Co jste v poké-světě ještě neviděli.

!!!AŮ!!!

Lily běžela a pevně svírala pokéball. Uź byla v půli cesty, když najednou o něco zakopla. Sletěla obličejem do bahna a byla omráčená.

Najednou před sebou uviděla bílý strop. Byla ve svém pokoji v pokémoním středisku. Seběhla dolu. Sestru Joy však nenašla. Dveře operačního sálu byly zavřeny a svítila nad nimi červená injekční stříkačka, což znamená něco jako nevstupovat. Lili si zoufale sedla a nejednou si uvědomila: „Kde mám ditta!? Na pokoji nebyl.“ Ach můj bože, snad se mi neztratil...“ Byla nešťastná a aniž by si toho všimla, začaly ji z očí pomalu téct slzy. Vzpomněla si, že chtěla zatelefonovat rodičům, ale momentálně na to neměla ani trochu náladu. Měla pocit, že už uběhlo nejmíň 9 a půl hodiny, když stříkačka zhasla. Lili se napřímila a napjatě čekala, co se bude dít. Sestra Joy vyšla a když zahlédla Lili, lehce nadskočila.

„A, už si vzhůru..“ řekla.

„Co Kangy?“ zeptala se pisklavým hláskem.

„Už jsi mu dala přezdívku?“ Usmála se Joy.

„Bude v pořádku, ale bylo to o chlup.“

„A kde je ditto?“

„Vlastně právě díky němu žije! Přiběhl sem a přivedl nás k tobě. Teď odpočívá na ošetřovně a taky musel něco sníst. Zjistila jsem, že mu chutnají masové kousky. A miluje chili omáčky a taky se natahoval po listu kankimany. Je to léčivá rostlina, z jejíchž listů se dá dělat čaj, anebo se dají jíst samostatně.“

„To je pro mě cenná informace. Alespoň vím, co mu mám dávat.“ Usmála si Lili.

„Víš co? Běž se zatím podívat po městě, ať se nenudíš. Až se vrátíš, dám ti tvé pokémony.

„A co ten kluk?“ Zeptala se Lili s lehce nazlobeným výrazem při pomyšlení, na tu „hnusárnu“, kterou provedl Kangymu.

„Bude souzen za týrání pokémonů,“ řekla rázně sestra.

„To je dobře! Naschle,“ rozloučila se Lili a vyrazila do města.

Moc tam toho nebylo. Nějaké obytné domy, samozřejmě pokécentrum, nějaké kadeřnictví „Lidi=Pokémoni“ a jeden obchůdek s nápisem: „Vše ve všem“. Vešla tedy do něj. Uvnitř bylo opravdu všechno. Oblečení, drogérie, potraviny, léky,… Tedy vlastně spíš vše, co člověk potřebuje pro sebe a pokémony a pro trénování. Pořádně si to prohlížela a viděla tam pokébally za dvě stovky. Tolik peněz ale za jeden dát nemohla. Neměla by na jídlo pro pokémony (v době, kdy jsou na cestě mezi dvěma městy – Pokécentry) a vůbec. Pak tam ale objevila zajímavou věc. V jednom regálu byly pokébally, celé šedivé a pod nimi byla cenovka. „Jsou jen za pade“ pomyslela si. „Proč jim ale říkají ´Slow Ball´?“ Viselo tam též několik letáčků. Jeden si tedy vzala a četla:

SLOW BALL

· Nejlevnější pokéball.

· Je schopen chytit pouze velmi oslabené pokémony

· Vyrábí ho POUZE pan. Postovsky, žijící na kopci v Koskonovém městě.

Lili se zamyslela: „Mám si jeden koupit?! Je sice levný, takže by to šlo, ale má to cenu, když je tak slabý? Co když je na nic? Neměla bych se jít zeptat výrobce?“ Nakonec se však rozhodla a s jedním šla k pokladně. Slečna od ní vzala pokéball a namarkovala ho. Lili si ho tedy vzala a vyšla. Prohlídka města již byla skoro ukončena. Ještě velký dům, který nevypadal, jako obytný.

Vešla dovnitř. Byla tam přepážka a v ní muž. „Co je to tu?“ Zeptala se. „Toto je jeden z mála pokémoních nevěstinců. Tvůj pokémoní samec si zde může užít s jakoukoliv naši samičkou a pokud máš samici, na tu zde čeká náš ditto“ řekl úředním tónem hlasu. „Ale jestli chceš, můžeš si tu užít i ty krasotinko.“ Ozval se za ní starší muž, kterého si předtím nevšimla, možná tam ani nebyl. Mladík za pultem rázem ztratil svůj profesionální úsměv a zařval: „OSKARE!!! Neplaš nám tu zákazníky ty ožralo! Ven! Neslyšels?!!!“ Muž za pultem už ztratil trpělivost přišel k pedofilnímu pánovi a udeřil ho pěstí do obličeje tak silně, až vylítl ze dveří. „Omlouvám se za něj! Moc pije.“ Lili přikývla a místo rozloučení vyběhla ze dveří a cestou řekla roztřeseným hláskem: „Zeptám se svých pokémonů, jestli by o vaše ..ehm.. služby měli záj…“ Konec jejího „rozloučení“ nebyl slyšet.

Lili doběhla do pokécentra. Sestra Joy jí předala její pokémony. Lily pustila Kangyho z pokéballu. Ten se k ní rozběhl a objal ji. „Hele, mám pro vás nabídku.“ Začala, aniž si uvědomila, že se nezeptala, kolik to stojí. „Je tu možnost, … jak bych… jo, možnost sexuálního vyžití v místní bordelu. Je mi trochu trápné… ale… má někdo z přítomných zájem? Kangy a Ditto přikývli oba.“ Nikdy v nevěstinci nebyli a zajímalo je, jaké to tam je.

Došli tedy zpět do velké budovy. Muž za pultem měl již zpět svůj profesionální úsměv a zeptal se: „Tak koho pošleme do místnosti rozkoše?“ Lili položila oba pokémony na stůl. „Ano, ditto,“ zapisoval si muž. „A ka… Ne! Toto je mládě a to by bylo porušení zákona. Něco jako kdyby do nevěstince pro lidi chodily děti.“ „Tak jen ditto, no!“ řekla Lili co nejnormálnějším tónem hlasu. „Dobře, kterého pokémona mám připravit? Nebo chcete katalog?“ „Radši ten katalog,“ odvětila rozpačitě dívka. V katalogu byla od každé druhu pokémona jeda samička. Ale druhů tam měli opravdu požehnaně. Ditto nakonec nejistě ukázal na samici Mightchyeny. Muž přikývl a promluvil k Lili: „Tak, dělá to pět set za hodinu!“ Než však stačila odpovědět vzal muž Ditta a odběhl s ním do patra. Lili si posteskla. Jak jen mohla být tak hloupá a nejdřív objednávat a pak teprve zjišťovat cenu? „Moji rodiče na to museli pečlivě šetřit a já to prošustruju za jednu noc v bordelu... Ty NÁNO BLBÁ! TY NÁNO BLBÁ! TY...! Ale kdyby to byla noc... Vždyť je to jen hodina.“ Muž se po chvíli vrátil, vzal si od Lili peníze a ta se sklesle vracela do Pokécentra.

Už byla v půli cesty, která měřila asi 200 metrů dostala nápad: „Co kdybych vyběhla na ten kopec a podívala se za tím chlápkem co dělá ty bally.“ Rozběhla se směrem k veřejnému domu, přeběhla ho pořád dál do kopce. „Jak jen se jmenoval? Mám hrozně blbou paměť na jména!“ Z něčeho nic do něčeho lehce narazila, jako by prošla silnějším mikrotenovým sáčkem a pak se za ní cosi ozvalo. Otočila se a uviděla Ditta a pana provozovatele. Nechápavě na ně pohlédla. Muž k ní přišel a řekl: „Hodina uplynula, zde je váš pokémon.“ Lili očividně chtěla namítnout, že uběhlo sotva deset minut, ale ditto jí přerušil souhlasným „dííító!“. Nic nechápala. Jen věděla, že se tu něco děje. „Kolik je hodin?“ Zeptala se. „Jsou dvě hodiny odpoledne a ditta jste nám dala přesně v jednu.“ Ukázal jí hodinky. Lili pohlédla na své hodinky a viděla, že má teprve 13:15, ale byla si jistá, že ještě v pokécentru si hodinky kontrolovala. Ač byla zmatená, ale rozhodně se s tím nechtěla svěřovat cizímu člověku. A tak vzala ditta a pokračovali v cestě.

Vyběhla na kopec. Byla tam krásná dvoupatrová vila. Velkými okny bylo krásně vidět dovnitř. Byl tam muž asi 25-ti letý. Stál u sporáku v kuchyni a něco vařil ve vodě. Najednou Lili zpozoroval. „Pojď dál“ řekl přívětivým hlasem a vyšel z kuchyňky dveřmi vpravo z Liliina pohledu do předsíně a otevřel dveře ven.

Lili vešla a následovala svého hostitele do kuchyně. Všimla si hodin. Bylo tam čtvrt na tři, ale ona měla teprve půl druhé. Nechápala co se děje, ale nedala na sobě nic znát „Co to děláte?“ Zeptala se.

„Jídlo pro mé pokémony. Vlastní výroba. Je tam všechno, co mají rádi.“ Odpověděl.

„Co má rád tvůj ditto?“ zeptal se, vzal do ruky druhý hrnec, napustil ho vodou z vodovodu a postavil na druhý vařič.

„On rád masové kuličky, chilli omáčku a listy kankimany.“ Odvětila slušně Lili.

Muž otevřel dveře do zdi, v niž byla spíž, ve které měl snad všechno. Vzal jednu masovou kuličku, list kankimany, láhev chilli, mouku a vejce. „Většina dittů má ráda vejce.“ Vysvětlil.

„A teď dávej pozor.“ Připravil trochu těsta, vzal masovou kuličku, položil ji na těsto a důkladně polil chilli omáčkou. Pak vzal list, rozkrájel ho najemno a posypal s ním kuličku. Jemná drť se snadno nalepila na chilli, čili Lili koukala s otevřenými ústy, jak dobře to pan Postovsky umí. Pak už to zbývalo jen zabalit hodit do vroucí vody. „Tohle mu bude moc chutnat.“ Poznámka kuchaře. „Když toho uděláš plný hrnec a ve vroucí vodě necháš zhruba patnáct minut povařit, máš zásobu jídla pro svého pokémona.“ Poznamenal bodře. Lili z toho byla šokovaná: „Páni. Ale budu to dělat. Koupím si v tom zdejším obchodě pikslu a bude..“ „To je skvělí! A ukážete mi také, jak děláte slow ball?“ řekla, když tázaný zrovna velkým sítem vytáhl všechny kuličky z prvního hrnce velkým sítem a dal je na talíř. „Jistě, jen co nakrmím své pokémony.“ Poznamenal, aniž by se otočil, jelikož právě vyndaval kuličku pro Lilina Ditta a následně ji položil na malou misku.

„Za chvíli to vystydne. Jak se vlastně jmenuješ?“ Zeptal se příjemným tónem hlasu.

„Jsem Lili Applebacková,“ řekla. „Hm… Těší mě. Já jsem Eduard Postovsky.“ Opáčil. „Hotovo. Pojď, ukážu ti své pokémony,“ řekl, vzal obě misky a vyrazili do předsíně.

Hned za dveřmi stály schody. Když k nim došli, ze všech stran se k nim seběhli pokémoni. Dvířky pro psa vběhla poochyena, ze schodů seběhl bullbasaur, z druhé strany předsíně přiběhl Pikachu,… „Ten je ale roztomilï,“ poznamenala Lili, když ho uviděla. A ze zdi naproti vstupu do kuchyně přilétl duskull. Eduard položil větší misku na zem a pokémoni si vzali každý dvě kuličky. „Každý pozná podle vůně tu svou.“ poznamenal hostitel, vzal kuličku pro ditta a podal mu ji. Ditto na Liliině rameně přijal nabídku a zakousl se do kuličky. Všichni napjatě čekali. Ditto z ničeho nic nadskočil a usmál se. Pak dojedl zbytek, který rozdělil na dvě kousnutí. Lili se na něj s úsměvem dívala. „Ten chlápek je fakt dobrej!“ „Děkuji vám. Budu mu to dělat, pokud seženu listy té rostliny,“ řekla. Na Edovi bylo vidět, že ho těší, že je Lili s jeho výrobkem potěšena. Usmál se a pravil: „Roste skoro všude. V pokécentru ti dají její fotku.¨A Říkej mi Edo.“ „Dobře, díky Edo, ahoj.“ Rozloučila se. Byla tak nadšená novými poznatky, že úplně zapomněla, že se chtěla podívat, jak se dělá Slow Ball.

Vběhla do pokécentra a znovu si prověřila hodinky. I zde šli o třičtvrtě hodiny dopředu oproti těm jejím. Nastavila si je a šla k sestře Joy, aby se s ní poradila, jestli nemá jít na vyšetření mozku.

Když dovyprávěla příběh, zdálo se, že sestra Joy se tváří stejně klidně, jako kdyby jí řekla, že klopýtla o kámen. „Ano, to senám tu stává. Jde o časové posuny. Prostě projdeš jakýmsi polem a jsi o určitý počet hodin lomeno minut vepředu. Jak jsem řekla, tady se to stává někomu každou chvíli, ale nikomu se to nikdy nestane dvakrát. Každý ze stálých obyvatel to zažil jen jednou. Někdo to svádí na nějaké vědecké pokusy pana Postovskyho, někdo říká, že tu armáda testuje špiónskou zbraň, díky které by se voják dostal na nepřátelské území a pak se přesunul a několik hodin dopředu, do doby, kdy už by byl poplach zrušen. A další tvrdí, že je tu pokémon Celebi, který umí cestovat v čase a baví se tím, že někoho přenáší. Zvláštní je, že vždycky jen dopředu a nikdy dozadu. No nic! Tak, tady máš ten obrázek, co jsi chtěla.“ Lili se vydala ven z pokécentra, když tu si uvědomila, že neví, kde je tu stadion a tak na sestru Joy ještě houkla otázku: „Sim vás, kde je tu stadion?“ „Naše město zatím stadion nemá. Nebližší je až v Maskagardovém městě. Cestou na sever – To je kolem toho.. ehm.. nevěstince drahoušku!“ Řekla jí laskavým tónem hlasu Joy.

Lili se rozběhla po cestě přes louku. Ditto se jí vrtěl na rameni. Najednou však seskočil na zem a vydal zvuk, kterému by se jen stěží dalo říkat vrčení. Najednou odletěl dozadu a narazil Lili do břicha. „Jako by ho něco odhodilo, ale nic nebylo vidět.“ Najednou se z trávy po Liliině pravici vymrštila meganinum. „Páni, ta je rychlá. Ditta odmrštila, ani jsem neviděla šlahouny. Hm... Tu musím mít!!!“ Lili nadšeně hodila pokéball s Kangym. Meganinum ho však chytla do šlahounů tak, že se nemohl otevřít a mačkala ho tak silně, že to křupalo. Pak se rozmáchla s vší silou ho hodila po Lili. Té proběhlo hlavou, že by mohla uskočit – stihla by to, ale pak si uvědomila, že by Kangyho v pokéballu už taky nemusela najít. A tak napřáhla ruku, aby let zmírnila pokusem o chycení. Pokéball měl ale nečekaně velkou rychlost a tak, když byl na úrovni její ruky, zasáhl pouze tři prsty a pak ji udeřil do trojúhelníku a dívka prolétla vzduchem dobrých 5m. Ale pokéball měla u sebe. Nemohla dýchat. Lapala po dechu a v duchu jí probíhali ty nejhorší možnosti vývoje událostí. Když začala trochu popadat dech, vzala pokéball levou rukou a podívala se na tu druhou. Úplně se vyděsila a ditto nevypadal o nic klidněji, když viděla, jak má ukazováček, prostředníček a prsteníček zkroucený v nepřirozené poloze. Rozplakala se tak silně, že pro slzy ani neviděla, jestli na ni meganinum znovu neútočí.

Když se trochu uklidnila, hodila pokéball s Kangym centimetr od sebe… NIC! Nechápavě ho vzala do ruky a pokoušela se ho v ní otevřít násilím. Její soupeř ho tak silně stiskl, že ho stlačil do sebe a teď nešel otevřít. Lili se s mokrou tváří zvedla vydala dál. Ditto se jí snažil utěšovat, ale ona ho nevnímala. Soustředila se jen na jedno: „Nebudu se vracet! To trenéři nedělají. Musím dojít. Musím! Do cíle.“ Už viděla jen obrysy cesty. Pokoušeli se o ni mdloby. Ona však pokračovala. Chtěla dojít! Musela dojít. Káčela po travnaté cestě skrze skutečně velmi řídký les. Když ve své světlé chvilce pohlédla, co se děje kolem, byla na pochybách, jestli je to les, nebo jen pár stromů, podél cesty. „Už musím být za tři čtvrtinou cesty“ S těží oddechovala. „Já to zvládnu! Už je to jen kousíček.“ Padla na kolena, ale šla po nich stále dál. „Komu to lžu?“ Lehla si na záda a zavřela oči.

Najednou Lili něco švihlo do obličeje. Zamžourala a uviděla spadlou větev. Byla na okraji lesa. Na stromě nad ní poskakoval ditto. „To mělo bejt co? Zoufalej pokus, jak mě probudit, když už nic jinýho nefunguje?“ Řekla naštvaným leč unaveným hlasem. Ditto souhlasně ´dittnul´. Lili si uvědomila, že to, že špatně vidí není jejíma očima, ale tím, že je noc. Svítil měsíc a hvězdy a na obloze nebylo ani mráčku. Lili začala být zima. Vstala a koukla se na svou ruku, jestli to nebyl jen sen. Bylo to horší, než předtím. Bála se, že jí kost špatně sroste a tak se vydala s dittem na pravém rameni dál. Na cestu bylo v měsíčním světle vidět dobře. A však na to, co je kolem ní se podívat neodvážila. Odmalička měla strach, když byla sama ve tmě. V místnosti to bylo sice strašné, ale venku to taky nebylo nic příjemného. Přes všechnu únavu a psychické vyčerpaní se trmácela dál, ale pomalu ztrácela naději. Přemýšlela o všem možném, jen aby se zabavila. Už to chtěla vzdát: „Mohla bych to vzdát... A vrátit se, jako v tom vtipu :-D.“ Na oko se usmála, když tu si uvědomila, že ti není nikdo, kdo by o ni měl strach a koho by musela tímto způsobem uklidňovat. Možná by k tomu i došlo (že by se vrátila), kdyby v dálce - skoro na obzoru nezahlédla světla. „MĚSTÓÓÓÓÓÓ!!!!!“ Rozkřikla se a běžela, jako o život, přestože to bylo jen o prsty.

Světla se sice přibližovala, ale rozmazávala. Lili před sebou zahlédla rozmazanou postavu muže. Když k ní doběhla a pevně ji stiskla, zjistila, že je to kmen stromu. Začali ji téct slzy. Za běhu tu a tam vzlykla. Město už nemohl být dál, než kilometr.

Podaří se jí zachránit své prsty a svého pokémona?

Dokáže vůbec do města doběhnout?

To se dozvíte příště…