Brendanův příběh

Záchrana

Bylo nádherné, poklidné ráno a většina obyvatel města Littleroot ještě spala. Jediný profesor Birch, vědec a přední odborník na Pokémony, byl vzhůru. Potichu se kradl mezi domky pryč z města.

O několik hodin později ranní klid městečka narušil zvuk nákladního auta, které se řítilo přímo k jednomu domku. Z kabiny vyskočil chlapec, mohlo mu být tak patnáct let a vešel do domku.

„Tak jsme tady, mami,“ řekl chlapec starší ženě, která seděla u stolu. „To je dobře,“ odpověděla matka. „Ještě, že jsme sehnali Pokémonní Doručovací Službu, aby nám pomohla se stěhováním. Kteří Pokémoni nám vlastně vůbec pomáhají? Doufám, že nám nešoupli nějaké slabé Makuhity, nebo zas až moc silné Machampy.“ „Neboj se, mami, sehnal jsem Machoky,“ odpověděl se smíchem chlapec. „Hele, už jdou!“ dodal a ukázal na otevřené dveře, v nichž stálo asi sedm Machoků s krabicemi. „Tak pojďte,“ vyzvala je chlapcova matka.

Za několik minut bylo stěhování hotové. „Machokeové odvedli opravdu dobrou práci,“ řekla matka. „To ano,“ odpověděl chlapec a řekl: „Teď se jdu podívat do svého nového pokoje.“

V pokoji to vypadalo stejně, jako předtím doma. Jen na stole byl nový počítač a vedle něj ležela krabice. „Co to je?“ podivil se chlapec. Na krabici byl nápis: Brendanovi od táty. Brendan krabici nedočkavě rozbalil a vytáhl z ní nové, nástěnné hodiny s obrázky Pokémonů. „Nádhera,“ pomyslel si a nastavil si čas podle svých hodinek na ruce.

Po chvíli se podíval také na počítač a zjistil, že to není jen tak obyčejný počítač, ale Pokémonní PC. Brendan zvědavě vlezl do složky Předměty a překvapilo ho, když uvnitř našel Potion. Zvolil tlačítko Vybrat a před ním se objevil malý sprej.

Brendan zastrčil sprej do svého batohu, který měl víc kapes, než Brendan kdy potřeboval, a seběhl dolů, když slyšel, jak ho matka volá.

„Co se děje?“ zeptal se, ale matka mu položila ruku na ústa. „Psst! V televizi je reportáž o stadionu v Petalburgu. Možná tam bude tvůj otec, který je tamějším novým vedoucím stadionu.“

„Cože?“ zakřičel Brendan. „Táta – a vedoucí stadionu. Já vím, že je dobrý trenér, ale až tak dobrý?“ „Ano, Brendane, mělo to být překvapení. A další překvapení je,“ pokračovala matka, když vypnula televizi, „je to, že máš navštívit tátova zdejšího přítele, profesora Birche. Máš mu prý říct, že tě posílá Norman. Pak už bude vědět.“ „CO vědět?“ snažil se z matky dostat Brendan, ale marně. „Jediné, co ti ještě povím, je, že bydlí v domku vedle nás. Tak už jdi,“ pobídla ho matka a Brendan odešel.

U dveří vedlejšího domku sebral všechnu odvahu a zazvonil na zvonek. Otevřela mu žena, docela podobná jeho matce. „Prosím?“ zeptala se zdvořile. „Dobrý den, potřeboval bych mluvit s panem profesorem, mám prý říct, že mě posílá můj otec Norman,“ řekl Brendan. „Aha, tak to já už vím,“ řekla žena. „Já jsem Birchová a jsem profesorova žena. Profesor sice není doma, ale mohl bys zajít za naší dcerou a seznámit se s ní. Sice pomáhá profesorovi s výzkumy, ale potřebuje nějakého kamaráda. Je to tudy nahoru po schodech,“ ukázala Brendanovi paní Birchová. Brendan poděkoval a vydal se určeným směrem.

Když vyšel po schodech, zaťukal na dveře, na kterých bylo napsáno: Mayin pokoj. „Vstupte,“ ozval se zevnitř dívčí hlas. „Ahoj,“ řekl Brendan a podíval se na dívku. Byla přibližně stará, jako on. „Nazdar. Kdo vůbec jsi?“ zeptala se ho. Po chvíli vysvětlování o sobě věděli skoro všechno.

Když zrovna May povídala, jak pomáhá profesorovi s výzkumy, ozvalo se hlasité zapípání. May se lekla a řekla: „To byl můj PokéNav. Už jsem měla být u otce v laboratoři,“ řekla Brendanovi a seběhla po schodech pryč. Brendan šel za ní, ale nedostihl jí. Vydal se tehdy za poslední domy města, k cestě, která vedla ven z města. Po chvíli chůze Brendan uslyšel hlasitý křik o pomoc.

Rozběhl se za volajícím hlasem a za řadou stromů uviděl muže, za kterým běhal divoký Pokémon, který se ho snažil dohonit a pokousat. „Chlapče,“ volal muž, „vezmi si jednoho Pokémona z mojí tašky a zažeň s ním toho divokého Poochyenu, prosím!“

Brendan uviděl na zemi pohozený batoh, ve kterém byly různé papíry a také tři Pokébally. Brendan jeden z nich popadl a vypustil ven Pokémona, který vypadal jako ohnivé kuře. Torchic, tak se ten Pokémon totiž jmenoval, se pustil do divokého Poochyeny, který po chvíli utekl.

„Uff,“ řekl muž a odvolal svého Torchica zpátky do Pokéballu, který uklidil zpět do své tašky. „Díky, chlapče,“ řekl. „Asi bych se ti měl představit. Jsem profesor Birch a zabývám se výzkumem Pokémonů a všeho, co k nim patří. A ty jsi vlastně kdo?“ zeptal se profesor zvědavě. „Já jsem Brendan a právě jsem vás hledal,“ řekl Brendan, „mám vám prý říct, že mě posílá můj otec Norman.“ „Aha,“ řekl profesor Birch, „tak to pojď se mnou do mé laboratoře.“

Sotva tam došli, profesor řekl: „Brendane, mám ti dát tvého prvního Pokémona a říct ti, aby jsi se vydal na Pokémonovou cestu, tady u nás v Hoennu. Začneme tím, že si vybereš svého prvního Pokémona. Mám tu: Treecka, travního Pokémona, potom Torchica, toho už znáš, ten je ohnivý a Mudkipa, ten je zase vodní,“ řekl profesor a vypustil všechny tři ven, aby si je mohl Brendan pořádně prohlédnout.

Po chvíli rozmýšlení Brendan řekl: „Vezmu si Torchica, pane profesore, protože už mě zná a já jeho taky.“ „Vybral sis dobře,“ řekl profesor. „Je to nejlepší Pokémon z těch tří. A teď k tomu, co tě čeká. Vypravíš se na svou vlastní Pokémonní cestu. Musíš nasbírat osm odznaků od vedoucích stadionů v různých městech, i od svého otce v Petalburgu. Jakmile budeš mít všech osm odznaků světa Hoenn, vypravíš se do města Ever Grande, kde sídlí Elitní Čtyřka a náš Šampion. Ty musíš porazit. Tak, a teď bych ti asi měl dát Pokédex a vysvětlit ti, na co vůbec je. Pokédex je tohle,“ řekl profesor a podal Brendanovi malý červený přístroj s obrazovkou a několika tlačítky. „Pokédex je vlastně taková malá encyklopedie Pokémonů. Zaznamenávají se tam všichni Pokémoni, které potkáš a chytíš. V Hoennu jich žije něco kolem dvou stovek, takže to bude pěkná fuška. Moje dcera May pracuje na připravovaném projektu, pojmenovaném VšichniDex, ve kterém budou všichni Pokémoni z celého světa. To by bylo k Pokédexu a teď ještě Pokébally,“ řekl profesor a podal Brendanovi několik červeno-bílých míčků. „tohle jsou Pokébally, do nich budeš chytat Pokémony. Existuje jich hodně typů, tyhle jsou ty nejobyčejnější. Teď už snad víš všechno a můžeš se vydat na cestu. A nezapomeň se rozloučit s matkou,“ volal za ním ještě profesor, ale to už byl Brendan doma a informoval matku o všem, co se stalo.

„Dobře,“ řekla matka,“ dovol, abych ti dala na cestu tyhle Rychlobotky. Budou se ti hodit, uvidíš.“ Brendan vzal krabici s Rychlobotkami, na které bylo razítko Devon, s.r.o. a dal si ji do batohu. Objal matku, rozloučil se s ní a odešel tam, kde před chvílí zachránil profesora. To byla totiž jediná cesta, po které se mohl vydat.