Bastyho přelud

Bastyho přelud (II.)

Dva ohlušující výbuchy splynuly v jeden. Vpravo jsem koutkem oka zahlédl, jak se dobrá půlka stopadesát metrů dlouhé zdi proměnila v trosky. Vlevo zase odlétla plechová vrata, následovaná ohnivou smrští a odplachtila kamsi doprostřed haly. Myška dupl na plyn a popojel s Woodmasterem kousek stranou, asi tři metry od původního stanoviště, to aby ztížil střelci v policejním voze orientaci. Jestli mířil pomocí infrazaměřovače, musel být na pár okamžiků, než se rozptýlí horká vzduchová bublina po výbuchu, téměř slepý a střílet by mohl jedině po paměti.

Tmavě modré pěchotní vozidlo s fluorescenčními nápisy POLICIE na bocích vrazilo dovnitř, já jsem zamířil a stiskl spoušť. Obličej mi ožehla vlna rozpáleného vzduchu, jak paprsek z hlavně kanónu roztavil zadní sklo vozu. Naštěstí se neomezil jen na něj, pokračoval dál a hravě pronikl pancéřováním obrňáku. Vyhodil jsem ze zásobníku vybitou baterii a vystřelil ještě dvakrát - uvnitř policejního vozidla teď už musely sedět jen zuhelnatělé kostry v nehořlavých kombinézách.

Vpravo zazněl výbuch - to pankáč, hledající Squishe, vypálil proti druhému vozidlu protipancéřový granát. Minul a prostřelil tak jeden z podpěrných sloupů, ale obrátil pozornost na sebe. Přesně to jsme potřebovali.

Myška přinutil Woodmaster k šílenému zrychlení a vyskočil s ním pozpátku ze skladiště. Dvůr byl naštěstí prázdný, jen u vchodových vrat stálo další obrněné vozidlo s dvojicí raket na bocích. Na nic jsem nečekal a okamžitě proti němu vypálil. Netrefil jsem se moc dobře - líznul jsem vozidlo šikmo z boku, ale i to nám zachránilo život. Ve stejném okamžiku odpálil střelec ve vozidle tepelně naváděnou raketu - a zatímco posádce uvnitř bylo jen trochu horko, vnější plášť pancíře se rozpálil do ruda. Raketa, která do nás už - už narazila, náhle změnila směr, vzlétla do výše a střemhlav se vrhla proti vozidlu, které ji vypálilo, následovaná chvostem světle šedého dýmu. Střelec - operátor vystřelil tepelnou past, ale už příliš pozdě. Kumulativní hlavice rakety projela skrz pancéřování jako nůž hrudkou másla a tříštivě - trhavá nálož, umístěná v těle rakety za ní, dokonala dílo zkázy. Obrňák se rozloupl jako rozlomený humr a s ohlušujícím rachotem explodoval.

„Ty vole,“ ulevil jsem si. „A pryč, než se tady všechno posere!“

Myška otočil Woodmaster téměř na místě a nejvyšší rychlostí, jakou byl vůz schopen vyvinout na těch dvou stovkách metrů, které nás dělily od pootevřené brány, vyrazil pryč. Brána se šílenou rychlostí přibližovala, čím dál tím větší a majestátnější a když do ní Myška narazil radlicí z chrommolybdenové oceli, přimontovanou k přední kapotě Woodmasteru, byl jsem vymrštěn ze zadního sedadla a zastavil jsem se až o přední sklo. Můj už jednou natlučený nos se srazil se sklem a během okamžiku vyprodukoval slušnou louži krve.

„Kurva, Side, dávej trochu pozor,“ vrhl po mě Myška starostlivý pohled.

„V pohodě, kámo,“ uklidnil jsem ho a otřel si nos dlaní pravé ruky. Celá okamžitě zrudla, zbarvená krví, unikající mi z těla. Krví, která, jak jsem věděl ze zkušenosti, za chvíli sama od sebe přestane téci. Prozatím, v naší situaci, nemělo smysl ji zastavovat. Musel jsem se starat o mnohem důležitější věci.

Prodrápal jsem se okolo Myšky zpět na zadní sedadlo, právě včas, abych spatřil nehybné tělo, ležící na chodníku vedle vrat, která jsme zrovna relativně bez následků rozrazili dokořán. Bylo to tělo mladíka oblečeného v kožené bundě a těsných červených kalhotách, jehož hlavu zdobilo fialové pankáčské číro... Gordy ležel v kaluži krve, hlavu zjevně prostřelenou hodně zblízka. Do dvou policejních dodávek, stojících poblíž, naskákalo komando po zuby ozbrojených obrněnců a dodávky se prudce rozjely. Jedna z nich přejela přímo přes Gordyho tělo. Svině, zabili jste ho stejně jako Hollyho... Vystřelil jsem poslední ránu, vyřadil jednu z dodávek z provozu a s lítostí pohlédl na vybitou baterii, která opustila zbraň. Alespoň jednou kdybych mohl ještě vystřelit!

Teď už nepoužitelný kanón jsem pustil z rukou a tasil jsem pistoli. Zjistíme, jestli náhodou nemají podřadné pancéřování, napadlo mě a vysypal jsem všech zbývajících dvaadvacet sedm dvaašedesátkových projektilů do čelního skla poslední dodávky. Nic se nestalo, řidič ani nezpomalil. Všechny střely se neškodně svezly po skle a odfrčely do dáli.

„Dělej, Myško, přidej!,“ křikl jsem dopředu. Museli jsme se ztratit dřív, než policajty napadne vyklonit se z otevřených dveří s nabitou tarasnicí na rameni. Dřív než je napadne nás vyhodit do povětří. Do povětří...? Za jak dlouho vlastně vybuchnou nálože, o kterých mluvil Squish? Mrkl jsem na hodinky, ale dřív, než jsem stačil přečíst údaj na jejich displeji, jsem znal odpověď. Přišla kurevsky rychle a stejně tak byla i hlučná. Nejdřív zahřmělo, pak se zablesklo - jasně, vím, že světlo je rychlejší než zvuk, jenomže já si to pamatuji vážně takhle - a pak se přihnala tlaková vlna. Nesla s sebou spoustu prachu a drobných úlomků panelového zdiva a viditelnost v běžně vnímaných vlnových délkách spektra se snížila téměř na nulu. To mě, ani Myškovi samozřejmě nevadilo a nevadilo to ani policajtům - alespoň i-brýle měli určitě taky. Co jim ale muselo vadit stejně jako nám, byla prudkost, s jakou tlaková vlna udeřila. Nešetrně smýkla s vozem a převrátila ho na pravý bok, takže jsme v plné rychlosti narazili do domovní zdi. Ani dodávka našich pronásledovatelů neunikla překocení a tak jsme se v následujících okamžicích škrábali z aut všichni, jak já s Myškou tak i oni.

Myška se vzpamatoval dřív než já, chytil mě za rameno a téměř mě dokopal do pasáže jednoho z padesát let starých domovních komplexů. Než jsme tam doběhli, nestihli policajti vystřelit ani jednu ránu.

Doklopýtali jsme za nejbližší roh a na okamžik se zastavili. Zhluboka jsem se nadýchl a zadíval se Myškovi přímo do očí. „Já vím,“ vzdychl, když si přečetl, co říká můj pohled. „Jsme v prdeli... Nemáme skoro žádnou šanci jim zdrhnout.“

„Nedáme se lacino,“ zkontroloval jsem, jestli v rukojeti mé pistole sedí nový, ostře naládovaný zásobník. „Pár jich vezmeme s sebou.“

„Mluvíš jako ňákej sráč z lacinýho westernu,“ ušklíbl se Myška, ale nutkání zkontrolovat brokovnici, kterou držel v rukou, neodolal. Protože i když jsem napodobil jednoho z béčkových až céčkových herců, nám se chtělo zatraceně moc žít a o svůj život jsme byli rozhodnuti se rvát do posledního dechu.

U vchodu do pasáže vykoukla hlava jednoho z pronásledovatelů a já jsem ho pár ranami donutil ji znovu schovat. „Musíme se ukrýt někde dál v komplexu,“ řekl jsem Myškovi.

„Právě na to myslím,“ souhlasil. Za rohem zaduněly okované boty našich pronásledovatelů, ze zdí okolo nás zaútočila ozvěna jejich kroků a já dostal strašlivý strach o Myšku. Podivné bylo, že o sebe jsem se vůbec nebál, jako kdybych byl snad nesmrtelný.

„Kurva,“ usoudil Myška, když dunění utichlo zatraceně blízko a poryv větru k nám zanesl šepot policistů, domlouvajících nejvýhodnější strategii. „Neměli jsme se zastavovat. Teď se do nich musíme pustit.“

Přikývl jsem a rozhodl se zjistit situaci. Tahle zeď byla ze solidních cihel, navíc ještě obložená masivními mramorovými deskami, screen-čočky nebyly schopné podat mi sebemenší informaci o tom, co se za ní děje. Takže jsem poklekl ke zdi, skrčil se a rychle nahlédl za roh, hlavu co nejníže u země. Jen jsem hlavu vystrčil, hned jsem ji zase schoval, několik zlomků vteřiny předtím, než do rohu udeřily střely z útočných pušek policistů. Byl to nesmírně riskantní manévr a já to moc dobře věděl, jenomže na druhou stranu šlo zase o nejlepší způsob, jak zjistit, kolik jich po nás jde. A navíc mi to prošlo, tak co.

Bylo jich šest, velkých chlápků v neprůstřelných vestách a přilbách, s přídavnými chrániči paží a nohou a i-brýlemi na očích. Profesionálové každým coulem a navíc už určitě požádali o posily. Šance na vyváznutí se zdravou kůží opravdu mizivá...

Okolo rohu proskákala odjištěná válcovitá dýmovnice, tlumeně v ní prásklo a z obou jejích konců se vyvalil hustý modrý dým. Všimli si, že nemám i-brýle, uvědomil jsem si. Myslí si, že je nebudu v mlze vidět, zato oni mě ano. Takže jsem ve výhodě, oni nečekají, že bych viděl stejně dobře jako za jasného slunečného dne. Nečekají, že bych mohl mít screen-čočky, které jim ministerstvo vnitra nakoupí možná tak za sto let. Jak by mohl mít člověk, brázdící ulice ve starém Woodmasteru v očích vsazený poslední výkřik sítnicové elektroniky? Odpověď je jednoduchá, samozřejmě. Protože vím, do čeho se vyplatí investovat. Nemá cenu předvádět se s nablýskaným bourákem, když starší auto poslouží stejně dobře a navíc vypadá nenápadně. To screen-čočky jsou úplně jiné kafe.

S namířenou pistolí jsem čekal až se objeví a netrvalo to vůbec dlouho. První, druhý, třetí... Víc jsem jich za roh zaběhnout nenechal. Blikl jsem laserem na hruď prvního a třikrát vystřelil. Projektily ze sedm dvaašedesátky probily hrudní plát jeho vesty a poslaly ho do krajin věčného spánku. Ještě než jeho bezvládné tělo dopadlo na zem, už jsem střílel na druhého a současně se ozvalo temné zadunění Myškovy brokovnice a pak ještě druhé, třetí. O zem udeřila další dvě těla a krev z otvorů v jejich vestách ošklivě zaneřádila chodník. Zbylí tři se stáhli. Já a Myška jsme čekali, co je napadne dál.

Dýmovnice po třiceti vteřinách dohořela a zpoza rohu se ozvalo opatrné zakašlání. „Hej!,“ zavolal mladý hlas. „Vzdejte se, máte poslední šanci. Poslední šanci nedostat provaz...“

„To určitě,“ odpověděl jsem. „Myslíte si, že vám něco takovýho sežeru? Už teď byste nás museli oběsit alespoň pětkrát za sebou. Já radši chcípnu v boji, než na šibenici!“

Chvilku bylo ticho. „Nemusíte... nemusíte dostat provaz,“ ozvalo se pak. „Právě jsem mluvil s velitelstvím. Chtějí vás dva do svých služeb. Prý jste ve svém oboru nejlepší v celém Městě...“ Zdálo se mi to, nebo jsem slyšel v tom hlase úctu? Že by nelhal? Že bychom měli šanci vyváznout odsud se zdravou kůží a přestat se bát policejních šťár?

„Půjdu k vám jako vyjednavač,“ ozval se policajt.

„Nebudu mít zbraň, nestřílejte na mě, ano?“

Tázavě jsem pohlédl na Myšku. Ten jen bezradně pokrčil rameny. „Třeba nekecají. Spíš si ale myslím, že chtějí získat čas, než přijedou posily a pak nás prostě rozstřílejí na hadry.“

Přikývl jsem. „Serem na ně. Zmizíme v tomhle bludišti,“ ukázal jsem hlavní pistole ke komplexu za našimi zády. Ve zkazkách, obíhajících po Městě se říkalo, že pod touhle čtvrtí se skrývají pěkně dlouhé podzemní chodby, z nichž některé vedou možná až za hranice samotného Města. Jestli je to pravda, to nevěděl asi nikdo, protože plány čtvrti, zvané jejími obyvateli Liberty a městskými radními pětaosmdesátý městský obvod, se ztratily snad už před dvaceti, třiceti lety. No, ztratily... Já osobně si myslím, že je někdo normálně ukradl a teď pašuje podzemními chodbami plodiny a suroviny z Venkova, nebo dokonce až z Pustin. Musí mu to pěkně sypat, při dnešní drahotě zeleniny, ovoce, dřeva a vůbec všeho přírodního.

Zpoza rohu vyšel mladík, asi pětadvacet let, kudrnaté hnědé vlasy, modré oči - zkrátka ten typ, po kterém jdou buchty jako mouchy po mucholapce. Neměl u sebe žádnou zbraň, v tom nekecal, jak mi potvrdily screen-čočky. Dokonce i vestu si sundal. Ruce držel sepnuté za hlavou a sebevědomě se usmíval. Nejspíš si myslel, že je pořádnej frajer, když dokáže takhle beze zbraně jednat s vrahy policistů a ilegálními překupníky armádních a policejních technologií. Že na něj mířím a červený bod laserového zaměřovače mu klidně spočívá na hrudi, jako by mu vůbec nevadilo.

„Pozdě,“ šeptl Myška a namířil mu hlaveň brokovnice přímo do obličeje. Měl pravdu, kdybychom si trochu pospíšili, mohli jsme už dávno být uvnitř komplexu a hledat tajný východ.

„Doufám, že mě nezabijete,“ řekl mladý policajt. „Ostatně, tím byste si mohli jenom uškodit.“

„Něco mi tady nehraje,“ upřel jsem mu pohled přímo do očí.

„Jen se ptejte.“

„Jaktože nám nabízíte spolupráci až teď? Vždyť jste se nás v tom skladišti snažili zabít! A teď najednou...“

Kudrnáč zavrtěl hlavou. „Před chvílí jsme ještě nevěděli, po kom vlastně jdeme. Původně jsme vyjeli zlikvidovat poslední zbytky Squishova gangu, což se nakonec povedlo. Netušili jsme, že narazíme taky na vás, pane Crafte,“ vyslovil mé jméno, „a na vás, pane Beninsky,“ mrkl směrem k Myškovi.

„Vy dva jste absolutní špička mezi dealery ilegálních technologií a máte jistě velmi vysoko postavené klienty a široce rozvětvenou síť těch chudších. Mohli bychom se domluvit. Vaše svoboda za pár desítek jmen. To nezní špatně, co říkáte? Za chvíli sem dorazí poručík Garmont, který vás sleduje už téměř půl roku a dnes se mu konečně podařilo vás s pomocí našeho oddílu dopadnout. Jemu vděčíte za to, že jste dosud na živu. Před chvílí, když jsme nahlásili vaše popisy na ústředí, nás kontaktoval a zakázal nám po vás střílet jinak než v sebeobraně.Tak co, jak jste se rozhodli?“

Svoboda za pár desítek jmen... Pěkná blbost, jen co je pravda. Jakmile by se naši zákazníci dozvěděli, že jsme je práskli, čekala by nás dlouhá a velmi bolestivá smrt, která by možná trvala i několik dní. Šance, že bychom unikli jejich zvýšenému zájmu by byla absolutně nulová. Pche, to se radši nechám zastřelit.

„Víš co mi můžeš?,“ řekl jsem mu. „Koukej padat zpátky, než tě odprásknu jako toulavýho psa.“

Nechápavě na mě vytřeštil oči. „Cože?“

Myška vystřelil. Ne na něj, ale stranou od nás, do jednoho z oken, které se s pronikavým zařinčením vysypalo.

„Co je,“ houkl jsem na Myšku.

„Ti pitomci se nás snaží obklíčit!,“ křikl na mě a znovu vystřelil. „Hm, asi jsem ho dostal,“ ucedil mezi zuby. „Jdu to zkontrolovat.“

„Co to má znamenat, frajere?,“ obrátil jsem se zpátky k policajtovi. Stál sice ještě na stejném místě, ale už se neusmíval. Začínal se bát.

„Já - já nevím, asi chtěli jenom zkontrolovat, jestli jsem v pořádku. Nikdo se nebude pokoušet vás zabít, to je přímý rozkaz od poručíka Garmonta!“

Asi nás vážně nechtěli zabít. Možná, že nás chtěli jen spoutat a pak se pochlubit živým úlovkem na stanici. Dost možná, že ano. Ale dost možná se jim taky nechtělo poslouchat zbytečně umírněné rozkazy a měli chuť pořádně se pustit do hajzlů, kteří jim zabili tolik kolegů za jeden jediný den. Nevím. Každopádně jsem v okamžiku, kdy se rozrazily dveře po mé pravici a vyskočila z nich postava v policejní neprůstřelné vestě, s útočnou puškou drženou ve výši pasu neváhal a několikrát vystřelil. Policajt udělal kotrmelec a sekl sebou o dlažbu, ale ještě předtím stihl stisknout spoušť skoro současně se mnou. Všechny střely z krátké dávky, kterou vypálil, mne minuly, až na tu poslední. Ta proletěla skrz koženou bundu s lehce neprůstřelnou podšívkou, zavrtala se mi do těla na levém boku a zády mé tělo zase opustila. Klesl jsem na kolena a nevěřícně se zadíval na krev, vytékající z rány - ne, necítil jsem bolest. Zatím jsem byl v šoku, bolest přijde až později. Neměl jsem ani strach - jen jsem se divil, jak se to jen mohlo stát. Jaktože trefil zrovna mě, kterému se střely až dosud vyhýbaly?

„Side!,“ vykřikl Myška a vrhl se ke mě. V okně za jeho zády se mihl stín... A vystřelil. Krátká dávka z útočné pušky proděravěla Myškův plášť asi na pěti místech. Policajt mířil hodně dobře.

„Side...,“ řekl Myška potichu a padl obličejem k zemi. Už se ani nepohnul. Zvedl jsem se z kleku, kupodivu to šlo, i když jsem cítil jakousi zvláštní slabost, která jakoby mě nutila si lehnout zavřít oči a spát, na nic nemyslet... Policajt v okně si toho všiml a znovu vystřelil, tentokrát ale vedle mě.

„Vzdej se, ty parchante!,“ vykřikl. Zdálo se, že mám pro benga větší cenu než chudák nebožtík Myška. Jejich chyba.

Skočil jsem k zemi, do lehu a zamířil na okno. Policajt mě teď nemohl vidět, musel se naklonit z okna ven - a právě to instinktivně udělal. Už se nikdy nedozvěděl, jaká to byla blbost. Rány z mé pistole seděly přesně na místě, které označoval červený bod laserového zaměřovače - na jeho hlavě. Vylepšené projektily prorazily plastovou přilbu a pohrabaly se mu v mozku. Nezdálo se, že by z toho měl zrovna radost.

Ze shora náhle něco přiletělo a já zíral na okovanou botu, drtící mi zápěstí. Upustil jsem pistoli, druhá okovaná bota ji odkopla a mě se konečně povedlo podívat vzhůru. Můj starý známý policajt - vyjednávač se povzbudivě usmál. „Klídek, hochu, ty si ještě užiješ. Ale jedním si můžeš bejt jistej - zabiju tě dřív, než přijede Garmont. Zmrd jako ty nemá právo na život, ať má jakýkoliv schopnosti. Za chvíli tě v sebeobraně zabiju, do tý doby ale...“

Mým tělem projela vlna mučivé bolesti, jak si poskočil a rozdrtil mi v ruce několik drobných kůstek. Ve stejný okamžik se přihlásila i bolest v boku. Zdálo se, že šok jakž - takž odezněl. Jenže k čemu mi to je, pomyslel jsem si hořce. Další vlna bolesti se vydala od drcené ruky směrem k hlavě a před očima se mi roztančily barevné kruhy. Tohle je konec, uvědomil jsem si. Dostali mě.

Prásk!, ozvalo se a bolest v zápěstí trochu polevila. Rozevřel jsem pevně sevřená víčka a pohlédl před sebe. Mladík, který mi ještě před pár okamžiky sliboval smrt, se s ní sám právě důvěrně seznamoval. Ležel na břiše, záda prostřelená projektilem velkého kalibru a jeho tělem probíhaly poslední křečovité záchvěvy.

„No tak vstávej, nemáme moc času,“ ozvalo se za mnou. Chtěl jsem poslechnout, ale tělo mě nějak neposlouchalo. Zvláštní.

„Jeho se nemusíš bát... Ten už to nerozchodí,“ dodal hlas s náznakem ironie. S velkým úsilím jsem se otočil na bok.

„Vidíš, že to jde,“ řekl mi podsaditý muž v policejní uniformě. Mohlo mu být tak padesát, vlasů už měl pomálu a i ty, které mu zbyly, prokvétaly světle šedými pramínky.

„Kde máš bouchačku?,“ zeptal se mě. S údivem jsem zjistil, že nejsem schopen mu odpovědět. Nějak divně se mi pletl jazyk.

„Co říkáš?,“ vyvalil na mě oči. Pak uviděl pistoli, ležící pár desítek centimetrů od mé rozdrcené ruky, poznal, že je to hodně upravená zbraň a pochopil, že asi nikoho z mrtvých policajtů nebude. A taky uviděl kaluž krve, ve které jsem ležel a o které jsem ještě nevěděl ani já.

„Ty kreténe,“ zařval vyděšeně, „vždyť ty mi tady ještě vykrvácíš!“ Rychle sáhl po megabalíčku první pomoci z tlumoku, který měl na zádech a rozbalil ho. Do míst, kudy střela vnikla dovnitř a kudy zase tělo opustila, vrazil několik dávek regenerujících nanopreparátů. Do žíly mi vstříkl prostředky podporující krvetvorbu a přidal i něco proti bolesti, rány obvázal tlakovým obvazem - a to bylo všechno, co mohl udělat. Víc už mohl zvládnout jedině lékař.

Tvrdé betonové dlaždice pode mnou se někam propadly a já cítil, že se vznáším. Když jsem se pekelně soustředil, zjistil jsem, že mě ten člověk nese. Bylo mi to jedno. Chtělo se mi jen spát a to ukrutně. Nic jiného mě nezajímalo.

Před očima se mi mihla má zbraň. „Je to vážně tvoje bouchačka?,“ slyšel jsem z veliké dálky. „Beru ji s sebou, nikdo by mi nevěřil, že jsi utekl beze zbraně.“

„Jo,“ vypravil jsem ze sebe s krajní námahou. Pak se okolo setmělo a já spokojeně usnul.

• • •

Ulicí se ke mě blížila banda čtyř výrostků asi o tři roky starších, než jsem byl já. Ampule s drogou, poschovávané po kapsách mě začaly nepříjemně tížit. Do prdele. Jsem v hajzlu. Barvy na jejich kožených bundách mě nenechávaly na pochybách, o koho jde. Mustangové, gang, ovládající podstatnou část čtvrti. A já v jejich rajónu prodával ampule s Modrým snem. Zabijou mě. Kurva, já tady přece nechci prodávat věčně! Nechci jim sebrat všechny kšefty. Potřebuju jenom nějaký prachy, abych si vydělal na klonovací sadu. Abych mohl vrátit Hollyho zpátky...

Nejvyšší z nich, dlouhovlasý blonďák s rukama zatíženýma snad kilogramem stříbrných prstenů, se zastavil přímo přede mnou. „Tak ty prej v našem rajónu prodáváš fet, jo?,“ zeptal se ironicky. Horečně jsem přemýšlel. Když mu řeknu jo, zabijou mě. Když mu řeknu ne, zabijou mě taky. Tak dobře, vy sráči. Nejspíš čekáte, že budu vystrašený a budu pro vás snadná kořist. S vystrašeností sice máte pravdu, ale tak jednoduché to se mnou zase nebude.

Blonďákovy oči mě upřeně pozorovaly. Zatvářil jsem se tak vyděšeně, jak jen to šlo a spatřil v jeho poďobaném obličeji posměšný úšklebek. Fajn. Teď!

Má pravá ruka, až dosud skrytá v objemné kapse dlouhého pláště, se vymrštila kupředu. Blonďák zašilhal do hlavně archaické devítky Mateba a vzápětí mu ulétla pravá polovina obličeje. Stiskl jsem spoušť ještě jednou a pak obrátil zbraň proti ostatním. Padali k zemi legračně zkroucení, s nechápavými výrazy ve tvářích... Cosi mi cáklo do očí. Protřel jsem si je - byla to krev. Jejich krev. Pak jsem si to teprve uvědomil. Já je zabil! Jsem vrah! Já jsem vrah!

• • •

„Nekřič,“ říkal mi neznámý mužský hlas. „Měl jsi asi nějakej divokej sen. No tak, otevři pusu, musíš přece něco jíst. Řeknu ti, chlape, měl jsi namále. Už jsem se bál, že mi umřeš pod rukama.“

S námahou jsem otevřel oči. Ležel jsem v bíle povlečené posteli, v místnosti, ve které panovalo přítmí. „Kde... Kde to jsem?,“ zeptal jsem se.

„Na bezpečným místě, neboj se. Hele, otevři tu pusu, jo?“ Poslechl jsem a spolkl trochu sladké kašovité hmoty, kterou jsem slízl z nabízené lžíce. Chutnala docela dobře.

„Je to dobrý,“ řekl jsem.

„To jsem rád, že ti už konečně chutná jíst. Uznej, že jsem si na tom pudinku dal záležet.“ Nevděčně jsem neuznal nic, protože jsem se znovu propadl do říše snů.

• • •

Stál jsem u okna a se založenýma rukama pozoroval šedé, přízračné obrysy Města, prošpikované milióny světel a světýlek víc než vánoční stromeček. Neustále jsem se šklebil a ošíval, ale nedělal jsem to bezdůvodně. Svědil mě obličej, od střílení laserem přes sklo Woodmasteru pěkně popálený, ale díky regenerační pastě už téměř zhojený. Opatrně jsem si přejel levou rukou po tváři - pravá spočívala ve fixačním obvazu - a odrolil z tváře několik drobných žmolků odumřelé kůže. Nová, krásně růžová, se klubala pod ní, ale ještě nestála za moc, stále byla příliš citlivá a snadno zranitelná.

Nad Městem přeletěl nákladní raketoplán a s rozsvícenými pozičními světly se snesl k zemi na jednom z periferních letišť, nejspíše v šestadevadesátém obvodu. Potraviny pro boháče z hydroponických farem na Měsíci, odhadl jsem ho podle hnědozeleného emblému Koloniálních zahrad, a.s., namalovaného na nosných plochách. Luxusní lahůdky... Jedl jsem je vůbec někdy? Jako dítě určitě ne, otec s matkou nepatřili do sorty bohatých rodičů. Když jsem dospíval, měli jsme peněz ještě méně a po Hollyho smrti najednou jaksi nebylo na nákup nějakých pochutin ani pomyšlení. Ani ovoce nebo zeleniny z Venkova jsem neochutnal nijak mnoho. Celý život jsem jedl jen syntetickou stravu, výživnou a dokonale stravitelnou, ale často ne zrovna chutnou.

Za mými zády se s tichým zasyčením hydrauliky zasunuly do stěny vchodové dveře bytu a dovnitř vstoupil poručík Garmont. Nesl v náručí plastikovou tašku s nákupem - syntetický plátkovaný chléb, sójové maso, koření, kartón piva v plechovkách.

„Hezkej pohled, co?,“ řekl a položil tašku na stůl. „Když jsem sehnal byt takhle vysoko nad Městem, měl jsem z toho obrovskou radost. Mám tady nadhled nade vším, co mě trápí. No...,“ zarazil se a pohlédl mi do očí, „úplně nade vším ne. Ale to ty víš.“

Abych nevěděl. „Víš, co jsem ti říkal, Basty,“ oslovil jsem ho jeho přezdívkou ze střední policejní školy, kterou jsem z něj před několika dny téměř vypáčil.

„ Nebude to ona. Už nikdy to nebude ona. Chceš po mě, abych stvořil úplně cizího člověka. Přinesu ti jen další utrpení.“

Bastyho rysy rázem ztvrdly. „Nemluv mi do toho, co chci, ano? Stejně nemáš na vybranou. Buď mi pomůžeš získat zpátky Patty, nebo...“ Jeho ukazováček jemně načrtl ve vzduchu před mým obličejem oprátku. Mírně mne zamrazilo v zádech. Pokrčil jsem rameny - měl pravdu. Mohl si se mnou dělat, co chtěl.

„Dlužím ti za záchranu života, Basty,“ promluvil jsem smířlivě.

„Já to pro tebe udělám, ne proto, že mě držíš v šachu, ale prostě proto, žes mi zachránil život. Jen se ti snažím vysvětlit, že podle mé zkušenosti nenajdeš to, co hledáš. Patty je minulost a nikdy se nevrátí - měl by ses s tím smířit.“

Basty chvíli pozoroval slunce, zapadající nad fantaskní siluetou Města, nad jeho věžemi, mrakodrapy, visutými dálnicemi a odpalovacími rampami raket a raketoplánů.

„Kdybych tě nepotřeboval, zabil bych tě, to víš moc dobře,“ odpověděl. „A kdybys ty mohl, okamžitě bys mi zmizel. V podstatě jsme oba stejní, jenom stojíme na opačných stranách barikády. Oba nás vychovala ulice, nic neděláme zadarmo. Nedělejme si o sobě žádný iluze. Znáš moji nabídku. Za pár dní budeš v pořádku, do tý doby se rozhodni.“

Přikývl jsem. „Už jsem se rozhodl. Pomůžu ti. Ale budeme potřebovat spoustu peněz. Klonovací sada, obzvlášť mobilní kit, který potřebujeme, není vůbec levná záležitost.“

Jen mávl rukou. „O peníze se nestarej, seženu kolik budeš chtít. Takže kolik?“

S přimhouřenýma očima jsem začal vypočítávat: „Dvacet tisíc na nákup mobilního kitu. Pak ještě asi osm tisíc na chemikálie a výživné roztoky. A alespoň čtyři tisíce budou stát růstové stimulátory. Počítej s dvaatřiceti, ale spíš s pětatřiceti tisícema.“

„Těbůh,“ hvízdl překvapeně Basty. „Chvíli mi bude trvat, než si je vypůjčím od známých.“

„Zapomínáš ještě na jeden výdaj,“ upozornil jsem ho s mírným úsměvem. „Doklady, o kterých jsi včera mluvil. A letenka s doporučením pro imigrační úřad Svobodné republiky Mars.“

„Pěkná pálka.“ Basty se poškrábal ve dvoudenním strništi vousů na bradě. „Ale udělám cokoliv, abych znovu viděl svoji Patty...“

Basty měl zřejmě velmi bohaté a důvěřivé přátele - během dvou dnů byl mobilní klonovací kit v jeho bytě. „Tak se předveď,“ vybídl mě, když ho přitáhl složený ve třech obludných plastových přepravních boxech, které opatrně vynosil ze své dodávky a naskládal vedle sebe na koberec. Nenechal jsem se dvakrát prosit a pustil jsem se do práce. Bylo to už dávno, co jsem naposledy zasedl ke klonovacímu nádobíčku, nad spoustou věcí jsem musel dlouho přemýšlet, než jsem měl jistotu, že je dělám správně. Tenkrát jsem navíc neklonoval člověka, ale vzácný, vymírající druh papouška, žijící daleko za Městem, až snad v Pustinách. Zákazníkovi, který toho ptáka potřeboval do sbírky, se nechtělo platit několik set tisíc městských dolarů, což byla výše,na kterou se vyšplhala jeho cena při aukci. Proto papouškovi, zatímco si ho naoko prohlížel, vytrhl drobný chumáček peří. Získat z něj DNA a zaměnit ji s DNA vhodného hostitelského druhu v oplodněném vajíčku nebyl problém. Za papoucha, který po několika dnech podávání speciální výživy a růstových stimulátorů plně dorostl, jsem nakonec dostal pár tisícovek.

„Pomoz mi,“ přikázal jsem Bastymu.

„Jasně,“ vyhrnul si rukávy a společně jsme začali vybalovat nádobíčko z přepravních boxů. Sestavili jsme dva provizorní, skládací laboratorní stolky, v rohu pokoje jsme smontovali vyživovací vanu a umělou dělohu, napojenou na mikropočítač, regulující podmínky v jejím nitru. Podobným počítačem byla řízena i vyživovací vana. Stavba kitu a aktivace jeho elektronických komponentů nám nezabrala víc než čtyři hodiny.

„Proč ty jsi vlastně šel k policajtům?,“ zeptal jsem se, když jsme si dávali pauzu u cigára a kafíčka v Bastyho stísněné kuchyňce.

Basty potáhl z cigarety, vyfoukl kouř a pak teprve odpověděl. „Proč? Bylo málo práce a jediná policie měla spoustu volných pracovních míst. Navíc mi nabídli byt, slušnej plat - a práci, při který pomáhám společnosti od nejrůznějších gaunerů.“ Významně se na mě zahleděl.

„Ale no tak, copak já jsem nějakej gauner?,“ ohradil jsem se. „Jasně, kšeftuju načerno se spoustou ilegálního zboží a zabil jsem pěknou řádku lidí - ale jen v sebeobraně, Basty. Nikdy jsem nikoho nezastřelil pro prachy, nebo proto, že se mi prostě nelíbí. A navíc, jak dobře víš, už nemůžu zpátky. Zapadl jsem do bahna tak hluboko, že už se nikdy nemůžu vrátit mezi slušný lidi, který choděj každej den do práce a šetří si na auto nebo na byt...“

„A co chceš dělat na Marsu?,“ zeptal se překvapeně Basty a upil kávy. „Tam budeš muset sekat dobrotu. V koloniích se neschováš tak snadno, jako ve Městě. Tam tě hned najdou, když něco provedeš.“

„Já jsem mluvil o Městě, Basty. Ve Městě už se nemůžu vrátit ke spořádanýmu životu, protože mě sere jeho vláda, policie, armáda, a všechno ostatní. Serou mě městský zákony a hlavně proto je překračuju, protože se odjakživa snažím ignorovat idiotský bláboly. Doufám, že na Marsu to bude lepší, není tam tolik lidí a všichni se musí snažit, aby kolonie přežila - lidi tam ještě nebudou tolik zkažení.“

„A navíc, na Marsu tě městská vláda nemůže vyhmátnout a ty utečeš oprátce, která by tě na Zemi, ať už ve Městě, na Venkově nebo v Pustinách dříve nebo později určitě potkala,“ dodal Basty.

„To taky,“ přikývl jsem s úsměvem. Přitáhl jsem si popelník s reklamou na Space vodku, típl do něj cigaretu a tázavě se podíval na Bastyho. „Můžeme začít?“

Vstal, zapnul ventilátor, jehož měkký hukot zaplnil kuchyňku a přikývl. „Jdeme na věc.“

Jak se ukázalo někdy ve třicátých letech jednadvacátého století, klonování téměř všech pozemských živočichů, včetně člověka, není při odpovídajícím vybavení vůbec žádný problém. S podrobným návodem by to dokázalo i desetileté dítě... Na trhu se okamžitě vyrojily kvanta klonovacích sad, firmy nabízely kompletní farmy na výrobu geneticky upravených pracovních nebo chovných zvířat a na černo se klonovali otroci a otrokyně. Hned nato byla celá technologie kompletně zakázána a označena za ilegální. Klonovací sady byly zabaveny, továrny zbořeny - a armáda si začala klonovat ideální bojovníky pro speciální jednotky, což ostatně dělá dodnes, i když tvrdí naprostý opak. Všichni vědí, jak nám vláda sere na hlavu a nikdo nic neudělá, nikdo se nevzbouří... Já jsem si udělal malou soukromou vzpouru, když jsem začal načerno klonovat lidem jejich ztracené protějšky a prodávat zbraně a zakázané technologie, na které měli všichni ostatní stejné právo jako vyžrané držky hlavounů ve vládě, armádě a policii.

Basty mi podal Dewarovu nádobu, ve které uchovával v kapalném dusíku konzervovaný kousek tkáně své dcery, kterou mu před dvěma lety zabil náklaďák, řítící se po Městě s opilým řidičem za volantem. Rok mu trvalo, než se naboural do sítě, přes kterou jsme s Myškou komunikovali se svými potencionálními zákazníky a další rok uplynul, než se mu podařilo mě dostat. Ještě že tak, díky němu jsem se teď nehoupal na šibenici.

Uchopil jsem tkáň opatrně do manipulačních klíštěk a vyprostil ji ze schránky umístěné v Dewarově nádobě. Položil jsem ji na pracovní misku a pod elektronickými okuláry z ní monomolekulárním skalpelem odřízl drobný kousek, prostým okem téměř neviditelný. Ten jsem nechal na misce a zbytek tkáně vrátil do Dewarovy nádoby. Potom jsem odříznutý kousek tkáně uložil do kulovité schránky manipulátoru, zapojil jsem počítač a nasadil si helmu a rukavice pro virtuální realitu. Nastávající operace potřebovaly naprosto jistou ruka používání příliš jemných nástrojů, než aby byl člověk schopen s nimi manipulovat. Virtuální rukavice odfiltrovávaly třes rukou, zatímco helma poskytovala naprostý přehled o všem, co se v buňkách manipulované tkáně provádí.

Po nasazení helmy jsem se ocitl v důvěrně známém prostředí. V modravém přítmí se jasně rýsovaly světle zelené, průhledné útvary s poměrně složitými vnitřními strukturami, prosvítajícími přes povrchovou vrstvu. To byly buňky a vnitřní struktury jejich organely. Přiblížil jsem se k jedné z buněk, opatrně rozřízl její stěnu a vnikl dovnitř. Propletl jsem se organelami a neomylně zamířil k buněčnému jádru, temně se rýsujícímu mezi nimi. Pomocí monomolekulární jehly a skalpelu jsem jádro narušil a vypreparoval z něj dvoušroubovici DNA. Opustil jsem s ní buňku a uložil ji do schránky ve vnitřní stěně manipulátoru. Zbylou tkáň jsem z manipulátoru odstranil a vložil dovnitř oplodněné lidské vajíčko s odstraněnou DNA, standardní součást vybavení klonovací sady. Vyjmul jsem DNA ze schránky a vložil ji do vajíčka... Strhl jsem helmu z hlavy a otřel čelo, orosené potem. To nejtěžší už jsem měl za sebou, i když mi pomáhala virtuální realita, stále ještě šlo o pořádně jemnou prácičku. Teď už zbývalo jen vložit vajíčko do umělé dělohy, poskytnout mu spoustu výživných látek a růstových stimulátorů a v okamžiku, kdy se z něj vyvine embryo, ho přemístit do vyživovací vany. Tam už doroste do velikosti, jakou bude Basty požadovat.

• • •

Proces růstu byl u konce. Stáli jsme s Bastym u vyživovací vany, ve které leželo tělo Patty, jeho dcery, respektive jeho kopie. Pravá Patty spočívala už přes dva roky na městském hřbitově. Přehlédl jsem kontrolky na vaně - v pořádku. Ani ukazatele na monitoru počítače, připojeného k vaně neukazovaly žádné varovné údaje. Ve vaně spokojeně oddychovalo zdravé dvanáctileté dítě, čekající na probuzení. Podíval jsem se na Bastyho - byl nervózní, v noci toho určitě moc nenaspal. Po dvou beznadějných letech bude mít znovu své dítě... Škoda, že jeho matka je už dávno mrtvá. Zemřela krátce po porodu... Bude muset Patty vychovat sám.

„Vždycky mi to připadá jako zázrak,“ řekl jsem Bastymu. „Vytvořit nový život...“ Jen tiše přikývl.

„Můžu?,“ zeptal jsem se.

„Jo,“ řekl. „Udělej to.“

Najel jsem na monitoru na tu správnou ikonu a spustil program probouzení. Patty, až dosud udržovaná v umělém spánku, teď začala dostávat povzbuzující preparáty a pomalu opouštěla říši snů. Seděli jsme u monitoru a pozorovali průběh programu. Za dvě a půl hodiny se Patty zachvěla víčka... a otevřela oči. Posadila se ve vaně a začala si nás zvědavě prohlížet. Basty na mě radostně pohlédl.

„Víš, co teď bude,“ upozornil jsem ho. „Má mentalitu novorozence, i když její mozek je vyvinut stejně jako u dvanáctiletého dítěte, nedokáže ho používat. Neumí a nezná nic, neumí ani mluvit. To všechno ji teď budeš muset naučit. Čeká tě ještě hodně práce.“

„To nevadí,“ odvětil s úsměvem Basty.

• • •

Raketoplán opustil atmosféru Země a já se spolu s ostatními cestujícími mohl kochat pohledem na rodnou planetu s ostře se rýsujícím komplexem Města, obepínajícím podstatnou část severní polokoule. Byl to nádherný pohled, ale já myslel na Bastyho a jeho dceru. Snad se mu podaří ji vychovat a zbavit se myšlenek na to, že dává svou lásku pouhé kopii. Snad se vypořádá s přeludem, nahrazujícím jeho Patty. Mě se to s Hollym nepodařilo. Když jsem ho probudil, zíral na mě cizí člověk, neměl žádné vzpomínky, jen vypadal jako Holly, neměl se mnou vůbec nic společného... Naučil jsem ho číst a psát, zbytek se doučil sám. Pak odešel, protože ho ke mě nic nepoutalo. To samé se stalo i se všemi dalšími, které jsem kdy na přání jejich příbuzných a přátel znovu vrátil k životu. Patty ale byla na rozdíl od nich ještě dítě. Basty měl šanci. Budu mu držet palce, aby se mu jeho dcera vrátila.

Uvelebil jsem se v anatomicky tvarovaném křesle a upřel pohled do tmavých hlubin vesmíru. Čekal mě nový svět. Čekala mě Svobodná republika Mars.

listopad-prosinec 1999