Gabrielova cesta

38.) Odpočinková Zóna

Gabriel vyběhl z laboratoře a rozběhl se na západ, protože odtud bylo slyšet křupání větví. Moc dlouho běžet nemohl. I když byl fyzicky na tom dost dobře, Nicoliina energie ho dost oslabila. Místo běhu se snažil aspoň jít. Před sebou pořád slyšel dusot nohou, ale rychle se vzdaloval. Tušil, že Nicole moc daleko nedoběhne, už jenom kvůli své vlastní fyzičce a běháním před několika minutami než se vrátila do laboratoře.

Šel už asi hodinu a sotva dýchal. Rozhodl se na chvíli odpočinout. Až si energie na něj zvykne bude na tom líp. Posadil se na zem a opřel se o strom.

„Můžu jen doufat, že její svaly nevydrží dlouho ten nápor mé energie a trochu jí zbrzdí." pomyslel si „Mám dojem, že asi týden od cesty, kde by jsme teď měli být je malé městečko."

Sundal si batoh a otevřel na místě kam dával naposled mapu, ale mapa tam nebyla. Prohledal celý batoh, ale mapu nenašel.

„Sakra, musela mi jí vzít." pomyslel si „Teď jsem v háji. Nemám mapu, pokémony používat nemůžu, ruka začíná bolet čím dál víc a jídlo mám tak na čtyři dny. No co se dá dělat. Vyrazím."

Zavřel všechny otvory batohu, nasadil si ho na záda, postavil se a vyrazil na jiho-západ s tím, že dřív nebo později narazí na cestu. Po cestě si našel klacek, který používal jako hůl, protože ho po dvou hodinách chůze už nohy bolely. Šel až do večera. Ani si nestavěl stan, jen si dal něco malého k jídlu, zalezl do spacáku a spal.

Ráno ho probudili něčí kroky, pomalu otevřel oči a zadíval se do kalné oblohy, pomalu se posadil a promnul si oči. Necelých padesát metrů od něj stál Dodrio a zvědavě si ho prohlížel. Gabriel ztuhl strachem, utéct tak rychlému pokémonovi nemohl a bojovat s ním také nemohl.

„No a jsem v háji." pomyslel si a začal pomalu vylézat ze spacáku.

„Dodrio, kde jsi?" zavolal někdo z lesa.

Dodrio vydral ze sebe krákavý zvuk a pořád koukal na Gabriela, kterého tříhlavý pokémon znervózňoval čím dál víc. Za několik sekund se u Dodria objevil kluk asi o tři roky starší než Gabriel. Byl samozřejmě vyšší a krátké rudé vlasy měl schované pod slamákem. Na sobě měl kupodivu v takové zimě třičtvrťáky a tílko.

„Dobré ráno, doufám že vás Dodrio neobtěžoval?" zeptal se kluk.

„Ale ne, vůbec ne, jen jsem se ho lekl, nic víc." odpověděl Gabriel.

„Jste v pořádku?" zeptal se trochu starostlivě kluk „Mluvíte nějak těžce."

„Jsem v pořádku, jen hrozně unavený." odpověděl Gabriel „Cestuju do Fuchsiového města a jako zachytný bod mám malou vesničku se střediskem a obchody."

„Cestou do Fuchsiového města nejsou žádné vesnice." oznámil kluk „Zřejmě mluvíte o Odpočinkové zóně pro trenéry a pokémony. Je to čtyři dny pěšky."

„Čtyři dny? To je docela daleko." řekl Gabriel.

„To ano, ale můj Dodrio vás tam může odvézt do večera, možná i dřív. Máme poblíž ranč, pro převoz zboží, ale jestli chcete za poplatek vás Dodrio odveze do Odpočinkové zóny. A pak se nám zase vrátí sám." vysvětlil kluk.

Gabriel se postavil.

„To beru." řekl, rychle zabalil spacák, naházel do sebe nějakou snídani a byl připraven vyrazit „Kolik to dělá?"

„1000." řekl kluk.

„Dobrá, za tu cenu mi to stojí." řekl Gabriel a dal klukovi peníze.

Strčil si je do kapsy a pomohl Gabrielovi na Dodria nasednout, pak mu ukázal, kde se má chytit, aby nespadl. Když byl Gabriel naprosto ubezpečen, že do Odpočinkové zóny dorazí ještě tento den, kluk dal Dodriovi povel a pokemon se rozběhl ven z lesa. Za necelou minutu už běžel podél cesty. Ledový vítr narážel Gabrielovi do obličeje, ale jemu to nevadilo, protože věděl, že brzy dorazí do Odpočinkové zóny, kam dřív nebo později dorazí i Nicole.

Dorazili tam chvilku před večerem. Odpočinková zóna byla docela velká. Jednu její půlku tvořili obchody, obchodní domy a různé služby, v druhé půlce byly restaurace, kavárny, cukrárny a hotely. Uprostřed bylo obrovské středisko. Za ním byl park a dál cesta, která vedla do kopce, kde byly horké lázně.

Gabriel zastavil s Dodriem až před střediskem. Tam z něj Gabriel opatrně slezl, poděkoval mu a pokémon se rychle vracel domů. Gabriel vešel do velkého proskléného atria střediska. V létě tu zřejmě bývalo hodně lidí, ale teď skoro v půlce listopadu tu bylo lidí jen poskrovnu. Vypadalo to spíš jen na trenéry, kteří si chtěli odpočinout před cestou do dalšího města.

Gabriel došel k sestře Joy a požádal jí o dvoulůžkový pokoj, aspoň na šest dní. Věděl sice, že Nicole dorazí o něco dřív, ale chtěl si tady rovnou trochu i odpočinout a nemohl tušit jestli se Nicole neztratila. Pak dal sestře Joy své pokémony.

„Chcete nějaké speciální služby?" zeptala se Joy.

„Speciální?" podivil se Gabriel.

„Kromě léčení můžou tady pokémoni i samovolně trénovat nebo se bavit. Záleží na tom, co vás napadne." vysvětlila Joy.

„Dobrá chci, aby každý den trénovali aspoň pět hodin a dvě hodiny meditovali. Jinak ať si dělají co uznají za vhodné." řekl Gabriel a na něco si vzpoměl „Teda až Nidorina, tomu prospěje jenom ta meditace a pak jen odpočinek."

„Dělá to 3500." řekla Joy.

Gabriel na ní zíral s otevřenou pusou a Joy se usmívala. Gabriel neochotně vytáhl peněženku a dal Joy peníze.

„To jste si šetřila až jako poslední, co?" zeptal se zklamaně po zmizení takové částky peněz.

Joy přikývla a dala Gabrielovi klíč od pokoje: „Přeji hezkou dovolenou."

Gabriel odešel do svého pokoje a vybalil si tam. Hned potom šel na večeři a krátce se projít, vrátil se až později v noci vstupní hala střediska už byla prázdná. Byla tam jedině Chansey, která pomalu usínala na recepci. Gabriel procházel chodbou a slyšel jak z nějakého pokoje vychází hlasitá hudba a občas nějaký hlas. Došel ke svému pokoji a zjistil, že všechen hluk vychází z vedlejšího pokoje. Byl hrozně unavený a doufal, že až bude deset tak hluk skončí. V klidu se vykoupal, vyčistil zuby, umyl obvazy, natřel ruku a převázal, zkusil si ještě pár úderů do vzduchu a nakonec si prohlédl nějaké udaje na pokedexu.

Když ani v půl jedenácté se hluk nesklidnil, rozhlodl se jednat. Vylezl z pokoje a zaklepal na vedlejší dveře. Nikdo neotevřel. Zaklepal o něco silněji, ale pořád nic. Nakonec pořádně zabušil a po pár minutách otevřel dveře asi patnáctiletý černovlasý kluk s nagelovanými vlasy.

„Mohli by jste se trochu ztišit, prosím." začal slušně Gabriel „Chtěl bych spát."

Kluk se jen ušklibl.

„Mohli by jste se trochu ztišit, prosím. Chtěl bych spát." pitvořil se a další kluk za ním, na kterého Gabriel neviděl, se krákavě zasmál.

„Já to myslím vážně." řekl Gabriel „Prosím ztište se."

„Promyslím si to hmm...ne." usmál se kluk.

„ZTIŠTE SE!" zařval vzteky Gabriel.

Kluk rychle vyrazil ze dveří, chytil rukou Gabriela pod krkem a přimáčkl ho ke zdi na druhé straně chodby.

„Hele, neřvi na mě nebo tě zmlátím, tak že tě nepozná ani tvoje vlastní máma. Nemysli si, že když máš zjizvenou ruku, tak seš nějákej frajer. Teď hezky zalezeš do svého pokoje a nebudeš nás otravovat, jasný?" řekl rozčileně kluk.

Gabriel se nijak nemohl bránit, neměl u sebe žádnou zbraň a i kdyby měl svou energii, určitě by měl s tím klukem problémy.

„Jasný." odpověděl přiškrceným hlasem.

„Tak se mi to líbí." řekl kluk, poplácal Gabriela po tváři a vrátil se do pokoje.

Gabriel se mlčky vrátil do svého pokoje a lehl si na postel.

„Takhle blbě jsem se dlouho necítil." pomyslel si „Většinou, když někdo na mě zamachroval, byl jsem to já kdo potom vyhrál. Tohle mi Nicole ještě zaplatí a Jerome taky až ho někdy zase potkám. Divím se, že nás vůbec pustil, zřejmě za tu dobu zjistil co potřeboval a to že takhle přežiju mu taky pomůže. No, aspoň že je to jen dočasné. Nevím jak bych se cítil, kdyby tu byli někteří z mích protivníků jako Mandy, ten kluk v bílém (naštěstí je v Johtu), Bill (kdo ví, kde ten lítá) a nebo ty holky. Horší to už nebude i ruka se ustálila se stupněm bolesti."

Hudba ve vedlejším pokoji najednou ztichla.

„Hele Kate." ozval se z vedlejšího pokoje dívčí hlas „Vyprávěj jim jak si získala Charmandera od toho kluka."

Gabriel ztuhl a začal si rukama masírovat obličej.

„Že já hlupák o tom začal." pomyslel si „No bomba, jestli je potkám bude to chtít pořádnou lež než to, že jsem narazil na šíleného vědátora."

Zacpal si uši, aby neslyšel vyprávění Kate a snažil se usnout. Do hodiny se mu to nakonec povedlo. Ráno se vzbudil po devaté hodině. Rychle se oblékl a rozběhl se na snidani, která měla za půl hodiny končit. Po hodině se vrátil do svého pokoje. Dívky i se svými kamarády zrovna vycházeli ze svého pokoje a tak Gabriel rychle zalezl do svého pokoje než si ho nějaká dívka stihla všímnout.

„Dlouho tady určitě nebudou tak, dva maximálně tři dny a pak si tady v klidu odpočinu." pomyslel si a šel do koupelny.

Když udělal všechny potřebné úkony vydal se ven do Odpočinkové zóny. Rozhodl se zajít do jedné kavárny a i přes zimu zůstat venku a sledovat jestli náhodou Nicole nepřichází.

Třetí den ho už pomalu přestávalo věčně dělat to samé, když byl ve středisku vyhýbal se holkám, které jako naschvál se svými kamarády ještě neodešli a sedět celý den až do večera ve venkovní zahradě a popíjet capucino. Chtěl si trochu užít a během několika minut, kdy na to pomyslel to vypadalo, že se jeho přání vyplní.

Byla to skoro hodina a půl co seděl v kavárně a čekal na Nicoliin příchod, když si ho přes jeho nelibost všimli dívky i se svými kamarády. Holky si předtím nevšimly, že kluk na kterého si jejich kamarádi dovolovali je Gabriel, protože ho naposledy viděli v Blankytném městě a nějaká doba mezitím utekla.

„Co je otužuješ se?" zeptal se posměšně černovlasý kluk.

Gabriel nic neřekl a holky si teprve teď všimli, že je to Gabriel. Až na Claire, která zírala na Gabriela s otevřenou pusou, se Emily a Kate tvářili trochu vyděšeně.

„Hele radši bychom ho měli nechat." začala Emily.

„Proč, prosim tě, co by nám mohl udělat?" zeptal se další kluk se středně dlouhými hnědými vlasy.

„Víš kdo to je." řekla Emily a kývla hlavou ke Kate.

„Stejně, ale vypadá nějak slabě.." pomyslela si Kate „Možná to není on."

„Mám dojem, že už jsem ho jednou viděl v televizi." řekl černovlasý kluk „Kde to jen bylo?"

„Já mám dojem, že Emily se snaží říct něco jiného." řekl hnědovlasý kluk.

Dál Gabriel neposlouchal, protože slyšel na cestě šoupavé kroky a slabé bolestné sténání. Podíval se na cestu a uviděl Nicole jak sotva zvedá nohy a při každém kroku vydává slábé bolestné zvuky. Gabriel počkal až projde okolo něho, pak vstal, došel k ní a chytil jí za rameno. Nicole projela vlna chladu a zastavila se. Gabriel se naklonil k jejímu pravému uchu.

„Copak, jsi unavená?" zeptal se s hraným chladným úsměvem.

„Jak-jak to, že jsi tu dřív než já?" zeptala se vyděšená Nicole.

„Měl jsem štěstí." řekl Gabriel „Teď už mi neutečeš."

„Myslíš." řekla Nicole a chtěla se rozběhnout.

Po dvou bolestných krocích, ale spadla na zem. Za normálních okolností by jí Gabriel pomohl vstát, teď ale musel na Nicole přitvrdit, aby dostal zpět svou energii.

„Nemáš jinou možnost. Teď mám navrch." pousmál se Gabriel.

Nicole se pomalu postavila a pak se na Gabriela usmála, skoro stejným úsměvem jako se smál on sám, když ho ovládalo šílenství.

„Mám něco co ty ne." řekla a pomyslela si „Za zkoušku to stojí."

„A to je?" zeptal se lhostejně Gabriel, myslel si jen že Nicole zkouší nějaké triky.

„Mám své pokémony, ti tvojí tě teď neposlouchají." řekla a Gabriel ztuhl.

„Jak jsi se to dozvěděla?" zeptal se vyděšeně.

„Takže jsem se trefila." pomyslela si Nicole a řekla „Jerome mi to řekl. Vypadá to, že už tolik navrch nemáš."

„Nicole, jsi to ty?" ozvala se za Gabrielem Kate, zněla dost překvapeně a zároveň pohrdavě.

„Nazdar, sestřičko." pozdravila Nicole a podívala se na Emily, Claire a jejich nové kamarády „Koukám, že si s holkama užíváte."

„Ses-tři-čko." hláskoval Gabriel „Vy dvě jste sestry?"

„Jo, bohužel." odpověděla Nicole.

Kate se jen pousmála nad vysokým Nicoliiným sebevědomým. Gabriel cítil jaké mezi sestrami panuje napětí a tak o několik kroků ustoupil.

„Co takhle zápas?" navrhla po několika sekundách ticha Nicole „Aspoň se rozhodne, kdo z nás je lepší."

„Je přece jasné, že to jsem já." řekla Kate.

„Neříkej, že se bojíš. To už jsi takový srab?" zeptala se povýšeně Nicole.

Gabriel nerad viděl jak se Nicole povyšuje převážně jen, protože je teď fyzicky a možná i psychicky silnější než se stali pokusnými králíky a ona dostala všechnu jeho sílu.

„Dobře, odcházím pozítří ráno, tak si dáme ten zápas zítra. V devět hodin za střediskem." navrhla Kate.

„Souhlasím." řekla Nicole.

Dívky i s kluky se vydali zpět do pokémonského střediska. Claire se ještě celá rudá zastavila před Gabrielem. Když se ale nezmohla na slovo rychle se rozběhla za ostatními. Nicole se za celou dobu nehla a jen koukala do země. Po chvilce se Gabriel osmělil a stoupl si před ní.

„Nelíbilo se mi tvé chování." řekl „I když jsou ty dívky moji rivalové takhle povyšovat jsi se neměla."

Vůbec nevěděl co říct, tak začal s tím s čím by určitě začali jeho rodiče, kdyby se on takhle k někomu arogantně choval.

„Ty," řekla Nicole a chytla Gabriela pod krkem „teď poslouchej. Nikdy už si stebou tu soustavu neprohodím. Já jsem takhle spokojená. Kliď se mi z cesty."

Nicole Gabriela pustila a pomalu se belhala cestou ke středisku.

„Poslední dobou mám dojem, si na mě moc lidí dovoluje." pomyslel si Gabriel.

Za několik minut se vrátil zpátky do kavárny a pil svoje pití. Nevěděl proč, ale nedokázal se rozčílit a určitě to nebylo meditováním a lehkým tréninkem, který prováděl před spaním, aby udržel své tělo ve fyzické kondici aspoň trochu.

„Možná to bylo tou bolestí. Když mluvila se svojí sestrou nedala na sobě znát žádnou bolest a to potlačování ji prostě rozčilovalo." pomyslel si „No, zkusím se k ní chovat trochu mile."

Rychle dopil pití položil na stůl peníze a utíkal za Nicole. Doběhl jí ani ne za dvě minuty. Kulhala pomalu po cestě. Gabriel byl kousek za ní.

„Počkej." zavolal na ní.

Nicole se rozčileně otočila.

„Co je?" zeptala se nepříjemným tónem.

Gabriel k ní došel, vzal jí ruku a dal si jí kolem ramen, tak aby se o něj mohla podepřít.

„Pomůžu ti." řekl a pomalu se spolu vydali ke středisku „A navíc já mám klíč od našeho pokoje."

Nicole nic neřekla a Gabrielovi to vůbec nevadilo. Za několik minut jí odvedl do svého pokoje a pomohl jí do druhé postele.

„Na chvíli si odpočiň, pro něco si dojdu." řekl Gabriel a odešel z pokoje.

Kluci s holkama ve stejnou dobu vyšli z pokoje, zřejmě šli na oběd.

„Hele, když už Kate bude bojovat se svojí sestrou, co kdyby jsi si zabojoval s námi?" zeptal se černovlasý kluk, když si ho všiml.

Gabriel se zastavil a nevěděl co říct. Věděl, že když bude vyprávět o Jeromovi, bude to znít jen jako levná výmluva. Nakonec ho něco napadlo.

„Nemůžu, protože je tu ta holka a nechci, aby viděla mé pokémony. Počkám si až na turnaj a tam jí rozmetu na kousky." zalhal s vědomím, že tohle je zřejmě naposled co jí vidí před turnajem.

„Tak dobře, pozítří tu začíná krátká soutěž. Tam se můžeme utkat, má sice jen půl váhy, ale i to se počítá, tak co ty na to?" navrhl černovlasý kluk.

„Co je to za soutěž?" chtěl vědět podrobnosti Gabriel.

„Soutěž o Náhodný pohár. Při registraci dostaneš dva náhodně vybrané pokémony a s nimi bojuješ." vysvětlil kluk.

„To beru. Uvidíme se tam." řekl Gabriel, pousmál se a napřáhl ruku.

„Tak hlavně neuteč. Jinak jmenuju se Gabriel." představil se kluk a prošel okolo něj.

„Já jsem Jack." představil se hnědovlasý kluk.

Dívky okolo Gabriela mlčky prošli.

„Já jsem Pete. Dlouho jsme se neviděli Gabrieli." řekl fialovovlasý kluk, který se celou dobu schovával vzadu a podal si s Gabrielem ruku „Škoda, že si tam spolu nemůžeme zabojovat. Rád bych zjistlil, jak jsi se zlepšil."

Gabriel si s ním potřásl a přikývl. Pete ruku pustil a vydal se za ostatními.

„Je to ten samý Pete, co mě tehdy ve škole šikanoval nebo jen shoda jmen?" pomyslel si Gabriel „To je teď jedno musím za sestrou Joy."

Gabriel rychle došel na recepci. Měl štěstí, sestra Joy už chtěla odejít na oběd a on jí jen tak tak zastavil.

„Potřebuju se jen na něco zeptat." řekl Gabriel „Je tady někde knihovna?"

„Ano ve druhé půlce zóny naproti obchodnímu domu Zlatá Stuha." odpověděla Joy.

„Děkuji." uklonil se Gabriel, vyběhl ze střediska a vydal se směrem, kde byl obchodní dům.

Zlatou Stuhu nebylo možné neminout. Byla to asi druhá největší budova v Odpočinkové zóně. Naproti němu byla několikapatrová budova. V přízemí a v 1.patře zřejmě byla kavárna a knihovna byla v dalších čtyřech patrech. Gabriel vstoupil dovnitř a vystoupil do druhého patra. Pozdravil knihovnici a začal hledat knihy, které potřeboval. Za několik minut našel knihy, které potřeboval.

„Máte kartu?" zeptala se knihovnice.

„Ne, jen si to chci půjčit na pár dní." odpověděl Gabriel.

„Dobrá, celkem to dělá 500." řekla knihovnice.

„Ach jo." povzdychl si Gabriel a dal knihovnici peníze.

Nechal si naskenovat čárové kódy knížek a v klidu odešel. Za několik minut se vrátil do svého pokoje. Nicole si zatím vybalila a teď zřejmě byla v koupelně. Gabriel si lehl na postel a pustil se do prohlížení knížek.

Za několik minut Nicole vyšla z koupelny.

„Kde jsi byl?" zeptala se Nicole.

„V knihovně." odpověděl Gabriel a pokračoval ve čtení.

„Pro co jsi tam šel?" položila Nicole další otázku a dobelhala se do postele.

„Jenom jsem tam hledal něco kvůli tvým nohám, aby jsi byla na zítřek připravena." odpověděl Gabriel.

„To jsi nemusel." řekla Nicole.

„Nevadí, aspoň se něčemu přiučím." řekl Gabriel a dál pokračoval ve čtení.

„Já nemám co dělat." řekla Nicole.

Gabriel vytáhl svůj pokedex a hodil ho Nicole.

„Na, hraj si." řekl Gabriel.

Po několika hodinách prohlížení knih Gabriel vstal, vzal kabelu a vydal se do koupelny. Za půl hodiny vylezl a v ruce měl kelímek.

„Tak kalhoty dolů. Šamanská show začíná." řekl Gabriel a došel k Nicole.

„Cože? Proč? Co jsi to vytvořil?" zeptala se vyděšená a úplně rudá Nicole.

„No buď ti to zregeneruje nohy a nebo propálí kůži." řekl Gabriel možnosti „A nebo něco úplně jiného."

TEN SAMÝ DEN, POZDĚ V NOCI

„No, myslím že svojí misi jsem splnil." řekl Gabriel a už se chtěl jít do koupelny vykoupat, aby mohl jít spát.

„To si snad děláš srandu. Hrozně to pálí a svědí." stěžovala si Nicole a škrábala si nohy jejichž kůže byla rudá jakoby se spálila na sluníčku.

„Do rána to bude v pohodě." řekl Gabriel „A nestěžuj si, já lečím pokémony, né lidi, tak se nediv, že to není dokonalý.

Nicole vzala jednu z půjčených Gabrielových knížek a hodila jí po něm. Gabriel rychle zalezl do koupelny a řekl: „Nemáš zač."