Břitvák

Bílá místnost a nic víc

V nemocnici jsem si celkem pobyl ještě tejden. Za tu dobu jsem se od svého zachránce dozvěděl spoustu věcí, především o něm. Jmenuje se Vašek. Teď mu bude 18. Dodělal si jenom základku, ze střední školy odešel. Je z poměrně normální rodiny, až na to, že oba jeho rodiče jsou silní alkoholici. Díky tomu měli problémy s prací a penězma, což jim dávalo další důvod k tomu, aby si na svých dětech vylejvali vztek.

Před rokem od nich utek. Vzal s sebou i o pět roků mladšího bráchu Tomáše, ale ten to moc nezvlád a po dvou tejdnech se k rodičům vrátil. Na ulici se mu moc nedařilo. Snažil si něco vydělat sběrem, ale to nedávalo dost ani na občasnou svačinu. Jak už se to tak stává, ujala se ho jedna parta. Nejdřív to prý byla pohoda. Bydleli ve squatech a vydělávali si rozvozama a sem tam nějakou tou brigádou, jenže pak tam někdo zatáh drogy, perník a takový. Měl dost rozumu, aby si sebral svých pár švestek a šel zase dál.

Teď už pro něj není problém si po městě sehnat nějakou práci, spousta lidí ho tu zná a když se najde nějaká práce navíc, neváhají s nabídkou. Ovšem momentálně hodlá změnit plány. Chce cestovat, trochu se projít po světě a hlavně vypadnout z města. Vlastně to chtěl vždycky, jenže mu v tom vždycky něco bránilo, rodiče, škola. Teď už ho nic z toho nezajímá.

Na odchodu jsem ho zdržel já, ale asi mu to nevadí. Říkal, že jsem měl štěstí, že mě našel on. Stejně tak na mě mohli narazit nějací Rakeťáci, kteří se začali v Praze zabydlovat. Rakeťáci kradou pokémony a pak je prodají tomu, kdo nabídne nejvíc. Dělají to už úplně otevřeně. Vyvěšují si i reklamní plakáty. Mají spoustu zisků nejen z prodeje, ale i z výzkumů. Nikdo proti nim nic nedělá. Policii už mají koupenou, ta zasahuje jenom občas jentak na oko, všechny zase pustěj.

Vyprávěním všech možných příběhů a příhod mi Vašek pomáhal překonávat předlouhé hodiny nudy. Celou tu dobu mi bylo fakt líto, že mu nemůžu taky něco povědět.

Potom v pokoji přibyl další pacient. Přivezli ho tuším v úterý, i když to je vlastně docela jedno. Byl to Growlithe. Když se probral z narkózy vypadal dost zmateně. Ptal se mě, kde se to vlastně octnul. Původně jsem si z něj chtěl vystřelit a říct mu, že je v nebi, protože je po něm, ale nakonec jsem si to rozmyslel (stejně by mu to došlo) a řekl:"Myslim, že v nemocnici, ale jistej si nejsem, jsem tu totiž už pět dní a pořád ještě dejchám." Asi ho to nějak vzalo, jelikož zase usnul.

Ten toho moc nevydrží, co až si začnu dělat srandu z něj? Ne, tentokrát to zkusim vydržet, třeba se s nim dá mluvit. Než se zas probudil, koukal jsem do zdi, protože Vašek někam odešel, ani nevím kam. Předtím se moc zajímal o moje šrouby a dokonce si je obkresloval na kus papíru, řekl jen:"Překvapení..."

Najednou vidim, že spolubydlící zase obživl. Jenom na mě tupě zírá, tak se mu zkusím představit:"Hrss-Sarg - jméno mé. Jak říkají tobě?" Growlithe s podiveným výrazem mlčí. "Ty nemáš méno?" "Ne" "Ne, jako že nemáš, nebo ne, jakože..." "Ne", skočil mi do řeči (to si dovolil docela dost). Tohle zřejmě nebylo dobrý téma hovoru. Zkusil jsem něco jiného:"Proč jsi tady?" "Hmm, trochu nevyvedenej zápas" "Zápas?" "Jo" "Tak přesně takový, jako si ty, nechápu. Řekni mi proč to děláš? Nechat se takhle zřídit." "Tak zaprvé kvůli tréninku. Chci být lepší a lepší, chci vyhrávat, baví mě to. A pak taky kvůli trenérovi. Mám ho rád. Když vyhraju, má radost a já pak mám taky radost." Odbyl jsem ho pouhým "hmm", protože by mi to stejně nevysvětlil, určitě ne takovym způsobem. Ale pořád si říkám, že možná bych si to měl přecijenom někdy zkusit, třeba mi to pak dojde, nějaké skryté kouzlo zápasů, nebo tak.

Pak už mě nenapadlo nic, o čem bych se s ním moh bavit. Místnost tedy opět zaplavilo ticho. A tak se líně připlížil večer. Usínalo se mi docela špatně, moc jsem se na příští den těšil, konečně mě měli pustit ze střediska ven.