Brendanův příběh

Bellsproutí věž

Brendan a Kris a nechali profesora v Laboratoři, aby se zabavil s tajemným vejcem od pana profesora a odešli přespat k babičce a dědovi.

***

Ráno se oba probudili a nasnídali. Už konečně se rozloučili s babičkou a dědou a vydali se svěžím ránem na cestu.

Brendan byl plný různých pocitů. Začínal přeci svou už.. kolikátou? Třetí cestu. A co za tu dobu dokázal! Vzpomínky mu zalétly od toho, jak dostal Torchika, přes to, jak zneškodnil oba zlé týmy v Hoennu, jak se setkal s Elishou, jak cestoval do Kanto…

Podíval se na Kris. Ta chvátala velký kus před ním a netrvalo dlouho, a nechali za sebou Cherrygrove City i domek pana Pokémona.

„Prosímtě, zpomal,“ zafuněl mladík. „Proč?“ zeptala se. „Myslela jsem, že se chceme do Violet City dostat co nejdřív. Teda alespoň já ano. Chci Zefírový odznak!“. „No dobře,“ rezignoval Brendan. „Ale teď si chvíli odpočineme, co ty na to?“. „Dobře, co kdybychom si třeba dali zápas?“ zeptala se Kris. „A nechtěla by sis nejdřív chytit nějakého Pokémona, abys měla taky dva?“ zeptal se Brendan. „To bych mohla,“ kývla Kris.

Brendan a Kris tedy zalezli do vysoké trávy a začali hledat nějakého Pokémona. Brendan se brodil po pás vysokou trávou a žádného Pokémona zatím neviděl, ale najednou uslyšel, jak Kris křičí, aby tam přiběhl.

Brendan ní rychle doběhl a uviděl, jak před Kris stojí Pokémon. Pavoučí Pokémon. Spinarak.

„Totodile, volím si tebe! Bojuj!“ vykřikla Kris a hodila před Spinaraka svůj PokéBall, ze kterého vyskočil modrý krokodýl. Kris ani vteřinku neváhala. „Totodile, Vodní dělo!“. Krokodýl vyskočil do vzduchu a vychrlil na pavoučího Pokémona několik litrů vody. Spinarak se otřásl a ze své tlamičky začal vypouštět bílé vlákno, které dopadalo na Totodila a zahalovalo ho.

„Pěkně provedený Vláknový útok,“ poznamenal Brendan. „Totodile,“ zděsila se Kris. „Škrábnutí!“. Totodile mávnul packou a strhnul ze sebe pavučinu. Pak se vrhnul na Spinaraka a škrábnul ho ještě jednou.

Spinarak omdlel. „PokéBalle, chyť mi ho!“ vykřikla Kris a hodila na pavouka PokéBall. Míček vtáhl pavoučího Pokémona do sebe a pak zůstal ležet v trávě.

„Hm, chytila jsi ho,“ řekl Brendan a usmál se na svou sestřenici. „Ano, asi… chytila,“ řekla Kris a pak se taky začala usmívat.

***

„A teď si můžeme dát zápas,“ řekla. „No, Kris, tvůj Spinarak je po tom zápasu s Totodilem úplně mimo a Totodile už je určitě taky unavený,“ řekl Brendan a prohrábl si rukou sněhobílé vlasy.

„To je pravda,“ posmutněla Kris. „Tak bychom honem měli vyrazit do Violet City, ať mi moje Pokémony můžou vyléčit v PokéCentru.“.

Brendan zasténal. Chtěl zpomalit a teď jsou dvakrát rychleji, než předtím. Byl sice zvyklý chodit, ale tohle lítání sem tam už ho unavovalo.

***

Konečně. Brendan a Kris stáli na okraji vyšší skály a shlíželi dolů do údolí na město Violet.

Byly vidět významné stavby města – Bellsproutí věž, Stadion, PokéStředisko, obchod, škola pro začínající Pokémonní trenéry.

„Chtěl bych se moc podíval do Sproutí věže,“ vydechl Brendan. „Já teda ne,“ zašklebila se Kris. „Tak víš co,“ navrhnul jí Brendan, „ty si jdi do Centra, vyřiď tam ubytování na dnešní noc a já se jdu podívat do věže.“. „Dobře, uvidíme se ve Středisku,“ řekla Kris a odešla.

Brendan sestoupal po přírodním schodišti ve skále až k věži, možná bychom stavbu měli nazývat spíš chrámem. Všude okolo věže, v zahradách, bylo neuvěřitelné množství travních Pokémonů, Bellsproutů. Brendan si už chtěl nějakého chytit, ale pak si řekl, že už má travního Hoppipa a ten mu prozatím stačí.

Velká, okovaná vrata byla otevřená. Brendan vstoupil dovnitř a uviděl místnost, uprostřed které byl velký, kývající se trám.

„Víš, co ten trám symbolizuje, chlapče?“ ozval se za jeho zády hluboký hlas. „Nevím,“ přiznal Brendan, když se otočil a uviděl staršího mnicha v dlouhé, hnědé kutně. „Ten trám představuje to, jak se Bellsprout neustále kýve ze strany na stranu,“ řekl mnich. „Aha,“ řekl Brendan.

„Ty jsi trenér Pokémonů, viď?“ zeptal se mnich chlapce. „Ano, to jsem. Právě jsme spolu se sestřenicí dorazili sem, do Violet Town, abychom tu získali na Stadionu své první odznaky,“ kývl Brendan. „A nechtěl by sis ještě před zápasem na Stadionu trochu zatrénovat? Falkner je tvrdý chlapík,“ řekl mnich.

„No, asi by to neškodilo,“ řekl Brendan. „Tak pojď za mnou,“ řekl mnich a odkráčel po naleštěné dřevěné podlaze až ke dvě sochám Bellsproutů u zadní stěny místnosti. Zmáčkl jednomu Bellsproutovi lístek na těle a sochy se odsunuly. Za nimi bylo schodiště.

Nahoře nad shody byla další velká místnost, plná mnichů a jejich Pokémonů. Samozřejmě, že to převážně byli Bellsproutové. „Poraž čtyři z nás a pak poraž ještě hlavního mnicha Sage-Liho. Pak dostaneš odměnu,“ řekl mnich a zmizel.

K Brendanovi přistoupil první mnich v kapuci, že mu nebylo vidět do obličeje. „Bellsproute.“ řekl a jeho Pokémon skočil před něj. „Cyndaquile,“ pronesl naprosto stejným tónem Brendan a z jeho PokéBallu vyskočila ohnivá myš a nažhavila plameny na zádech.

„Plamenomet,“ prohlásil Brendan. Cyndaquill otevřel tlamičku a vyšlehl na travního Pokémona plameny. Ten okamžitě omdlel, nízký level a ještě slabost na ohnivé Pokémony přece jen udělají své.

Brendan hezky a rychle porazil s Cyndaquilem tři další trenéry a jejich Bellsprouty. Teď stál před vysokým mnichem, který stál u velké sochy Bellsprouta. Ten vytáhl PokéBall a řekl: „HootHoote, dej mu, co mu patří.“. Ven vyskočila hezká sovička, která stála na jedné noze. Zamžourala na Brendana a pak si bleskově stoupla na druhou nohu.

„Co to zase je?“ podivil se Brendan a vytáhl PokéDex. „Dextře?“. „To je HootHoot. Pokémon, podobající se sově. Nejaktivnější je v noci, přes den většinou spí. Stojí vždycky na jedné noze, a když se unaví, nohy vystřídá. Vždycky ale tak rychlým pohybem, že to lidské oko nepostřehne,“ prohlásil Brendanův johtovský PokéDex, který se zdál být nadupaný informacemi mnohem víc, než PokéDexy předchozí.