Příběhy Ikarů(dříve Záhady u hory Mnorw) (další pokračování)

Takže teď se do hradu dostaneme určitě, uvažuje Felix, jenže jako zajatci toho moc nenaděláme. Ještě že Alexandru nechytili, ani když to tam ještě dodatečně prohledávali, je to jediná naděje. Její Píseň je jediná naděje.

„A sme v rejži,“ oznámí Felix, když je zavřen ve vězení ve sklepení a když strážní odejdou. „Podruhé v zajetí!“

„Jak podruhé?“ zeptá se Izabela, která má celu hned vedle.

„V mém světě,“začne Felix, ale Izabela jej přeruší;

„Jesli myslíš to, že jste z budoucnosti, tak Alex už mi to řekla.“

„Fakt? No, prostě nás unesla Minulostní organizace…“ Felix jí poví, co se stalo.

„Ach ano, něco už jste mi naznačovali. A zřejmě rozbití organizace je jediná možnost.“

Celý den se věznitelé neukáží, pouze v poledne a večer donesou kus chleba a vodu, což je pro člověka z moderní doby nedostačující. Izabela si na tuto stravu zvyká přece jenom lépe. Na dotazy, co tam vůbec dělají by stěna odpověděla stejně, až na to, že od strážných by se dalo očekávat víc…

Je noc. Mřížemi ve stěně do cel proniká měsíční svit, Izabela usíná, Felix bezradně přemýšlí, jak se z toho dostat, když se zjeví duch!

„Alexandro?!“ zvolá Felix.

„Co – to?“ probouzí se Izabela.

„Víš, Alex umí Píseň smrti a ta…“

„Ano, ano, vím,“ vzpomene si Izabela, „co potřebuješ Alex?“

„Jako duch nemůže mluvit,“ řekne Felix a najednou vidí sám sebe jak leží ve spacáku a překvapeně si prohlíží bílý stín tehdy neznámé dívky, který za chvíli odlétá… Tehdy řešil problém světla, tehdy byl na svobodě a ve svém čase a světě…

„Rozumíš nám? Slyšíš nás?“ zeptá se duše Izabela, na což Alexandra přikývne. „Hej, co to dělá?“ zeptá se pak Izabela, spíš pro sebe, než Felixe, který ví:

„To je prstová abeceda! Snaží se nám něco říct! T… r… o… c… h, takže ch… u… j… s… e… m…“

Dlouho si pak tímto způsobem Alex a Felix povídají – Izabela většinu času jen pozoruje. Alexandra Felixovi sdělí, že se naučila nové schopnosti během doby, kdy je jako duch. Nyní se dokáže naprosto zneviditelnit, což umožňuje snazší průzkum hradu, čehož samozřejmě využila, ale pro únik Felixe a Izabely moc nadějí nevidí. Spíš se obává toho co bude – na hradě se konají jakési bojové turnaje, něco ve stylu Římských či Řeckých gladiátorských zápasu a je víc než jisté, že vůdce bude chtít Felixe vidět na bojišti. Naštěstí zde boje nejsou tak brutální, poněvadž nemají zatím dost rytířů a je nutné větší procento přežití. Ale podle toho, co slyšela chce vůdce vidět Felixe mrtvého.

Pro Izabelu to vypadá trochu lépe, vůdce není na ní tak naštvaný, nedomnívá se, že ona má být nějakou Zkázou Minulostní organizace, přesto je pobouřen, že se přidala na tuto stranu. Zřejmě skončí jako služka obsluhující diváky a pak vítěze.

Felixe probouzí nějaká záře. To slunce prosvítá mřížemi. Chvíli mu pak trvá, než si uvědomí, proč je tak nešťastný. Je zajatcem! Posadí se. Izabelina cela leží v temnotě, mimo dosah ranních paprsků. Nebudu ji budit, řekne si, pak jej upoutá jakýsi hluk na dvoře. Pod oknem je jakási lavečka, ze které už včera oknem pozoroval dvůr, bylo tom však prázdno a pusto. Teď se něco děje, takže na ni vyleze a vyhlédne ven, co se děje. Po dvoře pobíhá spousta rytířů Minulostní organizace, všichni oblečeni v černém s různobarevnými pásy a všichni s mečem u pasu. Nějaký muž, nejspíš velitel, poněvadž on pás zřejmě nemá, pak zatroubí na stříbrný roh a všichni se seřadí. Barevnost pásů zřejmě rozlišuje hodnost, protože rytíři se seřadí do tří řad; vpředu s červeným pásem, pak žlutí a nakonec bleděmodří. Všichni ztichnou.

„Nyní bychom měli udílet povýšení!“ začne velitel, zvláště první stupně mají spousty zásluh a vítězství a většina z vás by měla povýšit na druhý, žlutý, pás.“ Potlesk. „Ale teď na to není čas, máme problém! Legenda se naplňuje! Včera jsme zajali nepřátele MINULOSTNÍ ORGANIZACE! Ale!“ zařve, „Jedna nám unikla,“ nesouhlasné mručení, „musíte ji dostat. Zkázu Minulostní organizace!“ velitel se odmlčí, „Váš úkol je jasný – Zkázu Minulostní organizace a přiveďte ji sem pokud možno živou! Kdo z vás tímto činem Organizaci zachrání dostane tolik zlata, že už nebude muset po celý život vydělávat. Dostane se mu takových poct, o jakých se mu ani nesnilo a místo vedle Pána Minulostní organizace. Zklamete-li však, čeká vás trest, který vyplyne z neúspěchu samého – organizace bude zničena a nebude vás nikdo chránit. Teď jeďte, Pán na vás spoléhá!“ Následuje velký potlesk, řev i výhružky nejspíš na adresu Zkázy Minulostní organizace, nakonec velitel opět zatroubí na stříbrný roh a všichni rytíři se dají do pohybu; postupně vejdou do velkých vrat na dvoře, odkud vyjíždí na koních a branou opouští hrad.

„Alex,…“ zašeptá Felix. Když tak po ní pátrají, pokud o tom nebude vědět, chytí ji. Pak si však všimne, že nad dvorem se vznáší bílý stín; duch, duch Alexandry. Felix se na ni usměje.

„Ahoj, jak jsi se vyspal?“ ozve se Felixovi za zády, ten se lekne a spadne.

„Ty jsi ale nešika!“ směje se Izabela, což je naprosto nezvyklý zvuk v těchto místnostech, které se náhle stanou přijatelnějšími, přežitelnějšími.

„Pátrají po Alexandře,“ oznámí Felix.

„To… to ne, oni o ní neví, nebo ano? Ona… je naše jediná naděje…“

„Ví to. Z legendy. Ale Ona to jako duch vše sledovala…“

„Alespoň že tak,“ oddychne si Izabela.

Bouchnou dveře. Kroky. K celám jde nějaký strážný a nese s sebou kus starého chleba a džbán vody.

„To je vaše snídaně,“ ušklíbne se, „A připravte se. Pán se bude chtít s vámi setkat.“

„Myslím,“ uvažuje Felix po odchodu strážného, „že jestliže vše půjde jak říkala Alexandra, tak se velmi dlouho neuvidíme.“

„Ehmm…“ souhlasí Izabela s plnými ústy, pak spolkne a pokračuje, „Ano. Měli bychom se dohodnout, jak dál.“

„Ano, to je to, o čem mluvím; naše činnost vlastně bude na vlastní pěst. Možná Alexandra by mohla být naším spojení, ale na to bychom se neměli spoléhat, ona se bude spíš snažit uniknout nepřátelům… Chce to nějaký obecný plán…“

„To ano. Dříve jsem nesouhlasila s rozbitím Minulostní organizace, avšak zdá se, že teď to je pro mne jediné řešení,“ řekne Izabela, „Máš nějaký plán?“ ptá se Felixe.

„No, s Alexandrou nás něco už napadlo, je to jednoduché na pochopení, ale těžké na provedení a navíc ještě musíme něco k tomu domyslet.“

„Ano?“

„Musíme udělat něco, co by se jim, lidem z Minulostní organizace nelíbilo a oni si mysleli, že to dělá někdo zevnitř. Nejlépe jejich vůdce…“ zní odpověď.

„No, to bude těžké,“ zamyslí se Izabela, „a navíc to opravdu chce ještě něco vymyslet k tomu, ale na to potřebujeme vědět ještě něco navíc.“

„Zdá se, že Alexandřino spojení bude klíčové. Bez ní nic nedokážeme,“ usoudí Felix.

„Tak uvidíme…“

Za několik minut se opět chodbou ozvou kroky a brzy se objeví strážný; „Pojďte,“ řekne prostě, „Pán vás očekává.“ Tak, už za chvíli bude o nás rozhodnuto, pomyslí si Felix, kdoví, jak to dopadne? Opět se jej zmocní strach, který se zatím nedostal na povrch. I Izabele se úzkostí svírá srdce, jež tluče jak na poplach. Pod dohledem dalších dvou strážných Izabelu a Felixe odvedou hradem do jedné z věží. Stěny jsou kamenné, studeně vlhké a teď i tiché, díky malým oknům temné.

Náhle se strážní uprostřed cesty zastaví a jeden z nich si odpočítá kameny. Pak na jeden zatlačí, čímž se spustí nějaký mechanismus a naproti se otevřou kamenné dveře. Ty vedou do další, tentokrát krátké, chodby, která je osvětlena pochodněmi, poněvadž nemá jediného okna. Na konci jsou zavřeny zlaté dveře. Strážný na ně zaklepe, zatímco další dva zavírají vchod, jímž sem přišli.

„Vstupte!“ ozve se za dveřmi panovačný, temný hlas a otevřou se. Dva strážní zůstávají u dveří, třetí s Izabelou a Felixem vstoupí do zlaté síně ozdobené černým sametem. U protější stěny na trůně sedí Pán Minulostní organizace, nalevo i napravo od něj jsou dveře, uprostřed místnosti nyní skoro prázdný stůl s pár svitky jakýchsi textů, které Felixe ani Izabelu nezajímají, dokud je nenapadne, zda v nich není vepsán jejich osud…

„Tady jste,“ řekne potichu Pán Minulostní organizace trochu vyšší a poněkud tlustí postavy oblečen v černém se zlatým opaskem.

„Co tady pohledáváte?“ oboří se na Felixe a Izabelu, nenechá je však odpovědět a pokračuje: „Chcete rozbít organizace?“ zvyšuje hlas, „To nelze! Slyšíte? Nelze!“ Pak se krátce zasměje, až Felixovi přechází mráz po zádech. „Ty jsi s tím nesouhlasila, co?“ otočí se na Izabelu, „Ale nakonec jsi také propadla bláznovství a přidala se k němu? Nemusíš zapírat, já, Pán Minulostní organizace, totiž vím a vidím všecko! Pošetilci! Samozřejmě jste nevěděli, kolik toho vím, že?“ Pán Minulostní organizace řve a Felix si říká, zda mu nepřeskočilo, je jak posedlý. Ale jak může vést celou tu organizaci? „Pustili jste se do boje s nepřítelem, o kterém nic nevíte! Jak ubohé! Stráže! Odveďte ji!... zrádkyni!“

„A co s ní?“ zeptá se strážný.

„Jako všechny!“ zařve vůdce, „bude obsluhovat při turnaji a příchozí. Minimum odpočinku. Na noc jí zatím zůstává původní cela.“

„Jak si přeješ,“ odpoví strážný a odvede Izabelu dveřmi, které jsou nalevo od Pána.

„A ty,“ vrátí svůj pohled k Felixovi, „ty nás chceš rozbít, co? Ale ty nejsi nebezpečný. Alespoň ne tak, jako ona. Ne Izabela, ty VÍŠ koho myslím!“

Zatímco se Pán nadechuje k dalšímu běsnění, pokusí se Felix o odpor, „Ne, nevím, o kom mluvíte…“

„ALE VÍŠ!“ zařve vůdce, „a taky vím, že se jmenuje Alexandra, dcera té proklaté čarodějnice! Co o ní ještě víš? KDE JE?!?!“

„N-nevím, kde…“

„Nezapírej!... V klidu to nikdy s nikým nejde, co? Tak dobře, řekl jsi si o to! Uvidíme, co řekneš po boji s mým synem! Hahahahaha! Všichni po prvním setkání zpívaj. Stráže!“ zařve, „připravte ho! Zítra… zítra má první zápas!“

Strážný se tváří překvapeně, nic však nenamítá, jen se ještě zeptá „a kde má spát? Ve staré cele?“

„Ne, ty čekají na další. I Izabela tam dlouho nezůstane, kdepak. Víš co? Strč ho do té místnosti nad turnajovou arénou, do té, co je dnes prázdná, pokoj se z ní bude dělat až zítra…“

„Jak si přeješ.“

Vůdce je i na středověké způsoby dost divný, uvažuje Felix, a tím bych mohl začít. Dopoledne měl svůj první trénink, strážný, jež ho odvedl od Pána jej pak učil jezdit na koni a nyní, v poledne, je zavřený v temné místnosti bez oken a pochodní, takže je tu absolutní tma. Myšlenkami se zase vrací k rozbití Organizace, ačkoli hrůzné náznaky Pána Minulostní organizace a strážných v něm hasí poslední plamínky naděje na únik, přesto se drží. Ano, vůdce mu připadá podivný, i když taky ví, že ze školy si o středověku moc nepamatuje, takže možná není zas tak divný… Náhle se zjeví duše Alexandry, která, čehož si doposud nevšiml, trochu světélkuje, takže jeho cela je nyní přece jenom světlejší.

„Nazdar,“ pozdraví ji Felix, „viděla jsi toho vůdce?“ ptá se jí. Přikývne. „A je dost divný, že? Na tom by sme mohli postavit plán úniku, ne?“ Alexandra opět souhlasí. „A byla jsi u Izabely? Má se v pořádku?“ Felix nekončí se svými otázkami, Alex mávne rukou, že je vše v pohodě. „A máš plán?“ ptá se jí. Alex zavrtí hlavou, ale začne Felixovi signalizovat, kdo nápad má – Izabela.

Felix se od duše Alexandry doví, že Izabela má nápad. Tedy několik nápadů, ale všechny jsou hrozně nepravděpodobné na úspěch, ale jeden z nich by mohl být nejlepší. Jedná se o prosté kradení věcí; Izabela něco vezme svému strážnému, po boji se všichni zúčastnění, tedy i Felix, pokud přežije, dostaví do kuchyně, kde budou zajatkyně, tedy i Izabela, která tu věc předá Felixovi a ten se ji pokusí schovat někde u jeho strážce.

„To je dobrý plán,“ souhlasí Felix po únavném zjišťování, co mu Alexandra vlastně chce, „ale nesmí pojat podezření, že to děláme my.“ Alexandra přikývne a pak začne znova vysílat; „…A…“ sleduje Felix její prsty, když náhle Alexandra zmizí, což jej vyděsí víc, něž když se nečekaně zjeví. Co se stalo? Proč musela zmizet? Dostali ji? Jestli ano, musíme se v tomto plánu na sebe spoléhat a neudělat jedinou chybu. Máme jen jeden jediný pokus.

Pak Felixovi nastává odpoledne tréninku – ježdění na koni zvládl dopoledne, nyní se učí šermovat z mečem.

„Tohle nebude snadné,“ přizná strážný, „normálně se člověk učí s mečem roky a roky, leckdy celý život, ty na to máš jen pár hodin. Ježdění na koni jsi zvládl skvěle, jsi skrytý talent tak doufejme, že i meč bude tvůj přítel…“

Ačkoli Felix není příliš fyzicky zdatný, i šerm mu jde docela dobře a na konci dne jej strážce pochválí; „Jak jsem ti říkal, boj s mečem trvá dlouho, ale ty jsi dobrý. To, co jsi zvládl za dnešek některým trvá i roky, už si nedělám starosti. Jestliže se postavíš proti začátečníkům jako jsi ty, nebojím se o tebe.“

„Ale co když půjdu proti někomu staršímu? Jak je dobrý Pánův syn?“

„Pánův syn?“ strážný se zatváří vyděšeně, „proč… proč se na něj ptáš?“ Během rozhovoru strážný Felixe odvádí do jeho vězení.

„No, on něco říkal… že se mám postavit jemu…“

„Tak to ti dám jednu radu. Neútoč, nemá to cenu. Braň se a modli se ke všem svatým. Zapomeň na to, co se stane, to se stane. Turnaj je až večer, a proto budeme trénovat ještě zítra dopoledne a pak si musíme dát odpočinek.“

Za celý večer se Alexandra nezjevila, a tak si o ni musí Felix dělat starosti, kvůli kterým dlouho neusne. A navíc ten turnaj. Tak rychle padl tohoto neštěstí, žádná příprava, nic. Už zítra touto dobou bude vědět, anebo už nebude vůbec. Co ten syn Pána Minulostní organizace? Vyhrožují mu s ním, strážný se vyděsil, když se o něm Felix zmínil, to je tak dobrý? A kolik mu je? Když si to tak vezme, jsou to tři dny, co se dostal do středověku a před tím… to už mu připadá tak dávno… a to dobrodružství okolo hory před půl rokem… tak dávno…

Dopoledne po snídani má tedy další trénink – srážení cíle pomocí dlouhé tyče nazývané dřevec při jízdě na koni. Felix si říká, že v minulém životě musel být rytířem, protože ani tato disciplína jej nepokoří a nakonec ji zvládne lépe, než by se dalo od začátečníka očekávat, zvlášť, když vezmeme v potaz, že pochází z pohodlné budoucnosti. Ale ačkoli mu to jde, nedá se říct, že by ho to bavilo a ani v minulosti jej takové věci nepřitahovaly.

„Máš fakt talent,“ pochválí jej strážný, „kdybys nebyl nepřítelem organizace, naším nepřítelem, myslím, že bys časem překonal i samotného… Um… Ehmm… Pro dnešek stačí, tak pojď.“

Strážcovo zaseknutí Felixe zarazí, pak si ale uvědomí, jak agresivní Pán Minulostní organizace je a zřejmě by ho to, co chtěl strážný říct pobouřilo; že by jeho pověstný syn?

Přes celé poledne se Alexandra opět nezjeví a Felix už věří, že ji potkalo něco špatného, určitě ji chytili. Přes celé odpoledne si o ni dělá starosti, ale častěji si říká, jak on sám dopadne. Nervozita a strach v něm stoupají jako nikdy, protože ačkoli už něco zažil, takhle dlouho čekat na něco takového je ještě horší. Jak boj dopadne? Ještě nechci zemřít, ještě je na to čas. Je to tak hrozné, v takové cizině, v takovém strachu, v takovém nebezpečí…

Za čas se otevřou dveře, v nichž stojí strážný; „Už je čas,“ řekne prostě a odvádí jej pryč. Během cesty Felix mrkne z okna a vidí, že je tam ještě světlo, ale slunce se už kloní k západu; je něco kolem šesté. Cesta končí ve sklepení v jakési zbrojírně, kde Felix dostane svou výzbroj; kožený černý kabátec, helmu, kožené a velmi tuhé boty a samozřejmě zbraně – meč a dřevec.

„A… a to nedostanu nějakou pořádnou zbroj?“ zeptá se Felix opatrně prohlížeje si plátové a kroužkové zbroje poblíž.

„Ne,“ odporuje strážný, „pouze tento štít a tvůj meč budou tvá jediná obrana. A štěstí.“

„No, vypadáš, že už máš za sebou spousty vítězných bitev… Ale všichni poznají, že ne,“ dodá a podá Felixovi bleděmodrý pás, „začátečník,“ vysvětlí.

Odvede jej několika dveřmi do velké místnosti ve sklepení, která je plna rytířů, převážně starších, než je Felix, jež mají též bleděmodré pásy, jako on, ale i žluté a červené.

Přichází nějaký kapitán se slovy „seřaďte se do řad podle barev!“ Počká, až se tak bleskurychle stane a pak pokračuje „Nováčci dopředu! Pán chce vidět jednoho z vás, jež se jmenuje Felix,“ kapitán se ušklíbne, „uvidíme! Budu vyvolávat barvy a kdo bude na řadě, půjde, to už znáte, stejně jako, že nechceme mrtvé, kromě těch, co chtějí být v Temné elitě. Že to se musíte zaregistrovat víte. A pak tu máme dvě výjimky; zaprvé dnes budou začínat červení a nebudete bojovat mezi sebou, ale proti Orlovi.“ Odchází.

„Orlovi? Kdo to je?“ zeptá se nevědomky Felix nahlas, když o tom přemýšlí.

V místnosti začíná boj; odchází bojovník s červeným pásem.

„Je to syn Pána, to nevíš?“ zeptá se jeden za Felixem, též začátečník.

„Jo, a je to boss!“ řekne bojovník napravo, žlutý pás.

„Kdysi jsem proti němu bojoval a jen tak tak jsem si zachránil život!“ přidá se do diskuze druhý v řadě žlutých.

„No, každopádně usiluje o černý pás, chce do Temné elity, a je dobrej,“ řekne začátečník.

„No, on už Elitu ve skutečnosti vede,“ řekne jeden v červené, „je to taťkův miláček, takže už černý pás nosí, ale při boji používá jeho skutečnou hodnost.“

„No jo no,“ začne jeden ze začátečníků, „jak to tedy s těmi hodnostmi je? Po bleděmodré je žlutá, po žlutý pak červená a jak dál?“

„To máš tak,“ začne ten v červené mudrovat, „když máš červený, možeš přejít na bílou či černou, jestliže budeš mít víc, jak třiatřicet mrtvejch. A jemu prej zbejvá jeden zgeblej a asi padesát výher…“

„A pak je to jak?“ ptá se ten začátečník, „To už se jako nepostupuje dál?“

„Ty seš padlej, nebo co? Copak’s to nestudoval? Vždyť kvůli tomu sem lezl, nebo ne?“

„No ano, ale já myslel, že to bude o něčem jiným…“

„Esli chceš cůvnůt, tak si posluž, ještě je tu stále možnost…“

Odchází jeden ze žlutých. Brzy budu na řadě, pomyslí si Felix, a netuším, jak se z toho dostat. Jestliže on je opravdu tak silný…

„No dobře, kdyžs neštudoval, je to tvý minus, ale je to tak; když už máš černej či bílej pás, za další určitej počet vítězství se získávaj jakýsi zlatý mince.“

Kam já se to dostal, to je hrůza. No nic, musím udělat to nejlepší, je to i pro Izabelu a Alexandru… Snad je v pořádku…

K Felixovi přijde kapitán, „jseš na řadě,“ řekne a pak dodá „a jseš mrtvej!“

Teď už to Felixovi připadá jako zlý sen, to je tak neskutečné… Když prochází jakou si branou na bojiště, u vchodu si všimne jeho strážce, který mu pošeptá „neútoč, braň se. Pozor na ruce a nohy.“

Dělá co může, aby se vůbec udržel, hrozně se mu klepou kolena strachem, jaký ještě nepoznal.

Už na něj čeká jeho kůň, naštěstí ten, na kterém trénoval, poněvadž si na něj zvykl. Nasedne na něj a pevně uchopí dřevec v pravé ruce a štít v levé, kterou též drží otěže na vedení koňe. Rozhlédne se. Všude kolem na tribunách jej sledují spousty lidí, kteří teď přímo řvou. A přímo na druhé straně arény ve výšce v královské lóži vše sleduje samotný Pán Minulostní organizace, který, když si všimne, že se na něj Felix podíval, se velmi ošklivě usměje.

Pak se Felix podívá před sebe. Na velkém koni velký muž s rudým opaskem s nelítostným pohledem v očích a též se krutě usmívá.

„Začněte,“ řekne prostě Pán Organizace.

Nepřítel, Orel, pobídne koně a v tu chvíli to udělá i Felix. Už není cesty zpět, už není jiná možnost.

„Orlovi chybí už jen čtyřicet osm výher a získává nejvyšší řád. Už jen jedna smrt a je to ČERNÝ pás!“ zahřmí přes celé bojiště. Felixovi vypadá dřevec, pak jej však pevně uchopí, chce zaútočit, když v hlavě se mu ozve ‚neútoč… Braň se… Hlavně nohy a ruce…‘ Během běhu pečlivě sleduje každý Orlův pohyb a nepřipravuje se na útok. Poběží napravo od Felixe, takže se mu to levou rukou, kde má štít, bude vykrývat špatně. Felix vidí, jak ve zpomaleném filmu, jak mu nepřítel míří přímo na hlavu, takže si štítem brání tuto část, když však náhle, těsně před nárazem zamíří níž, avšak snad štěstí, či bojový duch Felixovu ruku se štítem vede dolů, takže hrot nakonec srazí a nezasáhne. Avšak zasekne se do řemenů držící sedlo na koni, který sebou škubne a otočí se přímo na Orla, Felix duchapřítomně švihne svým dřevcem a zasáhne Orla do zad, který spadne na zem a jeho kůň běží pryč.

Felix odhodí zbraň a seskočí s koně, který má stále v řemeni zaseknutý Orlův dřevec. Lidé křičí. „To… to je POPRVÉ v celé historii turnajů Minulostní organizace, že by ZAČÁTEČNÍK bez jediné výhry srazil někoho tak silného, jako je Orel!“

Felix si na sekundu všimne, že mezi diváky jej sleduje Izabela, která zapomněla roznášet jídlo, ve tváři hluboký obdiv. To Felixe posílí a pohlédne před sebe, kde ze země vstal Orel. Ten se však nezdává a svůj dřevec, kterého se Felixův kůň konečně zbavil, zvedne ze země a vší silou jej vrhne proti Felixovi, ten si jen přidřepne a zbraň mu proletí nad hlavou. Orla se zmocňuje dlouho nepoznaná zuřivost a vrhne se na Felixe, který se jeho ráně vyhne, což Orla dráždí ještě víc, a tak je méně chráněný, ale má větší sílu útoku, což může být Felixovi jedno, protože pro něj je smrtelně nebezpečný každý zásah ať ze vzteku, či bez něj. Za to Orlova absolutní absence obrany se může hodit…

Jenže Orlův útok je velmi rychlý, jedna rána, druhá, třetí, Felix se jim sotva stačí vyhýbat či vykrývat štítem. Pak se mu naskytne příležitost; Orel zase zvedne meč nad hlavu a vší silou zaútočí před sebe, Felix uhne, uskočí a dostane se přímo za záda Orla, které má naprosto nechráněné. Jenže on, Felix, to nemůže udělat. On není zabiják, nechce vraždit, ani když bojuje o život. Rozmáchne se mečem, ale pootočí jej, takže rána není vedena ostřím, ale tupou plochou, a vší silou praští do zad Orla, který se v bezvědomí skácí k zemi.

Vyhrál! Felix vyhrál! Rozhlédne se po tribunách, kde je naprosté ticho, všichni jsou zaskočeni takovým nečekaným koncem. Pak se všichni vzpamatují a chopí se svého nového hrdiny. Všichni beze zbytku ukazují palcem dolů, což po vzoru starověkých gladiátorských zápasů znamená smrt, což také všichni řvou po celé aréně: „SMRT! SMRT!...“

Izabela se tváří vyděšeně, Felix si stojí za svým. Zpříma se postaví, pohlédne na Pána Minulostní organizace, který si během boje stoupl a teď je jeho obličej pln zloby, nenávisti a chtění smrti Felixe. Ten však odhodí meč do prachu, stejně jako štít, který se rozlomí v půlce, protože Orlovy rány jej zničily, a nakonec do prachu dopadne i Felixova helma.

Nakonec se Felix otočí a zamíří do místnosti, kde před tím čekal, avšak jeho strážný mu zastoupí cestu. „Tudy ne!“ oznámí a ukáže na druhý východ ověnčený zlatou látkou, „tady je tvá cesta – brána vítězů!“

Felix, který se postupně vrací do normálu, si řekne, že když už má někde potkat Izabelu, tak jedině tam. A diváci? Ti teď řvou „Vítěz! Udatný a milosrdný Felix!! Sláva mu!!“

Dveře vedou do jakési jídelny, která je v podstatě prázdná – dnes ještě nikdo nevyhrál vyjma Orla, který však zůstával na bojišti.

„Tady se posaď, za chvíli ti přinesou zasloužené jídlo,“ řekne mu strážný, v čemž ho Felix poslechne. Vše bylo tak vyčerpávající, že už si potřebuje sednou, a nebyl to jen boj, co ho unavovalo, byl to i ten strach. Pak si také Felix uvědomí, že se nají rád, ať mu dají jakýkoli středověký blivajz, pořádně mu vyhládlo. Jeho pocity jsou teď velmi smíšené, ale hlavně je rád, že přežil. Aspoň pro dnešek.

„Tys mu to nandal,“ začne strážný obdivně, „to jsem nečekal.“

„Bez vaší rady bych byl mrtvý,“ odvětí Felix.

„Ne,“ odporuje muž, „nebyl bys mrtvý. Tohle je pánův způsob, jak získat informace a jeho tajná zbraň. Jeho syn, Orel, by tě nezabil, ale mučil tak, že by ti ničil právě nohy a ruce.“

„To je strašné…“

Strážný už nestačí odpovědět, protože přijde několik dívek a žen nesouce jídlo, mezi nimi i udýchaná Izabela, která až příliš nápadně sleduje Felixe, ale protože má ve tváři obdiv, a některé z ostatní služek to dělají též, není zas tak nápadná. A jednou, když mu nese jakési pití, mu rychle nenápadně cosi strčí do kapsy.

Až se Felix pořádně nají, a to se nají tak, jak ještě nikdy v životě, zvedne se, že už půjde, když si uvědomí, že vlastně neví, kam má jít. Přijde za svým strážcem.

„Už jsi dojed?“ zeptá se Felixe.

„Ano, ale nevím, kam…“

„Pojď za mnou. Pán strašně zuřil, čekal, že teď tě odtáhnou k němu, aby se něco dozvěděl. No, ale tam, kde jsi byl naposled tě zavřít nemohu, protože už se tam stěhují věci. Musím tě zavést zpět tam, kde jsi byl zavřen, když tě přivedli. Tak to musím pro klíče ke mě.“

To je moje šance, řekne si Felix. Vzápětí vstupují do malé místnosti, kde otočen zády k Felixovi, začne strážný něco hledat v šuplíku jakéhosi stolu. Felix přistoupí k jinému a vytáhne věci z kapsy, kde nachází zlaté hodinky a jakési srdce na řetízku. Rychle je schová mezi papíry. Vzápětí se strážný otočí. To bylo těsně. Pak Felixe odvádí pryč.

„Samozřejmě, to teď zahýbá celou organizací,“ pokračuje strážný ve svých litaniích, „to nikdo nečekal a všichni budou víc věřit v legendu…“

„A prosím vás,“ přeruší jej Felix, „proč mi tak pomáháte?“

„Já? No, to máš tak, Pán mi řekl, abych tě připravil na boj, ale stačí jen tak, aby to nevypadalo, že proti Orlovi postavil naprostého začátečníka, který drží meč poprvé.“

„No ano, ale vy jste mi pomohl víc a poradil to s tou obranou.“

Už jsou u cel. Před tou Felixovou se zastaví a strážný zašeptá „ty patříš mezi ty, co chtějí organizaci rozbít, že?“ pak se ještě ztiší, „víš, já ji taky nemám rád a jsem tu proto, abych ji pomohl zničit. Proto jsem ti tak pomáhal.“

„Brzy dostanete možnost projevit svou náklonnost k dobru,“ zašeptá v odpověď Felix.

Strážný ho pak zavře a odchází, zatímco Felix v cele přemýšlí. Něco se pokazilo, jestliže mělo stačit vložení těch věcí tomu strážnému, už nás to mělo přenést. Ne, já nechci ještě jeden boj, to bylo strašné… Co nás ještě čeká? Co ještě máme udělat?

Dlouho se nic neděje, brzy se setmí, ale Felix nemůže usnout, i když je velmi unaven. Trápí jej starosti o budoucnost. To co mělo pomoci zklamalo. Všechno to bylo zbytečné. Za nějaký čas se ozvou hlasy;

„Zítra stáváš brzo, budeš muset vařit snídani Pánovi,“ řekne jakýsi muž.

„Dobře,“ Felix poznává Izabelin hlas. Brzy přijdou k cele a strážný zavře Izabelu vedle Felixe. Ten Izabele zašeptá „pokazilo se to,“ na což Izabela přikývne, pak, zatímco strážný odchází, se jí rozzáří úsměv a zašeptá „mám nápad,“ a než se Felix stačí zeptat jaký, Izabela zařve „Pane?“

„Hmm?“

„Víte, možná mi nebudete věřit, ale já viděla jakéhosi strážného, jak vám vlezl do pokoje…“

Všude kolem září spousty barev, normálnímu člověku známé i neznámé a v tomto prostředí se opět nachází Felix, podruhé v životě. Cítí, že je zde i Izabela a Alexandra, nevidí je, jako ony nevidí jeho, ale navzájem se cítí. Neslyší se, ale navzájem ví, co kdo říká…

„Tak se vám to podařilo,“ řekne Alexandra.

„Alex?!“ vyhrknou Felix a Izabela.

„Kde jsi byla?“ zeptá se Felix, „jak to, že jsi zmizela? Co se stalo?“

„Zajali mě. Říkali mi Zkáza Minulostní organizace a chtěli mě odvést a tak jsem je strašila Písní smrti. Bránila jsem se tak celý den, ale pak už jsem nemohla a v odmlce mě svázali a odváželi pryč, když jsem se objevila tu.“

„Ty jsi je zastrašovala tou písní?“ zeptá se Izabela, „a nezměnila se na ducha?“

„Ne, to se stává jen když se soustředím.“

„Bezva,“ řekne Felix, „můžeme jít DOMŮ!“

„Ano… Můžeme jít domů,“ potvrdí Alexandra.

„Jsem ráda, že to tak dopadlo,“ řekne ještě Izabela, „a mám vás oba dva opravdu ráda. A Alex? Když už mi nevěříš, zkus nad tím jen přemýšlet…“

„Nad čím?“ zeptá se Felix, když jeho mysl zaplní Alexandřina bezeslová píseň, ke které se přidává Izabela a pak i on sám. Barvy začínají blednout a všichni tři pak ztrácejí vědomí…