Brendanův příběh

Vítejte v Johto

Byl nádherný letní den (ono tady v Johto to nebylo poznat, zde i v zimě hřálo sluníčko) a všichni Pokémoni vylézali ven ze svých nor, doupat a hnízd, aby si užili slunečního svitu.

Nad mořem, ve slaném vzduchu, se vznášelo několik Pokémonů, další se hrabali v písku na plážích, někteří další pobíhali po lesech a jiní se zas potápěli v jezerech.

***

V New Bark Town, městě, kterému se přezdívalo i město, kde vane vítr nových začátků, bylo rušno. Měl totiž přijet mladý muž, který se zúčastnil jak Pokémonské ligy v Hoennu, tak v Kanto, a dokonce i na Pomerančovém souostroví. Přijel si vybrat prvního Pokémona a vydat se na Pokémonní cestu tady, v Johto.

Onen mladý muž, kterého my všichni už dobře známe, se jmenoval Brendan. Teď seděl v letadle a letěl do New Bark Town. Byl to mladý, pohledný chlapec. Bylo mu čerstvých osmnáct let, měl sněhobílé vlasy, na sobě černo-červené triko a kraťasy.

Teď právě vzpomínal na to, jak se kdysi, před několika lety, přestěhoval do Hoennu. Dřív bydlel právě tady, v Johto, v New Bark Town. Teď zde žili jenom jeho prarodiče, babička a děda.

Letadlo pozvolna přistávalo a Brendan se už nemohl dočkat, až opět uvidí babičku, dědu a samozřejmě i svou sestřenku, která bydlela u nich. A ještě vlastně na někoho zapomněl. Profesor Elm. Profesor, u kterého byl Brendan skoro každý den, když nebyl ve škole a pozoroval s ním Pokémony a profesor ho s velkou ochotou učil...

***

A teď už dost vzpomínek, pomyslel si Brendan a vystoupil z letadla. Pomalu došel až do městečka, nebo spíš vesnice, která měla jenom asi deset chalup a velkou laboratoř.

Tam, na náměstíčku, visela velká ozdobná stuha s nápisem Vítej, Šampióne! a pod ní stálo plno stolů s jídlem. A také tam samozřejmě byli všichni obyvatelé městečka, kteří Brendana znali od jeho narození.

***

Po přivítání se všemi Brendan zjistil, že jeho sestřenka, Crys, se také chce vydat na cestu. Na cestu spolu s Brendanem.

***

Brendan, Crys a jejich prarodiče vstoupili do jejich domu. „Tak, Brendane, vítej zase doma,“ řekla babička a poplácala ho po rameni. „Ano, je to skvělé,“ řekl Brendan a usmál se.

„Tak, jelikož začínáš svoji cestu, (a ty Crys taky), máme tu pro vás něco, co by se vám mohlo hodit. Pokégeary,“ řekl děda.

„Co to je?“ zeptal se Brendan a Crys taky nevypadala nějak, že by to pochopila. „To jsou tyhle věci,“ ukázala babička něco jako hodinky s velkým displejem a sluchátky. „Je to něco jako mobilní telefon, ale do tohohle se dají přidávat další funkce, jako mapa, rádio a tak,“ dodal děda. „Díky moc,“ usmál se Brendan a pověsil si Pokégear na krk. Crys udělala to samé.

„A teď už běžte, profesor Elm na vás čeká,“ řekla babička a vystrčila je ze dveří.

***

Laboratoř. Místo, kde se toho Brendan tolik naučil o Pokémonech. Místo, kde Brendan vyrůstal. Místo, kde.. „Brendane?“ zeptala se Crys. „Copak?“ vytrhnul se chlapec z myšlenek a podíval se na sestřenici. „Jakého Pokémona si vlastně vybereš?“. „No, zatím jsem si pokaždé bral ohnivého začátečního Pokémona, tak nevidím důvod, proč bych si ho neměl brát i teď,“ usmál se Brendan. „Aha,“ kývla Crys. „To já bych si chtěla vzít vodního. Mám ráda vodní Pokémony. Jaké vodní máš vůbec ty?“ zeptala se. „Já? No, mám-“. „Brendane!“ ozval se výkřik.

Brendan i Crys se podívali před sebe a uviděli vytáhlého profesora Elma, jak jim běží naproti. „Brendane,“ zavolal znovu. „Ano, jsem to já,“ usmál se mladík a podal profesorovi ruku. Ten ji stiskl a řekl: „Panečku, pěkně jsi vyrostl za ty tři roky. Už je z tebe muž. A mimochodem, gratuluji k úspěchu v lize na Pomerančových ostrovech. Ale teď už pojďme ke mě do laboratoře, pro vaše první Pokémony.“.

***

V laboratoři profesora Elma se za ty tři roky, co byl Brendan mimo Johto, skoro nic nezměnilo. Podél stěn stály police plné Pokéballů, uprostřed stály stoly s několika počítači a u nich stál menší stolek se třemi Pokébally.

Profesor dovedl Brendana a Crys ke stolečku s Pokébally a spustil: „Takže, mám tu, jako skoro všude jinde, tři začátečnické Pokémony. Chikoritu, to je travní typ, pak Cyndaquila, ten je ohnivý a Totodila, ten je vodní. Podívejte se na ně,“ dodal a otevřel všechny tři Pokébally.

Na zem vyskočil zelený plyšáček s lístkem na hlavě, ze kterého vycházela pronikavá vůně květin, potom černo-žlutá myš a nakonec jasně modrý krokodýl, který poskakoval sem a tam.

Brendan si k nim přidřepl a pohladil Cyndaquila. „Já mám jasno. Chtěl bych Cyndaquila.“. „Jak je libo, je tvůj,“ usmál se profesor. Vrátil ohnivou myšku do Pokéballu a Pokéball podal Brendanovi. Ten poděkoval a připnul si ho k opasku.

„A co ty, Crys?“ otočil se profesor k dívce. „No, já bych si vzala Totodila, pane profesore,“ řekla Crys. „Dobře. Je tvůj,“ řekl profesor a usmál se na ni.

***

„Takže, to bychom měli,“ řekl profesor a přešel k jinému stolu, na kterém ležely Pokédexy a nějaké Pokébally. „Tady máte každý Pokédex pro Johto Pokémony,“ prohlásil profesor a podal každému z nich červenou krabičku. Brendan si v duchu pomyslel, že by si pomalu mohl začít dělat sbírku. „A samozřejmě, každý dostanete Pokébally, tady je máte,“ podal jim každému hrst Pokéballů. Oba poděkovali a dali si je do batohů.

***

„No, a teď k tomu, kam se vydáte,“ řekl profesor. „Oba Johto znáte. Takže žádné informace nepotřebujete,“ řekl se smíchem. „Ano, vydáme se na první stadion ve Violet City,“ řekl Brendan. „Pokud se nepletu, mají tam létající Pokémony, ne?“. „Ano,“ kývl profesor. „Ale já bych na vás měl ještě jednu prosbu, před tím, než se vydáte na cestu. Kousek za Cherrygrove City bydlí můj starý známý, pan Pokémon. Příhodné jméno, že?“ usmál se. „No a ten mi dnes ráno napsal e-mail, že objevil něco hodně zajímavého. Víte, on se zajímá o různé věci u Pokémonů, které se odlišují od normálu. A docela by mě zajímalo, co objevil. A já se nemůžu z laboratoře ani na krok vzdálit, prý se tu někde potuluje nějaký zloděj Pokémonů,“ posteskl si profesor.

„No jistě, že vám tam skočíme,“ řekl Brendan. „Vždyť Cherrygrove City je hned za kopcem.“. „Děkuju vám,“ řekl profesor. „Opravdu moc děkuju.“.