Bastyho přelud

Bastyho přelud (I.)

Starý oprýskaný teréňák Woodmaster se zakvílením pneumatik zatočil za roh a pravým bokem nabral řadu plastových popelnic tak šikovně, že napůl staženým okénkem dovnitř vletěla pomuchlaná plechovka od piva a usadila se mi na klíně. Vzal jsem ji štítivě mezi dva prsty a opatrně vyhodil ven, tak, aby na mě nevytekla ani kapka z jejího případného obsahu.

„Řídíš jako prase,“ řekl jsem. Myška, natahující krk, aby alespoň trochu obstojně viděl přes mohutné okruží volantu na cestu, se hihňavě zasmál. „Klídek,“ zapištěl vysokým hláskem.

„Všechno mám pod kontrolou.“

„No to doufám.“

Dotkl jsem se pravého boku a pohmatem přes bundu jsem se ujistil, že má sedm dvaašedesátka je na správném místě. Věděl jsem sice, že Myška všechny zákazníky předem prověřuje, než se odhodlá se mnou za nimi zajet, ale náhoda je blbec, jak jsem docela nedávno zjistil na vlastní kůži. Jeden pošuk se rozhodl že nás naloží do svého auťáku, odveze na policejní stanici a shrábne tučnou odměnu, která je na nás vypsaná. Šel na to od lesa - párkrát jsme spolu uzavřeli obchod, všechno v pohodě a pak najednou vytáhl pistoli a hybaj do auta, jedeme za bengama. Nebýt Myšky, který mu za jízdy ve chvíli nepozornosti vykroutil bouchačku z ruky a vyhodil ji z okna, už bychom se dávno houpali na šibenici. Dostal při tom kulku do stehna a já jsem si to s naším drahým zákazníkem rozdal na nože po námořnicku - kdo první umře, prohrál. Prohrál on, ale o fous. Kdyby uměl zacházet s nožem jen o trochu líp, nebo měl lepší technologii než já, kdoví. Měl jsem víc štěstí než rozumu a Myška taky, jestli se ovšem při průstřelu stehna dá vůbec o štěstí mluvit.

Na obrazovce v palubní desce Woodmasteru se objevil záběr na několik vyhořelých policejních dodávek, rozstřílených nejspíš nějakým starším typem velkorážové ruční tarasnice, jak jsem si stačil všimnout. Rakety z moderních typů nedělají tak velké díry při vstřelu a explodují buď téměř jen dopředu, nebo naopak hlavně do stran - záleží na tom, jestli jsou určeny k probíjení pancéřování a vyřazení vozidla z provozu, nebo spíš ke zničení posádky. Zkrátka a dobře, zásah s nimi je čistý - a to zásahy policejních aut rozhodně nebyly. Práce nepříliš profesionálního pouličního gangu, pomyslel jsem si. Práce chlápků, kteří nemají styl, prostě rozstřílejí na co přijdou.

Chtěl jsem se dozvědět, o co vlastně jde a hmátl po černém knoflíku s inverzním nápisem sound. Nic se nestalo, samozřejmě. Zapomněl jsem, že nám včera kdovíproč odešla veškerá zvuková aparatura auťáku a Myška ji ještě nedal dohromady, i když se v elektronice rozhodně vyznal. Včera ale měl co dělat s nabouráváním se do centrálních registrů Města a prověřováním našich dnešních zákazníků.

Znovu jsem se zahleděl ven a zjistil, že Myška se opět chystá ostře říznout zatáčku. Polohlasně jsem zaklel a stačil vytáhnout okénko nahoru dřív, než jsme vletěli do obrovské louže hnědavě kalné vody. Špinavá břečka se rozstříkla po popraskaném čelním skle (i tvrzené sklo vyztužené bezpečnostními fóliemi při zásahu lehkým kulometem popraská) a samozřejmě i přes okénko na mé straně vozu. Málem jsem měl všechen ten sajrajt v obličeji... Vyčítavě jsem se podíval na Myšku, urputně zápasícího s volantem a navrhl mu zpomalit a zapnout stěrače, protože čelním sklem bylo vidět asi jako skrz sklenici whisky. Nejspíš jsem urazil jeho hrdost na vlastní řidičské umění, protože mi neodpověděl a trucovitě si nasadil i-brýle. Přes jejich leskle černé plochy jsem neměl šanci poznat, jestli se dívá na svět naštvaně nebo ne, tak jsem jenom zavrtěl hlavou a nasadil si je taky. Docela rád vidím, do čeho jedu, když už se někam řítím.

Náš Woodmaster se přiblížil k rozlehlé budově dávno opuštěného skladiště a Myška zpomalil. „To je ono,“ kývl hlavou směrem ke skladišti. „Kdysi tady měla Lunární dopravní společnost překladiště zboží, ale už nejmíň deset let je celej areál určenej k demolici. Objedeme to celý pomalu dokola a pak jdeme dovnitř, připrav se.“

Odhrnul jsem cíp své kožené bundy a tasil pistoli. Kdysi jsem ji koupil za pár šupů a za pomoci technologií, se kterými spolu s Myškou ilegálně kšeftujeme, ji upravil tak, aby odpovídala mým představám o ideální krátké palné zbrani. Původně jednočinné bicí ústrojí jsem vyměnil za dvojčinné a hlaveň byla zpevněna jemným vnitřním a masivním vnějším nástřikem hybridního metaloplastiku kombinovaného s keramolaminátem. To proto, že si sám laboruji náboje na vyšší výkonnostní faktor a bál jsem se, aby původní hlaveň zvýšené hodnoty tlaku žhavých plynů vydržela. Náboje ráže sedm dvaašedesát mají vysoký výkon sice už samy o sobě, ale po zvýšení množství prachu v nábojnici, samozřejmě taky zpevněné a nástřiku špiček střel stejným materiálem, jakým jsem vylepšil hlaveň, pro mě neprůstřelné vesty už nepředstavovaly žádnou překážku, ani ty nejmodernější, vybavené keramickými pláty a metaloplastickými výztužemi. Jednou jsem zkoušel účinnost své sedm dvaašedesátky na prefabrikátové příčce - a střely prošly skrz ni a zachytila je až další, vzdálená od té první celých padesát metrů. Na pistoli hodně slušný výkon. Když k tomu přidáte dvouřadový prodloužený zásobník s kapacitou dvacet pět nábojů místo původního jednořadého na osm a laserový zaměřovač, dostanete přesný a extrémně výkonný ruční kanón. Dostanete tak přesně to, co při své práci velmi často potřebuji.

Přesvědčil jsem se, že zbraň je nabitá včetně náboje v komoře, sice už asi potisící, ale čert nikdy nespí. Vrátil jsem pistoli zpět do pouzdra, sundal si i-brýle a nahradil je mnohem dokonalejšími, pomocí biologické zpětné vazby ovládanými screen-čočkami, vyhlížejícími docela stejně jako obyčejné kontaktní čočky. V okamžiku, kdy jsem si je vložil do očí, se automaticky spustily a přes mé zorné pole se rozvinul průsvitný panel hlavní nabídky. Vybral jsem si zostřené vidění zasahující do ultrafialového i infračerveného spektra, překrývající se s detekcí kovu pomocí multifunkčního náramku na mém pravém zápěstí, se kterým čočky v případě potřeby komunikovaly. Do vnitřních kapes bundy jsem ještě uložil několik balíčků první pomoci a na kolena jsem si ze zadního sedadla přitáhl matově černý kufřík se vzorky nabízených technologií. Byl jsem připraven.

Myška zastavil kousek od hlavního vjezdu a do poutek taktické vesty ukryté pod neprůstřelným kabátem si rozvěsil zásobníky do brokovnice, několik granátů a holoprojektor. Šikovná věcička, tenhle holoprojektor. Po spuštění generuje obraz nás dvou, stojících s rukama nad hlavou a křičících „Hej, tady jsme! Vzdáváme se, nestřílejte!“ Už se nám s ním párkrát podařilo oblafnout policejní hlídku a zmizet bez jediného výstřelu.

Jako poslední se pod Myškův plášť schovala zkrácená samonabíjecí brokovnice. I-brýle si nechal, protože vlézt dovnitř bez nich by bylo podezřelé - těm, s kterými budeme jednat, by bylo hned jasné, že máme hodně vyspělou technologii a dávali by si větší pozor, čímž by snižovali naše šance v případném střetu. Takhle to vypadalo, že mi Myška, i když malého vzrůstu, dělá ochranku a že já spoléhám na údaje promítané na sítnici jeho očí vnitřní stranou i-brýlí, které se dají různými triky odrušit. Na to už se taky pár lidí nachytalo a pak se divili, jaktože víme, co na nás připravují, i když jsou Myškovy i-brýle dokonale odstíněny. Screen-čočky byly náš tajný trumf. Oblafnout screen-čočky je nesrovnatelně těžší než odstínění i-brýlí a kdo to dokáže, nemusí se pokládat za amatéra. Kupříkladu já bych to asi dokázal, Myška naproti tomu určitě, tak byl v elektronice dobrý. Já byl zase expert přes biotechnologie, nanopreparáty a zbraně a tak jsme se dokonale doplňovali. Navenek jsem ale obvykle vystupoval jako dealer jenom já, zatímco on hrál nablblého bodyguarda. Nutno říci, že Myška měl výborný herecký talent.

„Jdeme?,“ zeptal se Myška.

„Jo, můžem,“ přisvědčil jsem.

„Tak tradá,“ ušklíbl se Myška, natočil motor a pomalu dojel k rezavé plechové bráně kdysi snad zelené barvy. Túúút - túúút - tut- túúút, odtroubil klaksonem smluvený signál. V levé polovině brány se otevřela malá dvířka a protáhl se jimi ostražitě vyhlížející vyhublý mladík s fialovým čírem, oblečený do těsných červených kalhot a kožené bundy prošpikované spínacími špendlíky. Jeho vzhled doplňovaly masivní kožené boty a krátká důstojnická útočná puška, kterou třímal v obou rukách. Mohlo mu být tak šestnáct. Jakmile jsem si to uvědomil, zamrazilo mě. Šestnáct bylo mému bratrovi když zemřel. Dokonce i chodil podobně oblečený. Zbloudilá střela mu prorazila lebku... A já jsem se rozhodl sehnat klonovací nádobíčko a pomáhat lidem, aby jejich blízcí nemuseli umírat tak jako můj bratr. Udělal jsem to a od té doby žiju na útěku před policií.

„Heslo?,“ vyštěkl mladík nedůvěřivě a já se probral. „Tygr dokáže pořádně kousnout,“ odpověděl jsem. Trochu ho to uklidnilo, ale ještě zbývala druhá polovička hesla.

„Proč satelitní města v noci svítí?“

„Protože je osvětlují duše zbloudilců,“ ušklíbl jsem se. Člověk, který hesla vymýšlel, musel být pořádný magor.

„V pořádku,“ prokmitl v mladíkových očích plamínek úlevy. „Já jsem Gordy. Chvíli počkejte, hned vám otevřu.“ Zmizel za vraty a vzduch naplnilo skřípění zarezlých, teď s námahou odsouvaných závor. Když se otevřela samotná vrata, skřípělo to ještě víc. Pokynul nám puškou, abychom vjeli dovnitř. Udělali jsme to a zastavili na dvoře dlážděném panely z prefabrikátů, mezi nimiž se ze spár neuměle utěsněných asfaltem draly řídké chumáče plevelovitých rostlin. Dalších několik okamžiků hlasitého skřípění a udýchaný Gordy se objevil u Myškova okénka. „Třetí vrata vpravo,“ oznámil důležitě. „Je na nich nakreslenej červenej pentagram a tři šestky.“ Jak jinak, pomyslel jsem si. Satanistická symbolika nevyjde z módy asi nikdy. Člověka prostě z nějakého důvodu přitahuje zlo a sebezničení zvlášť.

„Díky, Gordy,“ odpověděl Myška odměřeným, bručivým tónem. Uměl dokonce i imitovat cizí hlasy, parchant jeden. Zrovna teď zvolil hlas jednoho z televizních padouchů. Gordy si toho nevšiml, ostatně toho by si asi nevšiml vůbec nikdo.

Vrata, o kterých mluvil Gordy, vypadala opuštěně. Vystoupili jsme z vozu a Myška na ně zabouchal masivním kovovým prstenem, který nosil na prostředníku pravé ruky. Měl v něm zabudován elektrický kondenzátor, po odjištění malým kroužkem na dlaňové straně prstenu produkující slušný elektrický výboj. Výborná věcička pro případ nouze.

Tentokrát jsme se nestačili ani nadát a vrata se otevřela dokořán. „Pojďte dál,“ pozval nás téměř dvoumetrový pankáč s maorským tetováním v obličeji. Jeho mohutné paže třímaly protiteroristickou verzi armádní pušky UT-31 ověšenou světlometem, laserovým zaměřovačem, dálkoměrem, nočním puškohledem a podobnými hračičkami. Držel ji v těch svých prackách jako totální amatér a nejspíš jím i byl. Vlastně mě to mohlo napadnout hned, když jsem zahlédl kluka u vnější brány. Pankáči. Děti, které chtějí změnit svět, ale tuší, že to není možné. Zoufalí lidé s velkým srdcem a pramalou nadějí na zázrak. Hned jsem měl ze všeho lepší pocit. Strašně rád pomáhám těm, kteří se postaví proti společnosti, stejně jako jsem to kdysi zkoušel já sám. No, vlastně to dělám pořád - prodej ilegálních technologií trestají ctihodní a spravedlivě rozhořčení pánové u soudu ještě přísněji než terorismus nebo prodej drog.

• • •

„Třicet táců,“ oznámil jsem cenu laserového kanónu, o který měli tak eminentní zájem. Zřejmě se chystali někomu pořádně zatopit, možná skinheadům, se kterými se pankáči odedávna nesnášejí, nebo snad policii, to mi bylo ovšem šumafuk. Jejich věc. Každopádně lepší zbraň proti těžkému pancéřování sotva mohli sehnat.

Jejich šéf, asi pětatřicetiletý, nakrátko přistřižený chlápek s jizvami ve tváři a brejličkami z tenkého drátu na nose, který se představil jako Squish, se zachmuřil.

„Je v tom nějakej problém?,“ zeptal jsem se a položil ruku na otevřený kufřík, ležící na stole, jako kdybych ho chtěl v následující chvíli sbalit a vypadnout s ním pryč. Divadelní gesto, v kufříku nebylo nic, o co by měli zájem. Chtěli jen ten dalekonosný laser, nic víc, ale ani nic míň.

„Nemáte snad prachy?,“ přidal se nazlobeně Myška. „Proč jste nás otravovali, když nemáte na zaplacení? Myslíte si, že děláme zadarmo? Že žijeme ze vzduchu?“

„Ale ne,“ zavrtěl Squish hlavou. „Jen nás překvapilo, jak je to zboží... ehm, drahé.“

Rozesmál jsem se. „Třicet táců je podle vás moc! Třicet zasranejch táců za laserovej kanón, za kterej bych z fleku visel!“ Přisunul jsem kufřík Squishovi pod nos a otevřel ho dokořán.

„Tady máte věci za pár stovek, maximálně za pár tisíc. Vyberte si, když tolik šetříte. Chcete i-brýle, nebo snad náramkovej detektor kovů a výbušnin? Máte je mít! Je libo náboje do brokovnice s nervově - paralytickou náplní? Fólii k odstínění zbraní před detektorem? A nebo něco pro první pomoc - třeba regenerační pastu na povrchová a injekční ampule na vnitřní zranění - obojí jsou poslední výkřiky nanotechnologie!“ Skoro jsem křičel.

Squish zvedl ruce v obranném gestu. „To všechno už máme,“ řekl vyrovnaným hlasem.

„Možná, že i o trochu lepší, než nabízíte. Ale to laserové dělo opravdu potřebujeme. Nikdo jiný než vy není schopen ho sehnat, takže... Musíme přistoupit na vaši nabídku. Peníze na něj seženeme, buďte bez obav.“

„To bych prosil,“ přitáhl jsem kufřík zpátky. Na chvilku jsem zaváhal a pak ho zavřel. Obchod už byl stejně u konce a jeho obsah nebyl potřeba.

„Patnáct táců teď, jako zálohu a zbytek po dodání a ozkoušení.“

„Dobře,“ kývl Squish a odpočítal patnáct užmoulaných tisícidolarových bankovek ze svazku, který vytáhl z kapsy olivově zelené armádní bundy. „Kdy budete mít zboží připravené k dodání?“

Mohl bych tady bouchat na vrata klidně za půl hodiny, pomyslel jsem si. Dva laserové kanóny se před půl rokem ztratily z vojenského vlakového transportu, který při projíždění naší čtvrtí z neznámého důvodu (tak o tom mluvili v televizi) vykolejil. Ten neznámý důvod byl Myška, který na koleje umístil několik vlastnoručně vyrobených supravodivých elektromagnetů, naprogramovaných k tomu, aby se po nějaké době samy zničily. Proto policie nikdy nezjistila příčinu havárie. Elektromagnety vychýlily automatem řízený vlak, řítící se rychlostí tří set padesáti kilometrů za hodinu po magnetickém polštáři nad kolejemi z dráhy, úplně mimo trať. Řeknu vám, byla to ale pěkná šlupka... V nastalém zmatku se nám pak podařila perfektní čórka, která nám teď mohla vydělat spoustu peněz. Jenom jsme pankáčům museli dát trochu času, než seženou dalších patnáct tisíc městských dolarů. Jak jsem si všiml, v balíčku, ze kterého Squish odpočítával první patnáctku, nezbyly víc než tři bankovky - peněz opravdu neměli nazbyt. Budou muset prodat hromadu fetu, než je vydělají.

„Za čtrnáct dní,“ řekl jsem. „Bude to stačit?“

„Snad ano,“ souhlasil váhavě Squish.

„Obchod je uzavřen,“ podal jsem mu pravici. Vážně přikývl a plácli jsme si.

• • •

„Tvůj podíl,“ zamával jsem Myškovi, leštícímu právě odblokovaný laserový kanón, sedmi tisíci pěti sty městskými dolary před nosem. „Nebo ho snad nechceš?“

Myška se na peníze ani nepodíval. Jeho pohled mířil kamsi do dáli, do krajin, které znal jen on sám a o kterých nemohli mít ostatní ani ponětí.

„Přemýšlel jsi někdy o tom, jakej má vůbec to, co děláme smysl?,“ ozval se tiše a zadíval se mi do očí. V jeho pohledu byla znát beznaděj. Krátce jsem se zasmál. Takhle jsem se občas díval i já.

„Ale to víš, že jo. Je to jednoduchý - prostě se snažíme přežít, jak nejlíp umíme. To je všechno. Nic víc, nic míň. Možná občas někomu pomůžeme, ale... Za to si nic nekoupíme. S dobročinností se to nesmí přehánět.“

„Stali se z nás cynici, Side,“ zavrtěl Myška hlavou. „Dřív jsme nebyli takoví, víš, když nám bylo dvacet - měli jsme spoustu ideálů, chtěli jsme po sobě na světě něco nechat, pomáhat lidem jako jsme my proti tý zkurvený společnosti a jejím pitomým zákonům. A co teď děláme? Zajímáme se jen o to, jak vydělat prachy, o nic víc. Ideály se někam vytratily. Vždyť náš život vůbec nemá smysl!“

„No tak, no tak!,“ pokusil jsem se ho zabrzdit. „Takhle nemluv. Jsme možná cynici, ale jedině proto, že jinak bychom neměli šanci v tomhle zkurveným světě přežít. A se smyslem života se netrap. Život sám o sobě nemá žádný smysl. Je to jen obrovská náhoda, že tady teď sedíme a povídáme si, s tím se musíš smířit. Buď rád že žiješ a užívej si, jak jen to jde.“

„Myslíš, že Bůh neexistuje? Že nad námi není nikdo vyšší, lepší než my, kdo by na nás dozíral? Opravdu si myslíš, že jsme jenom hromádky kdovíproč a kdovíjak oživenýho organickýho bahna?“ Myška očividně prožíval krizi. Nic se nedělo, podobných krizí jsme oba zažili a překonali bezpočet. Potřeboval se jenom trochu uklidnit, možná si dát pár hltů dobré whisky a párkrát potáhnout z hašišového jointa. Hlavně ale potřeboval, aby s ním někdo byl a on se necítil být sám.

„Podívej se,“ řekl jsem mu. „Bůh nejspíš není, Myško. Kdyby existoval, nedovolil by, aby se děly věci, který se dějou. Jestli náhodou existuje - ale já tomu fakt už nevěřím - a nechává svět aby se beztrestně vraždil a znásilňoval, tak je to strašnej zmrd a klidně mu to řeknu do vočí. Třeba kdysi existoval a pak umřel, nebo někam zmizel, kdoví. Ale teď určitě není.“

Bůh zemřel společně s tvým bratrem, zaznělo mi v hlavě. Všechny ostatní události ti už jeho neexistenci jenom potvrzovaly... Nenašel jsi jediný důkaz pro. Zato těch proti byl bezpočet.

Poplácal jsem Myšku po rameni. „Na, kámo, tady máš svý prachy. Kup si za ně něco pěknýho, něco, co tě potěší. A už nemysli na blbosti. Hele, co kdybychom zašli k Brodymu a pořádně se tam opili? Co ty na to? Potřebuješ se uvolnit...“

Myška se pokusil o úsměv. „Asi máš pravdu.“

• • •

Bratr stál u mé postele a upřeně mne pozoroval. „Co je?,“ zeptal jsem se a zkontroloval čas na budíku, vévodícím nočnímu stolku. 5:30, hlásily rudé číslice do tmy studeného zimního rána. Holly doprovodil můj pohled shovívavým úsměvem. „Promiň, že jsem tě vzbudil, brácho. Chtěl jsem tě jen vidět, než odejdu.“

„Kam,“ načal jsem otázku, ale vzápětí jsem si vzpomněl. Holly šel na další demonstraci za lidská práva. Už druhý rok byl bez práce, stejně jako tisíce dalších, propuštěných z nerentabilních a prodělečných středních škol. Bez vzdělání, bez praxe... Jenomže práci nutně potřeboval, aby naše rodina neumřela hlady. Já byl na práci příliš mladý a i když mé inteligenční testy ukazovaly, že bych patrně exceloval i na univerzitě, peníze prostě nebyly ani na lepší oblečení, natož na školné na nějaké dosud fungující střední škole, o univerzitě ani nemluvě. „Mamka s tím nesouhlasí,“ řekl jsem. „Bojí se o tebe. V televizi říkali, že tahle demonstrace není povolená. Možná po vás budou i střílet.“

Bratr se znovu usmál, tentokrát nějak smutně. „Já vím. Bude to drsný. Ale jít tam prostě musím, víš? Tady jde o princip. Jenom mám nějaký divný pocit... Prostě jsem tě ještě chtěl vidět.“ Otevřel dveře mého pokoje a vyšel do chodby, ale ještě než je definitivně zavřel, zašeptal: „Hele, Side, budu tam do večera, možná do noci. Uklidňuj mámu, kdyby se hodně bála, jo?“

„Můžeš se na mně spolehnout,“ odvětil jsem. Bere mě jako dospělýho chlapa, uvědomil jsem si potěšeně. To je fajn.

„Čau, měj se,“ řekl Holly a zavřel dveře. „Čau,“ zavrtal jsem se do peřin a znovu usnul

• • •

Teréňák pomalu zajel do haly, Myška zastavil a vypnul motor. Vyslal jsem povel a naskenoval screen-čočkami celý vnitřní prostor. V pořádku, žádné tepelné ani magnetické anomálie. Tetovaný pankáč měl kromě útočné pušky ještě krátký samopal pod dlouhým pláštěm, stejně jako minule a ostatní alespoň po jedné pistoli v podpažních pouzdrech integrovaných do jejich neprůstřelných vest. Jinak nic. Žádná past.

„Tak co?,“ šeptl Myška. „Já nic zvláštního nevidím.“

„Já taky ne. Myslím, že můžeme vylízt.“

Squish se zvedl od umakartové stolní desky a podal mi ruku. Když jsem ji stiskl, napřáhl ji ještě směrem k Myškovi, ale ten se ani nehnul. Stál na místě a tvářil se odměřeně.

„Ehm,“ odkašlal si rozpačitě Squish a stáhl ruku zpátky, „máte ten kanón?“

„Jistě. V autě. Ale nejdřív chci vidět prachy.“

„Proč ne,“ pokrčil Squish rameny.

Jedna, dvě, tři, čtyři,... deset, jedenáct, dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct, počítal jsem tisícidolarovky pleskající o stůl. Jeden za druhým dopadaly na jeho desku obrázky nerudného obličeje předsedy městské rady, vylepšené jedničkou a třemi nulami ve všech čtyřech rozích. Nádherný zvuk. Skoro jsem se nad ním začal rozplývat, když jsem zaslechl ještě něco dalšího, disharmonického, nelahodícího mému sluchu...

„Side!,“ křikl naléhavě Myška a hrábl pod kabát pro brokovnici. Pohled jeho očí, vnímajících svět přes plochy i-brýlí, směřoval kamsi za má záda. Vzápětí se mi podařilo dešifrovat onen disharmonický zvuk. Někdo navrtával prefabrikátovou zeď haly. Zadíval jsem se do Squishových očí, rozšířených hrůzou. „Vy... vy jste nás podrazili,“ šeptl překvapeně.

„My ne,“ otočil jsem se a nastavil na panelu termovize screen-čoček maximální výkon. Zeď zmizela kamsi do neznáma a přede mnou se objevil obraz prostoru za ní, znázorněný ve falešných barvách. Čtyři těžce ozbrojené postavy v neprůstřelných vestách. Dvě bojová pěchotní vozidla. Rudě znázorněný diamantový vrták, pronikající do zdi jako žhavý drát do kostky ledu. Rychle jsem přejel screen-čočkami zesíleným pohledem zbytek prostoru kolem haly - čekali ještě u vchodu, jedno obrněné vozidlo stálo za plechovými vraty, která hlídal zatím nic netušící pankáč s obličejem inspirovaným maorskými bojovníky.

„Nejspíš policajti,“ řekl jsem nahlas. Ta slova patřila hlavně Myškovi, ale zaslechl je samozřejmě i Squish. „Doprdele,“ zaječel. „Všechno je v hjazlu!“

„Drž hubu,“ okřikl jsem ho. „Máte tady ňákej nouzovej východ?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Nic takovýho. Jsme v pasti...“

„Vy pitomý kreténi!,“ rozeřval jsem se. „Jak můžete kšeftovat se zbraněma v baráku, kterej nemá nouzovej východ?“

Squish se pokusil něco namítnout, ale ohlušující výbuch, rezonující v obrovském prostoru skladiště několik dlouhých vteřin, ho umlčel. Kumulativní nálož, blesklo mi hlavou. Teď sem vhodí dýmovnice a půjdou dovnitř. Tasil jsem pistoli a zamířil do díry, kterou nálož vyrazila ve zdi, ale to už tam Myška nasázel několik shluků hrubého sekaného olova. Screen-čočky mi ukázaly, že tím docela dobře pročistil prostor za zdí. Na nějakých čtyřicet metrů sice nemohlo olovo z brokovnice neprůstřelné vesty útočníků prorazit, ale respekt jim určitě nahnalo. Broková rána bolí i přes keramickou výztuž a dost možná se za zdí válel i někdo v bezvědomí.

Pro jistotu jsem třikrát vystřelil tím směrem. Výstřelů ale zaznělo mnohem víc a okolo obličeje mi proletěl nespočet klasických mosazných i moderních plastových nábojnic. Stříleli všichni kromě pankáče u vchodu. Squish pálil z vojenského Glocku s prodlouženou hlavní, jeden ze dvou jeho bodyguardů vyprazdňoval zásobník stařičkého Ingramu ráže pětačtyřicet a druhý dělal kravál obouruční střelbou ze dvou devítek Ruger. Můj pohled padl na Myšku - soustředěně pozoroval otvor ve zdi, sice ve střehu, ale bez jediného dalšího výstřelu. Squishův bodyguard zahodil prázdný zásobník a vecpal do Ingramu nový, já jsem se znovu zadíval k otvoru a uskočil za solidní ocelový sloup, podpírající střechu haly. Přímo proti zdi najíždělo pěchotní vozidlo s jedním ze dvojice rotačních kulometů neomylně namířeným proti otvoru, skrz který jsme stříleli. Myška spatřil můj úhybný manévr, ostatně jeho i-brýle ho musely také varovat, a vrhl se k zemi. Ostatní, nevybavení screen-čočkami jako já, nebo i-brýlemi jako Myška, zůstali na místě a my jsme je už nestihli varovat. Kulomety spustily oba najednou. Vzduch naplnil triumfální řev smrti, probíjející se přes tenkou prefabrikátovou zeď, která pro kulometné střely nepředstavovala žádnou překážku. Jedna jediná dlouhá dávka, zanechávající po sobě dvouapůlcentimetrové díry ve všem, co jí přišlo do cesty, smetla umakartový stůl, několik židlí a oba Squishovy bodyguardy, ze kterých nadělala fašírku. Cáry zkrvaveného masa, které se rozlétly na dva metry od místa, kde původně stáli, by na lidské bytosti odhadl na první pohled snad jenom hodně zkušený soudní patolog.

„Auto!,“ křikl jsem na Myšku. Náš teréňák znamenal jedinou možnost, jak se dostat z tohohle strašného průseru. Respektive ani ne tak teréňák, ale to, co se válelo na jeho zadních sedadlech pečlivě zabalené v hadrech. Laserový kanón, který si objednal Squish a jeho kumpáni. Hračka, schopná ničit pasivní i aktivní pancéřování jako mávnutím kouzelného proutku.

Myška okamžitě pochopil a opatrně, zatímco neustále skenoval prostor haly sběrnicemi i-brýlí, se vydal doleva dozadu, do místa, kde zaparkoval náš Woodmaster.

Podezřelé zašoupání za sloupem, rychle do podřepu a s napřaženou pistolí skočit po zvuku. Málem jsem zastřelil Squishe, plazícího se ve zjevném šoku po čtyřech co nejdále od sporých ostatků svých osobních strážců. „Dávej pozor, kam lezeš,“ sykl jsem na něj. Nezdálo se, že by vnímal, tak jsem ho popadl za límec a zatáhl za sloup, kde mohl být relativně v bezpečí. „Zůstaň tady!!,“ křikl jsem mu přímo do ucha - snad pochopil, protože jsem měl dojem, že nepatrně kývl.

Přes mé zorné pole proletěl s ostrým zasyčením ohnivý šíp, aby vzápětí explodoval v čelním pancéřování pěchotního vozidla. To se konečně vzpamatoval tetovaný pankáč od vchodu, který nějakým zázrakem vyvázl z kulometné palby bez sebemenšího zranění a odpálil ze spodní hlavně své útočné pušky protipancéřový granát. Kulomety náhle jako na povel ztichly, dokonce i motor vozidla se škytnutím vysadil, pak znovu naskočil, chvíli běžel čím dál pomaleji a nakonec zmlkl úplně. Díru ve zdi zablokovalo deset tun kvalitního pancíře. Posádku druhého vozidla to nejspíš pořádně namíchlo a tak začala za pomoci palubních kulometů systematicky proměňovat zeď v drť drobných úlomků prefabrikovaných panelů. Pankáč od vchodu se přikrčil, doběhl ke sloupu, vzdálenému asi deset metrů od mého úkrytu a schoval se za něj. Ještě že střelce-operátory obrněných vozidel nenapadlo použít rakety, pomyslel jem si. To už bychom asi byli po smrti.

Střelba náhle umlkla a nastalo tíživé ticho, ve kterém bylo slyšet jen vlastní dech a dunivý tlukot k smrti vyděšeného srdce. Podíval jsem se co dělá Squish - potichu pokyvoval s mírným úsměvem hlavou a šátral v náprsní kapse své vojensky zelené bundy. Snad se nezbláznil, napadlo mě. Ale co, i kdyby... Teď musíme s Myškou vyřešit horší polízanici než je šílený klient. Lítostivě jsem pohlédl směrem k rozstříleným troskám stolu. Patnáct tisícovek, které jsem nestačil sebrat se tam neuspořádaně povalovalo po betonové podlaze, některé proděravělé kulometnými střelami, ale všechny přesto dosud platné.

„Tady policie,“ prořízl už téměř nesnesitelné ticho neosobní hlas, zesílený megafonem.

„Vzdejte se a bude vám to přičteno k dobru jako polehčující okolnost. Na rozmyšlení máte dvě minuty, tedy přesně sto dvacet vteřin, ani o jednu více. Pokud se do určeného času nevzdáte, budeme vás muset zlikvidovat.“

Snad nekecají a opravdu nám dají trochu času, aby Myška stačil nahodit kanón... Kde je vlastně, kurva, Myška? Už by dávno měl být u auta... Hm, možná tam už je, ale než zaktivuje kanón, bude to stejně chvíli trvat. V napjatém očekávání uběhlo několik desítek vteřin, aniž by se cokoliv dělo. „No tak,“ ucedil jsem nervózně mezi zuby.

Něco mě zatahalo za nohu - byl to u země usazený Squish. S nepřítomným výrazem ve tváři mi ukazoval malou černou krabičku s displejem, na němž běžel odpočet. 3:28, 3:27, 3:26...

„Co je to?,“ vykřikl jsem.

„Pojistka,“ zasmál se chraptivě Squish. „Neboj se, nedostanou nás. Ani náhodou! Než se jim povede nás dostat, bude všechno lítat v povětří!“

„Do prdele!,“ zaklel jsem. „Jde to nějak zastavit?“

„Nejde! Policajti dostanou na prdel!“

„Jenomže my taky, kurva!“ ...už nejmíň deset let je celej areál určenej k demolici, připomněla se mi Myškova slova, pronesená při minulé návštěvě tohoto prokletého místa. Za chvíli tedy k té dlouho odkládané demolici dojde... Výbušniny musí být hodně dobře odstíněné, když je screen-čočky neobjevily. Na podobné úvahy jsem ale neměl čas. Musel jsem se co nejdřív dostat k autu. Hrábl jsem pod bundu a roztrhl jeden z balíčků první pomoci. Na dlaň jsem z něj vysypal autoaplikační ampule s adrenalinem a speciálně vázaným adenosin-tri-fosfátem, dodávajícím energii lidskému organismu přímo, přes buněčnou membránu. Tak to by bylo. Jednou adrenalin, dvakrát adnosin-tri-fosfát, ozdobily mé levé předloktí tři jemné vpichy. O jejich dezinfekci jsem se nestaral, na tu bude dost času, až jestli se mi povede přežít. Prázdné ampule cinkly o zem a já jsem pohlédl na Squishe. Mám mu pomoci, nebo ne? Ne, radil rozum, jen běž, ale já, pitomý humanista, jsem neposlechl.

„Pojď!,“ křikl jsem a trhnutím za límec ho postavil na nohy. „A kam?,“ namítl.

„Venku nás zabijou a tady si alespoň ještě něco užijou.“

Naložil jsem si vzpouzejícího se Squishe na záda a bez zbytečných řečí se vydal k Woodmasteru. Adrenalin a adenosin-tri-fosfát už začaly účinkovat a já jsem se rozběhl, aniž bych cítil jakoukoliv únavu. Přestal jsem myslet na svět okolo a mou mysl pohltila jediná myšlenka - běžet, běžet co nejrychleji. Stihneme to, ujišťoval jsem se, musíme stihnout se odsud dostat...

Pankáč s útočnou puškou mne uviděl, jak táhnu jeho bránícího se šéfa někam k východu a zamračil se. „Dělej, poběž za mnou, za chvíli tady všechno vylítne do vzduchu!,“ křikl jsem na něj dřív, než stačil zamířit. Zarazil se a pak poslechl. Naštěstí nebyl zvyklý jednat podle svých ukvapených závěrů, ale podle cizích rozkazů.

„Zbývá šedesát vteřin,“ připomněl megafon. „Půlka času na rozmyšlenou je pryč.“ Do výbuchu skladiště dvě a půl minuty, hlásila krabička ve Squishově ruce. Padesát metrů před námi Myška nahodil motor Woodmasteru. Doběhl jsem tam za šest vteřin, pankáč asi o dvě později.

„Padesát vteřin!“

Squish se náhle rozchechtal, praštil mě pěstí do nosu, až se mi zatmělo před očima a zmizel kdesi ve středu skladiště. Ani screen-čočky nebyly schopny ho vypátrat. Nejspíš se schoval za některým z ocelových sloupů. „Debil jeden,“ otřel jsem několik kapek krve z nosu.

„Serem na něj, zdrháme!“

„To teda ne!,“ zařval pankáč. „Počkejte na mě, jdu pro něj!,“ rozběhl se zpátky.

„Čtyřicet vteřin!“

Prudce jsem trhl zadními dveřmi, vecpal se dovnitř a pozdvihl lesklou hlaveň laserového kanónu. Červená číslice výstražníku mě upozorňovala, že v zásobníku čeká pět supravodivých baterií, zelené světélko na pistolové pažbičce zase hlásilo, že zbraň je zajištěna. Odjistil jsem ji a na pažbičce zaplála červená.

„Třicet vteřin!“

„Připraven?,“ zeptal se Myška. „Jo,“ ujistil jsem ho.

„Tak dávej pozor - teď otočím auto zadkem kolmo na směr, kterým přijedou, až prorazí vrata. Ty je sejmeš a já vycouvám ven - kdybys něco viděl, hned střílej. Jakmile budeme moct, otočím auto zase normálně a co nejrychleji vypadneme pryč.“

„Dvacet!“

Pitomci, podíval jsem se směrem, kterým zmizel Squish a jeho kumpán. Mohli jste zdrhnout s námi. Myška otočil vůz a já jsem namířil přes zadní sklo na vrata. Jen sem vjeďte, svině policajtský. Bude vám pěkně horko.

„Deset!“

Snad nemají moc výkonné infrapřístroje, zděsil jsem se náhle. To by věděli, kde přesně jsme a já bych možná nestačil stisknout spoušť.

„Pět!“

Ze zeleně natřených vrat z vlnitého plechu se na mnoha místech odlupovala barva a odhalovala tmavě hnědou rez.

„Čtyři!,“ hrozil megafon.

„Tři! Dva!“

Přivřel jsem oči a upřel veškerou pozornost směrem k vratům. Na celém světě existoval jen kanón, neoddělitelná součást mého těla a cíl, který jsem měl zničit. Na všechno ostatní jsem zapomněl.

„Jedna!“