Příběh o Charizardovi

Jméno

Charizard odešel do hlubokých horských lesů I s dítětem, které zřejmě jako jediné přežilo útok na vesnici. Usadil se v jeskyni, před kterou byla malá louka a tůňka. Bylo to nádherné místo a Charizard tu žil šťastně I s dítětem. Učil ho, jak přežít v divočině a protože sám byl moudrý a vzdělaný, učil ho i číst, psát i něco o lidech a jejich světě. Dítko se spřátelilo s divokými Pokemony, a hrávalo si s nimi v rozlehlých lesích. Od Charizarda se naučilo i řeči lidské, ale více mu byl vlastní jazyk pokemonní říše.

Když bylo děcku šest let, Charizard se rozhodl, že je dost staré na to, aby se rozhodlo, ve kterém světě chce žít A dítě řeklo

"Víš, tati, já jsem vždycky patřila sem (dítě vyrůstalo v lesích jen s Charizardem, jedinou jeho rodinou, neostýchalo se tedy nazývat toho obrovského tvora svým otcem, i když byl patrný rozdíl)."

"Mám ráda své kamarády a nechci bez nich být. Ale slyšela jsem od nich, že lidé nejsou jen oškliví." Charizard si povzdechl. Tušil, co přijde.

"Víš, chtěla bych být Pokemonem a mít křídla. Jako ty, nebo Pidgey, ale chtěla bych chodit po světě a zažívat dobrodružství a spousty legrace. Chci být trenérem."

"Myslel jsem si to.."

"Ale já chci být s tebou a nechci být někde jinde. Chtěla bych všechno zažít jako Charmander a nakonec létat vysoko v oblacích, jako mě vozíš ty, tati."

Charizar věděl, na co myslí. Taky ho to napadlo, ale myslel si, že je na to ještě moc malá… Ale bylo vidět, že ve svém srdci už se rozhodla.

"Dobrá, můžu ti splnit to první přání." Tázavě se na něj zahleděla.

"Můžeš být Charmander – to pro tebe můžu udělat. Ale trenérem se už musíš stát sama…"

"To můžeš?!"

"Ano, to můžu." Dívenka se ho pokusila obejmout, ale podařilo se jí jen obejmout jeho obří nohu.

"Tak běž spát. Zítra bude všechno jinak.

"Dobře tati, dík." Charizard se usmál. Celou noc se pak soustředil a sbíral sílu. Jeho vůle byla velmi silná, denně ji procvičoval, věděl, jaký odkaz mu zanechal Mewtwo. Pozdě v noci otevřel mysl malé holčičky a změnil ji.

Té noci z jeskyně zářil nazelenalý jas a nikdo se neodvážil k ní přiblížit.

Když se ráno holčička probudila, její pohyby se jí zdály poněkud neohrabané. Chvíli se snažila postavit, a když zjistila, že má krátký ocásek s malým plaménkem na konci, spadla na čumáček.

"Vidím, že už jsi vzhůru." Řekl Charizard, když ji zahlédl, jak se snaží udržet rovnováhu.

"Čáá–áár"

"Ale, ale, dělá ti problémy mluvit? Pojď, podíváme se na to, ale nejdřív se nasnídej."

"Čár. Čár, čár. Čááááár!" drmolila.

"Tak jen klid, vidím, že máš radost." Charmander jen pokýval hlavičkou. Zářily mu očka. Odpoledne už mluvila zase normálně, stačilo jen se rozvzpomenout. Její přátelé se velmi divili, když nepřišla malá holčička, ale ještě menší Charmander. Večer jí Charizard řekl

"Teď, když jsi tím, kým jsi chtěla být, tě čeká spousta nových věcí a práce. Musíš s naučit útoky, které tě ochrání a poznávání tvých schopností také nebude nic lehkého.

A taky nechci, aby ti každý říkal Charmander – budeš mít jméno."

"Jméno?!" Mezi divokými Pokemony neměl jméno nikdo a i mezi trénovanými bylo vzácné.

"A-ale jak, jaké?"

"Jaké budeš chtít."

"Já ale žádná neznám."

"Tak se budeš jmenovat Khessi."

"Jakže? A proč?"

"Protože mě to právě napadlo. Takové jméno nebude mít jen tak každý."

Charizard se odmlčel a chvíli Khess pozoroval..

"Zní to zvláštně, ale myslím, že si zvyknu." Charizard se rozesmál.

"Na, tady máš ode mě ještě něco." A podal jí náhrdelník. Byl navlečen na silném a jemném řetízku, který do sebe přesně zapadal a splýval tak s Khessiným krkem. Samotný přívěsek byl ve tvaru trojúhelníčku, který byl ohnivě rudý.

"Jůů…"

"Jméno budeš používat pořád, až zapomeneš, kdo ti ho dal, ale tenhle talisman tě bude provázet po celý život a bude ti připomínat, že to jméno máš ode mě. A sním s tebou budu i já."

"Díky…"

"Tak pojď, máme před sebou hodně práce." usmál se Charizard.