Gabrielova cesta

37.) Zápas a laboratoř

Hned jak vysvitly na Celadonové město první paprsky podzimního Slunce se Gabriel probudil. Potichu vstal, aby zbytečně nevzbudil Nicole a sehnul se pod postel pro kabelu. Otevřel jí a vytáhl z ní umělý kelímek. Sundal si vršek pyžama a otevřel kelímek. Hrábl do něj zdravou rukou a vytáhl z kelímku jemně zelený krém, který si rozetřel po staré spálenině. Když si spálenou část natřel, pořádně se podíval do kelímku. Byl už skoro prázdný.

„Do háje." zanadával.

„Co se děje?" zeptala se rozespale Nicole.

„Došel mi krém." odpověděl Gabriel.

„Tak ho dneska koupíme v drogerii." řekla Nicole a převalila se.

„To těžko." řekl Gabriel „Tam ho totiž neseženu."

Nicole se posadila a tázavě se na Gabriela podívala.

„Je to moje vlastní výroba." vysvětlil Gabriel „Udělal jsem ho už v Johtu a to pořádnou zásobu, ale jak se tak koukám došel dřív a byliny teď na sklonku podzimu neseženu."

Nicole se zamyslela a pak řekla: „Ale vždyť můžeš byliny natrhat na stadionu. Je to přece jedna velká zahrada."

„Máš pravdu." přiznal Gabriel „Zeptám se jí. Děkuju."

„Nemáš zač." řekla Nicole, vstala z postele a zmizela v koupelně.

Gabriel se rychle oblékl a čekal než Nicole vyjde. Potom se spolu vydali na snídani a hned po ní vyrazili na stadion.

„Ty už jsi tady?" podivila se Erika, když vešel dovnitř „Myslela jsem si, že příjdeš později."

„Už bych rád dneska vyrazil na cestu a ještě od vás něco potřebuji." vysvětlil Gabriel.

„Co by jsi potřeboval?" zeptala se Erika.

Gabriel strčil ruku do kapsy kalhot, vytáhl papírek na kterém bylo něco napsáno a dal to Erice.

„Potřebuji tyto byliny a docela slušnou zásobu. Můžete to prosím zařídit?" požádal Gabriel.

Erika se chvíli zamyšleně podívala na seznam a pak přikývla: „Jasně to nebude problém."

„Děkuji." poděkoval Gabriel a mírně se ukonil.

„Ale musíš si je natrhat sám, jelikož nevím kolik toho přesně potřebuješ." řekla Erika „Ale nejdřív náš slibovaný zápas."

Erika vrátila seznam Gabrielovi a všichni tři se vydali na zápasiště. Gabriel zůstal na místě blíž vchodu a Erika pokračovala na druhý konec. Na post rozhodčího se postavila jedna z pomocnic Eriky.

„Zápas o Duhový odznak pokračuje. Trenérka stadionu i vyzyvatel mají pouze jednoho pokémona. Zápas nemá časové omezení. Můžete začít." zahájila dívka zápas.

„Venonate." vyhodil Gabriel pokéball.

„Vileplume." vyhodila Erika svůj pokéball „Paralyzující pyl."

Z prostředka Vileplumovy velké květiny vyletěl žlutý pyl a rozprostíral se po zápasišti.

„Venonate, nějak se tomu vyhni." zavelel Gabriel.

Venonat se snažil dostat do míst, kde bylo nejmíň pylu a zbytečně nedýchat. Podařilo se mu to. Nenadýchal se moc, takže účinky pylu byli minimální. Venonat se ještě trochu otřásl a z jeho fialových chlupů vypadali zbytky prachu.

„Dobře teď my. Venonate spací pyl." zavelel Gabriel.

Venonat se začal třást a vypouštět modrý pyl.

„Protiútok." zavelela Erika

Z Vileplumovy květiny vyletěl stejně modrý pyl jako byl ten Venonatův a přimíchal se k němu.

„Rychle tomu uteč." varoval svého pokémona Gabriel.

Venonat rychle utekl z místa, kde se pyly rozprostíraly. Vileplume se ale ani nehnul a pyl se k němu dostal, ovšem neusnul. Erika se jen pousmála.

„Proč neusnul?" zeptal se Gabriel „Pyl ho přece zasáhl."

„To je pravda, jenže pokud se střetnou dva pyly stejného typu navzájem se zneutralizují." vysvětlila Erika „Vileplume kyselinu."

Z Vileplumová květu vystřelil proud tmavě zelené tekutiny a plnou silou zasáhl Venonata. Ten pod proudem kyseliny spadl na zem, ale zase se postavil.

„Skvělá práce Venonate." pochválil Gabriel pokémona „Teď jedovatý pyl."

Z Venonata se začal sypat fialový pyl.

„Protiútok." zavelela Erika.

„Zmatení." řekl rychle Gabriel.

Venonat začal na Vilepluma vysílat neviditelné paprsky, jejichž světlo se odráželo v jedovém pylu a zasáhly Vilepluma.

„Vileplume, Sluneční paprsek." zavelela Erika.

„Venonate zůstaň na místě." řekl Gabriel a pomyslel si „Snad budeme mít štěstí a zápas skončí."

Skrz okna začalo na Vilepluma začalo svítit Slunce a nad jeho velkou květinou se začala utvářet zářivá koule. Už to vypadalo, že z koule vyletí paprsek, ale koule po nabití vybouchla a odhodila Vilepluma k nohám trenérky.

„Bezva, měli jsme štěstí. Pro jistotu to dokonči sáním života." řekl Gabriel.

Venonat se rozběhl k Vileplumovy přísál se k němu a začal mu brát zbytek energie. Když se uvolnil a odskočil od Vilepluma bylo vidět, že už omdlel.

„Vileplume není schopen pokračovat, vítězem je vyzyvatel." ukončila zápas rozhodčí.

„Jo, skvělý Venonate, dobrá práce." pochválil pokémona Gabriel a vytáhl pokéball „ Teď si pořádně odpočiň."

„Skvělý zápas." řekla Erika a vrtátila svého pokémona zpět do pokéballu „Ten odznak si zasloužíš."

Došla ke Gabrielovi a dala mu Duhový odznak. Gabriel si ho s poděkováním převzal a podal si s Erikou ruce. Pak mu ještě pogratulovala Nicole.

„Dobře, teď tě vemu na naši zahradu, kde si můžeš natrhat byliny." řekla Erika a odvedla Gabriela s Nicole do vedlejší zahrady, kde měla svojí vlastní zahradu.

Ze stadionu odešli až za hodinu a půl, protože si tam Gabriel rovnou svou mast vyráběl.

„Tak co teď?" zeptala se Nicole.

„Vrátíme se do střediska, zabalíme si a vyrazíme na cestu do Fuchsiového města." řekl Gabriel.

„Pojedeme metrem?" zeptala se Nicole.

„Teď ne až potom od střediska na konečnou stanici. Myslím, že je to linka B, ta propojuje východ a západ města." řekl Gabriel.

Za hodinu se dostali do střediska, kde si rychle v pokoji zabalili a Gabriel si nechal vyléčit Venonata. Když byly asi za půl hodiny se vším hotovy vyrazili na metro. Bylo odpoledne takže metro bylo narvané a Gabriel měl co dělat, aby se nějak prodral se svým velkým batohem. Na poslední zastávku je metro odvezlo za necelých pět minut. Když vylezli ven z metra, uviděli jak se ze západu blíží černé mraky. I když tušili nepříjemný déšť museli v cestě pokračovat dál. Bylo jim jasné, že se počasí s každým dnem bude zhoršovat, ale kdyby kvůli každému dešti museli rychle postavit stan dorazili by do Fuchsiového města snad až po Novém roce.

DRUHÝ DEN

„To žertuješ?!" rozčílila se Nicole.

Bylo odpoledne, Slunce občas vysvitlo a Gabriel si prohlížel mapu.

„Myslel jsem, že je to bude zkratka, ale vypadá to, že jsem se trošičku zmílil." podivil se Gabriel.

„Trošičku? Ztratili jsme se a nemáme ani nejmenší ponětí o tom kde jsme." hysterčila Nicole „Co si myslíš, že budeme dělat?"

„Půjdeme na západ." řekl Gabriel „Dřív nebo později bychom měli najít cyklistickou cestu a podle ní se řídit."

„Co je dřív nebo později?" zeptala se Nicole.

„Od deseti minut po.." Gabriel počítal na mapě „..tři týdny."

Nicole zacukal koutek úst jak se snažila zadržet vztek.

„Víš co, radši vyrazíme." řekl Gabriel, sklidil mapu, nandal si batoh a vyrazil na cestu.

Nicole šla kousek za ním. Moc daleko, ale nedošli. Po deseti minutách dorazili na okraj srázu. Pod nimi byli vidět jen další stromy.

„To bych tady teda nečekal." řekl Gabriel a rozhlédl se po okolí.

„Půjdeme do prava nebo do leva?" zeptala se Nicole.

Gabriel přemýšlel a pak řekl: „Do prava."

Zatočili tedy doprava a pokračovali dál podél srázu. Ten ale i po hodině byl pořád stejně hluboký. Zabočili tedy znovu do prava, aby se trochu vrátili. Po další hodině, kdy už byly od srázu dostatečně daleko zatočili do leva. Po dvou hodinách, ale pořád bloudili v lese a za dalších pět minut se spustil obrovský slejvák. Oba dva se rozběhli, jako kdyby tušili, že před nimi je nějaký úkryt. A byla to pravda za minutu a půl se před nimi objevila velká opuštěná laboratoř porostlá mechy a na jednom místě z něj dokonce vyrůstal strom.

„Půjdem dovnitř, třeba tam najdeme suché místo." řekla odhodlaně Nicole.

„Já nevím, mám z toho divný pocit, abychom toho potom nelitovali." řekl mírně nervózně Gabriel.

„Takovouhle větu bych teda od tebe nečekala." podivila se Nicole „Nebuď srab a pojď dovnitř."

„Tak dobrá." řekl Gabriel a vydal se za Nicole, která už šla k rozbitým skleněným dveřím.

Oba dva prošli dovnitř a dostali se na recepci. Stejně jako stěny venku i tady ze zdí a podlah vyrážel na některých místech mech. Prošli recepcí a dostali se na chodbu. Procházeli různě dveře a dívali se jestli někde budou moct přenocovat. Nakonec našli uprostřed chodby ve dveřích po pravé straně docela velkou tmavou místnost, kde nebylo ani stopy po mechu a dokonce tam po jednom vyzkoušení zapínače svítila světla.

„Tady můžeme zůstat." řekla Nicole, když Gabriel rozsvítil a zavřela za sebou dveře „Je to tu útulné."

„To ano." přikývl Gabriel a začal si prohlížet různá laboratorní vybavení co našel.

Dokonce v jednom ze šuplíků našel i nějaké spisy. Neměl, ale čas na jejich čtení. Poslední co ho zaujalo byl velký přístroj tvořený ze dvou velkých bání plných světle modré tekutiny, které byli propojeny jednou velkou trubkou.

„Koukám, že se vám moje vybavení líbí." ozvalo se od dveří.

Gabriel sebou vyděšeně trhl a podíval se ke dveřím. Stál tam postarší černovlasý muž s brýlemi a usmíval se.

Ještě než něco stačil Gabriel něco říct Nicole strašlivě zařvala jak se muže lekla a stejně tak zařval i muž, protože si Nicole předtím nevšiml a teď ho její řev vyděsil. Přestali řvát až po několika sekundách, během kterých si Gabriel musel zacpat uši, protože díky ozvěně mu řev připadal jak řev obludy z jednoho filmu.

„Omlouváme se, že jsme k vám takhle vpadli, ale jak můžete slyšet venku se spustil ohromný déšť a my jsme se chtěli aspoň pro dnešek schovat." vysvětlil Gabriel.

„Chápu a vůbec mi to nějak nevadí." řekl muž „Jsem profesor Inhilictus, ale stačí, když mi budete říkat Jerome."

„Já jsem Gabriel." představil se Gabriel.

„A já Nicole." zasípala dívka.

„Moc mě těší, pokud vám to nevadí zase odejdu, potřebuji si něco zařídit a rovnou vám donesu něco k jídlu." řekl Jerome a zase se otočil ke dveřím.

„Děkujeme." poděkoval i za Nicole Gabriel.

„To já děkuju." zašeptal pro sebe Jerome a odešel.

Než se Jerome vrátil s nějakým jídlem, Nicole a Gabriel si zatím vybalili své spacáky a nakrmili své pokémony. Pak, aby nenadělali Jeromovi v laboratoři nějaký bordel, protože se zdáli velmi čilí je vrátili do pokéballu.

„Tak tady se to nese. V klidu se najezte, v lednici toho mám spoustu." řekl Jerome a položil před Nicole i Gabriela talíř plný jídla.

„Děkujeme. Dobrou chuť." řekli Nicole a Gabriel a pustili se do jídla.

„Čím se teď zabíváte?" zeptal se Gabriel „Jestli nevadí, že se ptám."

„Ale vůbec to nevadí. Právě teď se zabívám Energetickou soustavou těla." odpověděl Jerome.

„Co Energetická soustava těla?" zeptala se Nicole.

„Stejně jako má člověk krevní soustavu a nervovou soustavu, má i energetickou soustavu, díky které může například provádět takové věci jako telekineze, telepatie, pyrokineze, energetické koule atd. atd. Každý člověk i pokémon jí má, ale každému tam protéká jíná síla. Bohužel můžu pracovat pouze v teoriích, protože je zákaz používat pokémony jako vědecký materiál a nikdo z lidí do toho dobrovolně nepůjde." vysvětlil Jerome a najednou mu kapse něco zapípalo.

Jerome přístroj vytáhl, prohlédl si něco na displeji a usmál se.

„Co to je?" zeptal se Gabriel.

„Ale právě mi přišla zpráva, že se objevili dva objekty, které se nechají testovat a jeden z nich je obzvláště výjmečný." řekl Jerome.

V tu chvíli se Gabrielovi začala motat hlava a rozostřovat vidění. Otočil se k Nicole a uviděl jí jak leží na zemi, během několika sekund omdlel také.

***

Gabrielovi se začínalo navracet vědomí. První co pocítil byla bolest v pravé ruce. Po několika sekundách cítil, že leží na posteli a je nahý, pouze přikrytý lehkou deku. Špatně se mu dýchalo a cítil se jako, kdyby ležel na smrtelné posteli, jak byl unavený. Během necéle minuty zjistil, že má na sobě masku, která mu pomáhá dýchat a na těle připevněné nějaké dráty. V zorném poli se mu teď objevil Jerome. V ruce držel malou baterku a svítil jí do Gabrielových očí.

„Reakce jsou trochu zpomalené, ale pořád v normě." řekl Jerome.

„Kde...to..jsem?" vydal ze sebe ztěžka a potichu Gabriel.

„Pořád v laboratoři." odpověděl Jerome „Už je to asi šestnáct hodin co jsi se svojí kamarádkou omdlel. Zkusím ti sundat masku."

Jerome sundal Gabrielovi masku. V tu chvíli se Gabriel nemohl nadechnout a těžce lapal po dechu

„V klidu, v klidu." uklidňoval ho Jerome „Nadechnout a vydechnout, musíš v klidu, tvé tělo si ještě nezvyklo."

Gabriel se uklidnil a začal normálně dýchat, přesto se mu dýchalo tězce a byl pořád unavený.

„Co jste se mnou udělal?" zeptal se těžce „A co je s Nicole?"

„Vaše kamarádka se má výbroně. V životě se tak perfektně necítila." řekl Jerome „Bohužel vy máte docela velké problémy. Málem jsem vás ztratil. Vaše tělo si nechce zvyknout na jinou soustavu."

„Co tím chcete říct?" vydal ze sebe a posadil se.

To bylo, ale všechno co mohl, jenom sednutí ho namohlo jako kdyby běžel sto metrů sprint.

„Ještě se moc nehýbejte. Až si tělo zvykne, budete se cítit líp." řekl Jerome.

„Vysvětlete mi už co jste mi provedl." vydal ze sebe Gabriel a i když se mu mluvilo těžko, byla v jeho hlase poznat zlost.

„Provedl jsem experiment, při kterém jsem vám vyměnil vaši energetickou soustavu za energetickou soustavu vaší kamarádky." oznámil v klidu Jerome „Můžu vám oznámit, že experiment proběhl úspěšně."

„Já se ale cítím špatně." vydal ze seber rozčileně Gabriel a strhal ze sebe dráty.

„To je očividné, jelikož máte v sobě energetickou soustavu jedenáctileté dívky a ta není tak vyvinutá a nepohybuje se v ní ani polovina vaší energie, proto se teď cítíte tak špatně. Ale na to si zvyknete." řekl Jerome, ale jeho hlas už nebyl tak klidný jako před chvilkou.

„To žertujete?!" rozčílil se Gabriel, slezl z postele a belhal se k Jeromovi „Vy si ze mě děláte srandu! Vy jste mi vzal celou mojí energetickou soustavu a dal jí Nicole?!"

„Ano." přikývl Jerome a začal couvat, zatímco se k němu Gabriel belhal.

„Tak mě okamžitě vraťte do normálu nebo vás zabiju." belhal se Gabriel k Jeromovi a jeho slova kvůli únavě špatnému dýchání už byla špatně slyšet.

„To nepůjde." zastavil se Jerome a Gabriel ho chytil za límce jeho pláště.

„Půjde." řekl výhružně Gabriel a přitáhl se k Jeromovi.

„Bohužel ne." řekl Jerome „Můj přístroj naneštěstí nevydržel nápor a zničil se. Opravy by trvaly skoro půl roku, protože to byl jediný exemplář a plány na jeho stavbu už nemám."

„Lžete." řekl Gabriel a trhl s Jeromem na pravou stranu.

Bohužel se pořád držel límce a tak letěl za Jeromem. Teď Jerome ležel na zádech a Gabriel byl na něm.Gabriel se ztěžka posadil na Jeroma a začal ho zbytkem svých sil škrtit.

„Vraťte mě do normálu nebo vás uškrtím!" vyhrožoval.

„Je-je tu jedna možnost." zasípal Jerome a Gabriel stisk povolil „Existuje prototyp stroje a ten by vás mohl vrátit zpět do normálu."

„Kde je ten prototyp?" zeptal se Gabriel.

„Ve Fuchsiovém městě, má ho tam můj syn." řekl Jerome „Prosím pusťte mě a oblékněte se. V klidu si o tom promluvíme."

Gabriel se pomalu postavil a rozhlédl se.

„Kde je Nicole?" zeptal se.

„Je teď venku. Zkouší si svojí novou energii." řekl Jerome „Oblečení máte na židli vedle postele."

Gabriel došel k židli a začal se pomalu oblékat. Když se asi za deset minut oblékl, musel se parkrát nadechnout z masky, protože se cítil neuvěřitelně slabě.

„Nebojte se tělo se brzy přizpůsobí. Nebudete sice na tom tak dobře jako s vaší energií, ale budete na tom lépe než teď." řekl Jerome.

„No to potěší." řekl sarkasticky Gabriel a zpod mikiny vytáhl černý pokéball „Scythere dojdi pro Nicole, prosím."

Černý Scyther vyletěl z pokéballu, ale nikam nešel. Jen se rozlobeně díval na Gabriel.

„Co to s tebou je?" zeptal se udiveně Gabriel „Dojdi pro Nicole."

Scyther odmítal uposlechnout. Gabriel ho vrátil zpět do pokéballu.

„Dovolte, abych to vysvětlil." ozval se Jerome „Vaši pokémoni z vás necítí podobnou energii co dříve, proto si myslí, že jste někdo úplně cizí v převleku jejich trenéra."

„To jako mě žádný z mých pokémonů nebude poslouchat?" zeptal se vyděšeně Gabriel.

„Správně a i kdyby vás začali poslouchat. Po zpateční výměně by vás zase poslouchat přestali než by si zase zvykli a to je otázka dvou týdnů až dvou měsíců." vysvětlil Jerome.

„Máte tad nějaké obvazy? Cítím se jako by mi měla pravá ruka upadnout." řekl Gabriel.

„Všiml jsem si že hodně své energie posíláte do pravé ruky." řekl Jerome „Hned vám ty obvazy dám."

„Je to kvůli bolesti, byla k nevydržení a ani jsem z rukou nemohl pořádně pohnout. Nebýt tréninku a mého lékařského umění asi by uhnila." řekl Gabriel „Ale poslední dobou se začal kůže i svaly regenerovat, takže to teď nebolí jako předtím. Pokud můžu předpokládat, tak se bolest zase zhorší, protože nebudu mít žádnou energii, která by ji zastavila."

„Vy jste doktor?" zeptal se Jerome a podal Gabrielovi obvazy.

Gabriel si zase sundal mikinu a triko, došel si ke kabele, vytáhl z ní kelímek s regenerační mastí a začal si natírat ruku.

„Já ne, ale rodiče. Já se pouze něčemu přiučil." odpověděl.

Když si ruku natřel, obvázal jí jemně obvazy.

„Budou to nepříjemné noci." pomyslel si.

Za několik minut do místnosti vletěla Nicole a šťastně se usmívala.

„Jerome, tomu neuvěříte. Zaběhla jsem asi čtyři kilometry a nejsem skoro vůbec unavená. Pak se mi povedlo vystřelit tlakovou vlnu z pěsti. Byla sice slabá, ale i tak to bylo úžasné a podívejte co umím z mečem." řekla vesele, vytáhla Gabrielovo wakizashi a začala s ním různě sekat a dělat různé triky.

Gabriel koukal s otevřenou pusou.

„Jak je to možné taky jsem tohle zkoušel, ale tak dobře mi to nešlo." řekl překvapeně.

„Á Gabrieli, už si vzhůru." otočila se Nicole na Gabriel „To koukáš co?"

„Můžu vysvětlit, při přenášení energetické soustavy se zároveň dá přenášet i svalová paměť." řekl Jerome „Vaši osobní paměť nebo vaši "duši" se převést nepovedlo a o to v mém výzkumu šlo."

„Bomba, ale proč jí to jde líp než mě a proč je vůbec na tom líp než jsem byl já se svojí energií?" zeptal se Gabriel.

„No řekněme, že Nicoliina energie má silové číslo sto a vaše stopadesát. Po přenosu má Nicoliina energie ve vašem těle sílu padesát a vaše v jejím těle má dvěstě." vysvětlil Jerome „Chápete?"

„Jo myslím, že jo." přikývl Gabriel.

„Já ne." řekla Nicole.

„Je to dost těžký na vysvětlování." řekl Gabriel a podíval se na Jeroma „Kde najdeme vašeho syna?"

„Ve Fuchsiovém městě, na pobřeží má vilu. Najdete ho bez problémů." řekl Jerome, přešel k jednomu stolu a začal tam něco hledat „Měl by to umět ovládat, ale pro jistotu vám dám i návod."

Po několika sekundách našel malou černou knížečku a dal jí už oblečenému Gabrielovi.

„Počkat o co tu jde?" zeptala se Nicole.

„Musíme si vyměnit zpět své energetické soustavy." vysvětlil Gabriel.

„Tak to prr. Já jsem takhle spokojená, smiř se s tím, změna je život a mě se to takhle líbí." ohradila se tvrdě Nicole.

„Ale já takhle umírám." řekl Gabriel.

„Nepřeháněj. Jen mi závidíš! Přiznej si to!" rozčílila se, vzala svůj batoh a utekla pryč „Díky, Jerome."

„Kruci, musím za ní." řekl Gabriel rychle si zabalil a vyrazil za ní „Nashle, Jerome a doufejte, že to vyjde."

„V to doufám, byl jsi opravdu zajímaví pokusný králík." řekl Jerome a podíval se na zkumavku na které bylo napsáno: GABRIEL.