O Nespoutanosti a Přírodě

O Nespoutanosti a Přírodě

Divoké byly časy, kdy vznikala Země. Planety neměly svou stálou dráhu, náhodně vznikaly a zanikaly, zmateně se srážely a rozpadaly. Nebylo dne ani noci a ani ročních období. Krutý mráz hned střídal spalující žár, nebylo ani vody ani pevniny - vše se mísilo dohromady, nebylo vzduchu a v tom pekle nežilo nic živého, ani ta nejnepatrnější baktérie. Občas se ve stínu nějaké obrovité hory na čas utvořilo jezírko a vzduch kolem něj se rozjasnil, než za krátkou dobu na něj spadla jiná hora a všude létaly rozžhavené balvany velké jako dům. Všemu vládla Nespoutanost - nesmírná síla, které nic nedovedlo vzdorovat. Neomezeně vládla celému světu, bičovala jej blesky a skrápěla sírou a náramně se přitom bavila.

Až jednou se srazily kameny tak gigantické, že ani Nespoutanost s nimi nedokázala pohnout. Vztekle proti nim vrhala celá pohoří, ale kameny to nerozbilo, naopak byly tím větší! Kameny se tavily na lávu a z ní unikal štiplavý dým, který se rozšířil po celé budoucí Zemi a chránil ji před rozzuřenou Nespoutaností. Ještě dnes můžeme občas v noci vidět, jak v atmosféře hoří meteor, některé dokonce dopadnou na Zem jako meteority! Ale už se jich nemusíme bát - bývají to tak malé kamínky, že si jich ani nevšimneme. Ale kdysi po nich zůstával kráter velký jako jezero! Nespoutanost viděla, že vrháním kamenů už nic nezmůže - naopak Země byla čím dál větší a čím víc kulatější! Nesnášela pravidelnost a kulatost ze všeho nejvíc. Jak jen ji nenáviděla! I rozhodla se, že Zemi zničí zevnitř: vtělila se do zlého ducha a pronikla až do středu Země, kde rozpoutala ďábelskou výheň - žár byl tak obrovský, že jej nic nezastavilo, i kameny se hned roztavily! Celá Země hořela a všude bylo víc a víc kouře, až ho vzniklo tolik, že už se nikam nevešel a začalo z něj pršet. Rozpoutaly se strašné bouře, které trvaly po staletí. Ničivý orkán všechno polámal a spousty vod všechno zaplavily, stometrové vlny ničily vše, co se jim postavilo do cesty. A Nespoutanost se smála až Země burácela. Ale marně se ze všech sil snažila ji roztrhnout: voda povrch ochladila a udělala z něj tvrdou skořápku. Ještě dnes se Atlantickým oceánem táhne prasklina přes celou Zemi a z ní se rozlévá láva, ale boj Nespoutanosti je marný: pět kilometrů hluboký oceán všechnu lávu hned zchladí. Občas se pokouší uniknout i na souši - tam vznikají sopky, které dodnes chrlí žhavé balvany velké jako dům. Ale proniknout žulou je ještě těžší než proniknout vodou. Nespoutanost se však nevzdává: stvořila obrovské dravé příšery, které měly povrch rozbít a osvobodit ji. Některé vážily mnoho tun a zuby měly velké jako člověk. Chobotnice velké jako koráb s chapadly silnými jako stromy. Ptáci velcí jako letadlo, pod jejichž vřískotem pukaly skály. Byly ale tak zlé, že se požíraly navzájem, a tak Zemi moc neublížily - ještě dnes občas nějakou mrtvou příšeru vyplaví moře. Byly ale i menší a roztomilé, kteří se před nimi schovávali: krteček se zahrabával pod zem, netopýři se skrývali v jeskyních, sasanky v mořských jeskyních.. aby přežily, začaly mezi sebou spolupracovat: mrtvá těla živočichů zúrodnila půdu, ze které rostly velké a silné stromy, které rodily sladké ovoce, které jedla zvířátka, z jejichž těl rostly další stromy.. Byla radost pohledět na ten ráj - všude byl mír a klid, nikdo nikam před nikým neutíkal, ptáčci zpívali radostně v zelených korunách, vzduch se postupně pročistil. I sluníčko se nad tím zázrakem usmálo a rozhodlo se, že mu pomůže: uvedlo Zemi na klidnou oběžnou dráhu a zachytávalo zbylé kameny, které vrhala Nespoutanost. Pečovalo o tu krásnou harmonii - v létě všude rozdávalo hřejivé paprsky a v zimě pálilo mrazem vše staré a nemohoucí, aby se zas na jaře uvolnilo místo pro mladé a svěží. Tak vznikla Příroda.

Nespoutanost to velmi pobouřilo, že i Slunce se proti ní spiklo, ale zároveň i vystrašilo, když viděla, jak je Příroda silná. Milióny let přemýšlela, jak na ni vyzrát, a nemohla na nic přijít. Až jednou.. Příroda stvořila člověka, aby o ni pečoval. To byl velmi těžký úkol, protože sama byla velmi složitá, silná i zranitelná zároveň. Proto člověka obdařila důvtipem, aby všemu rozuměl, a také láskou aby vnímal vše kolem sebe. Byl to nejchytřejší a nejvíc milující tvor, jakého kdy Země nosila: obdělával malá úrodná políčka, čistil lesy i studánky, pěstoval stromky.. sám byl okouzlen tou krásou: psal básně o zapadajícím slunci, o prastarých stromech a o milujících labutích. Byl pořád šťastný, protože neustále s radostí pracoval a staral se o Přírodu, ze které vyrostl a která jej chránila. Pravda, nebyla tehdy auta, ale člověk je nepotřeboval, protože nikam nespěchal. Nemoci byly už tenkrát, ale Příroda nedala a nedá onemocnět dobrému člověku. Nebyl ani počítač, ale člověk se obešel i bez něj, protože si na nic nehrál. Člověk se stal nejmocnějším (tedy nejchytřejším a nejvíc milujícím) tvorem a brzy se rozšířil po celé zemi: Eskymáci obývají ledové pustiny, Beduíni vyprahlé pouště, Indiáni stepi i džungle.. a tehdy Nespoutanost napadlo, že člověk by mohl ovládnout a zničit Přírodu a pomoci ji zničit Zemi. Dala mu chamtivost, která zatemňuje rozum - člověk chtěl mít všeho víc než všichni kolem něj: více peněz, více věcí, více lásky, více kamarádů. Ale v Přírodě je vše v harmonii, a tak toho dosáhl jedině tím, že ubíral někomu jinému. Když něco máme, a nic jsme pro to neudělali, museli jsme to vzít někomu, kdo se o to zasloužil. Například každá tabulka čokolády vzniká z práce mnoha lidí: zemědělci musí sklidit cukrovou řepu a kakaové boby, dělníci z nich musí vyrobit cukr a kakao, někdo se musí starat o kravičku, aby dala mléko, výrobci ji musí z toho všeho vyrobit, baliči sehnat papír a zabalit, rozvozci ji musí rozvážet do obchodů a prodavačky musí celé dny stát za pultem a prodávat ji. Opravdu děláme dost pro ty lidi, abychom si čokoládu zasloužili? Dáme jim za to pár mincí, ale to nestačí: Nespoutanost nám dala totiž do vínku i lhostejnost, která zatemňuje lásku. Skutečně se za těmi mincemi skrývá naše práce? Opravdu má stejnou hodnotu? Mnoho lidí dře v továrnách celý život a vydělají si sotva na chleba. Mnoho bohatých má hodně peněz bez práce, a nestarají se, odkud se vzaly.

Nespoutanost nás tedy ničí, a abychom na to nepřišli, udělala nás pyšnými a zaslepenými. Za vším, co nás obklopuje, se skrývá něčí práce. Pokud ji neodčiníme tam, kde je potřeba, znamená to, že někdo něco dává, a nic za to nedostává. Nespravedlivě trpí a je nešťastný. Odčinit to můžeme jenom tak, že splatíme dluh tam, kde někdo bere. Kdoví, jestli tím někým nejsme právě my. A tak v nás dodnes zuří boj mezi Nespoutaností a Přírodou, ze kterých jsme vzešli. Nespoutanost je velmi lstivá a schovává se v nás. Pokaždé, když se zlobíme, nechce se nám, ubližujeme nebo si myslíme, že jsme lepší než ostatní - tehdy nás má ve své moci. Nespoutanost vždy jen ničí, a pokud nás ovládne, zničí i nás.