Fantasy

2.kapitola: Vzkaz

    Den začal velmi optimisticky. Někdo pronikl přes Rodfrieovo ochranné kouzlo, které bylo obvykle velmi stabilní. A aby to nestačilo pronikl ten někdo i do jeho jeskyně. Rodfrie se tím pádem probudil. Na tom by nebylo nic nenormálního, jenže on se probudil s nožem na krku a teď už skoro svázanýma rukama.

    Roubík ještě neměl, a stihl tedy zavolat na Glompa, kterého nebylo vidět, jelikož spal prozatím na knihovně. Skřet utrhl tomu individuu ruku, ve které nůž držel, a podal jí Rodfriemu. Muž se, po počáteční agónii, začal ihned omlouvat, že udělal chybu (asi tím, že s roubíkem čekal) a přitom přerušovaně ječel, až Rodfriemu zalehly ušní bubínky. Rodfrie tedy zamával rukama a šamanským mumláním navozoval dojem, že se snaží zmírnit jeho bolesti. Individuum mírně uklidněno částečnou autosugescí utichlo a už bylo přístupno normálním konverzačním metodám. Ze slovně vynuceného rozhovoru vyšlo najevo, že Cleeve (tak se to individum jmenovalo) měl velmi delikátní (ale ne nějak chutný) problém se svým jediným svým příbuzným, na kterého byla seslána, pro Rodfriea zajímavá, kletba. Cleeve nechtěl obrovskou (pro něj) sumu platit a rozhodl se proto vynutit si sejmutí kletby násilím. Záhy připojil, že ne násilím na sobě. Podle předchozích Cleevových slov bylo zakletí naléhavé. Rodfrie mezitím už Glompovi vysvětloval, že když se řekne »je tak vystrašený, že by se v něm krve nedořezal« je to jen obrazné (skřeti nemají vyvinutý smysl pro bolest, zvláště tu cizí). Hrdelně nosní výkřiky, přerušující nevhodně hovor, tak poněkud ve své intenzitě polevily (autor si potřebuje na něčem vylít svou nahromaděnou zlost, to víte ...). Trochu zabarvený tupý kuchyňský nůž, který byl součástí jeho jídelního náčiní, tak putoval zpět na své vyležené místo.

    Začínal přidělávat mužovi ruku a účtovat si to jako vedlejší výdaje. Menší ranky způsobené Glompem nechal, aby se zacelily samy. Provazy, kterými ho chtěl Cleeve svázat, si uložil, neboť se mu zdály dost pevné. Nevypadalo to, že by muž byl nadšen, a Rodfrie se ho proto začal raději vyptávat na kletbu. Z dosti nesouvislého vyprávění se dovtípil, odkud se zakletí vzalo. Jeho bratr jaksi naštval jednoho mága, když mu odmítl za vykonanou práci zaplatit (asi to mají v rodině), mág nelenil a ihned ho zaklel do slimáčí podoby, aby mu neutekl. Nakonec si mág řekl, proč by ho tak neměl nechat dokud mu dluh nesplatí. Byla to ale jednoduchá transformace a slimák nemohl mluvit. Mág mu tedy poradil, že může psát na kamen slizem. Záhy zjistil, že nemůže, protože psát neumí. Transportoval ho tedy k jeho bratrovi i se vzkazem a účtem. Cleeve ale peníze také neměl, šel proto přepadnout nejbližšího čaroděje, který byl bez ochranného kouzla. Rodfrieovo kouzlo bylo totiž bohužel vyřazeno, zřejmě nějakým pomstychtivým kolegou, kterému přebral bez svého vědomí zákazníka (to ovšem svým konkurentům křivdil; jenže nevěděl, že příčinou je jistý vzácný kus drahého kamínku). To bylo asi tak všechno.

    Rodfrie přemýšlel, jestli by měl pomoci odstranit kletbu, která byla s největší pravděpodobností zasloužená, když za to vlastně nic nedostane. Zeptal se tedy, co mu Cleeve může nabídnout zdánlivě bezcenného. Odpověď nebyla neočekávaná - nic kromě toho, že by si dluh odpracoval. Rodfrie ale už zaměstnával šikovného malého skřeta a další pracovní síly nepotřeboval. Ani půvabnou dcerou Cleeve nedisponoval a Rodfrie ho tedy neodrazoval od záměru přepadnout dalšího čaroděje. Dokonce mu vřele doporučil jednoho svého konkurenta, o nemž věděl, že je proti plýtvání a má tedy nechráněné sídlo.

    Den byl opravdu rušný, a proto nestihl ani znovu ulehnout, když se ozval pro změnu zvuk nedávno pořízeného gongu, oznamující dalšího příchozího - potenciálního zákazníka či zákaznici. Potom, co otevřel dveře raději vysvětlil, že jeho noční košile není nový stejnokroj, jenže návštěvník jevil rozpaky dále (doslova vyvaloval oči). Teprve za notnou chvíli si Rodfrie povšiml prstu osoby ukazujícího kamsi za něj. Jakmile vysledoval spojitost mezi směrem prstu a skřetíkem pyšnícím se svými velkými, špičatými zuby, děl Rodfrie: "Nebojte se, je neškodný.", načež se osoba mlčky svalila na podlahu.

    Ihned, jak se ho podařilo vzkřísit, znovu omdlel, poněvadž se mimoděk zadíval na krev mající původ v Cleevově ruce. Rodfrie usoudil, že je poněkud přecitlivělý, a polil ho tedy vědrem ledové vody, kterou mu přinesl Glomp. Příchozí se probudil rekordně rychle a zablebtal několik nadávek typu "Vy, vy, vy." Evidentně zapomněl, co chtěl říci za hanlivý výraz a optal se tedy inteligentně: "Kde to vlastně jsem?"

    "U mne v jeskyni." odsekl Rodfrie gracilně.

    "Hmpfm?" na hostovi bylo vidět usilovné přemýšlení. Konečně pronesl vítězné "Ahá!", což zřejmě znamenalo, že si vzpomněl. Dodal ještě své jméno - Džoger, a příjmení - Regozď. Vzápětí prohlásil: "Když pro mého pána naleznete hanebného lupiče, jenž mu ve spánku zcizil zlaté zuby, odměna vás nemine. Nenaleznete-li ho, o hlavu kratší budete."

    Nežli se ho Rodfrie stačil optat, kdo je jeho pán, Džoger Regozď se odporoučel, velkým obloukem se vyhnul Glompovi a vykročil ke svému opodál stojícímu koni, kterého si Rodfrie ve své rozespalosti málem nevšiml. Nemusím snad ani dodávat, že odjel, než se Rodfrie zmohl na nějaké rozumné slovní spojení. Naštěstí si Rodfrie vzpomněl, jak se přinutit k běhu, a během běhu ještě na něco o levitaci. Leč bylo už pozdě, jelikož služebník svého pána měl doopravdy rychlého koně. Rodfrie se tedy jen zklamaně snesl na zem a jal se přemýšlet. Popravdě řečeno, moc mu to nešlo, ale přesto se za (notnou) chvíli dopracoval k velkému objevu - chce-li přežít, měl by asi toho lupiče nějakým způsobem chytit. Rodfrie bohužel nevěděl, že zprávu přibližně stejného znění vyslechlo ještě mnoho jiných obyvatel nejenom zdejšího kraje, jenže nikdo se mu to neobtěžoval říci. Navíc nebyl dostatečně společensky aktivní, takže neznal ani nemalou zálibu onoho muže v neúměrném blufování a nespolehlivost jeho slibů.

    Někdo by po podobném zjištění pravděpodobně odjel, Rodfrie ale ne, toho by taková možnost ani samotného nenapadla - své bydliště měl rád skoro nadevše. Na sebe vzal jen jedno jediné jisté jednání, a to pokusit se najít zloděje. Jenom na určitou věc nepřišel - na to, jak ho najít.

    Ale přece jen nějaké věci si Rodfrie všiml (aby nebyl pouze haněn), totiž toho, že si při běhu ušpinil svůj téměř nový noční úbor. Následně mu došlo, v čem je vlastně oděn, a rozhodl se převléci. Odkráčel tedy zasmušile zpět do jeskyně, přičemž se neúspěšně snažil něco vymyslet. Jelikož ho však nic proveditelného nenapadlo, uchýlil se ke krajnímu řešení. Už převlečen se šel pozeptat Srogawa. Vždyť to byla bytost moudřejší než on (to ale zase taková vyjímka není).

    Nenašel ho ale ve zrovna vlídné náladě, protože drak právě prožíval něco jako pubertu na dračí způsob, což se projevovalo hlavně kupkou šperků, z nichž odmítal slézt a podivnou září v jeho očích. Rodfrie z toho vyvodil další podivuhodně nepříjemný závěr - Srogaw mu asi stěží poradí, když si ani nedá vysvětlit, že k němu nejde krást, ale ptát se.

    Ve zkroušené náladě se vydal nazpět a zamýšlel se nad tím, koho by mohl jít otravovat jako dalšího. Bohužel, moc známých neměl a ti, které měl, většinou nebyli o moc chytřejší než on (čarodějové a čarodějky byli vždy aspoň trošku praštění, jen mágové ne, jenže těch Rodfrie ke své škodě moc neznal (byli ale zvláštní v jiných směrech)).

    Konečně se rozhodl přes svou prozatimní zkušenost vymyslet něco sám. Ani nevěděl, jak k tomuto rozhodnutí jeho mozek dospěl, přesto jej respektoval. A začal myslet, tím svým neokoukaným způsobem, kdy je poloha myslitele popsatelná pouze slovy »štafle u zdi«.

    Ten rušný den byl kupodivu výjimečný ještě něčím, na což si Rodfrie paradoxně vzpomněl až při přemýšlení nad všemi svými problémy. Rodfrie měl poprvé tento rok narozeniny (někteří autoři tvrdí, že zdánlivě dlouhý věk čarodějů byl způsoben pouze tím, že slavívali narozeniny pětkrát do roka). Už si ale nemohl vybavit, kolikáté vlastně celkově byly. Zazdálo se mu, že nedostal žádné blahopřání. Ihned, jak na to pomyslel, ozvalo se "puf" a ve vzduchu před ním se objevil balíček, který hned nato spadl na podlahu a ozvalo se mlasknutí, jako když dort v krabici spadne na podlahu v jeskyni. Ke svému překvapení v oné krabici nalezl rozplácnutý předmět, jenž kdysi mohl být i narozeninovým dortem (jak příznačné, že?). Avšak Rodfrie už na narozeninový dort neměl náladu, neboť si v důsledku jakéhosi myšlenkového zkratu vzpomněl na předešlé varování. Tentokrát se ozvalo "fup", jak se vzduch tlačil na bývalé místo pobytu dortu a Rodfrie by měl na chvíli možnost vidět vzduchoprázdno, kdyby ovšem vidět bylo. Ani to ho však nerozveselilo, protože si nemohl ani vzpomenout, kolik mu to vlastně je let. Záhy se z ničeho vyloupl jeho vlastní ručně psaný kalendář se zvýrazněným datem, u nějž bylo napsáno "111 let" a Rodfrie se začal divit, kde neznámý vzal jeho kalendář, poněvadž se ho sám už před delší dobou pokoušel najít. Stále ještě udivený se Rodfrie pokusil od neznámého získat poznatky o tom, kdo vlastně ukradl ty zlaté zuby. Z prázdného vzduchu před ním se ozvalo: "To by nebylo fér. A ani by to nebyla taková zábava. Tuhle kapitolu už mám docela promyšlenou a nechci, aby to ztroskotalo na tom, že jsem ti chtěl vytvořit aspoň menší rozptýlení před dalším dobrodružstvím."

    "Jaké další dobrodružství?" otázal se Rodfrie.

    "Ale to nic. To mi jen tak ujelo. Měj se." řekl autor a psal dál.

    Rodfrie z toho sice moc nechápal, jen nechtěl vypadat ještě hloupěji, a proto raději mlčel. Přesto něco tušil, avšak nevěděl co, jelikož to bylo podvědomé. Za nějakou chvíli předalo Rodfrieovo podvědomí jeho vědomí své tušení, že se k něčemu schyluje a Rodfrie v tom asi také bude mít nějakou roli, a navíc, jaká to hrůza, je někdo zřejmě strůjcem jeho osudu! Trocha pravdy v tom byla, ale autor zrovna jedl, a tak tomu nevěnoval příliš velkou pozornost. Ostatně k tomu nebyl ani důvod, stačí zmlátit pár kláves a je po problému ...

    Rodfriea mezitím napadlo najít si takový dopravní prostředek, jaký neodčerpává magenergii jako cílená levitace či přemisťovací kouzlo, protože se mu tušení další možné delší cesty zdálo jako dostačující důvod.

    Předpokládal také, že to dobrodružství bude souviset s lupičem, kradoucím zlaté zuby. Přednější ale nyní byla otázka dopravy a jejího způsobu.

    Sám však o žádném snadno získatelném prostředku nevěděl. Jeho skřet by ho neunesl, Srogaw by žádal zlato na svůj soukromý poklad, který právě shromažďoval, a aktuální ceny koní byly na jeho vkus (i na jeho finanční situaci) dosti přehnané. Zvířata vyčarovat ani neuměl, nehledě na potencionální spotřebu magenergie potřebné k udržování jejich hmotného stavu.

    Nápad pořídit Rodfrieovi i věc, která by mu značně usnadňovala jeho cesty se autorovi natolik zalíbil, až se rozhodl plánované dobrodružství o nějakou tu chvíli odložit a čtenářům prozatím tajemně zmizel.

    Protože tohle Rodfrie nevěděl, nemohlo ho to ani nějak vyrušit (z toho si snad už vyvodíte, že v přemýšlení pokračoval). Zlodějský způsob se mu moc nezamlouval (vlastně se mu nezamlouvalo skoro nic, při čem musel manuálně pracovat, ale zde bral v úvahu i své mravně etické zásady) a v úvahu přicházelo jenom nějak si sehnat peníze. Muselo by to ale být za relativně krátkou dobu, jelikož nechtěl přijít o svoji hlavu. Půjčovat si peníze nebo naturálie na pořízení dopravního prostředku rozodně odmítal. Někdo si totiž nárokoval úroky značně přemrštěné. Ani čerpání měny z jiných časoprostorů se nezdálo nějak šťastné, protože to vlastně bylo to samé jako kradení, nehledě na potenciální měnovou nekompatibilnost. Na škole ho peníze vyčarovat či transmutovat nenaučili a zbývalo tedy pouze buď si je vydělat, nebo se s dopravou na hřbetě něčeho rozloučit. Poněvadž na vydělávání neměl ani čas, ani náladu provedl v tomto směru první a zároveň poslední pokus využívající magenergii, a to přivolání nadbytosti plnící jakékoliv přání.

    Jistěže se nezdařil, ale měl jeden menší vedlejší, avšak v následném vývoji rozhodující účinek - jeden blíže neurčený mág, jenž v době právě před šededesáti lety prolétal blízkou oblastí byl ke své nelibosti transportován do doby, kdy Rodfrie nepovedené kouzlo vypouštěl z úst. Onen mág se vzduchem dopravoval pomocí nedávno vyhandlovaného pegase a než mohl stihnout něco udělat na svoji obranu, proměnil se postupně v dýni, štít a mongolského pouštního červa, až se následně ustálil na podobě psí blechy. Ona blecha však byla zhmotněna v dosud neposaném druhu nadprostoru obývaném pouze netělesnými bytostmi. Těm se tolik zalíbilo něco tělesného, že duši mága z blešího těla vypudily nepředstavitelnou společnou silou, aby mohly pospolu obývat aspoň něco. Z blešího mága se tedy nakonec stala bezprizorní duše.

    Vraťme se teď k podstatnému dění. Pegas, ucítivše náhlou ztrátu zátěže, začal jednat na základě vlastní inteligence. Byla nemalá a ještě využívala pegasových rozšířených smyslů. Díky tomu brzy našel nejbližší sídlo uživatele magenergie, který byl sice na nižší magické úrovni, ale pegas předpokládal, že něco k pozření a postačující ustájení se u něho najde (podmínky vhodné pro delší přežití pegase dokázali vytvořit jen čarodějové či mágové). Kdyby byl věděl o skřetovi asi by se byl nebyl snesl před užaslého Rodfriea a už vůbec by neudělal grimasu, kterou si svého majitele vlastně podmaňoval. Rodfrie přesvědčen o účinnosti zkomoleniny, jakou právě dořekl, začal se tolik nadouvat pýchou až to málem vedlo k omdlení.

    Pegas však neváhal a zamířil k jeskyni. Teprve teď napadlo Rodfriea nabídnout pegasovi něco, co pegasové přijímají jako potravu. Nevěděl, co to je, a zavolal tedy na svého skřetíka, aby mu přinesl tu velkou červenou knihu. Jakmile se ale skřet objevil ve vchodu, pegas zděšením pozpátku bočně poodletěl k blízkému stromu (skřeti kdysi vybili téměř všechny pegasy) a skřet, ještě mladý, vběhl dovnitř a knihu na prahu nešetrně odhodil (v genech měl pegase zakódovány jako nepřátele, ale sám byl příliš mladý na boj a mohl by prohrát). Pegas vycítil, že mu od skřetíka větší nebezpečí nehrozí a znovu se přiblížil k jeskyni. Rodfrie, stále ještě přemýšlející o rychlém sledu různých situací, se sehnul pro knihu a nalistoval písmeno P (byl to slovník se všemi známými informacemi o jakýchkoliv objektech, u živých byla zmíněna i strava). Po delší chvíli strávené hledáním (byl to velmi obsažný slovník) v duchu zajásal.

    Potrava byla v tomto hesle překvapivě podrobně popsána, a tak mohl Rodfrie zanedlouho hostit pegase prakticky královsky při jen malém plýtvání magenergií. Leč pegas, teď už nasycený, nejevil příliš velkou ochotu nechat se využít jako dopravní protředek někým tak bezvýznamným, jako byl v tu dobu Rodfrie. To se zase nelíbilo Rodfrieovi, rozhodl se tedy provést rázný krok. Než ho stihl učinit, zapomněl jaký, a tak tedy učinil nerozhodně krok zpět.

    Záhy ale Rodfrie s povděkem zjistil, jak pegase přemluvit. Ukázalo se totiž, že pegas rozumí lidské řeči (zjistilo se to ze slovníku) a Rodfrie mu na základě nedávné reakce začal vyhrožovat skřetem. A protože byl pegas prozatimně přivázán za postroj patřící předchozímu majiteli, což se odehrálo během krmení, byla výhrůžka docela oprávněná. Až na jednu maličkost - skřet by se k pegasovi nepřiblížil na tak malou vzdálenost, aby mu mohl ublížit. Naštěstí to pegas nebral v úvahu.

    Jenže Rodfriea ani potom na hřbetě nesnesl a tudíž mohl nosit pouze jeho zavazadla. Skřeta však čaroděj musel nechat v jeskyni, kde se pak měl starat o domácnost.

    Jakmile naložil všechny předem sbalené předměty, bystře si uvědomil, že vlastně neví kam má jít. Upamatoval se jen na zmínku o předem plánovaném dobrodružství, což směr ani cíl příliš přesně neurčovalo. Pokusil se tedy znovu kontaktovat onoho neznámého. Za malou chvíli se ve vzduchu objevila autorova tvář šklebící se od ucha k uchu a pronesla: "To bude překvápko.", načež zmizela. Rodfrie z toho moc moudrý nebyl, ale nechtěl si vybalovat, a tak čekal dívaje se zádumčivě do nebe, jako kdyby se tam mělo něco objevit.

    Kupodivu se tam něco objevilo. Někdo zhmotnil ve vzduchu přímo loket nad Rodfrieovo hlavou velký kámen (asi tak velikosti Lincolnova památníku). Rodfrie tak tak stačil vytvořit nad sebou ochranné kouzlo, ale nezabránil tomu, aby ho kámen zatlačil i s kouzlem do země. Když kámen poodtlačil pomocí dalšího kouzla, zjistil, že je pokrytý změtí znaků, a že je docela pravidelný. Ještě k němu byl záhadným způsobem připevněn menší kámen, také popsaný. Objevitelskou radost však poněkud zmenšil zápach linoucí se z trusu čerstvě vyprodukovaného pegasem, jenž byl stále ještě přivázán a pokoušel se na sebe provokativně upozornit.

    Za další dobu Rodfrie objevil něco jako normální podpis na konci šifrovaného dopisu. Ten podpis zněl Annonym. To ho sice příliš nepotěšilo, ale stejně chtěl znát obsah této zprávy. Pegas mezitím shodil svoji zátěž a zaujmul pohodlnější polohu. Rodfrie zatím nevšímavě zkoumal seskupení znaků a snažil se najít nějakou spojitost mezi oním dopisem a věcí na něm připevněnou. Byla to dvě kolečka se společným středem, a která byla popsána písmeny (pod Z bylo A, pod Y bylo B, atd.). Pod nimi bylo napsáno: "Čílk ícavorfiš ej elhot."

    Po nějaké době Rodfrie text rozšifroval. Stálo v něm: "Drahý (ve smyslu cennosti) adresáte, mívám občas záchvaty jasnovidectví (věř mi, že to nic příjemného není, hlavně při mé nynější situaci) a při jednom z nich zjevilo se mi, že jenom takový čaroděj jako ty může mě zachránit. Ponejprv jsem tomu příliš nevěřil, avšak nezbývalo mi nic jiného, pokud míti jsem chtěl alespoň nějakou naději na přežití. Předem Tě varuji, vysvoboditi mne se už několik čarodějů pokusilo. Jestliže zachráníš mne, možná staneš se aj slavným, ale to Ti zaručiti nemohu. Rozhodně je pro mne, mága vysoké úrovně dosti pokořujícím o pomoc žádat pouhého čaroděje."

    Na druhém, menším, kamenu stálo: "Taktéž jsem se dozvěděl o Tvém problému s oněmi zuby. Poněvadž můj problém více spěchá, poradím Ti. Hraběti, když chrápal, spadly s celou protézou pod postel do tlamy předložky z medvěda. Musím končit. Jen tak mimochodem, kdyby jsi narazil na nějaký draze vypadající kámen, vezmi ho s sebou. Kde jsem nevím, spoléhej se na svou intuici.

    Rodfrie po dlouhé době došel k určitému závěru (málem jej minul, už se totiž jen myšlenkově plahočil). Podle všeho si z něj nějaký jeho konkurent udělal nákladnou legraci, aby se toulal po světě a hledal vymyšleného (podle něj) mága. Vybalil tedy zase zavazadla a rozhodl se trochu si schrupnout. Pegas se mezitím marně pokoušel přežvýkat provaz, kterým byl přivázán. Byl opravdu kvalitní (ten od Cleeva). Rodfrie ještě chvíli přemýšlel, proč byl tak malý vzkaz na tak velkém kameni. Potom to ale vzdal a usnul. Jenže ne nadlouho.

    Najednou se venku ozval příšerný zvuk a Rodfrie stačil akorát zahlédnout, jak kámen mizí a zanechává po sobě jen nepatrně větší jámu (v příštích dnech se z ní stalo pěkné jezírko zkrášlující Rodfrieovu ne právě nejpěknější zahrádku) a onen menší kámen, zřejmě jako připomínku věcí předešlých. To už stálo za pozornost. Rodfrie se dopracoval až k tomu, že začal vymýšlet různé, vesměs nepraktické, nápady, jak mága najít, když nezná zpáteční adresu. Jak už to tak všeobecně v povídkách bývá, řešení tu někde je. Jen ho najít (nestrachujte se, autor něco našel; no bylo to trošičinilenku unáhlené - je to jen Polikova povídka).

    Rodfrieho myšlení bylo přesměrováno nápadem, že by zřejmě měl spravit Džogera o tom, že ví kde zuby jsou. Poslal tedy Glompa se vzkazem a jal se opět přemýšlet, což ho kupodivu stálo menší míru přemáhání, nežli obvykle. Už to se zdálo zajímavé. A ještě zajímavější bylo, že ho napadlo řešení celé události.

    Znovu byl na sebe pyšný, avšak moc dlouho mu to nevydrželo, jelikož ho něco v jeho nitru okřiklo. Byla to duše onoho mága, kterému bez svého vědomí uzmul dopravní prostředek i tělesnou schránku. Na celém světě byste v tu dobu nenalezli vystrašenějšího čaroděje. Sice si myslel, že se do něj vetřel démon, ale strach neměl o nic menší, než kdyby znal všechny okolnosti. Na svůj pomyslný žebříček problémů zařadil tento jako druhý (prioritní byl, že se mu chce na záchod). Dost ho napružilo, když ho "vetřelec" nazval egocentrickým introvertem melancholikem a k tomu transcendentalním idealistou, protože nevěděl, co to znamená. I když Rodfrie neznal onoho vetřelce, vetřelec ho zřejmě znal. Jenže z toho Rodfrie nic sám nevyvodil, jen že se mu opravdu, ale opravdu chce na záchod. (následující podrobnosti cenzurovány) K něčemu se navíc schylovalo (ke konci kapitoly). To samo o sobě není příliš humorné, a když se k tomu ještě přidá Rodfrieův pesimismus, nemůžete se ubránit určitým pocitům (chce se vám na záchod?).

    Glomp se konečně vrátil bohatší o zážitky ze své první samostatné akce a ještě o tři sečné a dvě bodné rány. Ty mu byly způsobeny vojáky stráže, kteří ho považovali za novou zbraň podoby ochlupeného kamene chodícího pokud možno ve stínu. Ti u druhé brány už byli pravdě blíže. Považovali ho za trolla. Všechny vojáky Glomp dočasně zneškodnil (tak pokousané vojáky jste určitě ještě neviděli) a zprávu doručil - přímo do postele (místo snídaně). Jelikož dal Džogerův pán plně průchod zvukům pramenícím z jeho hlasivek, zmizel Glomp z místnosti oknem a upaloval (:-) směrem k Rodfrieově jeskyni, opouštějíc tak vojáky stráže vyhlížející nepřátelsky za ním. Rodfrie mezitím zjištoval, že druhý obyvatel jeho tělesné schránky, v níž jim bylo metafyzicky těsno, zná povel, jímž dokáže pegase přimět k poslušnosti. Bohužel ho kvůli tomu vždy musel připouštět ke svým mluvidlům, protože sám je k vyslovení tohoto povelu přimět nedovedl. Mohl tedy díky svému "spolubydlícímu", jenž se mu představil jako mág Hoginel, na pegasovi nejen sedět, ale i jezdit. Hoginel Rodfrieovi také potvrdil, že Annonym je opravdu mág a nezvěstný byl už před šedesáti lety (v té době se Rodfrie o mágy nijak moc nezajímal), avšak za nepříliš podivných okolností (naposledy byl viděn v začarovaném lese, kam vešel se zlatým druidským srpem, prý na čtyřlisté jmelí).

    Jediné, co Rodfrieovi chybělo ke štěstí bylo vysvobodit Annonyma, vystrnadit ze své hmotné podoby nehmotného Hoginela, jakmile se naučí vyslovit povel sám, dále získat nějaké další znalosti a možná stát se mágem, získat hodně peněz, levný pozemek a mnoho dalších věcí, mezi nimiž bylo i dobré jídlo a pití. Až na těchto pár maličkostí nikomu zřejmě nic nechybělo, a tak by možná mohla začít další kapitola. Ale je tu jedno ale. Drak Srogaw, vytržený děním posledních dnů z puberty a veden nutkavou potřebou sdělit někomu čeho byl svědkem, totiž znenadání přiletěl nad Rodfrieovu jeskyni a oznámil mu sice jen jednu, přesto však dostatečně znepokojující zprávu. Táhne na ně vojsko, jdoucí po stopě Glompa a čítající dostatečný počet vojáků na to, aby jim dokázali značně znepříjemnit nejenom život. V té chvíli se radoval jenom Glomp trefující se drobným kamením do nedaleké louže, která by se při troše dobré vůle snad dala nazvat i tůňkou. Nepříliš povzbuzující bylo taktéž to, že Rodfrie měl už jen menší rezervu magenergie.