Břitvák

Začátek

Tenhle příběh nezačne tak, jak jste zvyklí. Není tu žádný mladý desetiletý trenér chystající se na cestu. Ne nic takového, koneckonců je to můj příběh, příběh o mě.

Tak pro začátek bych se vám moh představit. Mé jméno je Hrss-Sarg, ale muj trenér mi říká Břitvák. Zvláštní méno. Eh.. možná vás teď zarazilo to "muj trenér". No je to tak, jsem pokémon. Scyther.

Je těžký si vybavit, jak to vlastně všechno začalo. V dobách, který stály za to a ještě si je pamatuju, jsem se potloukal po Brdech. Řeknu vám, jsou to docela hezký lesy. Žil jsem si tu svuj monotónní a nudnej neuvědomělej život, ale byl jsem za něj vděčnej. S mojí bandou jsme tu děsili turisty. Byla to docela zábava, to jo, ale začal jsem si uvědomovat, že tohle neni pořádnej život. Za pár let tady umřu a neštěkne po mě ani Houndour.

Nevim jestli za to mohla schíza nebo jenom nekonečný deprese, ale moje parta se mi začala odcizovat, nakonec i hnusit, stejně tak jako všechno, co jsem dosud dělal. Za několik měsíců jsem byl úplně sám. Skoro nikdo mě neznal a ty ostatní mě znát zkrátka nechtěli.

Nezbývalo mi nic jiného než zkusit najít smysl života, nějakej cíl. Chvíli jsem si hrál na Robina Hooda. Chtěl jsem bohatejm brát a chudejm dávat. Problém byl v tom, že bohatý vám jentak do lesa nevlezou, tudíž jsem jim neměl, jak brát. A nehledě na to, že přede mnou ti chudí zdrhali, bych jim stejně neměl co dát, protože jsem nic neměl. Po pár dnech jsem se na to tedy vykašlal.

Ale co teď? Váhal jsem, nevěděl do čeho seknout. Matný nápady na seberealizaci jsem mávnutím paže smet z pomyslnýho stolu. Nenápadně a pomalu jsem se vracel k tomu, před čím jsem chtěl utéct, k nudnýmu monotónnímu neuvědomělýmu životu.

Tak to šlo dalších pár měsíců, přesně vám to neřeknu, vůbec jsem neměl ponětí o čase. Najednou se to ale všude začalo hemžit trenérama. Tedy jestli se o desetiletym harantovi oblečeným jak vánoční stromek, co pobíhá po lese s pokéballem v ruce a baťůžkem na zádech dá říct, že je to trenér. Vlastně míval jsem o trenérství trochu jiný představy. Myslel jsem si, že to má být nějaká čest, považoval to za novodobý rytířství. Jenže tyhle kluci (ňáká holka se mezi nima taky našla) mi naháněli hrůzu, stali se mou noční můrou. Rozhodně se mi nechtělo skončit v rukou kohokoliv z nich. Snažil jsem se skrývat. Přebýval jsem, kde se dalo, ale pak začali chodit i v noci, neměl jsem ani trochu času na odpočinek, věděl jsem, že odtud musím vypadnout, i když jsem stále nevěděl kam.

Jedno místo mě ale stále lákalo. Každé ráno jsem k němu vzhlížel. Vlastně ten pohled nebyl zrovna krásnej, ale tušil jsem, že tam se stane něco, co změní můj život. Určitě ta změna nebude k horšímu, už teď jsem byl na dně. Pomalu avšak rozhodně jsem vykročil tím směrem, kde se v mračnech kouře a prachu rýsovala Praha...