Břitvák

"První" souboj

Odpoledne jsme došli k řece. To byla skvělá příležitost k nahlédnutí do mapy. Ta řeka se jmenuje Labe, a město, které bylo vidět poblíž byl podle všeho Nymburk. Sešli jsme k němu do údolí, Vašek potřeboval dovnitř nakoupit nějaký jídlo a možná i něco do lékárničky, lépeřečeno lékárničku, doposud jsme žádnou nevedli. Mě se idea procházení se po městě nezdála moc šťastná, a tak jsme se domluvili, že na Vaška počkám v lese. Domluva spočívala v tom, že jsem se odmítl pohnout a vyčkával, než řekne:"Dobře, tak tady počkej."

Jenže tím jsme taky nějaký čas ztratili a brzo se začlo šeřit. Ne, že bych měl ze tmy strach, strach jsem měl maximálně z toho jestli mě Venca najde a jestli mezitím neusnu. Bohužel to z čeho jsem měl mít strach bylo pár pokémonních obyvatel lesa. Začal se o mě zajímat jeden Primeape. Skřeky, které vydával vypovídaly o jeho inteligenci, ovšem neměl jsem nejmenší zájem na tom se seznámit s jeho sílou. Zkusil jsem ho odradit, několika cílenými nadávkami, po kterých bych musel komukoliv s inteligencí větší, než má kořenová zelenina, připadat docela sebevědomě. Jenže on byl buďto hluchý, nebo měl inteligenci menší, než mívá kořenová zelenina, nebo zkrátka nevěděl, co to vůbec zelenina je (ještě jedna možnost, moje sebevědomí mu bylo jedno), tudíž se ke mě se stále stejnými skřeky blížil. Uvědomil jsem si, že jsem své kosy, břitvy, nože, nebo jak tomu chcete říkat, dost dlouho nepoužil a patrně teď budu muset.

Pak to šlo rychle. Když byl ode mně asi na pět kroků, odrazil jsem se od kamene a zamířil rovnou na něj. Přesný zásah (musím se pochválit) ho srazil k zemi. V tu ránu změnil trochu výraz, z neohroženého krále lesa se stal ufňukaným čímsi. Neviděl jsem důvod, proč pokračovat v souboji a začal se vzdalovat. Že nebylo náhle slyšet naříkání, mě upozornilo, že je něco v nepořádku. Zareagovat jsem však nestačil. Tentokrát jsem byl na zemi já. S tím se ten Primeape nespokojil a začal do mě bušit pěstma. Udělal jsem dva sudy a namířil proti němu ruku. Neměl dobrý postřeh a naběh si. Přímá rána do obličeje ho knock-outovala.

Tak tohle jsem měl z krku. Od toho úrazu jsem se moc nezhoršil a to je dobře. Jenže Vašek pořád někde trčel a to už byl ve městě tři hodiny. Už mě to přestávalo bavit sedět v lese mezi spoustou havěti. Když konečně přicházel, napadlo mě, že příště bude asi lepší jít s ním, aspoň trochu poznám lidi.

Na chození kamkoliv bylo už pozdě. Odešli jsme jen pár metrů od cesty a rozbili tam tábor (deku). Z batohu mi podal rybu. (Konečně maso, čerstvé maso) Spokojen a syt jsem neměl problém usnout. Jenom jsem ještě dumal nad tím, jestli si všiml, že jsem tak trochu bojoval a jestli se ten Primeape vzbudí dřív než my. To jsem se hned ráno dozvěděl.

Jen jsem otevřel oči, už mi do obličeje funěl ten prasečí xicht. Jak jsem se lek, vdechnul jsem slinu (svou vlastní, naštěstí) a začal se tak mírně dusit, všechno teď hrálo pro opičáka. První rána mi vrátila dech, druhou jsem už nechtěl nechat dopadnout. Zved jsem nohu a přehodil ho za hlavu. Zkusil jsem udělat kotoul vzad a postavit se, jenže ráno je ráno a upad sem zpátky do hlíny. Toho hned využil, popad mě za nohu a táhnul za sebou. To od něj byla jediná chytrá věc, kterou ten den udělal. Nemoh jsem na něj dosáhnout ani se vykroutit. Tohle chtělo zaimprovizovat, nebo pomoc. O pomoc jsem se dožadoval celkem nahlas, ale mezitím mě napadlo ještě něco lepšího, po cestě jsem si uříz šlahoun, asi ostružiny a švihnul po něm. Zastavil. A hned jsem měl mnohem víc možností. Podkop jsem mu nohy a kleknul si na překvapeného Primeapa. Konečně jsem získal zase převahu. Přesvědčil jsem ho o tom, kdo vyhrál (možná se štěstím, ale přece), a jakmile jsem ho pustil, dal se na útěk.

Z oddechu mě vyrušilo tleskání. To se sem blížil Vašek. "Fíha, se umíš rvát!" Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem mlčel. Zato on pokračoval:"To takhle bojuješ normálně?" Na špatnou otázku jsem nemohl dát jinou odpověď než ne. Tohle se mi NORMÁLNĚ nestává. "Seš rychlej, toho by se dalo využít, nemyslíš?" (dramatická pauza) "Mě napadlo, co třeba zápasy?" Jen jsem se zved a trochu popošel, na tuhle otázku jsem ještě odpověď nevymyslel. Pocit z vítězství je dobrej, to jo, ale na druhou stranu to vyhledávat nemusim. "No? Co myslíš?" Abych mu dopřál, alespoň nějakou odpověď, nerozhodně jsem pokrčil rameny = "nevim" (aspoň tak nějak) a šel k "táboru". Už jsem chtěl vyrazit, trochu to rozchodit a hlavně už o tom nemluvit, zatím. To je přesně ono - zatím.