Brendanův příběh

Odznak bez boje

Brendan stál a díval se na Groudona, který vypadal, jako když chce Kyorgu zničit. Kyorga vypadal úplně stejně. Když se oba dva chystali použít nějaký útok, strop jeskyně praskl. Jeskyni zalilo oslepující bílé světlo a dolů ke Groudonovi a Kyorgovi se snášel největší Pokémon, jakého kdy Brendan viděl. Vytáhl Pokédex, ale ten jenom zabzučel a řekl: „Neznámý Pokémon.“.

Pokémon vypadal jako dlouhý, zelený drak. Na sobě měl namalovány různé obrazce a tlamu měl plnou špičatých zubů. Podíval se na Pokémony a ti hned ztuhli. Zkameněli.

Drak se snesl až k Brendanovi a řekl lidským hlasem: „Já jsem Rayquaza. To já před mnoha a mnoha tisíci lety uspal Groudona a Kyorgu, kteří spolu po mnoho let bojovali. Groudon se snažil přeměnit celou planetu na souš a Kyorga zase na vodu. Zápas byl vyrovnaný a jejich silnými útoky se vytvořil náš kontinent, Hoenn. Vytvořil jsem Červený Kruh a do něj uzavřel sílu Groudona, do Modrého Kruhu potom sílu Kyorgy. Oba Kruhy jsem zanesl do bezpečí, na vrcholek hory Mt.Pyre, kde je až donedávna opatrovali dva staří lidé a dva silní Pokémoni. Ale teď se Kruhy ztratily a já nevím, kde jsou, abych mohl znovu támhlety dva uspat, tentokrát už navždy,“ vzdychl si Rayquaza.

„Já vím kde jsou,“ řekl Brendan a sáhl do kapsy pro střepy. „Je tu však malý problém – nejsou vcelku,“ dodal a položil před Rayquazu to, co z Kruhů zbylo. „To není problém,“ řekl Rayquaza a Brendan by přísahal, že se usmál. Rayquaza uchopil do pařátů střepy a zadíval se na ně. Střepy se v setině sekundy změnily ve věci, které vypadaly jako červený a modrý Pokéball. „Malinko jsem je vylepšil,“ řekl Rayquaza a podal je Brendanovi. „Chyť je do nich!“ řekl.

Brendan poslechl a zakřičel: „Pokébally, leťte!“. Groudona do sebe vtáhl červený Pokéball a Kyorgu modrý. Brendan je sebral a podal je Rayquazovi.

„Děkuji ti za pomoc,“ řekl Rayquaza a usmál se. „Teď je budu mít pořád u sebe. Mohl bych se ti nějak odměnit?“ zeptal se a Brendan zapřemýšlel. „Až vyhraju nad Wallace svůj poslední odznak, mohl bys mě zanést do Ever Grande, k Elitní Čtyřce?“ zeptal se Brendan. „Už mě to cestování malinko unavuje,“ dodal. Rayquaza přikývl. „Budu na tebe čekat pod vodou přístavu v Sootopolis, ano?“ řekl a Brendan kývl. „Díky.“.

***

Venku už čekali Steven a Wallace. „Tak co?“ zeptali se Brendana. „Jsou zneškodněni a to, co se stalo dnes, se už nikdy nebude opakovat!“ řekl Brendan a usmál se.

„Brendane, chtěl bych ti moc a moc poděkovat,“ řekl Steven a stiskl Brendanovi ruku. „Myslím, že se ještě uvidíme,“ dodal a odlétl na svém Pokémonovi.

„Brendane, zachránil si celý svět,“ řekla Wallace a natáhla k němu ruku. „I tohle pro tebe bude jako odměna málo.“. Brendan ruku stisknul a když se pustili, v Brendanově dlani ležel odznak, složený ze tří kapek vody. „To je Dešťový odznak,“ řekla Wallace a znovu se usmála. „Sbohem a díky,“ řekla a odešla.

Brendan se ještě nevzpamatoval z toho, že má všech osm odznaků. Když tam stál asi pět minut, ozvalo se za ním: „Kde jsi, prosím tě?“. Byl to Rayquaza. Brendan se usmál a nasedl si na něj. Vzlétli.

***

Za sebou zanechávali ostrůvky i oceán a když přiletěli k velkému vodopádu, který do moře padal ze skály, Rayquaza řekl: „Za touhle jeskyní je Ever Grande. Držím ti palce, Brendane!“. „A jak, když žádné nemáš?“ zasmál se Brendan a Rayquaza se dal do smíchu taky. „Sbohem, kamaráde,“ řekl drak a odlétl.

***

Brendan vstoupil do jeskyně. Osvětlovalo ji polojasné světlo, které vycházelo odnikud i odevšad. K východu z jeskyně vedla dlouhá, dlážděná cesta. Skládala se z mnoha úzkých kamenů se jmény těch, kteří zvítězili nad Elitní Čtyřkou i nad Šampionem jejich doby. Brendan si byl téměř jistý, že až z Ever Grande bude odjíždět, mezi dlaždicemi bude i jeho jméno.

***

Když vyšel ven z jeskyně, které se říkalo také Vítězná cesta nebo také Cesta vítězů, uviděl Brendan velkou budovu, která sahala snad až k mrakům. Na ní svítil neónový nápis Vítejte v Ever Grande.

Brendan vstoupil dovnitř a uviděl, že je v místnosti, která silně připomínala Pokémonské Středisko. Za pultem seděla sestra Joy a četla si nějaký časopis. Když chlapce uviděla, vstala a usmála se. „tak tu máme nového vyzyvatele,“ řekla. „Tak mi podej svoje Pokébally.“. Brendan ji poslechl a za chvíli měl vyléčené své Pokémony. Sestra Joy mu ještě poradila: „Jestli chceš můžeš jít a stisknout tamhleten zvonek. Pak přijde Průvodce a uvede tě k prvnímu z Elitní Čtyřky. Ale radila bych ti vybrat si z tvých Pokémonů šest nejsilnějších a jít s nimi ještě chvilku trénovat do Vítězné cesty a malinko si je vytrénovat. Je to na tobě.“.

Brendan poděkoval a přešel k videofonu. Vytočil číslo profesora Birche a na obrazovce se objevila profesorova tvář. „Ahoj Brendane,“ řekl, „tak jak se ti daří?“. „Dobře, děkuji za zeptání,“ odpověděl Brendan. „Jsem právě v Ever Grande a chystám se vyzvat Elitní Čtyřku a Šampióna. Chtěl bych vás požádat, jestli by jste mi nevyměnil Castforma a Clamperla za Plusla a Pellipera co mám u vás.“.“Ale jistě,“ řekl profesor a dodal: „Víš, co máš dělat.“. „Ano, pane,“ přikývl Brendan a položil dva Pokébally do transportéru. Stiskl tlačítko a začal přenos.

Když bílé paprsky zmizely, Brendan vzal dva Pokébally a připnul si je k opasku. „Díky, profesore a zatím nashledanou,“ řekl Brendan a vypnul přístroj.

***

Když se vrátil z Vítězné jeskyně, nechal si znovu vyléčit Pokémony a rozloučil se se sestrou Joy. Zmáčkl zvonek a za pár vteřin přiběhl Průvodce. „Ahoj, já jsem Průvodce a budu tě provádět souboji s Elitní Čtyřkou. Nejdřív mi ukaž tvé odznaky,“ řekl muž a Brendan vytáhl kovovou krabičku s odznaky. Muž je přejel zvláštním skenerem a přikývl. „Dobře, to by souhlasilo. Ještě bych chtěl říct, že mezi jednotlivými zápasy si nemůžeš nechat vyléčit své Pokémony, takže opatrně. Á, už tady máme televizi,“ usmál se Průvodce a otočil se ke dveřím.

Dovnitř právě vcházeli kameraman a reportérka. Reportérka se usmála do kamery a řekla: „Přinášíme vám živý vstup z Ever Grande, Hoenn. Máme tu nového vyzyvatele pro Elitní Čtyřku, Brendana z Litlleroot Town v Hoennu.“. Otočila se na Brendana a zeptala se: „Jsi připraven začít?“. „Ano,“ řekl sebevědomě Brendan a přikývl. Průvodce přikývl také a podal mu ruku: „Hodně štěstí. Jdeme na to.“.

Otevřely se vysoké dveře za jejich zády a Brendan uviděl dlouhé pohyblivé schodiště.