Pokémon Ultimate

Vs. Machoke

Marty rychle vyběhl nahoru do svého pokoje. Z pod postele vytáhl modro-černý batoh, do kterého naskládal, spíše teda naházel, nějaké to oblečení. Ze zásuvky u psacího stolu vzal několik Pokéballů, které si tam šetřil, a z pokladničky umístěné navrchu skříně vybral všechny své úspory. Poté seběhl dolů do obývacího pokoje.

„Mami ... tati ....“ sotva popadal dech

„Copak synku?“ odvrátil se od televize jeho otec.

„Právě jsem se rozhodl, že se stanu profesionálním trenérem. Mějte se tu dobře, já odcházím.“

„C-cože?“ než se stačili rodiče vzpamatovat, byl už Marty pryč z domu.

***

Následován svým Sandslashem běžel skrz celé městečko na jeho západní část, kde měl svůj dům profesor Oak, když v tom...

„Pííí.“ nad hlavou mu proletěl jemu dobře známý Pokémon.

Byl to Pidgey, který se pomalu snesl na cestu před Martyho, ve svých pařátech držel dva Pokébally, v každém byl jeden Caterpie.

„Já jsem se s vámi zapomněl rozloučit.“ uvědomil si Marty a pohladil Pidgeyho.

„Píí.“ Pidgey jemně klovl Martyho do ruky.

„Co je?“ divil se chlapec, „Vy chcete jít s námi?“

„Pííí.“ pokyvoval hlavou na znamení souhlasu ptačí Pokémon.

„No tak tedy dobrá.“ vzal do ruky oba Pokébally, co mu Pidgey přinesl, a strčil si je za opasek. „A pro tebe se najde místo tady v tomhle prázdným Pokéballu.“ Marty nastavil Pidgeymu Pokéball, ve kterém následně Pokémon zmizel.

***

Jelikož už po celém kraji zavládl večerní čas, profesor Oak se převlékl do svého pyžama, udělal si kávu a jako každý večer se přesunul do zadní části svého domu, kde měl svoji laboratoř.

Oak vzal do ruky dva Pokébally, chvíli si je prohlížel a se slovy „Zase si vás nevybrali.“, je odložil zpět na původní místo. Poté si sedl ke svému počítači, nejprve otevřel svůj e-mail, který byl zase zaplaven různými zprávami všeho druhu. Oak si přečetl jen ty nejdůležitější a zbytek bez rozmyslu přesunul do koše.

„PÍP-PÍP.“ za jeho zády se ozýval videofon. Profesor se s pomocí svého křesla na kolečkách k němu přesunul a zmáčknutím jediného tlačítka, ho zvedl.

Na obrazovce se objevil blonďatý chlapec.

„Dobrý večer profesore, omlouvám se za vyrušení.“

„Ááá, to jsi ty Bruci, vůbec nerušíš, chlapče. Tak jak pak se ti daří? Už jsi v Chromovém městě.“

„Právě před chvíli jsem do města dorazil. Našel jsem přenocování zde v Pokécentru a ihned jsem se rozhodl Vám zavolat. A jinak se mi daří dobře, cestou jsem chytil jednoho Pokémona, takže nyní už mám tři. No a zítra se chystám navštívit Vašeho vnuka Bluea na jeho stadiónu.“

„To je dobře, že se ti tak skvěle daří. A co se týče mého vnuka, musíš tam zajít co nejdřív, jelikož se zítra chystá odjet navštívit svého dávného přítele.“

„Dobře tedy, tak to abych šel už spát. Tak ještě jednou se omlouvám za vyrušení a dobrou noc.“

„Dobrou noc a hodně štěstí zítra na stadiónu.“

„Děkuji.“

„Cvak.“ videofon se vypnul.

Jenže to cvaknutí nebyl jediný zvuk, který Oak uslyšel. Venku na jeho zahradě někdo byl, slyšel odtamtud hlasy. Přistoupil k oknu, jestli něco neuvidí, ale venku už byla taková tma, že opravdu nic neviděl. Až konečně si něčeho všiml, proti oknu, a tedy i proti němu, něco letělo. Naštěstí měl Oak ještě rychlé reflexy, takže stihl uskočit stranou, když to něco velkého prolétlo jeho oknem a vzalo s sebou i kousek zdi.

Nastal naprostý zmatek, střepy a zdivo se rozsypaly po podlaze, velká skříň s různými listinami spadla na podlahu také a za ní následovaly ještě ty dva Pokébally, které si před tím Oak prohlížel.

„Co se tady děje?“ řekl naštvaně profesor.

Na zemi bezhybně ležel tmavovlasý chlapec a jeho Sandslash.

Samozřejmě, že tím chlapcem byl Marty, ale co se mu vlastně stalo, že se k Oakovi dostal oknem?

***

Marty a Sandslash doběhli k brance Oakova domu až za tmy. Takže chlapec hledal po tmě nějaký ten zvonek, po chvíli úpěnlivého hledání došel k úspěšnému cíly. Zvonek zmáčkl dvakrát a pak už jen čekal, kdy z hlavních dveří vyjde profesor. Jenže nikdo nevyšel, tak pro jistotu zazvonil ještě jednou. Pak ještě jednou a ještě jednou, nakonec ještě dvakrát, ale nikdo se neukázal.

Jak víme profesor se v tu chvíli zaobíral prácemi ve své laboratoři a ta je od vchodových dveří dosti vzdálená a navíc je za velkými dubovými dveřmi, které moc zvuku nepropustí.

Marty si proto otevřel branku sám, po krásné kamenné cestičce se dostal až k hlavním dveřím, tvrdě na ně pěstí zabušil. Pořád nic. Chvíli seděl ve společnosti svého Pokémona před dveřmi a přitom si hrál s jeho zbývajícími třemi Pokémony, kteří byli zavřeni v Pokéballech.

Naprosté ticho přerušily až kroky zpoza rohu. Martyho ihned napadlo, že by to mohl být Oak. Rychle se zvednul a zaběhl se kouknout za roh.

Čtyři postavy, osvětleny jen velmi slabými kužely světla z jejich baterek, se potichu plížily podél zdi k zadní části domu.

„Dobrý večer.“ vyrušil je náhle Marty. „Nevíte, kde je profesor?“ zeptal se jich.

Postavy, každá oblečena do stejné světle šedé kombinézy s velkým tmavým „R“ na hrudi, se nečekanou společností nechaly úplně rozhodit.

„C-co teď š-šéfe?“ šeptal úplně vylekaný mladý muž tomu vedle sebe.

„Klid, klid.“ utěšoval ho.

„Omlouvám se, že sem Vás vylekal.“ omlouval se Marty, ale pak si pořádně prohlédl všechny ty čtyři postavy, ten, co se tak vylekal, měl v ruce baterku, šéf, který ho před tím uklidňoval, měl ruce prázdné, za nimi stál velký hromotluk, nebylo mu vidět do tváře, měl jí zakrytou kuklou a v ruce páčidlo a poslední postavou byla malá rudovlasá holka, která držela taky baterku.

„P-počkat,“ zarazil se Marty. „Vy nejste spolupracovníci pana profesora, vy jste zloději.“

„Správně, chlapče, a když teď budeš pěkně zticha, tak tě jenom svážeme a nic jinýho ti neuděláme.“ řekl líbezným hlasem vůdce téhle zločinecké bandy.

„Tak to prrr. Já se jen tak nenechám. Do boje Sandslashi.“

Sandslash, do té doby stojící za svým trenérem, si rychle stoupnul před něj.

„Óóó, tak chlapeček má Pokémona.“ utahoval si z něj šéf zlodějů. „Chlapci ukažte mu ty Vaše.“

Před Sandslashem se objevili tři Pokémoni, dva stejní velcí netopýři, Golbatové, a pak jeden menší netopýr, Zubat, patřící té dívce.

„Tři na jednoho to není moc fér.“ Marty povolal zbytek svého týmu, i když věděl, že žádný z nich před tím nikdy nezápasil, nic jiného mu nezbývalo.

„Tere a Pie, použijte své lepkavé vlákno.“ přikázal Marty svým dvou Caterpie, kterým, aby je lépe rozeznal dal přezdívky.

Lepkavé vlákno mohlo zabrat, jenže cíle byli moc rychlé, ani jeden Caterpie se netrefil.

„Golbate, křídlový útok.“

„Golbate, kousnutí.“

„Zubate, kousnutí.“

Všichni tři netopýří Pokémoni se rozlétli proti svým cílů, naštěstí pro oba Caterpie zasáhl Pidgey. Který ze strany nabral Zubata a odhodil ho na jednoho z Golbatů, který následně srazil toho druhého.

„Skvělá práce, Pidgey.“ zaradoval se Marty. „Sandslashi roztoč se!“

Nejdříve se Sandslash zabalil do kolečka a pak se roztočil a vlítl mezi netopýry, ze kterých si udělal své kuželky, takže je rozhodil na všechny možné strany. Nebyli schopni se dál účastnit boje.

„Ne, ne, ne,“ rozčiloval se šéf zlodějů, „vy tupci, vždyť to je jen malej kluk. Čumte a učte se.“ Do bojiště byl vhozen další Pokéball.

„Mačokíí.“ velký modrý super silný Pokémon se postavil před svého pána.

„Machoke, karate kop.“ Machoke ihned poslechl svého pána a jediným kopem poslal ještě se stále točícího Sandslashe na zeď, kde se chudák Pokémon rozplácl.

„Pidgey, nárazový útok.“ malý vrabčí Pokémon se rozletěl proti Machokemu, jenže skončil na stejném místě jako Sandslash. „Néééé“ křičel mladý trenér.

„Hahaha, koukám, že už ti docházej Pokémoni.“ smál se velitel těch zlodějíčků.

„Tere, Pie, nárazový útok.“ dvě housenky zaútočily na Machokeho, ten je, ale lehce chytil do rukou, tak, že se Caterpie nemohli ani hnout.

„Rozmačkej je.“ zněl povel pro Machokeho.

„Prosím nééé.“

„Pozdě, chlapče.“

Z obou Machokeho dlaní vyšla stříbrná záře, jenže ta nebyla způsobena samotným bojovým Pokémonem, nýbrž těmi dvěmi housenkami. Když záře pominula, místo Caterpie byly na jejich místě dvě kukly.

„Co to?“ žasl Marty.

„Rozdrť ty Metapody!!!“

„Tere, Pie, zatvrďte se.“ oba dva Metapodi zatvrdili svoji kukly a tak ať se Machoke snažil, jak se snažil, rozmáčknout je nedokázal.

V tu chvíli už byl Sandslash na nohou a prudkým nárazem do Machokeho těla, ho přiměl Metapody pustit.

„Mě neporazíte!!!“ křičel šéf. „Sejsmický vrh!!!“

Machoke uchopil Sandslashe a odhodil ho, Sandslash ještě v letu s sebou nabral Martyho, který mu stál v cestě a spolu prolétli oknem dovnitř do domu.

Nastal naprostý zmatek, střepy a zdivo se rozsypaly po podlaze, velká skříň s různými listinami spadla na podlahu také a za ní následovaly ještě ty dva Pokébally, které si před tím Oak prohlížel.

„Co se tady děje?“ řekl naštvaně profesor.

Sandslash a Marty zůstali bezhybně ležet na zemi.

Hned za nimi dírou, která vznikla místo okna, vlezli dovnitř ty čtyři zloději.

„Vy?“ profesor Oak ihned poznal to jejich „R“ na prsou. „Vždyť Team Rocket byl už dávno poražen.“ nechápal profesor.

„Byl, jenže teď znovu nabírá na síle. Mé jméno je Lufus a jsem velitelem téhle skupiny, jdeme si pro některé vaše spisy profesore.“

„Tak ty vám určitě nedám.“ odmítal Oak.

„Tak to mi nezbývá nic jiného než vás zabít a spisy pak najít.“ pokrčil rameny Lufus. „Machoke, připrav se udeřit smrtící ranou.“

„Zadrž.“ Marty se s námahou zvedl ze země. „Proč chcete ty spisy?“

„Ještě abych ti říkal náš plán, nejsem blbej, hned jak to skoncujeme tady s profesorem, budu se ti věnovat. Jen chvíli vydrž.“

V ten moment, ale dírou ve zdi dovnitř vlétl Pidgey, pustil na ty dva Rakeťáky za Lufusovými zády z pařátů Metapody, oba dva mladíci se po nárazu Metapodů do jejich hlav odporoučeli k zemi, pak se sám Pidgey vrhl na Machokeho.

Velkého Pokémona máchání křídel rozrušilo natolik, že začal vyšilovat a zmateně pobíhat po laboratoři.

„Má práce.“ úpěl profesor. Machoke narážel do zbytku skříní a stolků, které byly v místnosti. Tohoto zmatku využil Lufus, kopancem probral své společníky zpět k životu, popadl ještě tu malou dívku, která se schovávala za spadlou skříní a společně s nimi utekl rychle pryč. Machokeho nechal napospas profesorovi.

Po pár minutách se Martymu a Oakovi povedlo rozrušeného Pokémona uklidnit, profesor ho zavřel do Pokéballu a pomalu začal s úklidem.

„Počkejte, já vám pomůžu.“ nabídl se Marty.

„Dobře, děkuji ti.“ usmál se na něj Oak. Do práce se dali i Sandslash a Pidgey, přidali by se i oba Metapodi, jenže ti se nemohli ve svých kuklách hýbat.

***

Úklidové práce trvaly až do svítání, jediné co se jim nepovedlo uklidit byla rozbořená zeď.

„Na to musím pozvat zedníka a nějakýho skláře.“ řekl Oak.

Marty se posadil do jednoho z křesel a hned usnul.

„Jen se vyspi chlapče.“ Oak se ještě sehnul na zem a zvedl jeden z těch Pokéballů, které před tím spadly, jenže ale nemohl najít ten druhý z nich. Chvíli ho hledal, ale pak usoudil, že si ho Rakeťáci museli vzít s sebou.

***

Marty se vzbudil až někdy po obědě, ležel ve velké posteli. Rychle vstal, z nočního stolku sebral čtyři Pokébally a po schodech dolů sešel do hlavní místnosti. Tam už na něj čekal profesor. A nejen on, ale i jeho rodiče. Marty se k nim posadil. Potom jim s profesor pověděli o tom, co se stalo v noci. Velice je překvapilo, že se Marty zachoval tak hrdinně a raději neutekl. Chlapec se ještě rodičům omluvil, že odešel z domu bez žádného velkého loučení, a pak už je sledoval jak pomalu odcházejí zpět domů.

Když už nebyli v dohledu, obrátil se profesor na Martyho:

„Takže ty se chceš stát profesionálním trenérem?“

„Ano pane.“

„No tak tedy dobře, ale musím ti říct, že právě teď nejsem na to moc připraven, poslat dalšího chlapce na dráhu profi-trenéra.“

„Jak to myslíte?“ zajímal se Marty.

„Vždy, když se chce někdo stát trenérem, nejdříve my dá vědět a já připravím tři startovní Pokémony, aby si mohl vybrat, a jelikož už jsem teď jednoho trenéra vyslal a ty jsi mi vědět nedal, nemám pro tebe ty Pokémony připravený.“

„To nevadí, já si určitě z těch zbývajících dvou vyberu.“

„No,“ zarazil se profesor, „víš, ty Rakeťáci totiž jednoho z těch dvou Pokémonů ukradli, takže mi tu zbyl jen jeden.“

„A kde je? Já si ho klidně vezmu.“

„Opravdu?“

„Jasně.“

Profesor zavedl Martyho zpět do laboratoře, zbořená zeď byla už postavena a okno bylo na svém místě.

„Tak zde je ten poslední Pokémon.“ Oak podal Martymu Pokéball.

V malém červono-bílém míčku uviděl chlapec jakousi modrou želvu.

„Co je to za Pokémona?“

„To je Squirtle, je to vodní typ.“

„Ááá, ten se bude hodit.“ zaradoval se mladý trenér.

„To určitě bude.“ usmál se profesor a začal něco hledat v zásuvce u stolu s počítačem. Nakonec to našel a podal Martymu červený přístroj.

„Co to je?“

„To je Pokédex, encyklopedie Pokémonů, velice užitečná věcička.“ Marty si Pokédex prohlédl a pak strčil do kapsy. „Tak teď už jen ti můžu dát nějaký ty typy do začátku.“

Profesor Oak pověděl Martymu všechno, co ho zajímalo. Že cílem profesionálního trenéra je účast v Pokémonní lize, že čas, který zbývá do zahájení Pokémonní ligy, může strávit chytáním nových Pokémonů a jejich trénování, že dobrou věcí jsou i odznaky z Pokémonních stadiónů, díky nímž Pokémoni zesilňují a nakonec mu ještě řekl, že nejlepší počet Pokémonů, které má mít u sebe, je šest a že zbytek mu má posílat z Pokémonního centra do jeho laboratoře, kde se o ně pak bude starat.

Marty se tedy toho dověděl dost a s těmito informacemi mohl začít svoji cestu profesionálního trenéra.

Rozloučil se s profesorem a se svými pěti Pokémony se vydal směr Chromové město.