Břitvák

Green story

Tak jsme byli zase na odchodu. Praha, město, které jsem, přestože mě přilákalo, nepoznal, mizelo vzadu za našimi stopami. Věděli jsme, kam mají namířeno, ale co jsme nevěděli, bylo proč, jestli vůbec a přes jaké překážky se ponesou. Kilometry ubíhaly rychle a brzo jsme neměli ani potuchy, kde vězíme, jistojistě však předaleko od cíle. Překročili jsme pár silnic, a pak už následovaly jenom lesy. Potkali jsme tu pár houbařů a skřetů (tak Vašek říká turistům oblečeným nejlépe ve světle žlutý větrovce a s deštníkem v ruce). Po celou dobu jsme však nenarazili na jediného pokémona. (Čechy a obzvláště ty střední se jimi zkrátka nehemží)

Pak nás ale zaujal dětský křik a smích kombinovaný s bušením do dřeva. Když jsme se přiblížili, bylo vidět tři haranty, jak demolují strom. Mlátili do něj nějakou kládou a kopali do něj, naší přítomností se nenechali rušit. "Vy parchanti, necháte toho!!?", začal na ně řvát Vašek. Jeden z nich, který si připadal asi hodně drsnej, protože měl černý brejle, odpověděl:"Hleď si svýho!" "Taky, že si hledim", nenechal se Vašek odbýt. "Jo? Ten strom je snad tvuj?" "Je, stejně jako všech ostatních, možná až na vás." Jak se k nim tak Vašek přibližoval, napadlo je konečně vzít nohy na ramena. Ten strom byl dost otlučenej, měl sedřenou kůru, ale nebylo to nic z čeho by se nedostal. Co mi vrtalo hlavou bylo, proč to dělali? Co jim na tom mohlo dělat takovou radost? "Lidi jsou divný", povzdychl si můj přítel. Ano, lidi jsou divný.

Za tu chvíli se dost setmělo, už nemělo moc cenu někam chodit, takže jsme zůstali na místě. Vašek si rozhodil na zem deku, já si lehnul kousek od něj, to bylo to poslední, co jsem toho dne zaregistroval, neboť jsem okamžitě usnul.

Ráno bylo šokující. Jako kdyby nám někdo chtěl tu večerní příhodu tisíckrát vrátit. To, co mě probudilo byl řev motorových pil. Rychle jsem Vaška probudil, tentokrát neměl problémy se odlepit od země. Nacpal deku do báglu a začal potichu ustupovat. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale bylo na něm vidět, že se nehodlá jentak vypařit. (...ozvalo se hlasité zapraskání a na zem dopadl první strom...) Asi věděl, co dělá. Vydal se k cestě, kde stál úplně nestřežený náklaďák. Pak si trochu pohrál s nádržema - kam se dala nasypat hlína, tam jí nasypal, jak do auta, tak do zbylých pil.

Potom se vydal přímo k jednomu dřevorubci a tak jako den předtím se snažil odvrátit zničení stromu. Já jsem se držel dál. Přesto jsem slyšel, když se rozhovor přiostřil, spoustu nadávek (byly fakt hodně sprostý), ale jen ze strany dřevorubce. To už Vašek rezignoval na argumenty a mlčky si stoupl ke stromu, který měl být poražen. "Vypadni vocaď!", marně opakoval vrah stromů. To už přestávali řezat i jeho kolegové a pozorovali, co se děje. Káceč odložil pilu a snažil se Vaška odvléct pryč, ale ten se držel pevně. A najednou se ten chlápek asi pomát, popad motorovku a jako by nic šel přímo proti Vaškovi, kolegové ho chtěli zastavit, ale byli daleko. Tomu jsem přihlížet nemoh. Hladina adrenalinu stoupá. Běžím. Běžím. Skok. Křídla mi moc neslouží, a tak padám stranou. Přesto mu podrazím nohy. Uřvaná pila se zakousne do země a konečně ztichne. Vašek bere nohy na ramena a já s ním.

Konečně je bezpečné se zastavit. Vašek udýchaně děkuje:"Díky." To se mi na něm líbí, nedělá věci složitější než jsou. "To sem zvoral, fakt, nevim, co jsem si myslel. Tohle sem, tedy sme, vyhrát nemohli. Promiň." "Śai,śai,.rsar°a", odpověděl jsem. Znamená to něco jako "Nic se neděje", ale důležitý byl především tón, uklidnilo ho to. Navrhl:"Co takhle snídani?" a vyndal kus bagety. Pomyslel jsem si: ještě, že bez jídla nějakej čas vydržim. Potom jsme se vydali zas dál.