Co jste v poké-světě ještě neviděli.

1. Nezapomenutelné dobrodružství

Lili je hnědovlasá dívka z menšího města. Je jí skoto 14 a chce být trenérkou pokémonů. Ale k tomu aby získala prvního pokémona musí přes pět měst až k laboratoří profesora Qucksteina. Jenže její rodiče nejsou trenéři a bez pokémona jí tak daleko odmítají pustit a auto, aby ji odvezly, nemají. Dívce je to líto, že bude muset čekat až do svých osmnáctin.

Jednoho dne, když šla tato dívka do lesa natrhat houby, zaslechla zpoza křoví hluk. Zajímalo jí to a tak se tam tedy rozběhla , prolítla křovím a co nevidí. Dva Scyteři se tam prali. Ten víc napravo sekl toho vlevo do břicha. Soupeř upadl a náhle se změnil v cosi fialového a to se zmenšovalo, až z něj byl Ditto. Tvářil se vyděšeně, ale skutečný Scyter na něj chtěl zaútočit. Rozmáchl se. „Nééééé!“ Vyjekla vyděšeně Lili a běžela do bojiště co jí nohy stačily. Scyter se k Dittovi přibližoval. Už byl jen 15 cm od něj! 5! „BUM!!!“ - Scyter odlítl jak do něj Lili vrazila. Máchl jí po hrdle, ale nestrefil se. Lili byla zcela vyděšená. Udělala několik ladných salt vzad, přitom sebrala dva silné klacky a řekla co nejodvážnějším hlasem zvládla: „Dej si pozor! Chodila jsem na karate a nebojím se tě.“ Scyter se proti ní rozběhl. Lili se sevřelo hrdlo. Pustila jeden klacek a oběma rukama pevně svírala ten delší. Zachytila jím Scyterovu ránu, ale on ji přesto přimáčkl na strom a blížil a tlačil jí klacek ke krku, tak že k němu připadla dřív špička jeho srpovitých končetin. Lili prožívala zatím nejhorší okamžik svého života a možná i poslední. Už cítila ostří na svém krku. Měla pocit, že se jí už začíná před očima odehrávat celý život. Krk už měla trošičku napíchnutý. A náhle se to stalo. Scyter padl k zemi. Za ním stál transformovaný Ditto, který ho zjevně z posledních sil probodl. Změnil se zpět v Ditta a ztěží dýchal.

Lili ho urychleně odnesla domů a ošetřila ho. Pak ho nechala odpočinout si a vesele běžela ze svého pokoje v patře do kuchyně, aby se mámě pochlubila svým dobrodružstvím.

Když dovyprávěla, matka na ní udiveně hleděla a pak jí dala takový pohlavek, až sebou praštila o stůl: „Seš blbá? Chceš bejt mrtvá nebo co?“ Lili řekla s brekotem: „bééé! Já se ti jdu bééé pochlubit, že jsem bééé se svým pokémonem porazila Scytera a ty bééé mě bééé bééé!“ Matka chtěla odvětit, když tu přišel domů dívčin otec. „Prosím tě poslechni si co ta holka udělala“ řekla zoufale. Dívka musela tedy celý příběh vyprávět znovu. Říkala ho už tedy dosti unaveně a místy rozčileně, jak myslela na tu nespravedlnost. Její táta se zamyslel a řekl: „To je moje holka! Vždycky si poradí!“ řekl a pohladil ji po vlasech, když ale zachytil manželčin pohled dodal: „Ale nebylo to moc bezpečné!“ „A můžu se teď vydat na svou pokémoní cestu?“ „Myslím, že ano. Tvoje maminka přeci říkala, že nesmíš bez pokémona a toho máš. Ale za tři dny máš narozeniny tak počkej do té doby.“

Dívčini rodiče nebyli příliš bohatí, vlastně by se dalo říct, ano! Byli chudí. Ale dívka přesto s nedočkavostí očekávala, co dostane. Při nejkrásnější oslavě narozenin jejího života našla v balicím papíru batoh s několika penězi do začátku, což ji velice potěšilo. „Byl to tátův nápad“ řekla její máma s příjemným úsměvem. Dnes už byla i ona smířena s tím, že její dítě bude trenérem. Přála jí to a dokonce jí koupila i dárek spojený s touto příležitostí. Když Lili rozbalila malou krabičku, nestačila se divit. S otevřenou pusou udiveně hleděla na mámu, která byla potěšena, jakou má dcerka radost. Skočila nejdřív mámě a potom tátovy kolem krku a prohlásila, že jí nic lepšího nemohli dát. A pak ještě dodala: „Ale mami, to muselo stát strašně peněz. Vždyť je ten pokéball z pravého zlata a místo tlačítka je tu podobenka Ditta!“ „Mimořádná příležitost si žádá mimořádné dárky!!!“ Odvětila laskavým hlasem.

Lili si tedy sbalila pár nejnutnějších věcí a šla spát. Ráno musí brzo vstávat.

Druhý den ráno vzbudil Lili pronikavý zvuk jejího budíčku. Vstala, otřela si rukama oči a zatřásla kamenem na nočním stolku. Proměnil se ve fialovou tekutinu ve stabilním tvaru – Ditta. „Pojď, dneska je velký den. Dneska vyrážíme na cestu…“ Seběhla dolu a vzala si od maminky svačinu. Pak čapla batoh a pokéball. „Ditto, teď mi budeš patřit… Ale slibuji, že tě hned pustím ven a budeš mě doprovázet.“ Hodila pokéball a ditto se nechal chytit. V tu chvíli jí problesklo hlavou. Tak a teď tě tam nechám ty… Neměls mi věřit tupče. Ale hned to zavrhla. Sama neví, proč jí někdy takovéto myšlenky bezdůvodně napadnou. Pustila tedy Ditta ven, vzala bágl na ramena a se slzami v očích objala oba své rodiče a dala jim pusu. Pak řekla: „Jednou se vrátím, jako velká trenérka!!! ….. snad“ dodala tichounce pro sebe.

A tak opustila dům a vydala se na sever, po velké cestě skrz les do Koskonového města. Šla pořád hlouběji. Tu a tam se jí před očima mihla Rattata, nebo Hoothoot. Pokračovala v chůzi, když tu najednou z křoví vylétl pozpátku chlapec a silně do ni vrazil. Když se na něj podívala, první, co ji napadlo bylo, že se počet jeho koleček liší asi tak o 2 od normálu. Měl otrhané triko a modré džíny připomínaly spíše síť na velké ryby. „Šiši… Sorry!“ řekl ledabile. Lili si náhle všimla, že má v rukou bulbasaura. „To neznělo moc upřímně. „Hele! Já za to nemohl. Ta rattata odpálila bulbasaura nárazovým útokem.“ „Tvýho Bulbasaura porazila rattata? CHACHACHA – nározovým úrokem… CHACHA“ „Co je na tom k smíchu?“ dotázal se rozhořčeně chlapec „HAHahahahahahaha… Promiň, o tak slabém pokémonovi jsem v životě neslyšela, snad kromě Magikarpa.“ Chlapec zrudl. „Chceš si dát zápas? Tenhle slaboch tě vyzývá!!!“ Lili sebou sekla na zem, začala mlátit a kopat do země a mohla se po.. smíchy. Chlapec vypadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout: „Bulbasaure, šlehavý útok.“ Bulbasaurovy šlahouny praštily dívku přes zadek a ta se vzpamatovala. „Tos neměl!“ řekla a poslala Ditta do boje.

Bulbasaur použil listovou břitvu. Ditto ji však srazil šlehavým útokem a ještě při tom Bulbasaura silně udeřil. „Teď listovou břitvu chráněnou šlehavým útokem,“ řekla vzrušeně Lili. Ditto vystřelil listy a podél nich poslal listovou břitvu. A tak, když se soupeř bránil šlehavým útokem, utkali se spolu šlahouny a listy měli volný let. Bulbasaur zaúpěl bolestí, když byl zasažen. To vedlo ke zmírnění jeho obrany a Dittovím šlahounům se podařilo projít, obmotat Bulbasaura a hodit ho do vzduchu. Bulbasaur padal z asi 15-ti metrů. Jeho trenér to se zděšením pozoroval a když viděl, jak ještě dva metry nad zemí, je stále zády dolů: „Vrať se! …………. Jsi… Chci říct.., byl to ucházející zápas.“ Řekl co nejpevnějším tónem hlasu. „Ucházející? Ccc,“ odsekla Lili. Vzala Ditta a beze slova se s ním vydala dál. Když byli dost daleko, aby si mohla být jistá, že je chlapec neuslyší – musí přece vypadat jako velká „drsňačka“ – řekla: „Byl si úžasný Ditto.“ Ditto se začervenal, ač to nebylo příliš poznat na jeho fialových tvářích. „Teda… Byl to náš první vyhraný zápas a bylo to super!!! Už se těším na další. Myslíš, že bude brzo? Zápasit je tak skvělé a hlavně zábavné. Doufám, že další zápasy budou delší a složitější, ne? A …..“ Lili mluvila a mluvila a Ditto s nadšením poslouchal. Tedy s nadšením to bylo prvních pět, možná deset minut, pak už jen poslouchal. Cesta jim, vlastně jí, ubíhala rychle. Ditto měl pocit, že tři normální dny nejsou tak dlouhé, jako tři hodiny ustavičného poslouchání jeho trenérky. No ale nakonec vysvobození přece přišlo. Najednou uprostřed vyprávění o tom, jak bude krásné mít všech 24 odznaků, spadlo Lili na hlavu jablko. Vzala ho a našla v něm díru. Přemýšlela, ale neměla na to moc času. Z ničeho nic se proti ní řítil nějaký pták. Poznala v něm Tailow. Najednou mu ale ze zobáku začala létat jadýrka. Lili hned došlo, že je dostal z toho jablka, přitom ho upustil, a teď si myslí, že mu ho krade. Ditto se rychle proměnil a skočil do rány. Srazilo ho to přímo na Lili a ta i s ním upadla. Přitom jí jablko vyletělo z ruky, Tailow ho chytit a odletěl. Ditto vypadal zmoženě.

„Vydrž! Odnesu tě do pokécentra,“ řekla se slzami na krajíčku. „Támhle už vidím konec lesa a město je jen půl kilometru za ním.“ Běžela s Dittem v náruči, co jí síly stačily. Ani si nevšimla, že jí zpoza jednoho stromu sledoval velmi vzácný pokémon – Jirachi. Začalo pršet. Lili toho nedbala a jen běžela. Pršelo silně a ona skoro nic neviděla. Přesto běžela městem, dokud neuviděla plastové dveře s červenými kraji. Vběhla dovnitř do pokécentra a doběhla k sestře Joy. „Prosím Vás, Tailow tady v lese na něj zaútočil jablečnými semínky.“ Sestra pokémona rychle vzala a odnesla dozadu. Lili napadlo, že by z telefonu v Pokécentru mohla zavolat domů. Zkusila to, ale telefony kvůli bouřce přestaly fungovat. Lili si tedy sedla do křesla a jen doufala, že se Dittovi nic nestane. Po hodině zoufalého sebe přesvědčování o Dittově dobrém stavu vyšla sestra Joy a rozhlédla se. Když našla Lili, doběhla k ní. „Tvůj ditto…“ začala, ale Lili jí přerušila: „Bude v pořádku? Že se mu nic nestalo. Řekněte, že…“ „Ticho!!!“ Okřikla ji Joy. „Tvůj Ditto bude v pořádku.“ Lili se ulevilo.

„A pokud jde o toho pokémona, který vás napadl, je členem Poké-Gangu, který nazýváme,“ sestra se zakuckala a Lili nastražila uši. „…nazýváme ho Gang-G, protože kradou, klejou, kravál dělaj, kvílej, kousaj, kopou, klofaj, ksichtěj se, křáchaj s věcma,..“ „Počkat! Proč jim teda říkáte Gang-G?“ „Protože je to dvojsmysl. Gang-G je něco jako když řekneš ´Dnes je den-D´ a zadruhé, protože dělaj všechny špatnosti od K a G je podobné (výslovností) písmenu K, chápeš?“ „Ano, jistě,“ přisvědčila Lili, přestože z toho byla doposud trochu zmatená. „Jako trenérka máš právo tu zůstat přes noc. V 8:00, což je za 5 minut je večeře. Tady máš klíč od pokoje, který je v patře. Rychle si tam dojdi odložit.“ „Ale co ditto? Kdy mi ho vrátíte?“ Zeptala se ustaraně. „Myslím, že zítra ráno by už mohl být schopen, jít dál,“ odpověděla s úsměvem sestra Joy.

Lili si nahoru hodila batoh a běžela ke schodům. Tu si ale náhle uvědomila, že zapomněla zamknout… Vrátila se tedy, aby to napravila, a pak seběhla po schodech dolů a vletěla do velkých dveřích s nápisem jídelna. Byli tam dvě řady velkých stolů pro osm osob. V každé řadě bylo šest stolů a na druhém konci místnosti byli velké hodiny. Zjistila, že večeře se podává za 28 vteřin. Vydechla si a odběhla k volné židli u stolu, který se nacházel z jejího pohledu vpravo od dveří. Pak se náhle zamyslela: „Přece tu nemůže být tolik trenérů... Jak to, že je tu tolik stolů a ke všemu ještě plných lidí“ Jak tak přemýšlela, půl minuta byla tatam a sestra Joy začala na vozíku rozvážet jídlo. Když dojela k ní a všimla si jejího vykuleného výrazu, řekla: „Víš, máme tu i PLACENOU restauraci pro normální lidi. Jsme jedno ze tří poké-center, které má nadstandardní možnosti léčby. Vozej nám sem pokémony s vážnými nemocemi či zraněnými.“ Lili otevřela ústa, ale nic neřekla. „Ovšem vláda má na zaplacení pouze jednoho takového pokécentra, a to je v Gangurovém městě, kde je též pokémoní liga. Nám sice také dávají o něco větší dávky než normálním Pokémoním střediskům, ale nestačí to, a tak musíme, pardon, a tak si musíme na to přivydělávat...“ Sestra chtěla ušislyšně pokračovat, ale když zahlédla výrazy zbytku lidí u stolu, kteří ještě nedostali jídlo, začala se raději urychleně věnovat své práci.

Po vydatné porci ryzota si šla Lili lehnout. Ale nemohla spát. I přes ujištění sestry Joy o stavu jejího ditta byla značně nervózní. Převalovala se v posteli a každou chvíli brala do ruky dittův pokéball a prohlížela si ho při slabém světle lampičky, která byla na nočním stolku u postele. Myslela si, že nikdy neusne. Přemýšlela o tom, co se stalo, o Gangu-G, o tom, jak se asi cítí Ditto a o budoucnosti její a di…. „Chrrrr“ Tak se jí nakonec přece jen podařilo usnout. Druhý den ji vzbudili již v šest ráno paprsky slunce. Vstala a uvědomila si, že neví, v kolik bude snídaně. Seběhla dolů a od sestry Joy zjistila, že v 7:00. A pak se jí zeptala: „Jací pokémoni jsou v tom Gangu?“ Sestra Joy se při zmínce o zlých pokémonech zatřásla rozčílením, ale zjevně ne na Liliinu otázku, protože přívětivým hlasem řekla: „No, tailow, toho už znáš a pak scyzor, nidoking a kangaskhání mládě. Jeho matku už dávno chytili, ale jemu se pořád ňák nedaří vyrůst. Nikdo si není jistý, jestli bez matky je schopen, vlastně jestli je možno ho chytit, i když není s matkou. Totiž, když se dva pokémoni drží, tak nemůžeš ani jednoho z nich chytit –jen vrátit, pokud už si ho chytila dřív. Ovšem mládě je s v kapse mámy často a i tak se dá kangaskhan chytit, čili to ještě není samostatný pokémon. Proto si nejsme jisti, jestli je ho možno chytit samostatně do pokéballu – možná se to podaří, ale vědci se spíš přiklánějí k názoru, že dokud nevyroste do dospělého jedince, bude to stejné, jako snažit se do pokéballu chytit perlu pokémona Clamperl. Je to jeho část, ale samostatně se chytit nedá.“

„Já doufám, že ho chytím. Takový vzácný pokémon – nerostoucí kangaskhání mládě,“ začala se rozplývat Lili. Sedla si na židli a celou hodinu přemýšlela o Kangym, jak se mu rozhodla říkat. Ani si nevšimla, že sestra Joy se jí už dobrých pět minut snaží vnutit jejího Ditta. Najednou se probrala: „Promiňte,“ řekla. „Nějak jsem ztratila pojem o čase. Už bude asi snídaně… Aha, za minutu a půl. Jo, ditto. Chci říct, mockrát děkuji, že jste mi ho uzdravila,“ řekla upřímně, ale cítila se poněkud trapně…

Došla na snídani. Podlaha se leskla a stoly byly také vyleštěné. Šla ke stejné židli, jako minule. Vedle ní teď seděl chlapec. Lili vzala židli, když tu něco zaslechla a úplně se zapomněla hýbat. Ten kluk říkal:“ Jo, chytil jsem toho .., Kangaskhání mládě. Do pokéballu. Ale je to pěknej lotr a tak jsem ho za všechny ty jeho špatnosti ztrestal. Pustil jsem ho ven, nakop jsem ho a když na mě skočil poslal jsem ho zpátky do pokéballu a tak furt dokola. Když už se nemohl ani hnout, ještě jsem na něj dupl, hodil do křoví jeho pokéball a šel pryč.“ V Lili to vřelo. „Takové týrání,“ vykřikla. „Je to odporné, je mi z tebe zle.“ Zatím co se na ni chlapec otáčel, napřáhla ruku, která mu vyletěla proti obličeji a BUM! Lily uklouzla po naleštěné podlaze a chlapcovu tvář minula jen o dva centimetry. Všichni u stolu se jí začali smát. Ditto se na ně podíval a očividně se chtěl prát. Lili mu v tom však zabránila. Sestra Joy, která rozhovor slyšela, protože právě v tu dobu šla místností směrem do kuchyně, vynadala chlapci a šla ihned zavolat policii. Všem stolujícím spadl úsměv a Lili se rozběhla i s dittem pryč. „Musím jít! Musím ho najít a pomoct mu, chudáčkovi. Byl sice zlý, ale tohle si nezasloužil.“ Myslela si. Vběhla do lesa a za velkým kamenem uviděla Kangyho. Vrhla se k němu. Ještě dýchal. „Ten kluk říkal, že jeho pokéball hodil do křoví!“ Křoví tam bylo hodně. Naštěstí hned druhé do kterého vlezla bylo to správné. Kangy byl vrácen do pokéballu a Lili s dittem na zádech a pokéballem v ruce běžela zpět. Věděla, že Kangy potřebuje pomoc okamžitě, jinak by mohl umřít, nebo přinejmenším mít trvalé následky.

Stihne Lili donést Kangyho včas? A stihne tam ještě policistku Jenny, aby mohla svědčit proti tomu chlapci?

To se dozvíte příště…