Co jste v poké-světě ještě neviděli.

Život je pes a pes je nejlepší přítel člověka (a pes který štěká, nekouše) /rozepsaná/

2.11.2003

Lili otevřela oči. Hned je ale zavřela, protože ji do nich silně bodala velké bílé světlo. „Měsíc tak silně nesvítí,“ pomyslela si. „Co se děje? Umřela jsem snad a takto vypadá posmrtný život?“ „Jak se cítíš?“ řekl neznámí ženský hlas a Lili cítila, že prudké světlo se vzdaluje. Otevřela oči. Viděla rozmazaně, ale obraz se zaostřoval… Nad ní se ohýbala sestra Joy. Vypadala ustaraně. Lili se urychleně podívala na své prsty. Měla ruku v sádře až pod loket. „Proč mám tu sádru až pod loket?“ Zazněl její první dotaz.

„To se tak musí dělat vždycky. Když se ti něco stane na prstech, sádra misí jít až k lokti, aby pořádně držela. Za týden si ji budeš moct sundat…“

„Až za týden? Ale můžu s tím jít dál, že ano?“

„Dělej, jak myslíš.“

Lili si náhle uvědomila, jak hloupé bylo myslet si, že umřela ba o tom jenom uvažovat, když neměla žádné velké zranění. Pak ji ale napadla další věc: „Jak jsem se sem dostala?“

„Máme Alakazama a ten všechny zraněné lidi a pokémony v okruhu jednoho kilometru od něj, zhruba, teleportuje do pokécentra. Je to úžasný pokémon a naśe město je jediné, které se může pyšnit tímto přínosem. Vláda nám z tohoto důvodu chce důvodu slíbila, že nám dá nadstandardní vybavení, které má třeba Gangurové město.“ Řekla Joy přívětivým hlasem

„To je dobře. Myslím, že to musí být opravdu zvláštní pokémon. Můžu ho vidět?“ Řekla vstávajíce z lůžka. Pak si ale náhle uvědomila, že je tu mnohem důležitější věc: „Co můj pokéball s Kangym. Byl poškozený…“

„Jen klid!“ Přerušila ji sestra Joy. „Vyprostili jsme ho. Čeká na tebe venku.“

Lili vyběhla ze dveří ven. Ocitla se v čekárně. Naproti ní byli dveře ven v levém zadním rohu byl telefon, vedle něhož napravo seděl Kangy. Lili se k němu rozběhla a jednou rukou ho k sobě přitiskla. „Musíš ho znovu chytit do pokéballu,“ přišla k ní sestra Joy. Lili vytáhla z kapsy Slow Ball a s vědomím, že už žádného dalšího pokémona chytit nemůže ho použila na Kangyho. Hned ho ale pustila ven a sedla si k telefonu, aby mohla zavolat rodičům. Díky bohu, že z pokécenter mají trenéři volání zadarmo…

Lili zavolala domů. Všechno odvyprávěla, přičemž její maminka dvakrát řekla: „Pane bože,“ třikrát padla na židli a po chvíli si stoupla a na konci svou dceru seřvala, že je neopatrná a není schopná poznat, jak moc je to vážné a tudíž, jestli se má vrátit, nebo jít dál. Dívčin otec měl však pocit, že je velmi samostatná, chytla pokémona a všechno to zvládla a vůbec. Díky tomu, že Liliin tatínek mluvil jako druhý, odcházela od telefonu dobrým pocitem. Tu ji ale napadlo, Že by mohla zase jednou vyzkoušet internet. Naposledy ho totiž zkoušela, když před půl rokem byla s rodiči v městské kavárně, kde si objednali dvě hodiny, ale pan Appleback využil nakonec jen jednu.

„Prosím vás, máte tu Internet?“ Zeptala se Lili. „Ale samozřejmě,“ odvětila mile Joy. „Jak máš pod telefonem tu klávesnici, tak tou ovládáš počítač. To víš, máme tu jen jednu obrazovku pro telefon a počítač… Klidně se na něj podívej… Máš hodinu zdarma, jako každý trenér.“ Lili si sedla k počítači. Byla zvyklá psát oběma rukama, takže tohle ji činilo trochu problémy. „Zajímalo by mě, jak je to s tím Celebim...“ Napsal do kolonky adresa vyhledavač www.pokeinfo.cz. Vyhledala si slovo Celebi. Byla tam spousta stránek, ale zaujala ji jedna, ze 100, na které zatím viděla odkazy. Http://mujweb.cz/www/pokemoni/cc.htm - jak to je, bylo a bude s Celebim?

Celebi. Legendární pokémon. Mnozí tvrdí, že ho viděli. Záhada ??????? města. Prý je tam Celebi… Legenda o něm pravý …

LEGENDA O CELEBIM

Nikdo neví, jak je to přesně dávno, ale když vznikali pokémoni, dostávali různé schopnosti, kterých s tréningem přibývalo. Tu se zrodil jeden, který zjistil, že po probuzení se ocitl mezi divnými bytostmi – lidmi. Pomaličku si začínal uvědomovat svou schopnost, cestovat v čase. Začal se jí učit ovládat. Ze začátku to šlo těžko, zvláště, když se ocitl ve vzdálené budoucnosti a jeden pokémon (všichni pokémoni byli v té době inteligentnější, než dnešní lidi) si ho spletl s prezervativem a chtěl si ho nasadit. Tu se Celebimu poprvé podařilo určit, do které chce doby. Zpátky na začátek. Když se tam dostal, povyprávěl kamarádům co zažil. Všichni chtěli také vidět budoucnost a tak je tam bral. Pak ale chtěli cestovat sami. Celebi se je snažil přesvědčit, že nebude schopen je vrátit. Oni však naléhali a tak je tam Celebi přesunul. Po uplynutí domluvené doby se je pokusil dostat zpět. Ale nešlo to. Sám tedy šel do doby, do které je poslal. Byla tam velkoměsta, budovy a Celebi tam hledal celé roky, ale nenašel. Vrátil se tedy. Přátelé zmizených mu však vyhrožovali, aby dostal ty pokémony zpět. Celebi však nemohl. A tak, když na něj zaútočili, musel je poslat daleko do minulosti, aby přežil. Ostatní pokémoni ho začali považovat za vraha. Vyhýbali se mu a nebo proti němu útočili. Neměl přátele a každý si ho svými metodami držel dál od těla. Tu Celebi pochopil svou moc a jak hrozné může mít její využívání následky. Přesunul se daleko do budoucnosti, do doby, kde už ne hrůzu jeho moci nebudou pamatovat. Hledal dobu, ne dobu, ale bytost v nějaké době, která by ho pochopila, vážila si jeho schopností a chovala k němu přátelský vztah. Dokud se tak nestane, bude se bavit přihlouplými časovými vtípky…

Lili to dočetla a slzy se ji vlili do očí. „Chudáček malí! Nemít kamarády, to je strašné. Ale vždyť to po něm chtěli, nutili ho, on nic neudělal.Život je nespravedliví“ Tu si ale uvědomila, že ani ona vlastně nemá kamarády. Vstala a se svými pokémony a slzami v očích se vydala z pokécentra.

Uvědomila si, kde je. Tohle nebylo malé městečko, které si představovala. Všude byli ohromné domy. První velkoměsto, které potkala na cestě. Velký obchodní dům přes ulici vypadal tak krásně, Že si Lili ani neuvědomila, že nemá peníze a vydala se prohlédnout si ho zevnitř. Dole si vzala povinně vozíček. Dále bylo několik pater obchodního domu a dole pokladny.

Lili si s nadšením prošla všechno. Oblečení, potraviny, drogérii, hračky, poké-traviny (pokémoní potraviny), věci pro trenéry, ..věci pro trenéry. Lili si prohlížela se zájmem různé druhy ballů, speciální oblečení, které láká pokémony, rohy na které se dalo troubit, aby přilákali pokémony, čepice a malí růžek velikosti přívěšku na klíče na přilákávání pokémona XXXXX. Nápis by rozmazaný. Ale Lili se ten růžek i se šňůrkou na přidělání na krk líbil. Tu si poprvé uvědomila, že nemá peníze. Rychle se rozhlédla po zemi, jestli tam někde neleží nějaká dvacka. Ale našla jen regál s časopisy před sebou. „Ne! Co budu dělat? Je tak krásný... Leda, že bych...“ Tvářejíc se zaujatě nějakým titulem nenápadně vzala růžek a důkladně ho strčila do kapsy. Pak řekla nashledanou a odešla.

Pomalu a nenápadně sešla po schodech dolů a šla k pokladnám. Vyšlo ji to. Tu si náhle uvědomila, že by bylo jednoduší vzít si to a cestou k pokladnám to strčit do kapsy, pak to ale vyvrátila tím, že by ji mohli vidět kamery, jak si to schovává, nebo že to nesla dolu a u pokladen nic… Prošla kolem jedné usměvavé slečny se slovy, že nic nemá. „Páni! Ani ta mi na to nepřišla. Jsem dobrá. Mohla bych to dělat profesionálně:-D. HURÁÁ!!!!“ Teď už jen projít dveřmi, ve kterých stáli dva hlídači. Prošla prvními dveřmi na čidlo a tu něco zapípalo. Gorily jí zastoupili cestu: „Tak copak sis vzala?“ „Nic!“ Zapištěla vyděšeně Lili. Muži ji začali prohledávat, až našli růžek. Lili byla vyděšená. Jeden z mužů vzal mobil a někam zavolal. „Teď tu chvíli počkáš…!“ Řekl Lili. Vzal ji za ruku a ač to bylo jemné, bylo to Lili dost nepříjemné. „Co se stane teď?“. Měla strach. Najednou se ozvala tichá siréna a přímo přede dveřmi (opravdu na chodníku) zastavila motorka a z ní sestoupila policistka Jenny: „Ale, ale, ale, copak ses o pokoušela dělat? Krást není správn… „Já… já jen FŇUK, neměla jsem peníze…“ vzlikala Lili. „Tak sis to neměla brát! Nebylo to nic, co bys potřebovala k přežití! Copak ti ta dvacka, kterou by sis mohla snadno někde vydělat stojí za to, abys byla zatčená a co hůř, abys měla zápis v rejstříku!?!?!?“ Lili se už naprosto neskrývaně rozplakala. Policistka ji vzala, naložila na motorku a od jela.

Když se Lili podařilo otřít si oči natolik, aby viděla, zjistila, že je za mřížemí, před kterými je úzká chodba na jejímž levém konci je kancelář. Dívka si tedy sedla na tvrdou dřevěnou sedačku a čekala, co s ní bude dál. Přemýšlela ale racionálně. Rozhodla se, že jí do toho slzy nesmí mluvit a tak vstala, aby se zeptala co s ní bude, když tu náhle zazvonil telefon. Policistka ho zvedla a p chvíli položila a přišla k cele. Lili úlekem odskočila, ale překvapilo ji, že Jenny otevírá dveře.

„Zvláštní…!“ řekla.

„Co?“ Opáčila Lili.

„V tom obchodě to pípalo jako kradené, ale v celé budově nikde nic takového nikdy neměli. Jsi volná.“

Lili nadšeně vyběhla ven a až po chvíli radování si uvědomila: „Jak je to možné. DIVNÉ…! Musím tam zajít a podívat se, jestli tam ještě je ta polička“ Už přecházela silnici k obchodu, když si uvědomila, že má stále ten přívěšek a že by jí jaksi pípal. Vyndala ho tedy z kapsy, dala si ho na krk a rozhodla se, že ač to bolí, nechá tu věc jak je a nebude se o to zajímat. Ale přesto. Toto město nabízelo mnoho úžasného. Co bude lepší na zlepšení nálady, než se tu projít.

A skutečně. Lili pobíhala mezi obchody, obchůdky, stánky, stánečky, lidmi, dětmi, … Až se zarazila u zvláštně vyhlížející prosklené přízemní budovy s nápisem pokémoní salon. Dívce zvědavost nedala a vešla dovnitř. První co jí přišlo na zrak byl ceník služeb, nad kterým vyvalila oči. Byl řečeno mírně – snížený. Ceny byli velice solidní a z toho bylo poznat, že ta paní, ke které se zrovna blížila jakási starší dáma s již prošedivělým (starým) Pikachu, je majitelka i jediná pracovnice. Lili zaujatě sledoval, co se bude dít. Odbornice dala pikachu pevné klapky na oči, nějakou vatu do uší. Lili to přišlo velice zajímavé a tak udělala pár kroků dopředu, aby viděla víc. Slečna právě čímsi napouštěla vanu a pak milého pikachu ponořila po krk do roztoku. Lili absolutně nevěděla, co dělá, ale měla strach, jestli to není něco jako zaplacená poslední injekce. Hned se ale praštila přes obličej: „To by přece nedělali v saloně!“ To už ale paní řekla pikachuovi: „Teď na chvilku zadrž dech, zlatíčko.“ Pikachu se nedechl a v tu chvíli ho masérka ponořila do roztoku celého a po chvilince vytáhla.

Pak ho rychle opláchla normální sprchou v umyvadle. „Neuvěřitelné,“ Pomyslila si Lili. „On je žlutý?“ „Co to bylo?“ Položila otázku Lili. Slečna se na ni usmála a řekla: „To bylo odborné odbarvování chlupů pokémonů. Chtějí to obvykle lidé pro šedivějící pokémon, ale jsou i tací, kteří s chtějí svého pokémona vyzdobit všemi možnými (dokonce i nepřirozenými) barvami. Měla bys zájem?“ Lili se tak zasnila, že otázku ani nezpozorovala. Po chvíli jí však doputovala až do mozku a s nechtěným úlekem štěkla: „NE!“ Na to se slečna obrátila a šla si umýt ruce.

Lili z toho byla zmatená. Proč ta slečna odešla, jakmile jí řekla, že nemá zájem o její služby? Copak jí záleží jen na práci? Lili se hlavou honili myšlenky a ani nevnímala nádheru Maskagardového města a dokonce ani to, kam jde. Čirou náhodou se tedy ocitla před obrovskou budovou s velkým pokéballem nad vstupními dveřmi. Ač to její zamyšlenou náladu nijak nezměnilo, byl to pokyn vnímat kam jde a to bylo v tomto případě dovnitř.

Uvnitř se nacházelo pokémoni středisko s velkými ubytovacími prostorami v patře. Lili si užasle prohlížela obrázky všelijakých pokémonů, které asi v centru léčili. Byla tak zaujata, že až nadskočila úlekem, když se jí sestra Joy zeptala, jestli má ošetřit její pokémony. Dívka odmítla, jelikož její pokémoni byli zatím v pořádku, načež sestra Joy začala s přednáškou: „Ano, ano! Většina lidí to podceňuje.Blíží se zima a TY by sis měla koukat nechat své pokémony naočkovat proti chřipce, protože nachlazení, to je moc ošemetná věc! Máš vůbec tušení, co se může stát. Kdybys nebyla…..“ To už ji ale Lili nevnímala, protože ji zaujal obrázek zvláštního pokémona. Napadlo ji se zeptat a takhle to dopadlo:

„….se taky klidně může stát, že pak už nepůjde napr…“ vysvětlovala sestra

„Co je to za pokémona?“ Ukázala Lili

„Ty mě snad vůbec nevnímáš!!! Já se ti tu snažím vtlouct do hlavy informace pro život a ty…“

„CO JE TO ZA POKÉMONA!?!?“ Rozkřikla se Lili.

Sestra Joy zmlkla a podívala se směrem, kam dívka ukazovala: „To je Kecleon na surfingovém prkně. Před nějakým časem tu byl s ním byl chlapec, jak jen se jmenoval?! Nějak Hecker myslím, nebo… Peter! Jo! No a prostě tu s ním byl.“

„To je ale nádherný pokémon!“ Prohlásila Lili. „Tak Vám děkuji za ochotu a kde tu nejdu pokémoní stadion?“

„V našem podzemí!“ řekla klidně Joy

„Samozřejmě!“ Zasmála se Lili. Z pohledu sestry Joy ji ale postupně docházelo, že to myslí vážně a Liliin výraz se měnil v údiv, napůl z překvapení a napůl z toho, že se sestra dočista pomátla – nebyla si jistá, co z toho je pravda. Ani nepostřehla, že sestra Joy ukazuje na dveře dolu. Poděkovala tedy a se sevřeným žaludkem nervozitou vešla dovnitř a po schodech dolů