[seznam
povídek
]

Příběhy Ikarů(dříve Záhady u hory Mnorw) (další pokračování)

[seznam
povídek
]

     Název díluFunkce
1  Kapitola 1. - Záhadné světlo na hoře Mnorw[ Zobrazit ]
2  Kapitola 2. - Setkání s Izabelou[ Zobrazit ]
3  Kapitola 3. - Boj s Minulostní organizací[ Zobrazit ]
4  Kapitola 4. - Ikarovi dědici (dokončeno)[ Zobrazit ]
5  Kapitola 5. - Konec Organizace a Orlovo pomsta (POZOR! nedokončeno, bude upraveno!!)[ Zobrazit ]
6  del[ Zobrazit ]
  [ Zobrazit pouze seznam dílů ]
Hodnocení Povídka byla hodnocena 5-ti čtenáři na známku 1,8. [ Přihlašte se ]
Diskuse V diskusi se nachází 10 komentářů [ Zobrazit diskusi ]
 

Kapitola 1. - Záhadné světlo na hoře Mnorw


Zatahuje se. Občasné paprsky slunce prosvítají do malého údolíčka, kde žije pokojně několik lidí ve vesnici Mnorw. Nad ní se do mraků tyčí stejnojmenná hora, o kterou je opředena spousta pověstí. Náš pohled se stáčí východním směrem do lesů. Zde se křovím kdosi prodírá.

Jako obvykle, i tento pátek se Felix, jak se ten kdosi jmenuje, vydal o prázdninách na vycházku po okolí tímto směrem. Našel malou pěšinku a teď ji sleduje. Zde jsou lesy velmi husté, a proto nepostřehne, že se zatahuje. Občas se mu zdá, že tudy někdo před nedávnem prošel, ale dospěl k názoru, že to bylo zvíře.

Terén se nejprve mírně, později velmi prudce zvyšuje. „Asi jsem na tom kopci, co jsem viděl z domu,“ řekne si. Za asi čtvrt hodiny Felix kopec dobude a dojde na mýtinu. Dále za kopcem se rozléhají obrovské lesy. Když se otočí, spatří vesnici Mnorw přímo před sebou a po pravé straně horu… Mnorw. Opět zasvítí slunce a Felix si uvědomí, že je zataženo. Už se má k odchodu, když jej cosi oslní. Ne, není to slunce, i když svítí také, ne, je to jiné světlo. Záře z vrcholu Mnorw! Ale co je divnější, paprsek spojující záhadnou záři a nějaký kámen nacházející se na mýtině. Po paprsku sjede blesk a vše zhasne…

Felixe z omráčení probere jakýsi hluk a zahlédne, jak se kámen pohybuje. Ihned se k němu vrhne a pokusí se jej zdvihnout. Má sotva půl metru v průměru, ale drží velmi pevně. Ani posouvat s jím nelze. Když se jej Felix snaží posouvat, trochu se pootočí. „Aspoň něco,“ řekne si a otáčí jím. Při tom něco cvakne a kámen se sám odsune. Pod ním se objeví nedávno vykopaná jamka. V ní leží zelený drahokam – nějaký šperk. Vedle se nachází kus starého papíru.

Zahřmí. Felix rychle vezme šperk i svitek a vydá se na cestu zpět do vesnice. Cestou se podívá na mapu. Na ní je středověkým způsobem zakresleno okolí. Uprostřed je výrazně vyšší hora, okolo nižší kopce. Tři. Jeden v pravém horním rohu a dva v rozích levých. V pravém dolním rohu je jednoduše zakreslena vesnice. Z těchto čtyř objektů jsou zakresleny energetické paprsky se středem na vrcholu vysoké hory uprostřed. V hoře je tunel vedoucí až k pokladu…


Zbytek toho dne Felix stráví v místní knihovně. Jak jsem již říkal, o pověsti kolem hory Mnorw není nouze. O tom, že je v Hoře peklo, nebo poklady... Jedna pověst Felixe upoutá:


Jednoho dne vznikla záhadná organizace, jejíž vznik se odhaduje na asi třinácté až čtrnácté století. Tvrdě bojovala za původní tradice, jako je upalování čarodějnic. Jejich největším nepřítelem se stal rod Ikarů, kteří byli proti upalování a jiným brutálnostech tvrdého středověku. Zda organizace zanikla, či tato hrůza obchází mezi lidmi až doposud, je záhada, jako jsou neznámí potomci Ikara.

Ať tak či tak, příslušníci této organizace, jejíž jméno není známo, v sedmnáctém století začali mít strach o svou existenci a svůj hrad na hoře Mnorw rozšířili o tajné chodby vedoucí k pokladu organizace a tajným písemnostem. Vchod zapečetili čtyřmi prvky a ukryli je po okolí Hory. Více podrobností o tradicích a aktivitách této organizace naleznete v knize ‚Mnorw a středověk‘…


* * *


Měkké světlo měsíce slabě osvětluje lesy a vesnici, ve které je, jako každou noc, ticho a klid. Ve vzduchu lze cítit starobylost tohoto sídla. Však Mnorw, jako vesnice, vznikla kolem pátého století, ačkoliv ve škole se učí, že to bylo století deváté. V tomto století vznikl její název, předtím to bylo Bezejmenné sídlo, nebo také Osada u Hory.

Ulice vesnice jsou absolutně klidné, žádní psi neštěkají a i toulavé kočky zalezly. Není to zvláštnost, u Mnorw je to přirozené. Jen jedna ulice je podivně osvětlována zeleným světlem. Toto světlo vychází z pokoje, kde leží na stole záhadný šperk. Vedle něj leží mapa okolí…

Náhle se ochladí, avšak žádný vítr nepohne ani lístečkem. U okna se zjeví stín. Chvíli pozoruje šperk, mapu a Felixe, pak se usměje a zmizí. Šperk zhasne a vesnici už neruší nic nepřirozeného…


* * *


Je kolem deváté hodiny a Felix opouští vesnici Mnorw. Má namířeno na Horu a nepředpokládá, že se vrátí dnes. Slunce svítí a na nebi není jediného mráčku. Velmi se otepluje, ale pod korunami stromů je příjemně.

Včera Felix také studoval mapu a spojuje si ji s pověstí, co ho upoutala. „Asi bych měl nejprve navštívit okolní kopce,“ říkal si tehdy, ale zvědavost ho přemohla a míří k Hoře. Ačkoliv se ve škole učili, že je to magnetická hora, vzal si s sebou kompas. Asi hodinu mu trvá cesta k úpatí Hory a díky kompasu nezabloudí. Ale zde je mu už na nic, pokud chce vědět, kde je sever, ale ukazuje mu směr magnetického středu Hory.

Dlouho se prodírá houštím, pak zase narazí na pěknou cestu, která se změní na bláto. Po čase zase narazí na pískové části, ke konci cesty se objeví strmé louky a spousty skal. A teplota vzduchu, která se prudce zvyšovala, nyní zase klesá. Kolem druhé hodiny Felix konečně dorazí k vrcholu. Před ním se objeví neschůdná skála a spousty kamenů. Na severovýchod vidí kopec, kde byl včera.

„Zajímalo by mě,“ uvažoval při cestě nahoru, „co má znázorňovat na mapě vesnice. Jaký vliv má na Horu???“


Rozhlédne se po louce. Před velkou skalou zahlédne velmi nápadný třístranný kámen – malou pyramidu. Na jejím vrcholu nalezne tři malé otvory. Vytáhne svůj zelený drahokam, který do jednoho přesně pasuje, ale vyjme jej zpět a nechá si ho. Chvíli se rozhoduje a nakonec dospěje k názoru, že půjde na kopec směrem na severozápad.

Cesta dolů je stejně nepohodlná, jako nahoru, jenže jde z kopce, takže to půjde přece jenom lépe. Kolem půl šesté Felix sejde po úpatí Hory a vydává se k pahorku. Prodírá se houštím a náhle… propast! Přes ni vede stará a ztrouchnivělá lávka. „Proč já se nedíval do mapy, jak to tu vypadá dnes!“ nadává si. Podívá se do propasti. Do velmi hluboké propasti. Zkusí šlápnout na první prkno. Drží. Pak na druhé. To drží také, ale jako naschvál se lávka rozhoupe. Při dalším kroku Felix ví, že se nemůže vrátit. Zhluboka se nadechne a vykročí vpřed. Lana úpí, skřípou ale drží. Když se blíží do první třetiny délky mostu, jeho poznání, že se nemůže vrátit, ho náhle (a zbaběle) opouští. Křečovitě se drží provazů, coby opory, když se pravá část mostu utrhne! Podlaha se propadne a většina prken mizí v řece. Felix se jen tak tak stačí zachytit levé části mostu, ale vypadl mu kompas. Dlouho, předlouho jej pozoruje, než zmizí pod vodní hladinou také.

Pak Felix začne ručkovat ke svému cíli. Když už překoná druhou třetinu délky mostu, všechny lana držící most na původním konci propasti se utrhnou. Celý zbytek mostu i se řvoucím Felixem se řítí ke stěně a… BUM! Kdyby nenatáhl nohy před sebe, rozplácl by se jak žába po pádu z desátého patra. Avšak on je natáhl a nyní šplhá nahoru. Všechny provazy skřípou a občas se nějaký utrhne a vše se posune o pár čísel níže. Už vidí trávu i lesy, když se zbytek přetrhne a sletí dolů. Konec? Ne, tentokráte ještě ne. To až na konci tohoto příběhu, že? To tak bývá, že na poslední stránce je konec příběhu, nebo se snad mýlím??? Nicméně Felix se duchapřítomně chytil skály a vytáhne se. „Konečně na pevné zemi,“ řekne si, i když mu srdce buší jak o život a sotva se udrží na nohou.

Chvíli odpočívá, pak se vydá směrem na další pahorek. Myšlenkově se tolik nevěnuje svému úkolu, ještě se vzpamatovává z přechodu po lávce. A tak se není co divit, když zabloudí. Ve skutečnosti chodí okolo kopce a opisuje stále menší kružnici. Nakonec tedy kopec nalezne, ačkoliv mnohem později. Nahoře je les a teprve nyní si Felix uvědomí, že v tomhle je hlavní nedostatek jeho plánu – jak najít další kameny? Jestli to ovšem nebude něco jiného… „Jak jsme se ve škole učili,“ přemýšlí, „Mnorw je magnetická hora. Ano. Ve středověku by to mohli považovat za magii a tímto kamenem označit drahokam. Takže to místo naleznu pomocí kompasu! Kde je?“ Začne prohledávat kapsy. „Tady není … tady taky ne … tu! Ne, to není ono, to je mince … ale kde … propast! Sakra!... Co teď?“ a Felix přemýšlí dále. Uvědomí si, že magnet přitahuje kov a že mince jsou kovové. Vytáhne kus špagátu, na který minci přiváže.

Kdyby někdo Felixe viděl, myslel by si, že se zbláznil. On totiž chodí po vrcholu kopce, v ruce provázek, a stále se vrací na místo, které označil jako nejvyšší bod pahorku. Po asi desátém návratu na tento prostor si uvědomí, že je provázek mírně nakloněný. Když si jej představí jako šipku, přirozeně ukazuje na ničím neoznačený bod. Felix si k němu sedne a okolo krouží s provázkem, který stále ukazuje na to jedno místo. Skoro.

Popadne nějaký kus větve, který nalezne u sebe a začne jím … kopat, nebo jak se to dá nazvat. Když už má jamku dostatečně, alespoň dostatečně podle něj, chce to vzdát, ale nejprve opět vytáhne minci. Ta se mírně naklání vpravo, tak Felix zkusí zaryt klacek tímto směrem a téměř okamžitě narazí na něco tvrdého. To něco je stříbrná, zamčená skříňka. Očistí ji a pokusí se ji otevřít. Nejde. Když si bedničku začne prohlížet, nalézá malý otvor, jež by se dal nazvat klíčovou dírkou. Velmi divnou. Ten otvor je spíš jamka. Felix tedy vytáhne včera nalezený drahokam a zkusí jím skříňko odemknout. Ačkoliv šperk nesedí, podaří se mu ji otevřít. A pod víkem nachází modrý kámen stejného tvaru, jako byl ten původní, ale tento je zvláštně chladný. Tak to by bylo, řekne si Felix a vydá se jižním směrem za posledním kopcem. Jih určil podle severu a ten určil, jak si říkali v zeměpise, pomocí mechů rostoucích na severní straně stromů.

Další, asi dvouhodinový pochod se stává jednotvárným – nic moc se neděje. Felix si jen čas od času kontroluje jih. Někdy k večeru dorazí k jezeru, které není na staré mapě znázorněno. Poněvadž se stmívá, rozhodne se utábořit. Jezero i kopec tam počkají do zítřka. A kdyby přišli blíže, vůbec by to nevadilo. Možná jen u jezera. Felix tedy postaví jednoduchý tábor a v noci za šumění lesů usíná. Stejně jako ve vesnici, i u Hory působí nějaké kouzlo. Jediným zvukem rušícím absolutní ticho je občasný šum listí v korunách stromů a pleskání vln jezera o břeh. Zítra bude měsíc v úplňku, takže i dnes bledě osvětluje krajinu…

Někdy uprostřed noci Felixe probudí neobvyklý chlad. Několik žhavých uhlíků v ohništi ještě září a nad ním se vznáší stín, nad ním se vznáší duch! To Felixe dokonale probudí. Je to duch neznámé dívky se smutným obličejem. Pozoruje hladinu jezera a když si všimne, že je Felix probuzen, otočí se na druhou stranu. Podívá se tam i Felix a jeho zrak padne na horu Mnorw. Otočí-li se zpět, duch se už nad ohništěm nevznáší. Rychle se jej Felix pokusí nalézt a všimne si, jak pluje pryč do Hory, kde po chvíli zmizí. Je si jistý, že obličej té dívky už někde viděl. Mohlo to být včera a mohl to být už dávno, ve škole…

Ano, byl to ten stejný duch, co se včera vznášel u Felixového pokoje. A nějaké kouzlo Hory a okolí Felixe uspí.


Na západě se kupí oblaka. Slunce je už mnoho čísel nad obzorem a západní vítr slibuje, že dopoledne bude sice slunečné, ale odpoledne bude pršet. Možná i bouřky. Hora Mnorw z dálky vypadá klidně, ale uvnitř…


A někde u jezera se prochází Felix. Už za východu slunce vstával, ale nepospíchal. Nyní obchází kolem vody. Jezero je velmi široké a obejití by trvalo velmi dlouho, a proto Felix hledá nějakou loď či vor nebo něco takového. Nic nenalézá, ale nalevo od něj roste jakési rákosí, ke kterému zamíří. Že by tam někdo schoval své plavidlo? A opravdu, uprostřed leží malá loďka, kterou Felix právě tahá z křoví. Loď nemá pádla a tak Felix zaběhne do lesa pro nějakou tyč jako bidlo.

Za chvíli už loď pluje směrem ke druhému břehu. Zde Felix už nedosáhne tyčí na dno a tak loď nechává volně plout. A protože má nyní volnou chvilku, vytáhne starou mapku okolí a prohlíží si ji. Kameny z kopců nakreslených nahoře už získal a získat ten z kopce, kam má namířeno nebude těžké. Jenže co ten paprsek směřující z vesnice… co by to mohlo být? A dokonce lze rozpoznat, že hodiny na věži ukazují tři hodiny. Ale když byl včera na Hoře, nalezl tam kámen jen pro tři drahokamy, ne čtyři. „No nic,“ přemítá Felix nahlas, „až získám třetí kámen, půjdu nahoru na Mnorw a zasadím všechny do toho velikého a pak…“ Co pak? Co by se mělo stát? Za čím se Felix vlastně celé ty dva dny žene? Předevčírem nalezl zelený drahokam, a proto se včera vydal na cestu a nalezl šperk modrý. Ale proč? Na mapě je sice zakreslený poklad, ale mohl by jej nalézt právě on? Však pravděpodobnost na něco takového je nulová, zvlášť když poklad určitě nalezli už dávno nějací výzkumníci, jestli tam vůbec nějaký je a jestli to ‚tam‘ vůbec existuje, a…

„Co je to?!?“ zařve Felix a není se co divit, loď… teče. Felix si toho předtím nevšiml, protože uvažoval o své cestě. Okamžitě uchopí tyž a zjistí, že na dno už zase dosáhne. Rychle se začne odstrkávat ke břehu a z lodě takřka vyletí. Chvíli odpočívá na břehu a samozřejmě vylévá vodu z bot. A loď se pomalu potápí.

Mračna ze západu už zakrývají třetinu oblohy, ale slunce pořád svítí neoslabováno. Felix si mračen moc nevšímá, a tak si s dobrou náladou (potopení si označil za osvěžení) vykračuje po kopci. Za necelou půlhodinku stane na vrcholu a vymaže se mu úsměv ze tváře. Celý kopec je velmi zarostený les. „Tak dobře,“ řekne si Felix, „kde mám tu minci?“ a hrábne do kapsy. S úlekem zjistí, že minci s provázkem ztratil. A mohl je ztratit už včera, když se utábořil, nebo na lodi…

Rozhlíží se po pahorku a hledá nějaké vodítko. „Celou cestou mě provázelo štěstí a teď tohle!“ stěžuje si, protože žádnou další minci nemá „a proto to nechám opět na štěstí“ a zavře oči, počítá do tří a otevře je. Pevní, na co mu padne zrak je nějaká větev. Když se k ní přiblíží, shledává, že ukazuje někam na zem. Uchopí malou větev a začne jí hrabat. Nic. Proto to zkusí znovu: Vstane, zavře oči, napočítá a otevře je. Uvidí nějaký jehličnatý strom – asi smrk. Obhlédne jej a zjistí, že na jedné jeho straně nerostou žádné větve - asi dávný požár. Začne kopat kousek za tímto místem, ale nic. ‚Hele, kde je to štěstí?‘ pomyslí si Felix. Další volba padne na nějaký velmi tlustý, starý a šedý strom. Když si Felix strom prohlíží, shledává, že to jsou tři srostené stromy. A je dutý. Nedá se na něj vylézt, ale při obcházení Felix nalezne nějaký velký otvor. Uvnitř je spousta pilin, které prohledává. Už to chce vzdát, ty piliny nejsou zrovna příjemné na dotek, ale ještě zkusí zahrábnout co nejníže a něco tvrdého nahmatává. Je to zlatá skříňka se dvěma netradičními klíčovými dírkami. Felix do nich zkusí zasadit zelený a modrý drahokam, protože bednička je zamčena. Kameny sedí, modrý je chladnější, než zelený a skříňka se otevírá. V ní nalézá červený drahokam. A je podivně teplý.


Začíná se zatahovat. Kdesi v dáli na západě se občas i zableskne (že by blesk?). Felix, který pluje po jezeře zpět, si začíná dělat starosti. Když se navrátil z kopce, prohledal břehy a našel menší pramici i s vesly. Byla sice přivázána řetězem, ten však byl velmi prorezivělý.

Na druhém, nebo taky původním, břehu Felix odtáhne pramici na břeh a ihned se vydá na horu Mnorw. Výstup není o nic jednodušší, než včera. Alespoň že Felix už ví, co má čekat. O několik hodin později, když už je plně zataženo konečně dorazí na vrchol Hory. Ihned nalezne kámen se třemi otvory. Jsou otočeny ke kopcům, kde nalezl drahokamy a tak je tam vloží. Něco cvakne, ale jinak se nic neděje. „Já jsem ti to říkal,“ ozve se jeho pesimistická stránka osoby. Avšak mu pořád vrtá hlavou ten čtvrtý paprsek. Podívá se tedy do mapy. Paprsek je zakreslen od věže s hodinami. „ANO! Hodiny – ukazují tři!“ rozlehne se po hoře. Je půl třetí. Tohle je nejdelší půlhodina v jeho životě, alespoň si to on sám myslí. Ale budou delší. Konečně tři, ale nic se neděje. Felix tedy čeká ještě pět minut. Nic. „A co jsi čekal!?!“ nadává si. Už se rozhodl – vezme drahokamy a vystaví si je doma. Ne, to ne, připomínaly by mu tento omyl. Radši je prodá. Ano, to bude nejlepší. Pokusí se vzít modrý drahokam, když jej odhodí nějaké energetické pole. Slunce prosvítá mezi mraky. Kolem velkého kamene se objevují tři světla – červené, zelené a modré. Utvoří kruh, světelný kruh, který stále mění barvy, jenž zvyšují svou intenzitu, až Felix musí přivřít oči. Dokonce i samotný kámen se otáčí. Všechna světla zvětšují svou velikost. Tři drahokamy mizí – mění se ve světlo, jež se zaměřuje na velkou skálu za celým tímto výjevem, která se pomalu otevírá. Nad trojhranným kamenem se objevuje trojbarevný světelný kruh, prstenec. Z něj vystřelí obrovskou rychlostí tři paprsky směřující do kopců, na nichž Felix nalezl drahokamy. Do prstence uhodí blesk, na češ veškeré světlo začne zářit tak, že Felix musí zavřít oči. Ozve se výbuch a vše zhasíná.

„Ty jo,…“ utrousí ohromeně poznámku ohromeně Felix. Po celé louce leží jakoby malé kapky rosy lesknoucí se červeně, zeleně a modře. „Když se ty kameny jaksi přenášely do skrýší v kopcích, musel do toho všeho uhodit blesk, což všechny drahokamy rozprášilo,“ uvažuje Felix, když si uvědomí, že mu to nikdo nebude věřit. „To bude asi poslední možnost, jak vstoupit do jeskyně, nebo co to tam je…“ Opatrně vykročí vpřed a vstoupí do skály. Před ním se rozléhá temná chodba osvětlována pouze venkovním světlem prosvítajícím otvorem. Ale co to? Toho světla ubývá! Felix se prudce otočí a než doběhne k východu, skála se zavře!.. „A teď jsem v pasti!“ řekne si potichu a rozhlédne se. Jediné, co vidí je však malé světlo, které by se mělo nacházet na druhém konci tohoto tunelu. Kap,… kap,… kap,… kap,… někde odkapává voda…

Felix se tedy vydá chodbou, jež se stále snižuje. Srdce mu bije jak o život a bojí se udělat cokoliv hlučnějšího. Ze světelného bodu vpřed se vyklube další jeskynní tunel. Zde však svítí záhadné světlo, není tu žádný zdroj světla, jako by mohla být lampa. Prostě tu je. A ještě jedna zvláštnost, chodbou se nese tichý zpěv beze slov, který dodává Felixovi odvahu. Tichý, krásný a nepopsatelný… „Tak tohle je jako v počítačových hrách,“ napadne Felixe a uvědomí si, že šeptá. „Až na to, že tohle je skutečné a není jisté, že se odsud dostanu.“ Pokračuje v cestě chodbou, která se stáčí chvíli doleva, pak zase doprava a stále níže a níže. Náhle stezka končí: chodba ne, ale přehrazuje ji propast „bez mostu, lávky, či něčeho takového…“, šeptá si Felix, když ho přepadne už známý pocit zimy. Otočí se a pohlédne do smutné tváře ducha dívky, kterého sledoval dnes v noci. Felix leknutím zařve a nechtěně odskočí do zadu, přímo do propasti! Než se však stihne nadechnout pro další křik, dopadne na zem. „To bylo jakési rychlé…“ Roztřeseně vstane a vidí, že to nebyla propast, ale pouze schod, za kterým je podlaha zakreslena tak, aby to vypadalo na propast. Felix vzhlédne a jeho zrak dopadne na dívčího ducha, jenže ji vidí tak, jako ještě nikdy – usmívá se. „Díky“ zašeptá Felix, ale duch zmizí. Otočí se tedy a pokračuje dál v cestě chodbou.

Náhle se ozve řev, jenž jej odhodí zpět, a ve kterém poznává svůj výkřik, jak se lekl ducha. Opět se tedy zvedne, šlape dál a znovu se jej zmocní strach z tohoto místa.

Za další zatáčkou nachází dveře, jež jsou odemčeny a vedou do kruhové, nebo spíše elipsovité, místnosti. Uprostřed jen tak stojí ztrouchnivělý stůl, na kterém nic není, na levé straně od vstupních dveří sedí na kamenném podstavci kamenná sova. Vpadá jako žívá… počkat! Ona mrkla! No ne, dokonce mluví: „Ááási chceš jít ddál, že?“ Tentokrát se Felix nezmůže ani na výkřik ohromením, sova mezitím pokračuje; „Dobře, pustím tě tedy, ale“ (vždy je nějaké ALE, pomyslí si Felix) „dám ti hádanku. Odpovíš-li správně, pustím tě dál, druhou možnost nedávám. Tak tedy… existuje jen jeden… tvor, který když zemře, my zemřeme také. Nemůžeme jej chránit, ale jsme na něm závislí…“

‚Todleto zavání středověkem,‘ říká si Felix, když sova dokončí svou hádanku a uvažuje dál: ‚a ve středověku určitě oživovali neživé, takže to může být cokoliv. Hm… Co když ztratíme zemřeme? Lesy? Ne, ty chránit můžeme. Vodu taky, takže to bude něco ‚venku‘, například Měsíc? Ne, ten nepotřebujeme,‘ (ve skutečnosti by bez něj den na Zemi trval 9 hodin, pozn. autora) ,ale Slunce ano!‘

„Slunce?“ řekne Felix nahlas, na což se sova usměje. „Správně“ odpoví a odsune se. Za ní se nachází chodba ne nepodobná té, kterou sem Felix vstoupil, „… a to je poprvé,“ pokračuje sova, „, co tu vidím někoho, jako jsi ty. Co tu vlastně hledáš?“ Na to, že je z kamene je divně zvědavá, pomyslí si Felix, ale poví jí svůj příběh.

„Hm…“ zamyslí se sova, „takže jsi dobrodruh. Dobře,“ své ‚dobře‘ řekne sova dříve, než Felix stihne jakkoli protestovat „… Možná se staneš hrdinou, ale potřebuješ pomoc. A jí ti ji dám, proto že jsem na vaší straně. A navíc si ji zasloužíte, ty i ona, protože jsi se postavil proti příliš… Nejprve jdi vpravo.“

‚Hrdinou? O čem to mluvila? Já budu rád, když se odsud dostanu. A koho tím ‚my‘ myslela? Já a kdo ona? A proti čemu že to stojíme?‘ uvažuje Felix. Když však chce něco namítnout nahlas, sova řekne „Jdi už.“ Poděkuje jí a vyrazí dál.

Světlo v této chodbě je slabší a tichý zpěv silnější. ‚Já a hrdina?‘ přemýšlí Felix pokračuje v cestě ‚já jsem prostě viděl nějaké světlo, našel nějaké šutry a nakonec našel jeskyni. Tou ‚ona‘ asi sova myslela ducha dívky, kterého jsem viděl. Ale co tu straší? Kde se tu vzala? A jak jí mohu pomoci?‘ mnoho… mnoho tu leží neodpověděných otázek…

Felix dochází na nějaké rozcestí a málem si toho ani nevšimne. Ale všiml si jej. Vykročí tedy vlevo, tak, jak mu poradila sova. Po chvíli dorazí do čtvercové místnosti, na jejímž konci něco světélkuje. Přijde k tomu a shledává, že to jsou tři klíče červené, zelené a modré barvy. Jsou přikovány jemnými řetězy ke stěně a napravo od nich se ve zdi nachází tři klíčové dírky označené římskými číslicemi I, II a III. Do nich tedy Felix vloží klíče v pořadí, v jakém je nalezl: zelený ŕ červený ŕ modrý. Otočí jimi, něco klapne a strop se začne propadat. Než se Felix stihne pohnout, strop se zastaví v polovině bývalé výšky. ‚Asi mám tedy jen dva pokusy‘ pomyslí si Felix, ‚…tedy už jen jeden. Ta sova mi mohla říct, co tu najdu!‘.

Zkusí tedy vyměnit zelený a modrý a opět jimi otočí. Strop se začne pohybovat, ale tentokrát pomalu a nahoru, dokud nedosáhne původní výšky. Pak se stěna se zámky otevře a Felix vstoupí do další čtvercové místnosti se stolem uprostřed. Nepatrný kus nad stolem se vznáší rezavý klíč, jinak zde nic není. Felix klíč vezme, prohledá místnost a když nic nenajde, vrací se zpět na rozcestí a pokračuje druhou chodbou. BUM! Obrovská rána se ozve za zády Felixe, na češ se prudce otočí a zjišťuje, že se za ním zapadly mříže. Velmi tlusté a načernalé mříže. A ačkoliv je všude ticho a klid, rána stále zní Felixovi v hlavě. Počkat! Všude je ticho a klid?? Jak to? Ano, ten zpěv ztichl a do Felixova srdce vnikne strach a vztek na sebe, proč do té pitomé skály vůbec lezl. Chvíli se uklidňuje a pak pokračuje v cestě dál.


Nalézá odemčené dveře, tak tedy vstoupí. Ty a ním bez odporu tiše zaklapnou. Vstoupil do obdélníkové místnosti, uprostřed stůl, na levé stěně dveře a v pravém rohu postel, ze které se zvedá nějaká dívka v dlouhých modrých šatech. Má dlouhé tmavé volně rozpuštěné vlasy a obličej, ve kterém lze vidět smutek, ačkoliv se dívka nyní usmívá. A co je nejvíce zarážející a překvapující, vypadá přesně tak, jako duch, kterého Felix několikrát potkal. „Ahoj,…“ tiše dívka pozdraví a její hlas zní přesně tak, jako ta bezeslová píseň, která se ozývala celou jeskyní…

„Já… se jmenuji Alexandra“ představí se dívka.

„A já jsem Felix“ zní odpověď „A co tu vůbec děláš?“ ptá se jí.

„Vězní mě tu“ odpovídá Alexandra a pokračuje „ty dveře, kterými jsi vstoupil se dají otevřít pouze zvenčí, odsud je neotevřeš. A tyto dveře,“ pokyne ke druhým dveřím, „ty jsou zamčeny.“ Vysvětluje.

„Ale… to jsme v pasti, že?“ uvažuje Felix nahlas „ne… nejsme!“

„Jak to myslíš?“

„Cestou jsem našel klíč!“ oznámí vítězoslavně Felix a přiskočí ke druhým dveřím. Klíč sedí! Dveře se otevřou „Cesta ke svobodě…“ řekne Felix a uvolní východ.

„Nevím kdy se mí věznitelé vrátí,“ přemýšlí Alexandra, když odchází „protože nemám hodinky, ale tipuji si, že to bude teď někdy…“

„Nepřijdou,“ vzpomíná Felix na to, jak blesk zničil drahokamy „, ledaže by znali jinou cestu. Vstup byl navždy zapečetěn…“

Před odchodem se Felix ještě pokusí vzít klíč, ten však sedí jak přibitý.

„A proč tě vůbec zavřeli sem?“ zajímá se.

„Já vlastně ani nevím“ začne Alexandra, „Pocházím z vesnice Mnorw, kde jsem žila v klidu se svými rodiči. Maminka se stará o malou sestřičku, otec je strážníkem. Vše bylo v pořádku, dokud se neobjevil ten muž… To jednoho dne zazvonil zvonek, tak jsem šla otevřít. Byl to nějaký muž v černém plášti a kápi, takže jsem mu neviděla do tváře, ale měla jsem z něj strach. Chtěl mluvit s tatínkem, ten s ním dlouho, velmi dlouho mluvil.

Když se vrátil, tvářil se vyděšeně, ačkoliv se to snažil zakrýt. Ptaly jsme se ho s maminkou, co se stalo,… nic neřekl.

A pak to začalo! Sledovalo mne černé auto, při každém mém kroku, cestou do školy, ze školy a když jsem šla kamkoliv jinam. Dostala jsem strach a ven jsem chodila pouze do školy. Když se to naši dověděli, mamka se vyděsila, taťka to očividně čekal, ale stejně nám nic neřekl. A nakonec jednoho dne při cestě ze školy zastavilo a vyšli z něj chlapi v černém. Začala jsem utíkat pryč, ale dohnali mne a začali dusit kapesníkem. A pak jsem se probudila tu…“

„To je strašné… a ty nevíš proč tě tu vůbec uvěznili?“ zajímá se Felix

„Netuším…“

‚Už aby ta chodba skončila,‘ říká si. Je ovšem zvláštní, že se ta chodba nevětví, pouze se stáčí, chvíli doprava, chvíli doleva. A co bude na konci? Pak si vzpomene na ducha dívky, jež vypadá přesně tak, jako Alexandra, a který se po setkání s ní už nezjevil. Rozhodne se jí o tom povědět:

„Víš, když jsem cestoval, když jsem hledal klíče,a když jsem už byl tady, v Hoře, viděl jsem… je to opravdu záhada…“

„Co jsi viděl?“ ptá se Alexandra, ale netváří se zvědavě.

„Stín. Viděl jsem nějaký stín, ducha. A nejpodivnější bylo, že vypadal přesně jako… ty…“

„Ano,“ Alexandru to vůbec nepřekvapilo; „byla jsem to já. Kdysi dávno, že už si na to nepamatuji, jsem se naučila nějakou melodii, píseň. Nevím kdy to bylo, rodiče nic nevědí, ale prostě ji znám. Je bezeslová a když ji zpívám, soustředím se na ni, a když mě nic neruší, dokáže moje duše opustit tělo. Duše je nehmotná a nemůže být vězněna. A to je asi ten, důvod, proč jsem tu vydržela, protože já nesnáším vězení… Tahle píseň ovšem může být nebezpečná, a proto ji nazývám Píseň smrti, i když to, že duše opustí mé tělo není smrt.“

Normálně by člověk čekal, že se zeptá, zda Alexandra pomocí této písně špehuje lidi, ale Felix se na to neptá. Nějak vyciťuje, že Alexandra tohle nedělá, že je to ryze hodná, milá dívka… Felix přemítá, do čeho se to vlastně zapletl. Už to ale tolik nelituje, i když je stále vězněm. Sdílená bolest je totiž poloviční bolestí a sdílená radost je dvojnásobnou radostí. Ale stejně je to všechno absurdní; záhadné světlo, drahokamy, jeskyně, Alexandra a všechno toto smíchané s nemalou částí magie… magie? Teprve nyní si Felix uvědomuje, co všechno se vlastně stalo. Své… hrdinství si sice stále nepřipouští, ale už ví, že to není sen, film ani hra. Všechno je to skutečné a lepší než ve hře či filmu a …

„Kdo je tam?!?!“ ozve se chodbou mužský temný hlas. Felix s Alexandrou se leknutím zastaví. Pohlédnou na a za sebe: „To jsou oni!!!“ a společně se dají do běhu.

„Stůj, stůj! Já vím, že tam jsi!“ ozývá se chodbou.

Aniž by si toho všimli, objeví se před nimi dveře a vrazí do nich. Alexandra je rychle otevře a oběma se zatají dech; tolik zlata, stříbra a zlatých kamenů pohromadě neviděli ani v pohádkách ani ve snu.

„Rychle, tam je východ“ probudí se Felix. Opravdu, kousek od nich stojí schody ukončené poklopem. „Jestli je zamčený,…“ zašeptá Alexandra. Felix se o ně zapře a… nic! „Zatraceně“ vztekle zařve Felix. Alexandra se nechce vzdát bez boje a rozhlíží se, co by jí pomohlo v boji, do vězení nechce. ‚Zlato je prý nejtvrdší‘ napadne ji. Felix si vybaví celý její příběh a zmocní se ho takový vztek na ty lidi, že pomalu poklop pootevře. Alexandra ihned přiskočí a spojením sil jej otevřou. Rychle se vytáhnou nahoru a zjišťují, že se nachází uprostřed kostela vesnice Mnorw. Tak proto ta dlouhá chodba, napadne Felixe. Na poklopu ležela podlaha, a proto se tak těžce otevíral.

V kostele nikdo není, a tak oba vyběhnou ven. „Kam teď?“ Alexandra se otočí a zahlédne, jak nějací dva muži (v černém a s kápí), ti poklop zavírají a skládají na něj podlahu. „Felixi?“ špitne Alexandra a ten se také otočí. „Tady by jste neměli co pohledávat. Alespoň ne takhle. Dobře, první část tedy máš, Alex!..“ ozve se jim za zády, až oba poskočí. Odchází od nich muž v černém. „Kam teď? – domů…“


Nad údolím se trhají mraky, citelně se ochlazuje, je totiž po bouři, a slunce se kloní k západu. Poslední měsíc byla hora Mnorw stále probuzována, ale nyní usíná na věky. Nikdo se nedostane dál, než do vězení, protože dveře se otevírají pouze dovnitř a ne ven, jsou také střeženy kouzlem. Sova se usmívá, když jí Hora poví, že se Felixovi podařilo zachránit Alexandru a též zavírá oči… naposled.


Alexandra s Felixem se dohodli, že nikomu, kromě rodiny Alexandry nic neřeknou. Její rodiče jsou rádi, že se jim vrátila dcera. Její otec všem pak řekne, že ten muž byl příslušníkem jakési Minulostní organizace, která dodržuje středověké způsoby. Podle jedné jejich pověsti musí být Alexandra unesena podle určitých pravidel a musí ji zachránit někdo jejího věku, ostatní by propadli životem. „Dobře tedy,“ řekl její otec, „policii nic neřeknu, ale jakmile někoho z vás dvou bude sledovat černé auto, osobně dohlédnu, aby jste to nahlásili…“ A vesnicí Mnorw opět ovládne noční ticho…


  • Komunita
  • Anime
  • Hry
  • TCG
  • Fan
  • Download
  • Ostatní