Břitvák

Zpátky v bílém (necenzurovaná verze)

Pochodovali jsme celý den. Byl to vcelku nudný den. Narozdíl od těch předchozích aspoň tolik nepálilo slunce. Potkávali jsme jako vždycky docela málo lidí a ani s nimi nebyly problémy, kromě jedný malý holky, která se svý mámy ptala, co že jsem to za kytku. Kdyby jí bylo víc jak deset, myslel bych si, že je to vylízaná blbá kráva. Bylo jí víc jak deset. Ale to je vlastně jedno, neboť ji už snad a asi neuvidím.

Po týhle příhodě se ke mně Vašek otočil a začal mi vyprávět: "Víš, jak mi říkali ve škole?" Nevěděl jsem to, ale ani by mi nevadilo, kdyby to tak zůstalo. "Kreténe." Lek jsem se. "Nikdo ze třídy mi neřek jinak než kreténe." Aha. "Dokonce mi tak říkal i tělocvikář. Udělali si ze mě fackovacího panáka. Každej, kdo měl blbej den si do mě jentak pro radost praštil. Tenkrát jsem se neuměl bránit a byl jsem děsnej vozembouch. Každýmu tam bylo jedno, co jsem uměl. Pro ně jsem byl především slaboch. Nedokážeš si představit, jaká byla úleva, když jsem od těch omezenců moh odejít." Docela jiným tónem pokračoval:"Na střední to byla jiná. Měl jsem tu klid a dokonce i pár kámošů. Sice taky nic moc, ale už jsem nebyl jen kretén..."

Pak už jsem ho raději přestal poslouchat. Občas už mi docela leze na nervy. Já nechápu, proč lidi nemůžou někdy mlčet. Je to strašně uvolňující. Jeho slova jsem úspěšně ignoroval a poslouchal šumění listí a švitoření ptáků a bylo mi zase o něco líp.

Dneska jsme se usadili o něco dřív. Ještě bylo světlo. Úplně normální nudný večer. Jako téměř pokaždé jsem jím připravenou večeři odmítl. Tentokrát jsem udělal určitě velmi dobře, neboť při konzumaci toho, co vytvořil se tvářil opravdu škaredě a jestliže jemu něco nechutná, tak mě by to asi zabilo. Když jsem usínal, Vašek si u ohně ještě něco psal, možná deník, co já vim.

V noci mě probudil déšť. Celkem nepříjemný déšť. Noc nebyla jedna z nejteplejších, ale ta voda na tom byla o dost hůř. Zažil jsem ale i horší. Vašek to má ovšem o mnohem horší. Nevšim jsem si, že by s sebou měl něco nepromokavého a člověk už zkrátka není to, co býval. Tak jako já aspoň našel strom, pod který nepršelo tolik. Po půl hodině, kdy déšť stále sílil už to přestal brát sportovně. "Sakra!", zakřičel a praštil s nacucanou dekou do louže. Přitom bylo slyšet obrovský šplouchnutí a 3x"Do prdele!", načež do deky ještě kopnul. Opřený o kmen jsem ho tiše pozoroval. Litoval jsem ho, ale to bylo asi tak všechno, co jsem pro něj mohl udělat. Celou noc tam prostál. Tedy nejsem si jistý jestli celou, ale vždycky když jsem se probudil, stál tam.

Vzbudil mě hned, jak se objevila trocha světla, tipuju tak v půl šestý. Ještě poprchávalo. Tentokrát už nevypadal jen špatně a naštvaně. Vypadal jen o trochu líp než zombie a to jen proto, že měl oči na správném místě a dýchal. Ovšem i to mu dělalo potíže. Dost nehezky se rozkašlal a každou chvíli to bylo horší. Vzal si nějaký prášky, ale nijak zvlášť to nepomohlo. Přesto mě ujišťoval, že to bude dobrý a že hnedka vyrazíme. Vyndal zablácenou deku z louže a vyždímal jí. Pak se na ni znechuceně podíval a hodil jí tam zpátky. Přitom na něj kaluž vycákla, ale to už ignoroval. Koneckonců, víc mokrý už být nemohl.

Potom jsme skutečně vyšli. Na snídani nikdo z nás neměl náladu. Vašek šel rychleji než normálně, asi aby se zahřál. Než přestalo pršet stihli jsme ujít odhadem osm kilometrů. Sundal ze sebe mikinu a triko, aby trochu oschnul. V tempu stále pokračoval. Mě to docela vyhovovalo, ale o něm jsem si jistý nebyl. Vždycky, když jsem ho předběhl a pohlédl na něj starostlivým pohledem, mávl rukou a zasýpal, že bude O.K.. Ty písmena by odpovídaly, jenom pořadím jsem si jistý nebyl. Začal jsem o něj mít vážně starost.

Zastoupil jsem mu cestu, a když se mě snažil obejít, jemně jsem ho strčil a usadil na zem, aby si odpočal. "Blázníš?" obořil se na mě. "Jestli vychladnu, tak schytám zápal plic." Začal se drápat zpátky na nohy. Jeho chování mi vážně nedocházelo, ale nechal jsem ho být. Když se blížilo poledne dorazili jsme do menšího města. Vašek patrně dostal rozum a zamířil do PokéCentra. Rozumný nápad.

Sestra se mu začla hned věnovat. "Co je s vaším Scytherem?" ptala se ho. Když s tlumenou ránou spadl na zem, pochopila, že tu nejde o mě. "Proboha, co je s váma?" "Umírám," odvětil chroptící ležící. "No snad nebude tak zle, hned pro něco skočím. Počkejte tady... no vlastně asi nikam nepůjdete, co?" uchichtla se a odběhla do zákulisí. Když se vrátila, nesla teplou deku a hodila jí na Vaška. Pak mu pomohla vstát. "Dala jsem vařit vodu na čaj. Asi bude lepší, když ze sebe ty mokré věci sundáte. Éé... Můžete třeba támhle," oznámila a ukázala na bílé dveře. No, to je vlastně jedno, bílé jsou tu všechny dveře. Ukázala na dveře. Vašek se tam odbelhal a zavřel za sebou.

Za několik vteřin se dveře znovu otevřely. Vyšel z nich a kopal před sebou hromádku nacucaných hadrů vytvářejíc na dlaždicové podlaze bahnitou louži. "Ehm, pane!" obořila se na něj sestra. "Mohl byste ..." "Já vím, já vím," přerušil ji Vašek, načež kašel pak přerušil jeho. Když se zase narovnal, hromádku překročil a nechal ji tam ležet. Sedl si pak na lavičku u jídelního stolu. Já jsem si přisedl naproti a čekal, co se bude, či nebude dít. Po chvíli přinesla sestra čaj. Málem se přitom natáhla kvůli hromadě uprostřed místnosti. Mě pochopitelně nepřinesla nic.

Když se jí povedlo odnést věci z podlahy a louži po nich předběžně utřít. Začala se vyptávat. "Jak se vám to přihodilo?" "Pršelo." "Jistě, ale jak..." Vašek začal možná naschvál hlasitě usrkávat horký čaj. "Hmm, máte nějaké jiné šaty?" "Ne, to bohužel nemám." "No mohla bych vám nějaké věci dát, ale je to všechno nemocniční oblečení." "To nevadí," na to Vašek. "Nejsem v situaci, kdybych si moh vybírat. Na druhou stranu stačí trocha barvy a je z toho dobrej ohoz. Můj kámoš měl civilku v nemocnici. Občas si vzal nějaký oblečení, přestříknul ho třeba na černo a měl vystaráno. Sice to není nic do společnosti, ale [kašel], ale [kašel], [kašel] tam my stejně nemíříme, viď?" Podíval se na mě. Zrovna jsem rozebíral párátko na hodně malá párátka. Náhlým zájmem o mě jsem byl poněkud zmaten, a tak jsem se před pokýváním hlavou ještě trochu lek.

Sestra se konečně začala zajímat taky trochu o mě. "Má jméno?" "Hrss-Sarg," zasyčel jsem hrdě, ale Vašek mi to tím svým "Břitvák" docela zkazil, obzvláště proto, že moje Hrss-Sarg jí oproti Břitvákovi nepřipadalo jako jméno. Proto jsem se dalším hovorům přestal věnovat. Vašek potom šel spát poměrně brzo. Je to pochopitelné vzhledem k tomu, že dnešní noc nespal téměř vůbec. Já jsem ho potom následoval. Po nějaké době jsem se opět ocitl na nemocničním lůžku. Na chvíli se mě zmocnil stísňujíci pocit, ale potlačil jsem ho myšlenkou na to, že tentokrát pacientem nejsem já. Tím pro mne den skončil.