Břitvák

Setkání s osudem

Cesta to byla dlouhá. Ve městě jsem potřeboval být v noci, nechtěl jsem se stát pouťovou atrakcí, takže jsem vyrazil hned ráno. Dalo by se to stihnout rychleji, ale když nechcete, aby vás někdo viděl, trochu vás to zdrží. Cesta lesy byla docela snadná, čím blíž jsem však byl cíli, tím víc houštin ubývalo. Pak jsem dorazil k další silnici. Na její druhé straně však už nebylo zhola nic. Jen příkop a pšeničné pole. Nikde v dohledu není žádný úkryt. Už brzo by se mělo setmět, tak tedy počkám.

...

Konečně tma, můžu vyrazit dál. Pokud mě teď vůbec někdo zahlídne, stejně nebude ani tušit, co je to za zelenou šmouhu. Postupoval jsem rychle, za pár minut jsem došel k ceduli, jež hlásala už na dálku konec cesty. "Hlavní město PRAHA". Tak jsem dorazil, jenže pak mi to došlo. Co tady? Všechny sny o novém začátku se rozplynuly. Připadal jsem si hrozně blbě. Věnuju celej den cestě někam, kde ani nevim, co vlastně chci.

Když už jsem tady, zkusim tu přečkat noc, ale kde? Na parky kašlu, jsou tu všude divný lidi, ale tamhleten barák by snad ušel. Vypadá prázdně. Tam určitě jentak nikdo nezavítá. Když se konečně usadil prach, pochopil jsem proč. Všude byla halda suti, prachu a nějakejch spálenejch hadrů. Některý byly ještě zachovalý, z těch jsem si udělal provizorní lehátko v rohu místnosti. Ulehl jsem, ale dost dlouho jsem nemohl usnout. Pořád jsem přemýšlel, proč mě vlastně osud zavedl sem. Ani jsem netušil, že mi to už za chvíli dá poznat.

Převalil jsem se a jen lehce strčil do zdi. Během chvilky se na mě zřítila. Zděšeně jsem vykřikl:"Scy...", než mi padající trám vyrazil dech. Byl jsem zmatený, nemohl se pohnout, všechno mě děsivě bolelo. Vysvobozením z té hrůzy bylo jen krátké bezvědomí. Tohle měla být zatraceně dlouhá noc...

Z krátkého spánku mě probudily první sluneční paprsky. S nimi přicházela i naděje, že mě tu snad někdo objeví. A skutečně, slyším kroky, snažím se na sebe upozornit, ale z mých úst vzejde jen zoufalé zasýpání. Přesto se kroky přibližují. Cítím obrovské horko, takovou divnou euforii, to asi dělá ta bolest. Pak zase všechno zmizí.

...

Probouzím se, ale nemám sílu otevřít oči. Slyším však hlas: "Kruci, probuď se, notak..." Je to člověk. Po dlouhé době první, kterého opravdu rád slyším. Zkouším se nadechnout, teď už to jde líp, Ta váha, co mě svírala je pryč. To mi dodává sílu. Přecijen oči otevřu. Prudké denní světlo mě však oslní, takže stejně nic nevidím. Pokusím se zvednout, ale tak moc síly zase nemám. Pak zase ten člověk, asi je sám:"Á, tak ty už si vzhůru" Kupodivu mi ani moc nevadí, že mi tyká. "Pěkně tě to zřídilo, co si tu proboha dělal?" "Scy...ss..." "Ty mi toho asi moc nepovíš, co?" Snažil jsem se mu rukou naznačit, že je to dost hloupá otázka. Bolest mi projela celým tělem. Málem jsem zase omdlel. Asi jí mám zlomenou, to to hezky začíná. "K nejbližšímu středisku sou to dva kiláky, takhle bys to nepřežil. Pro někoho dojdu." Prudce jsem na něj zasyčel. "No tak já nevim, ještě bych moh zkusit tohle, měls ho u sebe" Ukázal mi oprejskanej pokéball. Zdravou rukou jsem po něm seknul. "Au, no tak díky! Já ti tady pomáhám, a ty..." Kde se tam ten pokéball kruci vzal, že jsem ho měl u sebe? Možná byl někde v těch hadrech. Pochopil to:"Takže pokéball asi ne, co?" Přikývl jsem. "Hmm, tak co s tebou?"

Pak bylo zase ticho a tma. Probudil jsem se v zářivě bílé místnosti. Bylo mi mnohem líp. Cítím jen obvazy. Něžný ženský hlas se mě snaží ukonějšit, ale nevím, jestli je zrovna tohle to, co potřebuju. "Kde je ten kluk, co mě přivedl?", řekl jsem. Sestra odpověděla:"To bude dobrý, dostaneš se z toho." Kruci, proč nám lidi nemůžou rozumět? Aspoň Chansey pochopila a doběhla pro něj.

Teprve teď jsem si ho konečně pořádně prohlíd. Taková průměrná postava, trochu delší vlasy, zklamanej výraz, roztrhaný šedivý šaty. Nevypadal na někoho, koho by měl život rád. Přestože jsme si neměli, co říct, bylo dobře, že byl tady. Měl jsem z něj dobrej pocit. Po chvíli ho sestra zase někam odvedla, chvíli si tam povídali. Pak se vrátil jenom on a pravil:"Takže seš na tom asi takhle, žádný vnitřní zranění kupodivu nemáš, nohy jsou jenom trochu pohmožděný. Máš docela pochroumanej krunýř, ale to sroste, a křídla se taky srovnaj. Horší je to s tim ramenem. Je skoro na padrť a úplně v pořádku už asi nikdy nebude." Zkusil jsem, který rameno to je. Bolest prozradila, že to pravý. Podíval jsem se na něj. Vypadalo jako z terminátora. Tolik šroubů nemaj ani v železářství. Taky jsem si všim nějaký infuze. "Zkus na to nemyslet, potřebuješ odpočívat" To jsem věděl i bez něj. Položil jsem hlavu a celkem rychle usnul.