Pokemon Silver: Legenda Cristaliana

Rubínový Ostrov x Úvod

Je mlhavá noc a po lesní cestičce pokrytou na okrajích nízkým křoviskem právě jede nákladní auto se dvěma řidiči.Oba byli celé čtyři dny nesvoji protože musí dovézt tajný náklad profesoru Timonsonovi, jednomu z nejlepších badatelů Rubínového města.

Jeden z řidičů se ospale naklonil k druhému a řekl:"Kdy budeme u Profesora?Už nemůžu dál!"Druhý hrábl do přihrádky nad tachometrem a vytáhl podrobnou mapu okolí Rubínového města.Zkoumavě přejel očima první polovinu mapy a zastavil se u nakresleného pobřeží s bodem označeným malým kroužkem.Zamyšleně se podíval okolo sebe a spatřil značku s číslem 9.

Podíval se tedy zpět do mapy a s nadšením řekl:"Jsme na stezce devět a jestli se nemýlím, tak pokud odbočíme na nejbližším rozcestí doprava, dostaneme se k sídlu profesora.

První řidič si vydechl a začal se řízení věnovat o něco pozorněji.

"Co myslíš že je v těch bednách co vezeme?", zeptal se druhý řidič zvědavě.

"Sám nevím", odpověděl neurčitě první."Ale myslím, že něco hodně důležitého.Ten blázen

Howard to chtěl doručit do dvou dnů."

Oba se trochu zasmáli a mezitím dorazili k odbočce rozdělující cestu do dvou směrů-Na stezku 6(Doleva) a také na stezku 8(Doprava), která vede na ohnivé pláně.

"Takže doprava?", přesvědčil se pro istotu první řidič a druhý mu jen přisvědčil.

"Samozřejmě, projedeme sady zvané Ohnivé pláně a dojedeme až k ohnivému hradu profesora Timonsona."

S klidem tedy auto odbočilo a oba řidiči se vrátili ke svému tématu.

"Je to z křišťálové džungle", pronesl první řidič záhadně.Druhý se zájmem pokračoval:"

Vážně?Máš na mysli tu džungli, kde nedávno zmizela ta početná výprava Sira Naie?"

První tajemně přikývl.

"Křišťálová džungle...křišťálová džungle...", opakoval potichu druhý řidič.

Nemohl tomu uvěřit.Vždyť na tom prokletém místě zmizelo již deset výprav a pouze z té šesté se vrátil jeden člověk, který tvrdil, že si nepamatuje ani na minutu z výpravy.Dodnes má ten nebožák vyděšený výraz v tváři, kdykoliv se mu křišťálová džungle jen připomene.

Aby ho první řidič trochu uklidnil tak ještě rychle dodal:"Jen se neboj.Až tohle dovezeme,

tak všechno skončí."Druhý se trochu nevěřícně podíval a s obavou se zeptal:"A vážně myslíš, že děláme dobře?"První se jen uchechtl a mávl rukou se slovy:"Jistě a nejlepší bude ta tučná odměna."

Terén se pozvolna měnil z jílovité půdy na tvrdou, kamennou cestu.Také hustých stromů začalo ubývat až nejednou docela

zmizely z cesty.Nákladní auto vyjelo z lesa na okraj kopce-výhled byl impozantní.

Před autem se rozprostřela nádherná krajina s velkým kopcem ve svém středu.Pod kopcem leželo malé údolí a v něm několik menších domků, celé ze skla-skleníky.

Stromy byly v údolí zasazené velice hustě a blízko u sebe a tak vytvářely obří aleje mající délku až několik kilometrů.

Na každém metru byl záhon z rostlinami a hustou trávou.Na vrcholku kopce se tyčila monstróznost Profesora Timonsona-jeho obří palác.Zdálky byl vidět jen jeho obrys.

V některých sklenících se ještě svítilo a hrad profesora Timonsona nebyl vyjímkou.

Toť dobrá zpráva pro oba řidiče-Profesor Timonson je zřejmě ještě vzhůru a nebudou ho tak rušit ze spaní.Projeli vedle větrného mlýna vydávající zvláštní vrčivý zvuk a najeli na cestu vedoucí na kopec až k hradu Profesora Timonsona.

Pojďme se ale podívat co se děje uvnitř hradu.

V potemnělé místnosti s mnoha poličkami a stoly seděl na židli zamyšlený člověk-Profesor Timonson.Žmoulal v ruce pero a zamyšleně se díval do stropu.

Najednou se zamračil a prudce se vrhl ke svému psacímu stolu osvětlenému petrolejovou lampou, něco napsal na kus papíru a zase se od stolu odvrátil.

Postavil se a začal nervózně přešlapovat po místnosti a neustále si něco brumlal sám pro sebe.

Za okamžik se zase vrhl ke stolu a napsal pouhých několik slov a celá situace se opakovala ještě asi dvakrát.

Kdoví, jestli by to dělal po celou noc, ale v tom se ozvala vstupní brána:"Profesore, jsou tu pánové z TT, mohou vstoupit?"

Profesor se nadšeně vrhl k telefonu a vykřikl"Samozřejmě, okamžitě je pozvěte dál!"

Vyrazil ze dveří pracovny a po dlouhé chodbě se vydal až k mramorovému schodišti.

Rychle ho seběhl a pak již volným krokem pokračoval do vstupní haly kde už zmateně postávali oba řidiči nákladního auta.

Profesor se již z dálky usmíval a s otevřenou náručí k nim došel se slovy:"Vítejte pánové v mém skromném příbytku na Ohnivých pláních"

Oba řidiči se rozpačitě usmívali, ale ani jeden z nich nevěděl co na to říci.

"Očekávám, že jste přivezli oč jsem žádal", zeptal se zvědavě,se zápalem v očích Profesor Timonson.Jeden s řidičů zmateně přikyvoval na znamení souhlasu.A druhý ho následoval protože si připadal trapně.Profesor byl viditelně potěšen a pobídl řidiče aby mu celý náklad ukázali a následně vyložili do laboratoře.

Řidičům to trvalo asi hodinu, než obě dvě dřevěné bedny vyložili z korby a dopravili je do laboratoře.

Tam se navíc objevil problém s nedostatkem místa a tak zabralo další půl hodinu vyklízení laboratoře.Nakonec bylo vše hotovo a řidiči si mohli vydechnout, že již mají vše za sebou.Profesor Timonson nelenil a řidičům vypsal tučné šeky a sám je vyprovodil z domu.

Když nákladní auto odjíždělo, samozřejmě zamával.

Když bylo auto v nedohlednu nasadil opět ten divný výraz vzrušenosti a horlivě bouchl dveřmi

od vchodu.Přiběhl do laboratoře a pohlédl na ty bedny.Napadlo ho:"Co je v té bedně tajemného?

Jak nebezpečný může být její obsah?A jak moc mi to pomůže ve výzkumu?"

Zamyšleně se dotýkal dlaněmi bedny a nespustil z ní pohled.Na blízké polici se zkumavkami nahmatal páčidlo a začal s klidem a vzrušeně páčit víko bedny.První hřebík, druhý hřebík.Takhle pokračoval Profesor až došel k poslednímu hřebíku, který sad již ani nemusel být vyrážen, ale profesor si ten okamžik odhalení šetřil do poslední chvíle.

Nakonec odskočil i poslední hřeb a profesor zavřel blahem oči.Po několika sekundách ticha je opět rozevřel a prudce odhodil páčidlo stranou, ke knihovně.

Zvolna sejmul z bedny víko a pomalu ale opatrně nahlédl dovnitř.Piliny!

Profesor začal hrabat do krabice až nahmatal kus igelitu.Prudce ho výtáhl a položil ho na stůl.Začal si pečlivě prohlížet obsah igelitu a velice se podivil-v igelitu bylo jen několik knih v tvrdých deskách.Profesor tedy roztrhl igelit a hmátl pro jednu z knih.Nenesla žádný název a tak Profesor jen tak matně listoval.Zahlédl několik obrázků znázorňující zřejmě nějaký obřad a také viděl obraz Dragonaira.Ale nic z toho ho nezajímalo a tak listoval i všemi ostatními knihami-v žádné ani památky po Cristalissech.

Profesor poslední knihu z hrůzou ve tváři zavřel a mrštil s ní do rohu laboratoře.

Praštil pěstí do stolu a vykřikl:"To není možné!Není!

Zamračeně vyšel z laboratoře a šel zpět do své pracovny, kde usedl a také tak usnul.

Druhého dne zalilo slunce všechny sady a rostliny rozkvetli.Sady opět ožily.

Z lesa se přihnaly houfy Butterfree, které zde v tuto dobu předvádějí své milostné předehry.

Široko daleko nebylo hezčího místa.Světlo se nevyhnulo ani hradu Profesora Timonsona.

Po schodech schází postava-je to jeho dcera Alisha Timonsonová, která v noci spala.

Bylo jí divné, že otec nikde není a tak se zašla podívat do jeho pracovny.

"Otče?!", vykřikla a vrhla se k Profesoru Timonsonovi."Zase jsi spal na tomhle odporném místě?".Profesor Timonson se vzbudil a ospale, celý rozlámaný od spaní na židli, ze sebe vydal:"Pamatuješ se na ty materiály z Křišťálové džungle co jsem o ně zažádal?"

Alisha pomohla otci vstát a přisvědčila mu.

Profesor směřoval do laboratoře a Alishe nezbývalo nic jiného než jít s ním.

"Čekal jsem, že objevím něco, co pomůže mému výzkumu.", pokračoval Profesor Timonson.

"Ale nestalo se tak!"

Alisha se na svého otce soucitně podívala-vždy byla ochotna mu dodat naději aby pokračoval ve svém pátrání ač vypadalo velice směšně.

Profesor Timonson totiž po celý svůj život pátrá po Cristalissech-tajemných legendárních Pokemonech.

Tito tvorové měli podle spisů starodávných civilizací schopnost měnit realitu na svět, kde jsou věci jako smrt a neštěstí nemožné.Nikdo neví jak, nebo proč to dělali, ale je jasné, že by se tato schopnost dala nějak využít.Od dopravní společnosti TT(The Transport) si nechal dovézt všechny materiály, které nalezla skupina vědců v křišťálové džungli, nejznámější místo, kde podle legendy Cristalissové žili.Vědce financoval Ernest Nai-z patnáctičlenné výpravy se vrátilo pouhých pět lidí.

Ti přinesli ty podivné materiály o kterých Profesoru Timonsonovi společnost TT tak básnila.

Teď se zdálo, že bylo všechno to čekání marné a výzkum bude muset být zastaven(Pro neuspokojivé výsledky, které nenesou ovoce).

Profesor Timonson v laboratoři ukázal na poházené knihy a tvářil se přitom smutně.

Alisha zvedla jedu z knih a řekla:"Měl by jsi zavolat té společnosti...víš, aby ti o tom

řekli něco víc"

Profesor se zamyslel a uznal, že to bude zřejmě nejlepší řešení, který může v tuto chvíli udělat.Z rozhovoru je vyrušil Ken Lesner, spolupracovník profesora Timonsona a hned spustil:"Tak co profesore?Co zajímavého jste se dočetl v těch knihách od TT?"

Řekl to s úsměvem, ale přesto se o knihy zajímal.

Profesor jen mávl rukou a poodešel k telefonu, kde vytočil číslo společnosti TT.

Za okamžik se ozval hlas ženy, který se ptal na potíže, které dotyčná osoba(V našem případě profesor Timonson) má.

Profesor Timonson ženě vylíčil všechno co se stalo a žádal o vysvětlení ohledně knih.

Byly mu totiž jasně slíbeny materiály ohledně Cristalissů.

Strohý hlas ženy mu odpověděl, že dostal co měl a že se má jen o něco lépe podívat.

Pak řekla, ať profesor počká.

Chvíli bylo ticho a pak se žena vrátila a řekla:"Velká, modrá kniha s rubínem uprostřed desek.Tam někde by to mělo být."Profesor Timonson uctivě poděkoval a

začal se přehrabovat v haldě knih.

Alisha se rozhodla, že půjde mezitím udělat snídani a Lesner se nabýdl, že pomůže.

V prostorné kuchyni se pustil Lesner s Alishou do řeči.

"Dělám si vážné starosti o tvého otce.Je tím, zdá se, být posedlý!"

Alisha sklonila hlavu a nerada se Lesnerovi svěřovala, že také svému otci příliš nevěří ač se zdá, že je teď již tak blízko.Lesner se ji snažil lichotivými řečmi uklidnit a zamlouval to při přípravě snídaně.

Profesor Timonson se dohrabal až na dno jedné z beden a mezitím nahmatal jednu z nejspodnějších knih.S úsměvem ji vytáhl a pečlivě si ji začal prohlížet.

Kniha byla zabalena v černých, tvrdých deskách, které na sobě měli zvláštní ornamenty.

Okraje knihy samotné byly zlatě lemované a desky byly dělané z nějakého druhu kůže.

Profesor knihu rozpačitě otevřel a pohlédl na první stranu.Tam byl vyobrazen nákres jeskyní a několik poznámek v písmu jako na deskách knihy.Několik příštích stran obsahovalo výlučně jen písmo a kresby nikde.Profesor se zachmuřil, ale nevzdával to a tak si potichu, sám pro sebe řekl:"Tak tohle si musím ověřit."

A vydal se z místnosti ven na chodbu odkud zabočil do dveří vpravo od laboratoře.

Vešel do prostorné a dobře osvětlené místnosti s malým stolkem na psaní a hlavně scanovacím zařízením uprostřed místnosti.

Profesor položil knihu na vrcholek stroje-na skleněnou plochu, odstoupil a pozoroval jak červený paprsek projíždí ze strany na stranu dokud nebyl proces scanování u konce.

Za okamžik byly všechny ornamenty a písmena na obrazovce poblíž stojícího počítače a profesor začal zadávat několik možných překladů.Na všechny případy mu počítač oznámil:"Nesouhlasí"

Týkalo se to samozřejmě písma a profesor si lámal hlavu, čemu je to písmo podobné a z čeho by mohl vycházet.

Do místnosti vešla Alisha a Lesner.

"Hledali jsme tě otče!Co se stalo?", zvedala hlas Alisha.

Lesner to vzal z opačného konce a raději se zájmem přistoupil k profesorovi.

"Co je to za znaménka, profesore?"

"Netuším, ale mohlo by to nějak souviset s Cristalissy!" odpověděl nadějně profesor a Lesner se ohlédl na Alishu, která si povzdechla.

"Zůstanu tu přes noc profesore a provedeme důkladnou analýzu té knihy." snažil se Lesner projevit zájem o Profesorovu práci.

O půlnoci se v hradu stále svítilo a Profesor Timonson a Lesner trpělivě studovali knihu.

"Je to beznadějné Profesore, přiznejte si to!"Rozkřikl se Lesner leboratoří.

Profesor jako by to neslyšel a zamyšleně hledal nejstarší druhy písma ve své knihovničce.

Lesner se plácl do čela a řekl:"Promiňte profesore, musím si dát pauzu, protože tohle je i na mě trochu moc!", a odšoural se z místnosti.

Profesor Timonson zakroutil hlavou a raději se znovu zalistoval knihou.

Kromě prvního nákresu byla celá kniha plná jen těch podivných nápisů.

Jak profesor listoval, najednou vypadl list papíru z knihy.

Zhrozil se a rychle ji sebral.Když ji zakládal zpět zarazil se a list opět vyňal, přičemž potichu řekl:"To je divné, téhle stránky jsem si zřejmě nevšiml".

Sedl si zpět na židli a začal si stránku prohlížet.Kromě tradičních nápisů se profesor zadíval na podivnou kresbu vypadající jako drahokam, či nějaký druh minerálu s leskle modrým povrchem.

Profesor zaujatě přiskočil k počítači a se svých souborů vytáhl své poznámky.Objevilo se okno s několika základními body a divnými obrázky vyobrazující diamanty podobné tomu na obrázku.Profesor začal číst nahlas: "Azurově modrý, krystalický povrch s drobnými výstupky."Zahleděl se zpět na obrázek a pochopil, že na obrázku je vyobrazen Krystal.

Zprvu ho napadlo, že se jedná o Cristalisse, ale po bližším pohledu si všiml několika rozdílů.

Především, tohle mělo ve svém středu otvor, kam kreslíř napsal ty známé znaky z celé knihy.

Málem by si ani nevšiml malého nápisu na spodu listu.Písmo mu něco připomínalo a tak začal pátrat v dokumentech.Nalezl staré záznamy o runách.

Podíval se na stránku a praštil pěstí do stolu a křikl:"Že mě to hned nenapadlo!"

Runy totiž byly sice písmena, ale později se z nich staly čísla a tak Profesor ani nepředpokládal nějakou shodu.Ale mýlil se.

Ihned vytáhl na obrazovku nascanované symboly a začal je porovnávat s runovými znaky.

Od začátku stránky, až po poslední znak.

První přeložená věta zněla:"Ten kdo je bude objeven a donesen život"

Nedávalo to smysl a tak se rozhodl profesor přeložit celou stránku najednou.

Po minutě bylo hotovo-z překladu ze vyklubalo pár vět:"Kdož první zůstane tu navěky střežen

ledem.Jediný volá druhou stranu na ochranu proti sobě.Ten bude chladit placatá.

Na placatá přijde temnota a zlo.Nechť zůstane placatá navždy chráněna před jím do knihy zlato.

Profesor nechápal ani slovo z tohoto nápisu a rozhodl se, že přeloží i poslední řádku znamének.

První tu bylo zřejmě nějaké slovo(Něco jako nadpis)-může nebezpečí nepoužít

Profesor to nechápal a tak směle pokračoval.

Vyšla mu opět věta a tak v ponuré noci při měsíčním svitu začal pomalu a nahlas odříkávat slova co počítač přeložil:"Nechť vyjde na ven.."

Nevšiml si ani, že desky knihy se zlatým lemováním se začaly blýskat, jakoby byly ze skla.

A Profesor pokračoval:"Pozná radost lidí...

Z knihy začala vycházet blýskavá světýlka s stolek na kterém stála se začal třást společně se všemi okolními předměty.

Profesor to ale nevnímal.Byl jak hypnotizovaný nápisem a proto pokračoval:"Přines klid a mír, přines jím věčné štěstí...

Jeho hlas zněl velice divně v temné místnosti a venku se dělal silný vítr.

Listí válo z blízkého lesa směrem na hrad a velice rychle se ochladilo-jako by byla zima.

Kniha se za zády profesora Timonsona rozevřela a obracela listy.

A profesor Timonson četl již posledních pár slov:"V chladu a navěky."

To poslední slovo zaznělo hradem jako ozvěna a vytrhla ze spánku Alishu.

Ta se rychle vydala do laboratoře Profesora a byla velice neklidná.

Kniha se rozevřela zhruba v polovině a zůstala tak.

Profesor se vzpamatoval z transu a podíval se na kolem sebe-nic.

Ale, podíval se na knihu-byla rozevřená.

Přistoupil k ní a s vážnou tváří ji uchopil za strany s úmyslem ji zavřít.

Když se obě strany knihy téměř dotkly, ozval se podivně kovový hlas, který neustále opakoval protivné "Navěky, navěky, navěky.

Hlas zesiloval a za několik sekund padl profesor na podlahu dík nepříjemnému zvuku.

Kniha spadla na zem znaky na nalistované stránce se rozzářily modrou barvou.

Profesor chtěl z posledních sil knihu zavřít, ale jakási vnitřní síla ho doslova odhodila na stěnu laboratoře, kde těžce narazil.

Podíval se na knihu a celým hradem se rozeznělo:"Ááááááá..."

Alisha již sbíhala poslední schody a hnala se k laboratoři.

Došla k dveřím a zarazilo ji dusivé ticho, které se rozhostilo po celém hradě.

Se sevřeným hrdlem otevřela dveře a tiše nahlédla do místnosti.

Nikdo nikde, jediné co viděla byl zničený počítač v zadní části laboratoře, který nepříjemně jiskřil.

Odměřenými kroky směřovala k počítači a stále si hlídala ústupovou cestu, ač neočekávala žádné větší nebezpečí.Najednou si všimla, že jí pod nohama cosi křupe-led!

Naklonila se a opatrně sáhla na ledovou hroudu.

"To je divné, co by tu dělal sníh?", řekla si sama pro sebe a pokračovala k počítači.

Udělala asi dva kroky a zakopla o knihu.

Alisha se podivila:"Otec by nikdy nenechal knihu jen tak ležet na zemi a zvláště tuhle, která je pro něj zřejmě důležitá."

Chvíli si ji prohlížela-vypadala zcela normálně.

Pak ji napadlo:"Aha, otec se zřejmě rozzuřil a knihu hodil vztekem na zem.

To byl spásný nápad a ona se toho chytla jako tonoucí stébla.

Přišlo ji logické, že profesor tu zřejmě ani není a nemá smysl ho tu hledat.

Začala tedy odcházet a a cestou ke dveřím odložila na stůl knihu.

Když už chtěla otevřít dveře, rozlehlo se místností opět protivné:"Navěky, navěky..."

Alisha se rozkřikla:"Kdo to dělá?Co to je?", a postupovala zpět do místnosti-jakoby ji hlas přitahoval.Cítila nebezpečí, ale cosi jí říkalo aby se nebála.

Došla doprostřed místnosti a podivný hlas se ozýval častěji, skoro jakoby stál vedle ní.

Alisha se zmateně otáčela ze strany na stranu a hledala odkud to vychází.

Nic!Na jedné straně zničený počítač, na druhé straně poházené papíry.

Pohlédla na závěs na okenicích-slabě začal vlát.

Alisha podezřívavě přistupovala k závěsu a všimla si páčidla, které tu profesor zanechal od svého otevírání nákladu.Popadla ho a napřáhla se proti závěsu.

Když stála dost blízko udeřila do záclony a vyrazila sklo z okna.

V ten samý okamžik se rozezněl zase hlas, který říkal:"Navěky, navěky..."

Lesner který stál venku a pozoroval jak se prudce ochladilo.

Nemohl si nevšimnout padajícího skla z laboratoře profesora Timonsona a na celé kolo křikl:"Profesore!"

Rychle se rozběhl směrem k laboratoři.

Alisha držela páčidlo křečovitě v ruce a neustále se ptala kdo to dělá.

Papíry v koutu místnosti se rozlétly po celé laboratoři a mátly Alishu.

Alisha se ohlížela, ale nemohla odejít-něco jí nutilo tu zůstat.

Ventilace!Hrad má přeci rozsáhlý systém ventilačních šachet.

Podívala se zvolna na ventilaci a všimla si podivného stínu, který se v otvoru mihl.

Alisha se vyděsila a ustoupila o několik kroků dozadu, dokud nevrazila do stolu.

To ji vyděsilo také a tak uskočila zpět do prostřed místnosti.

Poděšeně, ale zároveň nazlobeně křičela:"Ať už jsi Pokemon nebo člověk, já se tě nebojím!"

Obcházela místnost stále dokola a hledala příčinu toho hluku.

Najednou se místností někdo zahlásal:"V objetí ledu a navěky!"

Alisha upadla na zem, jak se polekala a podívala se při této příležitosti na strop.

Celý strop se začal rychle začal pokrývat ledovými krápníky, které vypadaly velmi nebezpečně a pokud by spadly, mohly by Alishu usmrtit.

Alisha si všiml, že ledový proud pokračuje směrem z místnosti ven a mizí v dálce.

Alisha si dodala trochu odvahy a křičela po celé místnosti:"Tak co jsi zač?A co po mě chceš?"

Jak chodila, všimla si, že si stoupla něco velmi tvrdého.

Prohlédla si to a spatřila kus krystalu provrtaného skrz podlahu.

Pomalu vztahovala ke kusu krystalu ruku, ale než to udělala, začala se země otřásat a Alisha si stoupl mimoděk dále od krystalu..

Hlas "Navěky" se začal ozývat dále, opět ze všech stran.

Alisha se nemohla spustit oči z krystalu na zemi-stoupal vzhůru.

Krystal dosáhl stropu a měl víšku několika metrů.

Měl modrý, hladký povrch a uprostřed svého "těla" měl otvor, kde si Alisha všimla

lehce namodralého světla.

Ledové hroty sílily a začaly bránit východu z místnosti ven i dovnitř.

Obří krystal najednou promluvil:"TY, jenž si narušila stoletý klid mezi temnotou a světlem."

Alisha se dívala s otevřenými ústy na krystal a řekla."Ty jsi..."

"Cristaliano, prastarý strážce ledu a tajných přání."

Doplnil ji krystal(Odteď Cristaliano) chladně.

"Co jsi provedl mému otci!"

"Tomu vtipnému muži?Nic.Je teď tam, kde prožije zbytek svého života v lásce a štěstí."

Odpověděl prorocky Cristaliano a modré světlo v otvoru jeho těla se rozzářilo.

Alisha se zarazila a s obavami vkřikla:"Snad není..."

"Ne, není mrtev.A ty také nebudeš."

Alisha nevěděla co dělat, ale snažila se odejít.

"Co se mnou chceš dělat?"

Cristalianovo tělo začalo zářit o něco silněji než před tím a Cristaliano zvolna odpovídal:

"Odteď zůstaneš zde.Odteď tu zůstaneš navěky.Odteď se nedostaneš ven.Odteď se nikdo nedosatne sem.Odteď budeš žít v lásce a štěstí."

Po těchto větách se země opět otřásla a ze zemí začali vyjíždět menší krystaly, o dost menší než Cristaliano-Cristalissové.

Svými těly zakryli celou místnost a začali pálit ledovým dělem po celé místnosti.

Za okamžik zde nebylo k hnutí a hradem zavládl mohutný kovový smích.

Do laboratoře náhle vtrhl Lesner.

"Cristalissové!", křikl a zahleděl se na Pokemony s chladným výrazem v očích.

Alisha byla zřejmě omámená, protože ležela na zemi bez pohnutí.

Lesner zavolal na Cristaliana:"Co jsi jí provedl?"

"Opusť tuto místnost člověče a necháme tě žít ve světe tam venku, zůstaň zde a prožij zbytek života v lásce a štěstí ovšem uvězněn zde, v tomto hradu!"

Odpověděl stroze Cristaliano.

Jeho Cristalisové zaujmuli bojovný postoj proti Lesnerovi.

Ten se zarazil a po několika sekundách pochopil, že s nimi nebude žádná řeč a dal se na útěk z hradu.

Zabouchl dveře laboratoře a prchal dlouhou chodbou ke schodům.

Za ním se ozývaly podivné hlasy a stačil zahlédnout několik Cristalissů, jak s vynořují na chodbě.

Lesner běžel jako o život.Seběhl první schody a pokračoval skrz první patro, bežel přes halu a všiml si obřího ledového sloupu provrtávajícího se skrz patro.Zděsil se, ale prchal co to šlo.

Doběhl do vstupní haly a vyběhl ven.Venku uklouzl po ledové námraze na schodech a těžce upadl.

I tak se ještě zvedl a nasedl do svého auta, načež odjel.

Projel skrz sady a vjel do lesa.Cestou se podíval na hrad s spatřil něco hrůzného-nad hradem se vytvořil modrý vír.

Lesner se nakonec ani neohlížel a stále si opakoval jediné:"Musím do rubínového města!"

Cristaliano se v osamoceném hradě věnoval Alishe."Pojď mé dítě, ode dneška se budeš mít jako v ráji!"

Cristalissové se pomalu otočili ke Cristalianovi a začali varovně syčet.

Cristaliano opět zazářil a zvolal:"Slyšte pomocníci moji, ode d0neška začne vláda ledu, kterou nikdo neporazí.Nechť se tak stane!"

Poslední slovo zaznělo široko daleko a v tu samou chvíli ze země vstala Alisha.

Podívala se na Cristaliana i na Cristalissy a podivným dutým hlasem řekla tiše:"Jsem ochotna jím pomoci.", a záludně se usmála.

Hradem se rozlehl odporný smích a led začal z hradu směřovat na krajinu do okolí-vláda ledu začala!