Pikachu

Pikachu

V jednom normálním obyčejným paneláku, který se ničím nelišil od těch ostatních žila byla jedna normální obyčejná rodina. Totiž spíš do té doby, než jejich syn Paul přitáhl domů pokémona, Pikachu.

Jak to ale vlastně bylo? Paul se od malička chtěl stát trenérem pokémonů. Od malinka toužil, aby se směl vydat na svou pokémonovou cestu. Představoval si, jak bude zápasit ve stadionech, trénovat a chytat pokémony…

Měl ale příliš starostlivou maminku. Vodila ho do školy i ze školy, nesměl chodit s kamarády ven, jen na hřiště před barákem. A to maminka seděla na lavičce hned vedle a nespustila ho z očí.

Paul se ale chtěl stát trénérem pokémonů! Proto si jednoho dne usmyslil, že uteče z domova. Maminka ho samotného doma nenéchavala, ale jednou byl doma jenom s tatínkem. Tatínek zalezl do pracovny, zapnul počítač, a už nevnímal okolní svět… To byla Paulova chvíle. Vzal batůžek se sbalenými věcmi a tiše se problížil ven.

Město, kde Paul bydlel bylo docela velké, a Paul ho skoro neznal. Jak by taky jo, když se nedostal dál než do školy… Paul šel až ke škole na jisto. Pak začal trochu bloudit, ale zanedlouho se octl na jakési menší pěšině, vedoucí kamsi za město. Paul se tudy vydal dál.

Vedle pěšiny byl les. Nakraji lesa Paul zahlédl cosi žlutého. Přišel blíž a zjistil, že je to pokémon - Pikachu. Vypadal smutně, a byl celý omlácený. Paul ho vzal, a vypravil se směrem k domovu. Bylo mu až moc jasné, co by se stalo, kdyby ho tu nechal a pokračoval dál… Šel a šel, až se dostal k začátku města. A teď to přišlo!

Má se vydat doprava, nebo doleva? Něco mu radilo - doprava. Něco zase doleva, a tak to Paul risknul. Vydal se doprava, a to bylo dobře. Protože za chvíli poznával okolní domy, to už viděl školu, za chvíli sousední ulici, pak i jejich ulici, a to už vcházel do jejich paneláku.

Běží po schodech nahoru a málem vrazí do maminky vracející se z nákupu. Paul doma pak vyprávěl, jak šel po pěšině a viděl u lesa něco žlutého… A že to byl Pikachu… A že je celý potlučený, že ho někdo nejspíše opustil.

Maminka byla zdravotní sestra, tak Pikachu naordinovala jakýsi lék. Druhý den vypadal mnohem zdravěji, třetí den si už s Paulem hráli v pokoji, a čtvrtý den si mohli jít hrát (pod maminčiným dohledem) ven.

Paul se večer zeptal, jestli si Pikachu může nechat. Tatínek chvíli váhal, ale nakonec svolil. Paul byl celý šťastný, že si ho může nechat. Každý den si ale říkal, a rodičům taky, že je škoda, že se nemůže s Pikachu vydat na pokémonovou cestu plnou zážitků a dobrodružství… Jednou ale přišel domů tatínek: "Synu," sděloval Paulovi, "Mám pro tebe překvapení!" "Jaký?" ptal se Paul. Ale tatínek se smál: "Hádej!" "Můžu se vydat…?" "Ne."

Pak Paul dlouho hádal, ale neuhodl. Tatínek mu to potom prozradil: "Můžeš se vydat na pokémonovou cestu, ale budeš přitom sedět třeba… tady na gauči." Ne, Paulovi to nedocházelo. "Koupil jsem ti GAME BOY a hru "Pokémon, version Yellow" Přestal tatínek chodit kolem horké kaše. "Tady se můžeš vydat se svým Pikachu na pokémonovou cestu, stejně tak jako ve skutečnosti!" Od té doby sedává Paul každé odpoledne u GAME BOY, hraje Pokémon version Yellow, Pikachu u něj sedí, dívá se a když je zapotřebí, dobíjí Paulovi baterky.

KONEC