Příběhy Ikarů(dříve Záhady u hory Mnorw) (další pokračování)

Kapitola 5. - Konec Organizace a Orlovo pomsta (POZOR! nedokončeno, bude upraveno!!)

Felix se pomalu probouzí a vzpomíná. Už je světlo. Včera se dověděl dost zajímavých věci, chvíli potrvá, než si vše zpracuje… Včerejšek nebyl zakončen zrovna nejlépe vypadá teď jako zbabělec… Prostě ho jen jaksi přemohlo překvapení z toho, že ještě před pár hodinami odpočíval po boji s Orlem a náhle je v dalším dobrodružství, aniž by něco čekal. A právě pochopil, proč ho to tak překvapuje; prosně na takové věci není vůbec zvyklý, doma, když se ohlásí dovolená, jede se tam až za půl roku a podobně, navíc musí chodit do školy, takže někam na týden zmizet prostě nešlo… Ale právě díky cestování časem tu pár dní zůstane a pak se staví doma třeba o pár hodin později co zmizel…

Hele, toho by se dalo dobře využít… Cestování v čase… Alexandra by to mohla zpracovávat s ním… Alex! Co si o něm teď myslí? Že je zbabělec? Izabela moudře skončila rozhovor s tím, že už se má jít spát… Ještě by řekl větší blbost… Pak vzadu ve spíži měla tajný vchod na půdu, kde měla peřiny pro něj a Alexandru, on teď vstává na kamnech… Kdesi kousek dál spí Alexandra, ani on, ani ona nechtěli Izabele zabrat její postel… Stejně by nic nevymysleli, už bylo pozdě a snění s propastí energii nedoplňovalo…

A co nás teď čeká? Felixovi se sevře žaludek úzkostí; dorazit Minulostní organizaci… Izabela jim nic o tom neříkala, ale určitě se budeme muset sejít s Pánem a možná i s Orlem…

Zvedne se. Obě dívky tu již nejsou, Felix si uvědomí, že z venku k němu doléhají jejich hlasy. Pracně a hlučně sleze z kamen, takže obě už určitě ví, že je vzhůru. A vlastně… proč by to neměly vědět?

Na stole nachází chleba s čímsi bílým, vypadá to jako máslo. Myslím, že popisovat scénu, jak Felix zjišťuje, že je to sádlo nemusím. Alespoň že to mléko je takové, jako v budoucnosti.

„Takže vlastně předběhla svou dobu?“ zeptá se Alexandra. Felix se neptá kdo, právě vyšel ven, kde je ještě ticho, rosa se ještě nevypařila a je docela chladno.

„Jak to vezmeš. U vás jsou takoví lidi?“ zajímá se Izabela.

„No, někteří, ale ne moc… Ach jo… takových je vždycky málo…“

„To máš pravdu. Když už jsi tu, mohli bychom ji zkusit najít…“ přemítá Alexandra, „ona by nás mohla vést… ona by nám mohla pomoci…“

„Vaše matka?“ hádá Felix.

„Dobré ráno,“ pozdraví jej Alexandra.

„Jak jsi se vyspal, ospalče?“ přidá se Izabela.

„A tak… šlo to. A co vy?“

„Dobrý,“ odpoví Alexandra, „tak co, vyrazíme?“

„Kam?“ zeptá se Felix umiňující se, že neřekne blbost.

„Dorazit Minulostní organizaci přece,“ odpoví Alexandra a spolu s Izabelou se zvedne.

„Teď?“

„A kdy jindy? Musíme to všechno odbavit co nejdřív, abychom si mohli sehnat krystaly a najít naši matku,“ ta Alexandra je ale do toho všeho zapálená…

„Ale můžeš toho nechat,“ připomene Izabela.

Už zase! „Ne, tak jsem to nemyslel!“

Izabela vejde do dřevěného domku následována Alexandrou a pak Felixem. Nikdo je nesmí vidět!

„Takže mě dobře poslouchejte,“ začne Izabela posazujíc se ke stolu, „aniž bychom museli zasahovat do děje, dostaneme se k Pánu Minulostní organizace. Lze ho porazit jen nejsilnější mně známé kombinace Písně smrti a to je tak, že Felix odříká slova, Alexandra zpívá slova a já jen melodii. Felixi, to mě musíš říct, abych to věděla předem. Tato kombinace nám vytvoří magickou zbraň, dostaneme obrovskou sílu a jakmile se tak stane, se zpěvem nekončete, poznáte, jak tu zbraň použít a zničíme toho… špatného člověka…

Je to hrozně vyčerpávající, takže se připravte předem, ale pak bude organizace zničena úplně. Máte to?“

„Musím ti říct, abys zpívala melodii a ne slova,“ začne Felix jakoby nazpaměť naučeno, „vysvětlit, že to bude namáhavé, že to vytvoří magickou zbraň, že poznáš, jak ji použít. Pak vysvětlit, že jedině tak zničíme Minulostní organizaci.“

Izabela se tváří přemýšlivě a nespokojeně, pak dodá „dobře a můžeš si se mnou trochu víc zakecat… Ale opatrně!...

A Alex, ty se jim nebraň, jen tě odvedou kam bude třeba…

Tak, teď bychom to měli odbavit, než se probudí vesnice, aby vás nikdo neviděl…“

Felix pohlédne na Alexandru a uvědomí si, že když to mají zkusit takhle, připraveně, dostavuje se obrovská nervozita. Ani tehdy, u Alexandry v pokoji to nebylo takové, protože odříkal slova Písně smrti a než zmizelo ochromení, už se stěhovali čase…

Alexandra se nadechne a její zpěvavý, milý hlas naplní místnost „Hlas této písně ukrývá sílu, Slova vyvolávají moc…“ Felix se k ní rychle přidává, „S-Slova vyvolávají moc…“

Izabela podvědomě ukročí zpět a dál je oba sleduje a poslouchá: „…Nepřítel je mocnější, Chce svět zahubit zlem…“ To je pravda, pomyslí si, On opravdu chce svět pohltit… „…A TEMNO SVĚTLEM ZNIČ!...“ Ano, zničit! To je to, co se celá ta Organizace zaslouží!...

Felix se probouzí ve velkém nepohodlí, jak měkká byla Izabelina duchna! Všude jej píchají trsy slámy, jakožto jediné peřiny ve vězení. A ačkoli čekal, že se objeví právě zde, když po probuzení ucítí ten známý zápach, úzkostí jej bodne u srdce. Otevře oči a zjišťuje, že se nachází ve stejné cele, jako, z jeho pohledu, před týdnem. Rozednívá se.

„Já – já myslela, že jste v budoucnosti,“ ozve se za jeho zády dívčí hlas ne nepodobný Izabele.

„Ano, objevili jsme se tam, ale museli jsme se vrátit a …“

„Proč?“ skočí Izabela Felixovi do řeči.

„V první řadě potřebuji vědět, co je teď za den! Bylo… bylo to včera, když jsem vyhrál ten boj?“

„Ano, ale proč…“

„Takže, nevím, kolik máme času,“ začne Felix, „chytili Alexandru, to už víš. Jak jsem říkal, to, co jsme udělali nestačilo, Organizaci to… Jak jsi to říkala?...“

„Já nic neříkala…“

„Organizaci to srazilo na kolena a nezničilo. Proč jsem se s Alexandrou přesunul do budoucnosti přesně nevím, každopádně to napomohlo tomu, abychom zjistili slova Alexandřiny Písně smrti, což nám teď pomůže s bojem…“

„S bojem?!“

„Ano, brzy přivedou Alexandru a nás tři pak bude chtít Pán Minulostní organizace vyslechnout a budeme jej muset zničit. Použijeme Píseň smrti a to následovně: já budu odříkat slova, Alexandra je bude zpívat a to ty taky, ale beze slov. Bude to namáhavé, takže se připrav předem. Pak prý získáme jakousi magickou zbraň, kterou, jak ji získáme, se naučíme používat. Až tu zbraň získáme, máme pokračovat s Písní smrti, i když netuším proč, a prostě Pána Minulostní Organizace zničit!“

„A… a kdo ti to všechno řekl… poradil?“

„No… ty,“ odpoví Felix.

„Jak já? Vždyť si na nic nepamatuju… Nevím, kde bych to měla vzít…“ brání se Izabela.

„Jistěže,“ souhlasí Felix, „řekneš mi to až za týden, takže máme ověřené, že to funguje. To víš, cestování časem má své nesporné výhody…“

„Hmmm…“ zamyslí se Izabela, „to budu muset promyslet…“

„To je mi jasné…“ přisvědčí Felix a vyleze na lavičku, ze které sleduje dvůr. Ticho a klid.

„Čekáš někoho?“ prohodí Izabela ze srandy.

„Jo. Jak jsem ti říkal, za chvíli by měli přivést Alexandru…“

„Jo tak. Ale víš o tom, že když jsi z budoucnosti, že musíš být opatrný, abys něco neudělal špatně, neměl bys mi toho říct mnoho…“

„Jistě, to jsi mi už říkala.“

„…a já bych ti toho taky neměla moc říkat, pak bych už považovala za samozřejmost, že to víš…“ pokračuje Izabela v úvahách.

„Ještě mi chvíli budeš říkat, abych si dal pozor, tak nějakou tu chybu udělám…“

„To je vážná věc!“ upozorňuje Izabela, „S tím se nežertuje! Už aby to bylo za námi…“

Jo. V to doufám též…

„Tohle bude těžké,“ zamýšlí se Izabela, „i když už víš, že se to stalo v pohodě, to nemění nic na tom, že musíme pracovat co nejlépe…“

Není jí něco? Takhle vážně zatím nikdy nemluvila…

Kroky.

„Pán zuří,“ oznámí Felixovi hlas jeho strážného, který brzy vejde do světla rozlévajícího se z vězeňského okna, „věří, že chceš Organizaci rozbít, a proto tě poslal proti Orlovi. Však víš, co by tě čekalo, doufal, že se vás brzy zbaví…“ Felixem projede vlna odporu. On… chce se jí zbavit! Jeho vlastní… dcery… Strážný pokračuje „Nicméně dnes a zítra budeš mít pokoj. A pak tě čeká další boj. To, co se stalo byla náhoda. Ano, jistě, máš pro to jisté, nepřirozené vlohy, přesto ti důrazně doporučuji trénink. Nemohu tě nutit, Pánovi by se to nelíbilo, ale neměl by ses přeceňovat.“

„Ne, já dnes nebudu trénovat. Za chvíli zmizím…“

„FELIXI!!!!!!“

„Tvá přítelkyně má pravdu. Měl bys…“

Přítelkyně?! „Ne, dnes nebudu trénovat, chci si odpočinout… Víte co? Zítra. Zítra se do toho pustíme.“

„Jak myslíš,“ poznamená strážce, podá mu a Izabele chleba a džbány vody a odchází.

„Felixi! Co to bylo?! Chceš to pokazit? Chceš varovat… Pána Minulostní organizace?“

„On-on pracuje pro nás… řekl mi to…“ brání se Felix.

„Trik. To bude Jeho trik!“ nesouhlasí Izabela.

„Ne. On mi opravdu pomohl, poradil mi jak na Orla…“

„No ale stejně. Může být sledovaný, jsi neopatrný. Jesli jsi si tak počínal i v minulosti, tak se nedivím, že to, co jsme udělali nestačilo!“

Alexandro! Kde jsi? „Ne, to jen ta nervozita z toho, že tu jsem zpět, znovu. Nervozita z toho, co musíme vykonat…“

„To tě trošičku omlouvá. Tak dobře, byla jsem trošku přísnější, chce to klid…“

A teď nezbývá, než čekat…

A opravdu! Za nějakou tu hodinu se ze dvora nejprve ozve zvuk příchozího koně a za chvíli přichází celá delegace. Felix chce vylézt na lavečku, aby se podíval, co se děje, když se opět ozvou kroky.

„Změna plánu,“ oznámí strážný, „Pán vás oba chce oba vidět, ihned…“ a odvede je pryč. Opět dlouho chodí temnýma, studenýma chodbami a každou chvíli Felix „poznává“, že tady bude ten tajný vchod, ale není. Zřejmě je to tak schválně, na zmatení vetřelců. Pak se náhle zastaví a strážný odpočítá kameny. Při tom si Felix řekne, zda by se nehodilo zapamatovat si, kde to vlastně je. Desátý kámen, výška čtyři… Otevřou se kamenné dveře a objeví se pochodněmi osvětlená krátká chodba se zlatými dveřmi na konci. Na ty strážný zaklepe, zatímco se za nimi ty kamenné zavírají.

„Vstupte!“ ozve se a otevírají se dveře. A tak Felix podruhé vstupuje do místnosti Pána Minulostní organizace. Alexandra tam už je.

„Všichni tři,“ zašeptá muž na trůnu a postupně ukáže na Alexandru, Felixe a Izabelu. Dveře se zavřou.

„Zkáza Minulostní organizace a její nohsledi…“

Pcha, pomyslí si Felix, já ti dám nohsledy!

„Pokusili jste se rozbít Organizaci, co?“

„Ano,“ přizná Alexandra nahlas zpříma se dívaje Pánovi do očí.

„COŽE?! A vy to ještě přiznáváte?!“

„Ano,“ přidá se Izabela povzbuzena Alexandřinou odvahou.

„To, co děláte je špatné,“ pokračuje Alexandra.

„Já to věděl hned! Máš drzost své matky, ty malá hnusná…“

„Co?“ zeptá se Alexandra bojovně, ale stále tiše, „Děláte špatnou věc a naší povinností je vám to bránit. A musíme pro to udělat vše!“

„A třeba i padnout!“ dodá Felix.