dům a schováme se v něm.” odpověděl Gabriel „Půjdem do prava jestli tím směrem nějaké budou.” „Konečně jsem někoho našel.” ozvalo se za Gabrielem. Gabriel se otočil a spatřil před sebou asi stejně starého kluka s černými rozcuchanými vlasy a šíleným pohledem. Na sobě měl modrou bundu a bílé tepláky. „Pojď si dát zápas.” řekl kluk. „Nechceš to odložit, za chvíli bude hrozně pršet a já nechci zmoknout.” řekl Gabriel. „Hned teď, čtyři na čtyři.” řekl kluk a vyhodil pokéball ze kterého vyletěl ptačí pokémon Fearow. „Zdá se, nemám na výběr.” řekl Gabriel a vytáhl pokéball „Vydrž Danny pokusím se to vyhrát co nejrychleji.” „Konečně nějaký zápas.“ řekl Meowth a seskočil z Gabrielovo batohu Gabriel vyhodil pokéball a z něho vyletěl Jolteon. „Kdo řekl, že vyhraješ?” zeptal se kluk „Nebudeš mít šanci. Fearow, vrtákové klování.” Fearow se rozletěl na Jolteona a začal do něj klovat. Zároveň ale zranil i sám sebe, když se popíchal o Jolteonovi ostny. Jolteon teď oddechoval. „Nestihl jsem ani pořádně zareagaovat.” řekl Gabriel „Nevadí. Jolteone, rychlý útok.” Jolteon se rozběhl na Fearowa, ten se ale útoku vyhnul. „Kruci. Elektrickou vlnu.” zavelel Gabriel. „Do vzduchu.” řekl kluk a Fearow vyletěl co nejvýš mohl. Jolteon mezitím vypustil elektrickou vlnu. Na Fearowa ale nedosáhla. Fearow teď sletěl prudce k zemi a narazil do Jolteona, který po útoku okamžitě omdlel. „Vrať se snažil si se.” řekl Gabriel a vytáhl další pokéball „No zkusím to. Nidorino dvojitý kop.” Nidorino vyletěl z pokéballu, rozběhl se k nejbližšímu stromu, odrazil se od něj a dvakrát kopl do Fearowa. Ten sletěl k zemi a těžce oddechoval. „Rohový útok.” „Vyhni se.” zavelel kluk. Fearow se pokusil vzlétnout, ale nestihl to a Nidorino ho zasáhl. Fearow omdlel a kluk ho vrátil do pokéballu. Pak mlčky vypustil druhého pokémona. Byl to vodní Poliwhirl. „Jedové bodnutí.“ zavelel Gabriel. Nidorino vystřelil ze zad několik jehlic a ty se od Poliwhirla odrazili. Neměl ani škrábanec. „Dynamickou ránu.“ zavelel kluk. Poliwhirlovy se rozzářila pěst, pak se rozběhl na Nidorina a zasáhl ho. Nidorino odletěl za Gabriela a narazil do stromu. „Nidorino, jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně Gabriel. Nidorino se pomalu postavil a rozzuřeně koukal na Poliwhirla. Byl úplně nezraněný. „Dokonči to Poliwhirle. Vodní dělo.“ řekl kluk. „Vyhni se.“ řekl Gabriel. Poliwhirl vystřelil ze středu své spirály proud vody. Nidorino se rychle vyhnul. „Dobrá práce. Rohový útok.“ Nidorino se rozběhl na Poliwhirla. „Hypnóza.“ zavelel kluk na svého pokémona. Poliwhirlova spirála se začala točit a vypouštět podivné vlny, ty zasáhli Nidorina a ten okamžitě usnul. „Vrať se, snažil si se.“ řekl Gabriel a Nidorina stáhl „Dobře, ukaž co umíš Woopere.“ Z pokéballu vyletěl malý modrý pokémon. Kluk a jeho Poliwhirl se začaly smát. „To si děláš srandu.“ smál se pořád kluk „Takhle mi ten zápas ulehčovat. Nedá se nic dělat. Poliwhirle sražení tělem.“ „Vyhni se.“ zavelel Gabriel. Poliwhirl se vrhl na Woopera, ale Wooper se stihl útoku vyhnout. „Dobře teď bahení střelu.“ Wooper se nadech a vypliv bahno Poliwhirlovi do obličeje. Ten teď na chvíli oslepl. „Rychle, sražení.“ Wooper rychle srazil Poliwhirla a ten spadl na zem. Pořád se snažil ze sebe setřít bláto. „Vstávej Poliwhirle!“ rozčílil se kluk. Poliwhirl se pomalu postavil. „Dobře, ledový paprsek.“ Poliwhirl začal rychle u středu spirály nabíjet ledový paprsek. „Vyhni se.“ zavelel Gabriel, ale bylo pozdě. Poliwhirl vypustil ledový paprsek a zasáhl jím Woopera. Ten teď ležel v kusu ledu a byl mimo. Gabriel ho stáhl a pochválil ho. Teď vytáhl poslední pokéball, který měl a z něho vyletěl Scyther. „Právě teď si prohrál. Scythere, stříbrný vítr.“ Okolo Scythera se začal zvedat stříbřitě zařící vítr a pak se vyletěl na Poliwhirla. Útok ho zasáhl plnou silou a omdlel. Kluk pokémona stáhl a vytáhl další pokéball. „Flareone do boje.“ zavelel kluk. Z jeho pokéballu vyletěl oranžovo-žlutý liščí pokémon. „Plamenomet.“ Flareon vystřelil proud plamenů. Scyther se ale stihl vyhnout. „Křídlový útok.“ zavelel Gabriel. Scytherovi se rozzářila křídla a rozletěl se na Flareona. Srazil ho Flareon odletěl. Dopadl vedle kluka přímo na nohy. „Flareone rychlý útok.“ řekl kluk. Flareon se rychle rozběhl a narazil do Scythera. „Kousavý útok. Flareon se okamžitě zakousl do Scytherovy ruky. Scyther zařval bolestí. „Ohnivý vír.“ Flareon kousek od Scythera odskočil a vypustil na něj ohnivý vír. Scyther uhnout nestihl a tak ho útok zasáhl na plno. Když Flareon skončil, majitel ho okamžitě vrátil do pokéballu. Scyther už totiž ležel na zemi a ani se nehnul. „To ne. Prohrál jsem.“ řekl smutně Gabriel a vrátil Scythera do pokéballu „Snažil si se.“ „A teď si na řadě ty!“ řekl zuřivě kluk. „Cože?“ zeptal se vyděšeně Gabriel. Kluk se najednou začal zvětšovat a začali mu růst svaly až z něj byl nakonec dvoumetrový svalovec. „Teď rozmlátim tu tvojí lebku.“ řekl muž. „To se uvidí.“ řekl Gabriel a dal pravou ruku na rukojeť wakizashi. Muž se jen zasmál, došel k blízkému stromu s trochou námahy ho vyrval ze země. „Gabrieli, co teď budeme dělat?“ zeptal se vyděšeně Danny. „Teď budeme..“ Gabriel se zamyslel „ZDRHAT!“ Ihned popadl Dannyho do nárúče a rozběhl se na druhou stranu od té na ktrerou se měli dát původně. Meowth rychle vyskočil a svými drápy se zapodl do Gabrielova batohu. Gabriel utíkal jak nejrychleji mohl. Už viděl konec parku, ale ucítil jak něco z levé strany nararazilo do batohu. Trochu se zakymácel a málem upadl. Nakonec se mu povedlo zase vyrovnat stabilitu a utíkal dál. Po chvilce zaběhl do úzké uličky a tam se zastavil. Položil Dannyho a těžce oddechoval. „Už jsme se ho zbavili?“ zeptal se udýchaně. „Zřejmě. Nikde jsem ho tu neviděl.“ odpověděl Danny a díval z uličky ven. „Podívejme koho tu máme kluci.“ ozvalo se z uličky. Gabriel se podíval před sebe. Objevili se tam tři kluci asi o pět let starší než on. „Trochu si pohrajeme. Co vy na to?“ zeptal se pobaveně kluk uprostřed a všichni vytáhli nože. Gabrielsi sundal bez jakéhokoliv slova batoh a kabelu, vytáhl wakizashi a vrhl se na kluky. Prvnímu hned podkopl nohy a usekl ruku. Ruka ale ihned srostla. Gabriel si toho nevšiml a pokračoval dál. Druhého kluka probodl a třetího praštil dlaní do srdce a pak v pase přesekl. Teď si teprve všiml, že kluci nemají žádná zranění. „Co to má znamenat? Co jste zač?“ zeptal se vyděšeně Gabriel. „Podívejte kluci má mečík. Tak pozor ať nás náhodou neškrábne.“ řekl s úsměvem jeden kluk a ignoroval Gabrielovu otázku. Gabriel útočil dál. Jeho útoky ovšem byly k ničemu. Ať už je praštil kamkoliv (nejcitlivější místo nevyjímaje) a rozřezal jak chtěl, kluci se rychle uzdravili. Gabriel už začal být unavený, přesto dál pokračoval a zároveň se vyhýbal i teď už útočícím klukům. Jeden kluk kopl Gabriela do hrudi a ten spadl na zem. Danny to celé sledoval schovaný za starou popelnicí a nevěděl co dělat. „Ukončíme to.“ řekl kluk a jeho nůž se proměnil v meč. „To by stačilo.“ ozval se hlas za kluky. Kluci se tam podívali a uviděli siluetu nějakého člověka. „Myslel jsem, že už tě zabili.“ řekl jeden kluk. Silueta nic neřekla, jen natáhla ruku a striskla ji v pěst. Kluci se rozpadli v prach. Gabriel se pomalu postavil a přitom nespustil siluetu z očí. „Kdo jsi?“ zeptal se z těžka. „Gabrieli? Jsi to ty?“ zeptala se silueta a pomalu se šourala na světlo. Silueta vyšla na světlo a před Gabrielem teď stála asi jedenáctiletá hnědovlasá dívka v potrhaném oblečení. „Nicole, jsi to ty?“ zeptal se nevěřícně Gabriel. „Jo, dlouho jsme se neviděli, viď?“ usmála se Nicole a spadla na zem. „Nicole jsi v pořádku?“ zeptal se vyděšeně Gabriel a vrhl se k Nicole. Obrátil jí na záda a zhrozil se. Na levém boku měla zranění ze kterého tekla krev. Gabriel se ihned dobelhal ke kabele. Vytáhl z něj nějakou lahvičku a obvaz a vrátil se k Nicole. „Kdo je to?“ zeptal se Danny. „Dřív se mnou cestovala.“ řekl Gabriel, vyhrnul Nicole triko pomazal místo okolo rány tekutinou z láhvičky a začal ránu obvazovat „Musíme někde najít nějaké místo, abychom jí mohli v klidu ošetřit.“ „Gastly, Gastly.“ ozvalo se vedle Dannyho, který se vyděsil, protože vedle něj stál dušší kulatý dušší pokémon. „Meowth, přelož nám co říkal.“ řekl Gabriel a dál ošetřoval Nicole. „M-m-meowth tu není. Srazila ho ta věc, když jsme utíkali.“ řekl vyděšeně Danny. „Kruci, co teď budeme dělat?“ zeptal se rozčileně Gabriel. Gastly naznačoval ať ho následují. Gabriel si nandal batoh a kabalu a Nicole vzal do náruče. Šly pomalu za Gastlym až dokud se nedostaly do ulice s domy oddělenými asi tří metrovou zdí. Mezitím se silně rozpršelo. Gastly prošel železnou brankou u jednoho z domů. Danny branku otevřel a prošel i s Gabrielem na zahradu. Pak vlezli do domu. Uvnitř to vypadalo, že se někdo o pořádek v něm stará a uklízí. „Haló, je tu někdo?“ zavolal Gabriel. Před ním se objevilo několik Gastlyů a tři Haunterové. „Nikdo jiný tu není?“ zeptal se Gabriel Gastlyho ktrerý je přivedl. Gastly zakýval hlavou. Dobře, teď jí odvedu do nějakého pokoje a tam jí pořádně ošetřím. Gabriel mířil ke schodům. Na nich si ale všiml silné vrstvy prachu. „Nahoru nikdo asi nechodí, takže to musím udělat tady dole.“ Položil Nicole na zem, sundal si batoh a vytáhl z něj deku. Tu rozložil na zem a položil na ní Nicole. Pak rovnou vypustil pokémony, kteří unaveně leželi vedle Nicole. Gastlyové rychlé začali vytahovat nějaké lístky a dali je pokémonům na hlavy. „Co to dělají?“ zeptal se Danny. Gabriel odvrátil hlavu od Nicoliina zranění a podíval se na lístky. „Vypadá to, že je to něco jako zaklínadlo proti posednutí. Zřejmě to tady musí mít.“ řekl Gabriel a zase ošetřoval Nicole. Ošetřování už trvalo několik hodin. Gabriel se rozhodl, že se pokusí ránu zašít, aby měl jistotu, že se rána opět neotevře. Před tím ale musel zrány vytahovat malé kousíčky kamenů a všelijakého drobného bordýlku. S tím mu pomáhaly podivné brýle, které měl v kabele. „Do háje, tenhle starej model už začíná být k ničemu.“ zanadával si při tom. Když ránu konečne zašil a zavázal pustil se do léčení pokémonů. *** „Jsem tady, cejtím svojí a jeho přítomnost.“ *** „Konečně je to hotové.“ oddechl si Gabriel a vrátil posledního ošetřeného pokémona do pokéballu. „Co teď?“ zeptal se Danny. „Ty počkáš tady. Já jdu hledat Meowtha.“ řekl Gabriel a vstal „Gastlyů a Haunterů se bát nemusíš, vypadají přátelsky.“ „Už nemusíš.“ ozval se z předsíně hlas. Dveře do obýváku se otevřely a dovnitř vešel hnědovlasý kluk, který vypadal stejně jako Gabriel až na barvu očí. Jedno jeho oko bylo žluté a druhé celé černé. Na sobě měl černý kabát, kalhoty, triko a rukavice. V jedné ruce držel Meowtha. „Chytej.“ řekl a hodil Meowtha. Gabriel ho chytl a položil na zem. „Kdo seš a co po mně chceš?“ zeptal se rozzuřeně, protože čekal předem jaká bude odpověd. „Já jsem ty a přišel jsem tě zabít.“ řekl v klidu temný Gabriel „Ale rozmyslel jsem si to, takže nemusíš vytahovat ten svůj mečík, už jen protože já mám větší.“ a ukázal na černý meč uvázaný u pasu „Nemůžu tě zabít. Když tě zabiju, zabiju sám sebe. Jsem ty stvořený jím.“ „Jím?“ zeptal se nechápavě Gabriel „Kdo je to?“ „To nevím. Zničehonic jsem se objevil na hranicích města a viděl tě tam s tím klukem. Celou dobu jsem tě sledoval, ale po tom zápase jsem tě ztratil. Jinak už se toho chlapa bát nemusíš. Zabil jsem ho.“ řekl temný Gabriel. „A jak jsi to myslel, že si já?“ zeptal se znovu Gabriel „Máš úplně jiný oblečení.“ „Já jsem druhé já tvého druhého já. Toho krvelačného a šíleného. Ani nevíš jaký mi to dělá problémy tě tady nezabít.“ řekl temný Gabriel a trochu se otřásl. Gabriel se pustil do léčení Meowtha, který už měl na hlavě taky jeden lístek. Do půl hodiny byl Meowth ošetřený. Všichni už jen čekali co se bude dít dál. Danny se držel co nejblíž Gabrielovi. Temný Gabriel ležel na starém gauči a odpočíval. „Bude tvoje kamarádka v pořádku?“ zeptal se potichu Danny. „Určitě, teď jen odpočívá.“ řekl Gabriel „Až se probere vyrazíme odtud pryč.“ „Nechci být sobecký...“ Danny ho větu prořízlo divoké pípání, které vycházelo od Nicoliiny kapsy. Gabriel k ní došel a z kapsy vytáhl nějaký přístroj. Na jeho obrazovce byla červená tečka a k ní se blížila spousta žlutých teček. Gastlyové a Haunterové zmizely až na jednoho Gastlyho, který zůstal u Nicole. Gabriel a temný Gabriel se postavili. „Našli nás.“ řekl temný Gabriel „Byla to jen otázka času.“ „Kdo nás našel?“ zeptal se Gabriel. „Ten co mě stvořil. Asi už zjistil, že jsem s tebou.“ vysvětlil temný Gabriel. Oba dva vyběhli ven před dům a Danny byl za nimi. Vyšli ze zahrady na ulici a spatřili stovky pokémonů jak se k nim z obou stran blížily. „Jejich dost.“ řekl Gabriel „Co budeme dělat?“ Temný Gabriel se usmíval. „Zabíjet.“ řekl šíleně, vytáhl černou katanu a propích prvního pokémona. Gabriel vytáhl pokébally a vypustil všechny pokémony. „Musíme je porazit.“ řekl Gabriel a odkopl jednu Rattatu, která se mu zrovna chtěla zakousnout do krku. Danny zrovna vyběhl ven na ulici, ale ne zrovna v pravou chvíli. Temný Gabriel zrovna sekl do jednoho pokémona a jeho krev vystříkla Dannymu na obličej. Ten začal nehorázně řvát jako blázen. Z davu pokémonů vyletěl jeden Scyther nabral Dannyho a vletěl s ním skrz okno do vedlejšího domu. „Danny!“ zavolal Gabriel „To ne, všechno je špatně. Proč? Proč?“ Gabriel padl na kolena. Hlavou mu projížděli různé myšlenky a on se nedokázal soustředit. Pak si ale vzpomněl na Izumi a začal se uklidňovat. Když se uklidnil, opět se postavil a chytil temného Gabriela za pas. „Nech je být! Nesmíš je zabíjet!“ rozčiloval se Gabriel. „Ale já chci!“ řekl šíleně temný Gabriel. Gabriel ani nevěděl jak to udělal, ale zvednul temného Gabriel a prohnul se s ním do mostu. Temný Gabriel se silně praštil do hlavy a omdlel. Gabriel se snažil rychle vstát a řídit své pokémony. „Nidorino dvojitý kop, Scythere stříbrný vítr, Woopere vodní dělo, Jolteone hromový útok.“ zavelel Gabriel. Všichni splnily své příkazy a dav pokémonů zřídl. Jolteon ale už nebyl schopný bojovat, takže ho Gabriel musel stáhnout. „Snažte se to tu nějak ubránit, já jdu najít Dannyho.“ řekl a rychle otevřel branku na zahradu vedlejšího domu a vlezl dovnitř. Uvnitř bylo všechno špinavé a shnilé. Gabriel vytasil wakizashi a blížil se pomalu ke schodišti. Když k němu došel podíval se nahoru. Nikoho neviděl ani nic neslyšel. Vystoupil potichu nahoru. Nahoře byly troje dveře. Gabriel se blížil k prostředním. Ty se najednou otevřeli a z nich pomalu vyšel Danny a v ruce držel pokéball. „Danny, jsi v pořádku?“ zeptal se Gabriel. „Mám ho chytil jsem ho.“ řekl nevědomě Danny a ukázal pokéball. Pak mlčky prošel kolem Gabriela. Gabriel si všiml řezného zranění které se táhlo křivě přes Dannyho záda. Danny dál pokračoval mlčky po schodech dolů „Chápu. Po tom co dneska viděl.“ pomyslel si Gabriel a řekl Dannymu „Vím, že je to strašné, ale takový občas život je. Život nejsou samé kytičky, srdíčka a roztomilá štěňátka. Někdy se prostě setkáš s bolestí a zkážeností. Musíš se s tím naučit žít. A teď mě nech tě ošetřit.“ Danny se zastavil. Gabriel se pousmál. Došel k němu, chytil ho za ruku a pomalu ho vedl ven. Boj tam už skončil. Gabriel vrátil unavené pokémony do pokéballu a prošel okolo temného Gabriela, který se pokoušel pomalu vstát. Gabriel vešel s Dannym do domu. Tam si Danny sundal mikinu a triko a lehl si na břicho vedle Nicole. Gabriel ho ošetřoval, přitom ho také uspal, aby se cítil líp až se probudí. Temný Gabriel se dobelhal do domu a držel se za hlavu, když uviděl Gabriela zařval: „Co to sakra mělo znamenat?! Já se tu snažim nějak přežít a ty mě takhle knockautuješ!“ „Musel jsem. Nemůžeš jen tak zabít pokémona nebo člověka.“ řekl Gabriel. „Pro tebe to problém nebyl.“ řekl temný Gabriel a ušklíbl se. „Mlč.“ řekl Gabriel. Temný Gabriel si jen odfrkl a lehnul si zase na gauč. Gabriel doošetřil Dannyho a obvázal mu ránu. Meowth se začal pomalu probouzet. „Jak se cítíš Meowth?“ zeptal se Gabriel. „Už dobře.“ řekl Meowth. „To je dobře.“ řekl spokojeně Gabriel „Co se ti vůbec stalo.“ „Když jsem se zachyt tvého batohu, tak mě po chvilce něco smetlo do křoví.“ začal vyprávět Meowth „Když jsem se postavil všiml jsem si Persiana a ten hned na mě zaútočil, jen tak tak jsem se mu vyhnul. Pak na mě útočil znovu a znovu. Bohužel nevyhnul jsem se všem útokům a nějaké jsem schytal. Částečně jsem mu to vrátil ohnivou pěsti. On to ale ustál a vypustil na mě hyper paprsek. Zasáhl mě a já se pak sotva držel na nohou. Nechtěl jsem ho nechat vyhrát a tak jsem ještě zkusil mega ránu. Trefil jsem ho a on se rozplinul. Potom jsem si už jen všiml jak se ke mně někdo blíží a já omdlel. To je všechno co si pamatuju.“ „Neměl ten Persian na hlavě místo červené kuličky znak dvou červených křídel?“ zeptal se Gabriel. „Jo.“ přikývl Meowth „Proč?“ „Ale jen tak.“ řekl ledabyle Gabriel. Nastalo ticho. Nikdo nic neřekl a ani nevěděl co říct. Gabriel se rozhodl podívat do kuchyně jestli tam není něco k snědku. Nic tam nebylo. „Jak mohla tady žít?“ zeptal se sám sebe „Něco jíst musela.“ Všiml si dveří, které vedly z kuchyně ven. Otevřel je a vyšel ven. Před ním teď byl malý záhonek se zeleninou a jedna jabloň. Gabriel natrhal pár zbylých jablek, nějaká rajčata a mrkev. „Je to nic moc, ale musí to stačit. Ze svých a Dannyho zásob nehodlám rozdávat. No, hlavně že je to přírodní.“ „Gabriely.“ zavolal na něj Meowth. „Co?“ „Pojď jsem na chvíli.“ Gabriel odložil jídlo na stůl a šel do obýváků. Tam si všiml nějakého pokémona. Byla to Kadabra. Gabriel se trochu vyděsil, ale snažil se to nedat najevo. „Co chce?“ zeptal se v klidu. „Její pán nás chce vidět.“ řekl Meowth „Říkala, že nám neublíží jen chce s námi mluvit.“ „A můžeme jí věřit?“ zeptal se trochu vyděšeně temný Gabriel. „Kadabra, Kadabra.“ řekla Kadabra. „Samozřejmě. Ani tobě nic nehrozí. Chce si jen promluvit.“ přeložil Meowth. „A co bude s ostatními a našimi věcmi?“ zeptal se Gabriel a podíval se na Nicole a Dannyho. Kadabra zavřela oči a rukou ukázala na Nicole, Dannyho a jejich věci. Všichni okamžitě zmizeli. „Co se s nimi stalo?“ zeptal se vyděšeně Gabriel. Kadabra něco pošeptala Meowthovi a ten to přeložil: „Už jsou u mého pána. Tak co půjdete taky.“ „Rozhodně ne.“ řekl temný Gabriel. „Jdeme.“ řekl Gabriel. Temný Gabriel se na Gabriela zlostně podíval. Kadabra zavřela oči všechny teleportovala. Teď byly v obrovské hale na jejímž konci byla velká skleněná nádoba plná nějaké tekutiny a v ní stál nehnutě pokémon. Kousek před ním leželi Nicole, Danny a jejich věci. Gabriel se přiblížil k nádobě a poznal pokémona. Byl to Alakazam. Ten otevřel oči a prohlédl si všechny přítomné, pak se podíval na Kadabru a zeptal se: „To jsou ti lidé?“ Kadabra přikývla. „Proč si nás sem zavolal?“ zeptal se Gabriel. „Protože se pletete do věcí do kterých vám nic není.“ odpověděl Alakazam. „Nechápu, jen jsme tudy procházeli.“ řekl Gabriel. „Lžeš!“ řekl nahlas Alakazam „Tohle je zakázaná oblast už třicet let potom, co všichni lidé toto město opustily. Vy lidé se jsem vždy vetřete a pletete se do našich věcí.“ „Dobře, máte pravdu. Měl jsem v plánu chytit tady s mým kamarádem pokémona, ale to je všechno.“ ospravedlňoval se Gabriel. „Já vím, přesto jsi porazil spoustu mých přisluhovačů.“ „Oni nás napadli a většinu z nich porazil právě tvůj výtvor.“ „Tušil jsem, že když byl bariérou stvořený, tak budou s ním jen problémy.“ „Bariérou?“ „Ano. Když jsem sem přišel byl jsem tu jen já, moje rodina, pár mých kamarádů a několik duchů. Dohodli jsme se, že tu budeme spolu žít, ale oni nás varovali před lidma, kteří je chodí chytata. Tak jsem vytvořil bariéru, která vytvoří to co člověk nesnáší nebo čeho se bojí. Bohužel se objevovali na různých místech a tak se tězko příčiny jejich vzniku hledali. Už se s tím nedálo nic dělat a tak jsem chytal každého pokémona, který jen o bariéru zavadil a vytvořil svojí velkou armádu.“ „Proč si nás ale zavolal?“ „Chci aby jste okamžitě odešli.“ „To není problém.“ „Ale tu holku chci tady nechat.“ řekl Alakazam a ukázal na Nicole. „Proč?“ „Protože právě ona se pletla do věcí do kterých by člověk neměl zasahovat.“ „Chci vysvětlení!“ řekl nahlas Gabriel. Meowth k němu doběhl a řekl: „Uklidni se. Alakazam je mocný pokémon, když ho naštveš může být do vteřiny po tobě.“ „Dobře. Doufám, že ti nebude vadit, když to vezmu popořádě, abys to pochopil.“ řekl Alakazam. „Ne, není kam spěchat.“ řekl Gabriel. „Jak jsem již řekl. Dospěli jsme k dohodě o spolužití. Lidé nás pořád obtěžovali a počet mých pokémonů neustále rostl. Mezi mými pokémony a duchy nastala potyčka o to komu co v tomhle městě patří a vyústila až ve válku. Před několika lety jsem přišel chlapec. Bojoval s mými pokémony jak nejdéle mohl. Zalíbila se mi jeho síla a tak jsem si ho nechal poslat k sobě. Řekl, že prahne po pomstě, ale k tomu potřebuje sílu a já ho přesvědčil ať bojuje na naší straně. Souhlasil a opravdu jsme vyhrávali. Jenže duchům se to zdálo být nefér a chtěli také svého člověka. Byli jsme připraveni na poslední bitvu připraveni vyhrát, ale příliš pozdě jsme zjistili, že duchové měli na své straně mnohem silnějšího člověka a ten společně s naším člověkem utekl. Chtěli jsme je zabít, ale vzpomněli jsme si na náš slib, který jsme si dali na konci devadesátých let.“ „Co to bylo za slib?“ zeptal se Gabriel. „Slíbili jsme si, že už nikdy nezabijeme žádného člověka. Kvůli četnosti příchozích lidí jsme se odhodlali k tomu to zoufalému činu. Pak jsme ale slíbily, že už nikdy nikoho nezabijeme pokud se nebude příliš plést do našich věcí.“ vysvětlil Alakazam. „A ona se zapletla až příliš.“ odtušil Gabriel. „Ano. Před několika měsíci jsem dorazila partička trenérů. Jejich traumata a hrůzy je dostihli, přesto jsem poslal několik svých přisluhovačů, aby je vyhnala. Měli jsme nějaká zranění a trenéři uprchli. Až na tu dívku. Přidala se k partičce duchů. Požadovali jsme od nich vysvětlení. Řekli nám, že dívka pomáhá duchům, kteří nejsou řízení jejich vedoucími ale partou rebelů, kteří jsou proti našemu pravidlu. Posílal jsem tam nějaké pokémony, ale vždycky neúspěšně.“ „Ale my stím nemáme nic společného, tak proč si náš napadl?“ „To místo byla jejich základna. Nevěděli jsme přesně, kde jste byli jste zřejmě krytí těmi duchařskými papírky. Našli jsme vás až podle hlášení našich pokémonů.“ Gabriel se prohlížel. Nikde žádný papírek nenašel. „Máš ho na zádech.“ řekl Meowth, odlepil lístek a dal Gabrielovi. „To je ono, ta dívka ho zřejmě má taky.“ řekl Alakazam „To bude asi všechno co ti mohu vysvětlit.“ „Mám ještě otázku.“ řekl Gabriel. „Ptej se.“ pokynul Alakazam. „Co měl znamenat ten trenér-hromotluk a ti tři kluci?“ „To je práce Kadabry. Všimla si nejistoty tvého dvojníka tak hledala jiné řešení. A teď, už začínám být unavený tak tě s Meowthem a tvým malým kamarádem teleportuju na místo, kde se máte setkat s jeho kamarády.“ „A co Nicole?“ zeptal se Gabriel. „Musíme jí zabít.“ řekl Alakazam. „Prosím nedělej to.“ poprosil Gabriel „Vím, že to co udělala bylo špatné. Zapletla se mezi válku gangů, aniž by věděla co dělá.“ „Válka Gangů?“ zeptal se nechápavě Alakazam. „V některých městech jsou malé gangy a jejich členové se spolu perou o území. Nicole tomuhle nerozumí a nevěděla co dělá.“ vysvětlil Gabriel. „Už chápu. Máš pravdu ale pořád nevím jestli jí mám pustit. Pobila mnoho mých pokémonů.“ přemýšlel nahlas Alakzam. „Prosím pusť jí. Apeluju na tvojí inteligenci. Jsi nejchytřejší pokémon na světě. Musíš vědět že pomsta není vždy řešením. Dej jí ještě jednu šanci.“ řekl zoufale Gabriel. Alakazam si povzdechl, nic neřekl a zavřel oči. „Zatím čau. Jednou tě zabiju a ovladnu.“ řekl temný Gabriel. V tu chvíli se Gabriel objevil na mokré asfaltové silnici. Byla tma a obloha byla zatažená. Gabriel vytáhl pokédex. Bylo deset večer. „Opravdu jsme tady.“ řekl a podíval se na kovovou ceduli „Děkuji Alakazame.“ Gabriel došel ke svému batohu, vytáhl baterku. Rozsvítil jí a pustil se do nově koupeného stanu. Když ho po třičtvrtě hodině postavil dal do něj pomalu Nicole a Dannyho. Sám si pak lehnul venku do spacáku a usnul. Druhý den ráno ho probudilo slunce, které i když slabě zahřívalou zemi. Vítr byl pořád studený. Gabriel vstal a podíval se do stanu. Danny se pomalu probouzel. Gabriel ho pomalu vytáhl ven. „Jak se cítíš?“ zeptal se Gabriel. „Je to dobrý.“ řekl Danny „Ta rána trochu bolí, ale jde to.“ Gabriel vytáhl pokébally a řekl: „Tak se pustíme do tvého první tréninku s pokémonem. |