Gabrielova cesta

34.) Dante

Venku slabě hřálo slunce a foukal ledový vítr. Na velké zahradě rozlehlého panství se schylovalo k souboji. Na jedné straně stála třináctiletá dívka v modrých krajkových šatech a na druhé stejně starý černovlasý kluk a na sobě měl bílý oblek.

„Jste připravená Roselio?" zeptal se s bojovným úsměvem kluk a vytáhl pokéball.

„Stejně jako vy pane Dante." odvětila Roselia a vytáhla ultraball.

„Krabby do boje." zavelel Dante a z jeho pokéballu vyletěl malý krabí pokémon.

„Sunfloro." řekla Roselia a z jejího pokéballu vyletěl pokémon podobný slunečnici „Absorbování."

Sunflora začala odsávat Krabbyho energii.

„Rychle bublinkový útok." zavele Dante a Krabby vystřelil na Sunfloru proud bublinek.

„To jí moc neublíží." řekla Roselia.

„Já vím, ale na chvíli zpomalí." vysvětlil Dante „Bahenní střela."

Krabby vystřelil na Sunfloru několik střel. Sunflora udělala několik kroků dozadu.

„To zvládneš Sunfloro." povzbudila Roselia svého pokémona „Listová břitva."

Sunflora vypustila na Krabbyho několik listů

„Zatvzení." zavelel Dante a krabí pokémon zvětšil svou obranu.

Listy do Krabbyho narazili a způsobila určitá zranění, přesto pokémon pořád stál a nevypadal ani moc unaveně.

„Ztloukni ho." přikázala Roselia Sunflora se začala přibližovat ke Krabbymu.

„Nenech jí zaútočit. Sevření." zavelel Dante.

Sunflora už chtěla Krabbymu jednu vrazit, ale Krabby ji zastavil svými klepety a silně jí sevřel. Slunečnicový pokémon sevření nevydržel a omdlel. Krabby Sunfloru pustil a ta dopadla na zem.

„Skvělá práce Krabby." pochválil Dante svého pokémona.

„Snažila si se Sunfloro. Teď tě půjdeme vyléčit." řekla trochu zklamaně Roselia „Zlepšil jste se pane Dante."

„Už jsem vám říkal, ať mi neříkáte pane Dante. Stačí jen Dante a můžete mi tykat." řekl Dante ze smokingu vytáhl malou bílou krabičku „Teď vám vyléčím Sunfloru."

„To nemusíte. Sestra Joy mi jí dole ve městě vyléčí." řekla vyděšeně Roselia „Něco takového dělat nemusíte."

„Ale já to chci udělat. Prosím, nechte to na mě." řekl Dante.

„Dobrá, ale rychle nebo vás někdo uvidí." řekla Roselia a nervózně se rozhlížela.

Dante došel k Sunfloře. Otevřel krabičku ve které byly různé bylinky a zkumavky s tekutinami a pustil se do ošetřování. Za deset minut byl hotov a Roselia s poděkováním stáhla svého pokémona do ultraballu.

„Děkuji vám." řekla Roselia a uklonila se.

„To je dobrý. Léčení mě baví." řekl Dante.

„PANE DANTE!." ozvalo se z domu a na zahradu vyběhl nějaký muž v černém fraku.

„Rychle Roselio utečte. To je náš sluha. Jestli vás načapá budeme mít problém." řekl Dante a Roselia se dala na útěk.

„UŽ ZASE ZÁPASÍTE!" zařval sluha a rozběhl se za Roselii.

„Musíme ho zastavit." řekl Dante Krabbymu, vzal ho do rukou a rozběhl se směrem ke sluhovy.

Na konec zahrady to bylo ještě daleko a Roselii se špatně běželo, Zatímco sluha na svůj věk běhal rychle stejně jako zamlada. Ani jeden, ale nebyl rychlý jako Dante, který běžel tak rychle až se mu začaly trhat kalhoty. Rychle doběhl mezi Roseliu a sluhu a otočil se směrem k němu.

„Bublinkový útok." zavelel a jeho Krabby vystřelil na sluhu několik bublinek.

Sluha zavřel oči, zakopl a spadl na zem. Než se postavil byla Roselia, ale i Dante, který běžel domů se převléknout pryč. Dante vyběhl rychle schody do druhého patra. Vydal se do pravého křídla a zalezl do svého pokoje. Tam se rychle převlékl do jiného bílého obleku. Podíval se na hodiny, které měl na nočním stolku vedle velké postele. Byl akorát čas oběda. Dante vyšel z pokoje, došel ke schodům a tam se střetl s mladou služkou.

„Mladý pane Dante. Teď jsem pro vás šla. Oběd už je připravený." oznámila.

„Děkuji. Už tam jdu." řekl Dante sešel schody a vydal se do prava. Prošel krátkou chodbou, kde byly dveře do pracoven jeho matky a otce. Na konci byly dvou křídlé dveře, které vedly do velké jídelny. Jeho matka a otec už seděli na židlích a čekali pouze na něj. Otec seděl na konci velkého stolu a jeho matka po jeho pravici. Dante je pozdravil a posadil se na proti své matce.

„Můžeme podávat." tleskla matka a dveře od kuchyně se otevřeli.

Danteho matka byla vysoká černovlasá přísně se tvářící žena. Na sobě měla zeleno-modré šaty, které se v odrazu světla třpytily. Jeho otec se tvářil ještě přísněji než jeho matka. Byl o něco výšší než ona, černé vlasy měl uhlazené dozadu a pod nosem měl knír. Na sobě měl černý oblek.

„Dobrou chuť." popřál Dante a chtěl se pustit do jídla, otec ho ale zastavil.

„Ještě počkej." řekl přísně otec a Dante se na něj podíval „Slyšel jsem od Lyla, že si zase bojoval s dcerou našeho zahradníka."

„A?"

„Něco jsme ti s matkou přikázali. Žádné zápasy a žádné tvoje hloupé léčení." řekl otec trochu rozzuřeněji.

„Mě to baví. Chci být doktor a pár zápasů mi neublíží, až budu chtí vyjít na cestu." řekl Dante.

„Dante, ty se nestaneš doktorem." řekla matka.

Chtěla pokračovat, ale otec jí zastavil.

„Se zápasy a medicínou si skončil. Snažili jsme se ti to už několikrát vtlouct do hlavy, ale ty to stále nechápeš. Budeš ředitelem rodinné firmy." řekl otec.

„Najděte si někoho jiného. Nikdy mě tyhle věci nezajímali." řekl Dante a odhodlaně se podíval otci do očí.

Hned je ale odtrhl. Cítil v otcových očích nějakou sílu, kterou nedokázal popsat.

„Teď už tě zajímat budou!" ročílil se otec a hned se zase uklidnil „Právě v tuto chvíli odvážíme tvého Krabbyho pryč z města a s ním všechny knihy a DVD o medicíně. Z tvého počítače jsme taky všechno vymazali."

Dante vstal a chtěl odejít.

„SEDNI SI A JEZ!" zařval otec.

Dante jen nerad poslechl a pustil se do svého jídla. Kromě cinkání příboru nebylo celých pět minut nic slyšet. Dvoukřídlé dveře se otevřely a dovnitř vešel sluha, který načapal Danteho a Roselii.

„Pane, je tady pan North. Chce s vámi mluvit." řekl sluha.

„Nemohlo by to chvíli počkat Lyle, právě obědvám s rodinou." řekl otec.

„Je to prý velice důležité pane. Jedná se o nějakou specialní zakázku ve Fialkovém městě." vysvětlil Lyle.

Otec zpozorněl. Odložil příbor a vstal.

„Omlouvám se, ale musím jít. Toto pracovní jednání je velice důležité." řekl otec a vydal se ke dveřím „Děkuju Lyle, už jsou v pracovně, že?"

„Ano pane." řekl Lyle a zavřel za Danteho otcem dveře.

Dante jen viděl jak otec vstupuje do pracovny. Rychle dojedl své jídlo.

„Mami mohl bych se podívat, co táta řeší za případ?" zeptal se „Chcete, abych vedl firmu tak musím nějak začít."

„Já nevím." řekla nerozhodně matka, ale Dante se na ní s prosíkem podíval „Tak dobře, ale moc ho neruš."

Dante se pousmál vstal a vyšel ven z jídelny. Zavřel za sebou potichu dveře a pak se přiblížil ke dveřím otcovy pracovny. Někdo tam zrovna mluvil velmi hlubokým hlasem.

„...to odmítly." dořekl hlas.

„Hm, něco takového jsem si myslel, že nastane." řekl Danteho otec.

„Co tedy navrhujete, Veliký?" zeptal se hluboký hlas.

„Když se k nám nechtějí přidat, tak je zničíme." řekl otec „Nesmí nám stát v cestě."

„Co chcete udělat, Veliký?" zeptal se hlas.

„Moji podřízení to zařídí. Nikdo se nic nedozví. Bude to jako nehoda." řekl otec „Vy pouze zajdete za hasiči, dáte jim tento vzkaz a nabídku, kterou nemůžou odmítnout."

„Skvělý nápad, Veliký." řekl hlas, pak se ozvalo nějaké tiché mlasknutí a kroky ke dveřím. Dante se rychle schoval do matčiny pracovny, která byla vedle otcovo a nechal pootevřené dveře. Uviděl okolo dveří procházet kluka stejně starého jako on v tmavě zeleném plášti a tlustého plešatého muže v pruhovaném obleku. Když odešli, Dante vylezl z pracovny a vrátil se do jídelny.

„Kde jsi byl?" zeptala se matka „Tvůj otec říkal, že si tam s ním nebyl."

Danteho otec seděl na svém starém místě a jedl další chod obědu. Když si všiml Danteho podezřívavě se na něj podíval.

„Už jsem chtěl zaklepat, ale najednou mě zastihla menší nehoda o které by se před rodiči a navíc v jídelně mluvit nemělo."

„Chápu." řekl otec „Když už jste tu všichni, mám pro vás zprávu. Mám nějaké pracovní záležitosti ve Fialkovém městě, takže tam o tomto víkendu pojedu."

„Už zase, myslela jsem, že se podíváme po nějakých dárcích k Vánocům." řekla zklamaně matka.

„Bohužel tomu osud nepřál." řekl otec.

„Mohl bych jet s tebou, abych se něčemu přiučil?" zeptal se Dante.

„Nejde to, bylo by to na tebe příliš složité, ale zítra ti dám nějakou knižku pro začátečníky a budeš se moct učit." řekl otec.

„Děkuji, teď půjdu do svého pokoje." řekl Dante a se svolením rodičů odešel.

Ve svém pokoji našel obrovskou spoušť. Zřejmě byla po lidech, kteří tu hledali všechny věci o medicíně a lékařské vybavení. Jeho pokéball s Krabby byl taky pryč. Dante si lehl na postel a díval se na strop.

„Něco mi tady nesedí, tohle určitě nebude obyčejná pracovní schůzka." pomyslel si Dante „A proč ten hromotluk oslovoval tátu jako Velikého. Táta je sice ředitel firmy, ale určitě mu tam neříkají veliký. Musím zjistit co se děje. Ale jak se nenápadně dostanu do Fialkového města?"

Dante se převalil na bok a přemýšlel. Pak si vzpomněl na kluka v tmavě zeleném.

„Mám to. Řeknu rodičům, že si beru kolo a pojedu do Třešňového města na Palouk, kde bydlí můj kamarád. Rodiče k nim nemají číslo, takže se tam nedovolají, ale pro jistotu mu dám echo. Po Fialkovém městě můžu chodit v tom starém plášti s kapucí po dědovi. Je už docela zima, tak to nikomu nepříjde divné." plánoval si v hlavě Dante a vstal. „Zajdu na půdu a vezmu tam ten plášť."

O VÍKENDU

Na okraji Fialkového města zastavila černá limuzína. Dante vylezl ven, zaplatil šoférovi a ten odjel. Dante roztáhl červený plášť, nandal si ho, kapuci si dal na hlavu a zahalil se do něj. Teď se vydal do města hledat místní hasičskou stanici. Po několika hodinách hledání ji našel ve východní části města. Nechtěl jít úplně k budově, takže si nakonec sedl pod strom v malém parčíku a měl tak krásný výhled přímo na hasičskou budovu.

Celou dobu se u hasičárny nic nedělo. Až v půl osmé večer se otevřely vrata od garáže a z nich vyjelo jedno hasičské auto. Dante se ho snažil sledovat. Nebyl to zas takový problém jak si myslel. Auto jelo průměrnou rychlostí a Dante běžel po chodníku a snažil se od auta udržovat odstup. Na křižovatce vždy věděl kam auto zatočí, tak si mohl odpočinout normální chůzí. Za čtvrt hodiny auto zastavilo u parku na jejímž konci bylo náměstí, kde se tyčila velká věž. Dante nechápal co se děje.

Okolo aut najednou prošli dva lidé v rouchu s kapucí, které v dávných dobách nosili mniši v klášterech. Jejich barvu Dante nemohl ve tmě odhadnout, ale když vyšli z parku a prošli okolo lampy na náměstí vypadaly tmavě zeleně. Větší a tlustší z nich měl v ruce kufřík. Dante je celou dobu sledoval.

„Nevím co se děje, ale bude to něco velkého." pomyslel si, když uviděl muže vcházet do věže.

Za deset minut vyšel ven jen jeden z nich. V tu chvíli se začali nad město stahovat mraky a rozpršelo se. Všichni se snažili rychle před nečekaným deštěm schovat. Z temných mraků začaly šlehat blesky a ozýval se dunivý hrom. Jeden blesk uhodil do věže. Dante se k ní bez rozmyslu rozběhl a přitom z něho spadl plášť. Teď už měl na sobě jen modré kalhoty a oranžovou mikinu.

„Neboj se chlapče. Ta věž je izolovaná. Blesky jí neublíží." řekl jeden muž, když si všiml Danteho vyděšeného výrazu a zase pokračoval dál.

Dante si oddechl, ale ne na dlouho. Jako kouzlem do věže uhodilo asi pět blesků. Zvuk hromu byl tak silný až musel Dante udělat několik kroků zpět a zároveň padnout na kolena. Když hrom ustal a Dante otevřel oči a uviděl místa kam blesky uhodili hořet. Nevěřícně na to koukal. Věž začala postupně celá hořet. Dante se divil, že lidé neutíkají, chtěl se tam jít podívat. Doběhl ke dveřím, ale ty nešly otevřít. Dante slyšel na druhé straně bouchání a řev. Najendou ho někdo začal odtahovat.

„Je to tady nebezpečné, musíte odejít." řekl člověk a Dante se podíval, kdo to byl.

Byl to nějaký hasič. Dante sebou začal cukat.

„Počkejte, vždyť tam jsou lidé!" ozval se Dante.

„Nikdo tam není. Celý prostor je evakuovaný." oznámil hasič.

Dante nemohl uvěřit tomu, že ten muž neslyší volání o pomoc a řev lidí uvnitř budovy. Vytrhl se hasičovy a padl na kolena kousek od houfu lidí, kteří se shromaždili okolo. Hasič zmizel v houfu. Dante teď vyděšeně sledoval věž, která byla celá v plamenech a nemohl se ani pohnout.

„To bychom tedy měli." řekl někdo kousek od Danteho.

Byl to jeden z mnichů. Zřejmě ten větší. Dante pořád vyděšeně sledoval věž, přesto mnicha slyšel.

„Nikdo nepřežije." řekl menší „Příště už si s námi zahrávat nebudou. Teď si Veliký vezme na starost tu ženu a ubude dalšího rebela."

Tlustší mnich se začal smát. Danteho stíhala čím dál větší beznaděj. Byl rozzuřený na ty dva mnichy, ale hlavně na sebe protože nemohl nic udělat. Připadal si úplně bezzbranný. Okolo něj proběhli hasiči a začali požár hasit. Dante se koukal i na ně a rozčílil se i na ně, že tu jsou tak pozdě.

Už se mu chtělo lítostí brečet, ale...

***

„Vážně se můžu jít podívat na pokémony na ošetřovně?“ zeptal se Dante sestry Joy, která s úsměvem přikývla.

Dante už se chystal vejít, ale do haly vstoupil Lyle a už Danteho zastavoval: „Mladý pane, vaši ctěnní rodiče vás hledají. Tady nemáte co dělat. Jsem chodí pouze lů..“ Lyle se rozhlédl „střední třída, pane.“ dořekl Lyle a chytil Danteho za rameno.

Chtěl ho odtáhnout a Dante s tím už smířil, ale na Lylovo rameno dopadla něčí ruka. Byl to nějaký hnědovlasý kluk asi stejně starý jako Lyle a tvářil se docela chladně.

„To by stačilo, nechte ho jít." řekl kluk.

Lyle se na Gabriela rozčileně podíval, pak ale Dante ho pustil. Dante si kluka prohlédl. Měl na sobě bílou košily a černé špinavé kalhoty. Dantemu někoho připomínal, ale on si nechtěl takovou myšlenku připustit.

„Děkuji vám." řekl nakonec, uklonil se a odešel na ošetřovnu.

Prohlížel si různě zraněné pokémony a přemýšlel jak by je za pomocí bylin ošetřil, něco mu ale pořád lezlo do hlavy.

„Nevěřím, že to byl on. Vždyť se měl učit doma lékařem. Gabriel Sloan." pomyslel si a uchechtl se „To už rovnou tady můžu potkat lady Izumi."

Z jednoho pokoje zrovna Izumi vyšla. Dante sebou trhl a z vykulenýma očima na ní zíral.

„L-l-l-ady Izumi." vylezlo z něj a Izumi se na něj znuděně podívala.

„Aha, další fanoušek. Tak co by si chtěl, podpis, fotku nebo pusu na tvář." řekla znuděně.

„Ne. Jsem váš velký obdivovatel od té doby..." začal Dante.

„...co si se narodil?" zeptala se Izumi.

„Ne, co jsem o vás slyšel od jednoho lékaře. Říkal tehdy, že chce být vaším učněm a já bych jím chtěl být taky." řekl rychle Dante.

Izumi se pousmála a zeptala se: „A rozumíš trochu bojovým uměním?"

„Ne, ale kvůli vám dvoum bych se ho naučil." řekl Dante „Určitě je to hračka."

„Mýlíš se." řekla rázně Izumi „Bojové umění je k tomu, aby se člověk dokázal zdokonalit a chránil slabé před silnými. Kvůli tomu vznikly. A navíc můj student musí být něčím speciální?"

„Nechápu." řekl Dante.

„Jak by si mohl?" řekla Izumi a prošla okolo něj „Je tu vlastně jedna podmínka.

Dante se k ní otočil.

„Byl by si schopný nasadit život pro cizího člověka?" zeptala se.

***

Danteho beznaděj začala mizet a byla nahrazována nadějí, odvahou a ochotou nasadit život pro někoho jiného. Dante vstal a rozhlédl se. Z ničehonic se rozběhl ke dveřím věže. Narazil do nich bokem a proletěl dovnitř. Byl teď jako v pekle. Všude ležela zkrvavená a spálená těla. Dante hledal jestli někdo přežil. Všude byl ještě slyšet řev umirájících těl, ale z druhého patra se ozvalo zavolání o pomoc. Dante chtěl vylézt nahoru po schodech. Část ale chyběla. To ho nezastavilo a s rozběhem mezeru přeskočil. Začal se rozhlížet kolem sebe, ale jeho zrak se horšil kvůli kouři. Cítil jak oheň pomalu olizuje jeho oblečení a spaluje podrážky bot. Opět padl na kolena. Tentokrát vyčerpáním. Už nemohl ani dýchat. Začal pomalu omdlévat, když tu uviděl dívku, jak začal řvát bolestí, protože jí oheň začal akorát spalovat. Dante nabral novou sílu a vstal. Rozběhl se k dívce. Vzal jí do narúče a uhasil na ní plameny.

Po uhašení cítil plameny na svých zádech. Rychle vstal, přimačkl dívku k sobě otočil se směrem, kterým byl východ a rozběhl se. Těsně u zdi se k ní otočil ramenem a proletěl zdí. Ve vzduchu se přetočil na záda. Dopadl na tvrdou zem a uvolnil dívku ze stisku. Dívka pořád brečela bolestí. Dante taky cítil obrovskou bolest, ale brečet nemohl. Cítil se divně šťastně, byl rád, že zachránil aspoň tu dívku. Jeden hasič dívku vzal a odnesl, další pomohl Dantemu se posadit.

„Jste v pořádku?" zeptal se hasič.

„Ano." odpověděl Dante a díval se na věž, která se začala pomalu hroutit.

Hasič začal utíkat, ale Dante pořád seděl na místě. Najednou ho někdo odtáhl a na místo, kde před několika sekundami seděl spadla střecha věže. Dante se podíval na svého zachránce. Byl to starší muž s prošedivělými vlasy a vousy. Mírně se na Danteho usmál.

„Byla by škoda takového talentu." řekl muž.

„Děkuji vám za záchranu, pane." poděkoval Dante.

„Nemáš zač i hrdinu musí občas někdo zachránit." řekl muž „A jmenji se George, žádný pán."

„Omlouvám se vám Georgi," řekl Dante „ale já nejsem žádný hrdina."

„Zatím si to o sobě nemyslíte, ale lidé co tohle viděli na tohle určitě nikdy nezapomenou a když budou v nebezpečné situaci, vzpomenou si na vás a pomužou někomu jinému. I to je poslání hrdinů. I vy má te své poslání." řekl George.

Dante se podíval na trosky věže.

„Nejsem hrdina. Všichni lidé uvnitř té věže jsou mrtví a já tomu mohl zabránit." řekl Dante a podíval se na George.

George už ale byl pryč. Dante se rozhlížel a nikde ho neviděl. Všiml si jen podlouhlého kufříku vedle něj. Na něm byl papírek ve kterém bylo: OTEVŘI HO AŽ V SOUKROMÍ.

Danteho zvědavost prozatím převážila nad jeho zklamáním. Vzal kufr a chtěl odejít. Zastavil ho ovšem zdravotník, který mu chtěl pomoct. Dante řekl, že mu nic není a odešel. Byla to pravda, až na pár jemných popálenin, které si dokázal vyléčit sám, mu nic nebylo. Dante došel k nejbližší telefoní budce a zavolal firmě s limuzínami, která ho se dovezla. Když se domluvil na místě setkání vyrazil k okraji města, odkud přišel.

Tam už na něj čekala limuzína. Dante do ní nastoupil a dal rozkaz ať ho odveze do Nového Bárkového města. Auto se rozjelo. Dante zavřel okno mezi ním a šoférem, položil Georgův kufřík vedle sebe, otevřel ho a uvnitř bylo něco zabalaného hadrem, nějaký meč i s pochvou a lístek. Dante si vzal lístek a přečetl.

„Dýka je tvoje. Meč dej tomu, kdo ho potřebuje." přečetl si pro sebe „To nechápu."

Dante vzal věc v hadru a hadr odmotal. Teď měl v ruce nádhernou stříbrnou dýku*. Dante jí opět zabalil, protože neměla žádnou pochvu do které by se mohla strčit. Teď vytáhl meč. Byla to nádherná katana. Na její pochvě byly vyřezáni tři pokémoni. Meč se v autě vytahovat neodhodlal. Vrátil katanu a dýku do kufru a zavřel ho. Lehl si a snažil se usnout, moc mu to ale nešlo. Hned jak zavřel oči uviděl před sebou hořící věž a těla, která byla uvnitř. Navíc stále slyšel hrozný řev a brekot dívky.

Probudil ho až šofér, když ohlásil, že jsou ve měste. Byla asi hodina po půlnoci a tak se Dante vydal do pokémoního střediska. Jelikož ho místní sestra Joy dobře znala, nechala ho v jednom pokoji přespat a dala mu i nějaké náhradní oblečení.

Druhý den ráno se nevyspalý Dante vrátil domů, s výmluvou, že jeho kamrád je v Hoennu u tety a místo, aby jel limuzínou šel kus pěšky a pak musel stopovat. Měl štěstí, že mu to matka uvěřila. Na otázku o kufru, řekl jen něco o suvenýru a šel do svého pokoje. Okamžitě usedl za počítač a začal na internetu hledat něco o včerejším požáru. Po dvou hodinách, ale nic nenašel.

„Ani jediná zpráva. Nikde nic." pomyslel si zoufale „Už mě napadají jen jedny stránky."

Dante zadal následující adresu: WORLDNEWSPAPER.ORG. Hned na první stránce uviděl velký nadpis: POŽÁR VE FIALKOVÉM MĚSTĚ. Dante začal číst.

„Píšou, že to je nepotvrzená zpráva." řekl když dočetl „Dám si to do oblíbených a uvidím zítra, teď se zkusim trochu vyspat."

Dante vypnul počítač a lehnul si do postele. Zase se ale moc nevyspal. Vždy když se snažil usnout, vzpomínal na tu věž. Dvou hodinách se probudil úplně spocený a stejně unavený.

„To prostě nejde, proč sakra nemůžu spát a pořád na to myslim!" pomyslel si rozčileně „Připadám si už jako blázen."

Do pokoje vstoupil Lyle.

„Už je oběd mladý pane." oznámil.

„Už jdu, děkuju." řekl Dante a vstal.

Až do večera nemohl myslet na nic jiného než na to proč je tou nehodou tak posedlý. Bylo to tím, že zřejmě zatím stojí jeho otec a jemu se nepovedlo tomu zabránit? Nebo tím co ve věži viděl a slyšel? Nebo tím podivným chlápkem Georgem? Nebo další plánovanou vraždou nějaké ženy?

Tímhle se zabýval Dante až do noci než si vzpomněl zkontrolovat, jestli je na zprávách něco víc o požáru. Zapnul počítač, najel na internet a kliknul na odkaz zprávy. Zpráva se ovšem neobjevila, místo ní tam byla jen nápis: TENTO ODKAZ NEEXISTUJE.

„To není možné, ráno to tu bylo." pomyslel si vyděšeně Dante a najel na hlavní stránku.

Do vyhledávače napsal Fialkové město. Žádný odkaz na požár se neobjevil. Dante seděl ztuhle sedět. Někdo tu tragédii ututlal, zemřelo několik desítek lidí, ikona Fialkového města je zničena a nikde žádná zpráva. Dante ani nevěděl proč, ale podíval se na kufřík ve kterém byla katana a jeho dýka.

„Proč jsem dostal ty zbraně? zamyslel se „Musí to mít hlubší význam. „I vy máte své poslání." řekl George. Co tím kruci myslel? Čeká nás něco důležitého a já v tom hraju nějakou roli. Meč dej tomu, kdo ho potřebuje, ale kdo to sakra bude?"

Dante najel do vyhledávače internetových stránek a napsal: BOJOVÁ UMĚNÍ.