Břitvák

Svoboda?

Po dlouhé noci následovalo vytoužené ráno. Nemocniční postel a okolí stihly můj denní režim úplně zruinovat. Obvykle jsem byl vzhůru dávno před východem slunce. Tentokrát při mém prvním pohledu ukazovaly hodiny téměř deset hodin. Rozhodně na tom ale nejsem hůř než Vašek, který ještě tvrdě spal na židli. Lehce jsem do něj strčil, ale vůbec nezareagoval. Sednul jsem si tedy vedle a bavil se pohledem na něj. Nevěřili byste, jak legračně člověk vypadá při spánku.

Když mě ta podívaná omrzela, strčil jsem do něj znovu. Tím jsem však docílil pouze toho, že začal vydávat táhlé neartikulované zvuky. Zkusil jsem štěstí ještě jednou. Po bleskovém uvedení do stabilní polohy na podlaze se probudil. "Co to..?", podíval se na mě. "Aha. Éé, kolik je hodin?" Nevim, jestli mu došlo, že se zeptal toho nesprávnýho, ale když se nedočkal odpovědi, podíval se sám. "Cože?! Půl dvanáctý? Měl jsi mě vzbudit dřív!" Zkusil jsem nasadit provinilý výraz, ale nezaúčinkovalo to, asi jsem neměl tu pravou motivaci (ve skutečnosti jsem se vinným rozhodně necítil). Zklamaně řekl:"Tak to dneska moc daleko nedojdem. No nevadí, času je dost, nebudeme nikam spěchat. Chvíli tu počkej, musim si něco vyřídit." Bylo mi divný, že se mnou ve svých plánech pořád počítal. Když jsem nad tím, jestli půjdu s ním, nebo zase sám, přemýšlel, tak jednoznačný mi to nepřišlo. Rozhodně ne natolik, aby to byla snadná volba. Každé pro mělo své proti a naopak. Napadlo mě si hodit mincí, ale přišlo mi pitomý o sobě nechat rozhodovat osud, mimo to jsem žádnou minci neměl. Nakonec jsem si řekl, že to zkrátka a jednoduše zkusím, utíct můžu vždycky.

Vašek se do pokoje vrátil se slovy:"Tak v pořádku můžeme jít." Přestože, se mi tu vůbec nelíbilo, ani se mi teď nechtělo vstávat. Moc jsem si tu zvyknul. "Tak jdeme!" Trochu jsem se lek a vychrlil na něj v čisté staroevropské scytherštině:"No, se nepo...!" Zdál se být zaražený, chvíli jsem pochyboval o tom, že mi nemůže rozumět, ale možná mu stačil jenom ten tón. Promiň v novém jazyce, který je o dost měkčí, ho trochu uklidnilo, přesto pěknou chvíli nepromluvil. Když jsme procházeli poslední chodbou, byl jsem docela nervózní, ale první setkání se s venkovním světem mě toho pocitu zase zbavilo. Konečně čerstvý vzduch, konečně pravé denní světlo a především konečně jsou pryč ty protivně bílý zdi. Co mě však trochu zarazilo byli lidi, kteří tu vůbec nebyli. To jsem totiž nečekal vzhledem k tomu, že jsme byli jenom kousek od Prahy. Netušil jsem kudy se dát, takže jsem se nechal vést Václavem, další věc, která mě překvapovala, obvykle bych se vydal opačným směrem a schoval se mezi nejbližšími stromy. Vážně se se mnou asi něco stalo.

Poznal jsem, že se blížíme k lesu. Na místě jsme usedli na kmeny rozestavěné kolem ohniště. Vašek spustil:"Tak a teď musíme vymyslet, kam se vydáme. Mě je to docela jedno, především se chci pohnout z místa. Vlastně je mi to tak jedno, že se nemůžu rozhodnout. Takže sem chtěl...", vytáh z batohu knížku a nalistoval na ní stránku, na které byl vyobrazena taková modrá oválná plocha s pár hnědozelenými skvrnami. "... teď je to na tobě, zkrátka někam ukaž." To mi nečinilo žádnou potíž. Jentak ledabyle jsem bodnul do stránky. Jeho reakce byla podivná. Začal se tlumeně smát a přitom procedil skrz zuby:"To je..." Pak se zarazil. "... vlastně docela dobrej nápad. Sibiř, to by mě vážně nenapadlo." Když rozdělával oheň, aby připravil něco k obědu, stále si pobaveně opakoval slovo Sibiř, pokaždé s jiným tónem.

Chvíli se s něčím klohnil, pak mi podal misku něčeho velmi, ale ne zcela nepodobného masu. Pochopil jsem, že není nejlepší kuchař. Když jsem první kousek překvapeně vypliv, začal se bránit:"Ale já se snažil!" Na to jsem mu kývnul a zkusil to znova. Možná to bylo taky tím, že nejsem zvyklý na teplé jídlo. Chtěl jsem tedy trochu počkat. "Jez, budeš to mít studený." Naznačil jsem mu, že právě o to mi jde. "No, jak myslíš." Ani jsem nevěděl jestli čekám, až "to" vychladne nebo na vhodnou příležitost, jak se "toho" zbavit. Nakonec jsem se odvážil "to" (vážně nevim, jak to nazvat) sníst.

Pak vyštrachal z batohu nějakou podivnou věc plechovitého vzezření. "A abych nezapomněl", řekl:"tak tohle je pro tebe" Zřejmě myslel skutečně tu věc, co držel v rukou, přestože jsem netušil k čemu by mi to mohlo být. "Počkej, nehejbej se. Nerad bych ti něco udělal." To, co říkal a co dělal však spolu nemělo nic společného. Začal mi povolovat matky na šroubech, co mi držely pohromadě rameno. Přesto, zachránil mi život, tak mu snad můžu trochu důvěřovat, řekl jsem si v duchu. Jenže to už nasazoval tu věc plechovitého vzezření na šrouby a utáhl ji zpátky. Teď už se ta věc tvářila o něco líp, a to přibližně jako ramenní část plátového brnění. Můj odhad se ukázal být naprosto správným. "Muj kámoš vyrábí zbroje, pro šermíře. Byl to muj nápad, ale on to dal dohromady." Tohle vylepšení se mi zamlouvalo. Konečně tam ty šrouby k něčemu byly.

"Jo a ještě něco. Vim, že mě to napadlo poměrně pozdě, ale...", trochu se zamyslel. "Můžu ti řikat Břitvák?" Řekl jsem si proč ne. Na to, že je to méno od člověka je docela dobrý. Spokojeně jsem přikývl. "Tak dobře Břitváku, můžeme vyrazit." Začal se rozhlížet na všechny možný strany. "Ehm, nevíš, kde je východ?"...