Fantasy

3.kapitola: Začátek dobrodružství

    Tento celkem palčivý problém se však v následném dění ukázal celkem nepodstatným. Ale nebudu předbíhat a začnu raději od začátku.

    Vojsko bylo vysláno s cílem potrestat toho drzouna, jenž hraběti nešetrně po jakési kreatuře poslal pravopisně špatný vzkaz, ve kterém si dovolil nařknout vznešeného pána z chrápání - navíc asi tak strašného, že uvolnilo jeho pevně zakotvené zubní náhražky. Ony se sice našly, ale každému přece musí být jasné, že mu je nějaký člověk zlomyslé povahy musel uzmout v průběhu jeho tiché dřímoty a rafinovaně schovat. A kdoví, jestli to nebyl právě ten pisatel.

    V nastálé situaci se pak Rodfrie nemohl zbavit pocitu, že Srogaw by jim pomoci mohl, jenom kdyby chtěl. To byl ovšem jen pocit (i kdyby měl nějakou naději, stejně by se jim Srogaw sám od sebe nepostavil - TO byla pravda). Zkušený drak by dokázal odstranit pouze přibližně sedmičlenou skupinu nesecvičených osob. Toto byla spíše menší armáda obsahující navíc několik rytířů a to je, uznejte, rozdíl. A navíc Srogaw nebyl zkušený drak. Jelikož byl přítomen jeden jediný mág a to ještě v nehmotné podobě, nedal se náhlý dějový zlom příliš čekat. Avšak přišel, ačkoliv pozván opravdu nebyl (klidně to zkontrolujte - je tu jen nepřehlédnutelná navštívenka).

    Přišel od Lesa Dryád, v němž měl svůj prapůvod. Byl vyvolán náhlou expanzí tamějšího teleportního pole a jeho následnou stagnací, takže jeho hranice se zastavila asi někde za jeskyní (můžete si silové pole představit jako skleněný poklop prakticky konstantního tvaru a velikosti nyní už zabírající území chudšího hrabství). Potom, když se ustálilo, stalo se opět zvenčí na určitou dobu neprostupné. Vše nepřipoutané či nějak jinak nedržící bylo odteleportováno bůh (autor) ví kam. Tentokrát nebylo určení cílové oblasti náhodné, ale přesto se v experimentálním prostoru cítili trochu dost nahuštěni, hlavně drak, který byl zvyklý na prostornou rodinnou sluj. Zato původce jejich přenosu se očividně radoval ze zisku tolika různorodých exemplářů. O poznání méně se už radoval jeho asistent, praktická toť bytost.

    "Kam je podle vás naskládame. Na to jste nepomyslel, co?" vypeskoval ho jen trochu umírněně.

    "Hmm, mhm." odvětil experimentátor, "To je přeci vaše starost. A ještě za sebe můžete nechat myslet personál, no?"

    "Jenže původně jsem dohodnul, že nám na to uvolní jeden pavilón. A tady toho je nejméně na zaplnění šesti podobných! Co chcete udělat s tím zbytkem?" argumentoval asistent.

    "Moje chyba to není. Do pole bylo dodáno příliš mnoho energie, a proto expandovalo. Vrátit přebytek zpět by nás s největší pravděpodobností zruinovalo." neústupně prohlásil experimentátor, jmenovitě Arthur.

    Rodfrie tuto rozmluvu sledoval, i když mnoha pojmům nerozuměl, s relativním zájmem, avšak nelíbilo se mu zařazení do šuplíčku "to", jako kdyby byl hlína. Už si ovšem pomalu začal zvykat na přenosy teleportem.

    Mezitím v jiné dimenzi vojáci narazili na před nedávnem vzniklé silové pole a proklínali čaroděje, protože je nenechá ani aby si trochu užili. Rytíři nereptali, jelikož sami boj pokládali za něco příliš hrubého, při čem by mohli přijít ke zranění. Bojovat mohli i venkované, kvůli tomu to nebyla žádná pocta. A konečně - všem rytířům se stýskalo po klidném životu a měkké posteli. Čekat, jestli bude ona bariéra někdy propustná bylo zcela jistě plýtvání časem. Jen kdyby tudy někdo šel po době, kterou by směle vyplnilo i deset motýlích mávnutí křídly, všiml by si jistě, že při procházení pocítil nepatrný odpor a po další takové době by už nepocítil zhola nic (pole se bohužel zhroutilo).

    Debata mezi asistentem a experimentátorem zatím čile pokračovala. Vyhrožovali si navzájem, až to asistent vzdal. Ve vzduchu ale stále viselo jisté napětí (danger: high voltage). Rodfrie to nevydržel a s pohledem upřeným na dělníky, kteří přebírali mimojiné i jeho zavazadla, se zeptal:

    "Kde to jsem?"

    "Další, co mluví. Pošlete ho k tomu předchozímu." rozhodl asistent.

    "Já taky mluvím." pronesl uraženě drak, nyní převážený do klece. To vyvolalo mnoho rozdílných reakcí - od úžasu po zděšení. Každopádně nepřekvapen nezůstal nikdo (až na stoicky naštvaného Rodfriea).

    "Stejně ho dejte do klece." odpověděl duchapřítomě na nevyslovenou otázku experimentátor, který by si také rád, po předešlé noci strávené nad jedním pro obyčejné lidi banálním problémem, narovnal páteř (nejlépe v antigravitačním spacím systému). Drak toho sice o rovnoprávnosti věděl asi tolik jako dinosaurus o Coca-Cole, ale přesto několik dělníků ožehl, když se snažili přemístit ho z transportní plošinky. Rodfrie se bránil převozu i inijekci, proto byla jako anestézie jemně použita nejbližší volná kovová tyč. Někdy se opravdu choval podrážděněji a méně logičtěji, než drak.

    "Je zajímavé, že jsme z tak rozsáhlé oblasti získali jenom dva hominidy. A ještě postupně." uvažoval asistent, "Mělo by jich přece být výrazně víc."

    "Možná jsou ve své domovské dimenzi na pokraji vyhynutí anebo jsme natrefili právě na nezalidněnou oblast." odvětil experimentátor rozespale s následným zívnutím.

    Když se Rodfrie probral z komatu, byl v jiné místnosti bez oken, s trubicovitým zdrojem světla na stropě a starcem podivínského vzhledu, který se zdál nesmírně potěšen a nevypadal jako součást příslušenství místnosti. Už podruhé za jeden den se Rodfrie optal, kde je a znovu nedostal odpověď. Zato se dočkal překvapení (nic bombastického). Muž sdílející s ním obytnou kóji se mu pomocí kartónu s šipkou a jménem představil jako Annonym. (nyní následuje dramatická pauza, kterou autor vyhradil pro strávení informací a předchozího jídla) Překvapen Rodfrie samozřejmě byl, to ano, ale přesto usnul (sakra mě už se z toho chce taky spát). Za chvíli se vzbudil, poněvadž o to Hoginel usiloval. To, co si o něm Rodfrie pomyslel by se lichotkou nazvat nedalo ani s notnou dávkou nadsázky. Nicméně si alespoň zpětně uvědomil, s kýmpak je v místnosti (cele). Hoginela od hlasivek odsunul a ptal se sám. Bezvýsledně.

    Chvíli trvalo, než ho Hoginel dokázal přesvědčit, že Annonym byl němý už před svým zmizením. Vysvětlení své vůbec první otázky našel všude kolem. Jako provizorní ubytování pro pokusné objekty se totiž používaly pavilóny zoo a sklady zkrachovalých firem. V tomto skladě byla, často nedohotovená, díla používající za základ umělý kámen, který byl "snadno opracovatelný a tvarově stálý", jak stálo na příbalovém letáku od jiné firmy. Způsob komunikace se však přeci jen našel - efektivnější než psaní na nedostupný papír nedostupnými prostředky. Lépe řečeno Hoginel ho vynalezl (nebo možná použil jen starý nápad) - přenášel mezi Rodfriem a Annonymem zřetelně formulované myšlenky v podobě otázek a případných odpovědí.

    »Jak vám můžu pomoci?« myslel si Rodfrie.

    »To ti přesně sdělit nemohu. Já jsem teď, dá se říci, spokojen.« myslel si pro změnu Annonym.

    »Jak to? A proč jste mně tedy posílal ten "dopis", co mě málem zabil? A co to nebezpečí a sláva?«

    »Nějak jsem sem někoho jako ty nalákat musel, jinak bych nic nezískal, a mám rád romány, z nichž jsem ostatně čerpal inspiraci. Vtisknout tomu podobu textu byla hračka. Kdybych poslal zprávu, že bych stál o společnost a ani bych to nezakódoval, asi by se sem nikdo ani nesnažil dostat.« z neznámého důvodu působila jeho nynější řeč nevěrohodněji než obchůdek MacDonalda uprostřed Sahary.

    »Já jsem sem sám od sebe nepřišel. A moc věrohodné mi to nepřipadá.« trochu nevraživě odvětil, »K čemu byl ten výbuch se zmizením?« zajímal se Rodfrie.

    »Přece nebudu posílat deset různých kamenů. Každý to určitě bral osobně a zmizení ještě více upoutá pozornost. Mimoto si to mohu dovolit, poněvadž střádám energii celou dobu co jsem tu. Přestože jsem ti nějakou předal, když jsi tu minule byl. A ještě jsem tě musel trochu zkorigovat, jinak bys asi skončil bledě« očividně bez zájmu vypustil z úst mág.

    »Mě ??« nevěřícný výraz souhlasil s jeho tónem řeči.

    »Snad si nemyslíš, že by ses bez mé pomoci dostal zpátky do své domovské dimenze. To by bylo směšně jednoduché.« uraženě si pomyslel Annonym.

    »Proč by vám na mně mělo záležet?« dotázal se Rodfrie.

    »Protože bys mi mohl v jistém ohledu pomoci.« řekl nicneříkajícně Annonym.

    »Jestliže mi můžete pomoci vrátit se do mé dimenze, co tady vlastně sám děláte?«

    To byla docela rozumná otázka.

    »Čekám tu. A to proto, že to tu je nejlépe přístupné z většiny dimenzí, z několika dokonce i bez nutnosti použití kouzel, tedy teleportem, umíš-li ho obsluhovat. A víš-li, že všechny popisky jsou kvůli prostým lidem trochu zakódovány.« Odpověděl tak vlastně i na jednu nevyřčenou otázku.

    »To tu nikomu nevadíte?« podivil se upřímně.

    »Všem jsem jim vsugeroval sympatie ke mně jako hostu. Myslí si, že jsem tu na oficiální návštěvě.«

    »A proč jste mě tedy vracel zpět, chcete přeci mít společnost, ne snad?«

    »Každý z vás deseti mi má něco přinést, ač o tom ty prakticky nic nevíš.« povzdechl si Annonym.

    »To jako co?« tázal se netrpělivě Rodfrie s předstíranou důvěrou.

    »Zjistíš to v pravou chvíli. Já umím plánovat dopředu, mám na to času dost, už jsem tady celé dva týdny.« svěřoval se beze známek důvěrnosti.

    »Snad nejméně 60 let, ne? To se vám přece nemůže zdát jako tak krátká doba.« Za ten čas, co tu je, se asi stihl zbláznit, pomyslel si Rodfrie potají.

    »Do čtrnácti počítat ještě umím. A zhasínají každou noc.« trochu uraženě namítl Annonym.

    »Jak tohle víte?« pamatoval si, že bláznům se nemá odporovat.

    »Mám trpělivost vypočítat z vteřin minuty a z nich hodiny. Tady je zhasnuto osm hodin a rozsvíceno šestnáct.« To byla všechno pravda, ovšem neřekl, že tu informaci získal optáním.

    Rodfrie mimoděk zahvízdl a tím rozhovor skončil. Další dění na sebe nenechalo dlouho čekat (nezdrželo se u přátel na sklenku jak to dělá někdo) a v důsledku toho k nim do místnosti byl přiveden další mluvící a ještě k tomu zběsile artikulující hominid jménem Geshran. Spolu s ním přibyla miska vody a jídlo, které by zřejmě ani pes nepovažoval za žrádlo. Autor se rozčílil, proč se mu Geshran zase vnucuje do děje, byl však natolik benevolentní, že ho neodfiltroval. Dějová zápletka se díky tomu stále více a více zamotávala, až ji rozpletl drak Srogaw, který se za pomoci intenzivního plamene propálil skrz plastovou oddělovací stěnovou příčku zpevněnou uhlíkovými vlákny.

    Převyprávěl jim svůj příběh asi takhle: Poté, co se nenechal zavřít do klece a opustil pokusný prostor beze stop střelných poranění, dostal se k nim, jelikož se každého ptal na cestu (nikdo naštěstí nestál o to, mít potíže a pár lidí si myslelo, že je v něm skrytá kamera). Prostě to šlo jako po másle nebo spíše ještě lépe. To ho už ale nikdo neposlouchal, protože jako vypravěč nestál za nic. Chtěl se zeptat, jestli Rodfrie ví, kudy se lze dostat zpátky do jeho jeskyně. Ten už si byl jist, že tady by jim ani sebelepší mapa dostatečně nepomohla. Posléze se Geshran optal, kde vlastně je a znovu začal gestikulovat a při tom si ještě vymýšlel, co hrozného zažil, nečekaje na odpověď. Vyprávěl snad ještě hůře než drak. Nikdo ho naštěstí neposlouchal, a proto se začal svěřovat Rodfrieovi. Onen ho taktéž nevnímal a Geshran, všimnuv si toho, utrousil něco ve smyslu, kam ta dnešní mládež spěje. Po delší odmlce, ve které se přehraboval vzpomínkami nic netušícího Rodfrieho, se Hoginel znovu aktivně zapojil do dění nyní sestávajícího z trapného mlčení. Drak stále nezveřejnil svou otázku a nikdo nejevil ani tendenci opustit místnost, kterou Srogaw před okamžikem podstatně zvětšil o jistou formu chodby.

    Drak si tedy okusoval drápy a Geshran trucoval. Zároveň s tím se Hoginel myšlenkou otázal Annonyma, nechce-li jim nějakým způsobem pomoci - třeba ukázat jim, kudy se dostanou na bezpečné místo. Annonym se usmál, zaťukal si na čelo, a rovněž myšlenkou odvětil, že to by bylo podezřele jednoduché a mimoto od Rodfriea ještě tu věc nepřevzal. Proto Hoginel přenesl své rozhořčení na svého hostitele, který podle něj byl za velkou část nynější situace zodpovědný. (Polik říká, že už neví, kdo je co) Konečně drak vyrukoval se svojí otázkou, zahrnující mimo slůvka »kde« i slovní spojení »co s tím«, avšak Rodfrie se na něj v odpověď podíval téměř vyčítavě. Momentálně byl v jakž takž dobré náladě pouze Annonym, jenž očekával, co se bude dít a koho prvního něco napadne. Po určité chvíli byl Rodfrie napaden myšlenkou Hoginela, zdolal ji a přijal za svou.

    Byl však přerušen drakem, který se po několikerém začenichání různými směry náhle jal přibližovat ke dveřím, načež poblíž nich začal něco hltat a pak vychlemtal zdánlivě pitnou vodu. Misky vyčišťoval tak intenzivně, až se plast, z nějž byly utvořeny, začal poddávat vlivu jeho horkého dechu. Ostatní z toho neměli moc dobrou náladu. Ne kvůli nádobám, nýbrž kvůli tomu, že drakovi od nynějška ještě více zapáchalo z tlamy. Nikdo s ním tedy nemluvil čelně (pokud s ním vůbec někdo konverzoval).

    Annonym později poznamenal něco latinsky (Per aspera ad astra :-), sapienti sat), z čehož Rodfrie moc moudrý nebyl. Ostatně s jeho mentální kapacitou to ani nebylo pravděpodobně možné. Rozuměl mu pouze Hoginel, ale ten se s tím nešířil (protože to byla jen taková blbůstka jako ignoramus et ignorabimus, no nic). Nikdo další se tedy význam citátu nedozvěděl (vám určitě také nebude vadit, že se nedozvíte, co vlastně řekl; bylo to jen takové povzdechnutí kvůli těm šutrům a Rodfriemu).

    A drak se pořád chtěl dostat pryč a nenapadlo ho nic lepšího, než propalovat se dál. Poté, co se propálil stěnou, oddělující je možná od další místnosti, zmizel jako kdyby se do země propadl. Praktický účinek jeho snažení totiž vedl k uvolnění natavené podlahy a následnému drakovu pádu, jenž způsobil řetězovou reakci s efektem volného pádu. Nutno poznamenat, že nedobrovolnému. Těleso velikosti a tvaru draka se kupodivu opětovně vzneslo, využívajíc svých blanitých křídel. Vyděsil takto několik pracovníků z nižších pater, kteří o dění nad nimi nic nevěděli. Byli jen obyčejní dělníci v obyčejných dílnách pod obyčejným skladem nazývaným někdy honosně pavilón (jen místo žoužele tam měli nepotřebné krámy). Jako hologram jim to nepřipadalo, poněvadž hologramy obvykle nedestruují svými křídly levná okna (firma šetřila, kde se dalo) a neřvou jako drak postřelený do čenichu. Jen pár jich drželo jazyk za zuby, právě ti byli ušetřeni neplacené dovolené v dceřiné firmě provozující vlastní psychiatrickou léčebnu. (až zase budu odbíhat od podstatného děje raději mi to připomeňte)

    Ještě pořád vznášející se drak se prozíravě zahleděl pod sebe a posléze se mu udělalo mírně nevolno. Budova sama o sobě příliš vysoká nebyla, byla však vyprojektována na okraji útesu zhruba pět set metrů nad klidnou mořskou hladinou. Momentálně se klidnou ani vyhlížet nesnažila. Moc tím draka nepovzbuzovala, a ten se po neurčitě dlouhé době stěží vyškrabal zpět do místnosti, drže se hromosvodu. Že umí létat si rozvzpomenul až když byl v dočasném bezpečí. Propalovat se další zdí mu tentokráte na mysl nepřišlo. Sípavě se nadechl vzbuzujíce tím zpětnou vazbu, takže si málem vypálil své útroby. Jen tak tak nevyklopil vše, co v nich skrýval.

    Rodfrie měl nyní jiný druh problémů. Jeden z nich mu právě vyprávěl, jak úžasnou zábavu lze zažít s jinými čaroději důchodového věku. To byl ten méně závažný. Ten druhý si znovu vzpomněl na starou křivdu a stěžoval si na zločin spáchaný na jeho těle teď majícím podobu psí blechy. Nejhorší byla Rodfrieho neschopnost učinit přítrž návalu obviňujících frází, jelikož zacpání uší na to nemělo vliv (byli natěsnáni v jediné tělesné schránce - dalo by se říci "rozdvojená osobnost", skoro "schizofrenik").

    Nejméně problémů, o kterých věděl, měl Geshran. Nepřipouštěl si skoro žádný a podle sebe sršel vtipem. Podle lidí, co ho znali, byl prostě senilní. Životem mu trochu zamíchal onen transportní fenomén, který ho vyrušil z jeho rozjímání v lesíku u domova pro přestárlé čaroděje, ale na jeho klid to tak moc silný vliv nemělo. Zažil už horší věci.

    Hoginel, zatímco se hádal s Rodfriem, částí svojí mysli přemýšlel. Po delší době rekapituloval všechno, co se událo od doby, kdy naposled seděl na pegasovi ve vlastním těle. Přemýšlel také o tom, jak je pegas ustájen a jestli nestrádá. Na mága to byly podivuhodně nevinné myšlenky. A jaké problémy a myšlenkové pochody obsahovala Annonymova mysl, to nevěděl ani autor (trochu ho to štvalo).

    Právě v tu chvíli, když se drak usadil v rohu místnosti, k nim nakoukl zřízenec nesoucí jim další stravu. Jakmile si všiml, že místnost je o vchod, otvor pobobný francouzskému oknu a draka bohatší, zbělel na křídovou barvu a následně předvedl nádherné omdlení. Dveře se ani nenamáhal zavřít. Rodfrie ho po chvíli překročil a šel na chodbu. Ta svou rozlehlostí spíše připomínala letištní halu a obsahem smetiště. Za Rodfriem se vydal drak, omdlelého způsobně překročil, ale ocas nezdvihl. To vedlo ke stavu agónie oné osoby, jež sebou v rámci svých nepatrných možností bezmocně škubala, doprovázeje to pokřikem zahrnujícím za chvilku i nadávky nehodné myslícího tvora. Drak ho proto uvedl pomocí mávnutí svého ne právě nejlehčího ocasu do bezvědomí spojeného s lehkým otřesem mozku.

    Posléze se k nim přidal i Annonym, chtěje vidět, co všechno provedou. Zdůrazňoval (myšlenkou), jak se mu to skoro i zamlouvá. Sám sobě připouštěl, že má stejný smysl pro humor, jako jeho bránice. Zvrácený je sice silné slovo, ale poměrně to vystihuje. Ten zmučený zřízenec ho málem rozesmál.

    Nevěděli kudy jít. Hádat se o tom nemělo smysl.

    Jediný, kdo z nich vlastnil schopnost vidět skrze předměty, potažmo i zdi, byl Annonym, nejevící ochotu spolupracovat. Hoginel Rodfriemu v náhlém přívalu sdílností označil Annonyma za více než tisíciletého a dříve (když ještě měl hlasivky) nevrlého mága. Jako poslední se k průvodu připojil Geshran, jenž okusil trošku toho žrádla, které jejich bývalý dozorce přinesl, maje kvůli tomu nazelenalou obličejovou část. Všechny potěšilo, jak byl nyní zticha. Po chvíli rozptýleného pochodu se shlukli, snad viděli v množství sílu. Nejautoritativnější jedinec - tedy Geshran - se vydal doleva. Následovali ho. Nikdo z nich nevěnoval pozornost bytosti, co je sledovala.

    Avšak ona si jich všimla a jala se za nimi pospíchat, chlubíce se svojí kořistí. Jediný, kdo onu bytost poznal, byla "rozdvojená osobnost" Rodfrie-Hoginel. Byl to Glomp a ukazoval jim, jak moc protestujícího věznitele se zmocnil. Glomp byl nadšen, jelikož ho jeho pán pohladil po střapatých uších a poté, co mu jeho laskavý vlastník vysvětlil, jaká by to pro ně byla přítěž, nechal osobu jít (spíš zdrhat). Autor, nestranně sledující dění, usoudil, že v onom Glompově vězniteli je určitě talentu nejméně pro dva sprintery.

    Tím, kdo se o sebe neuměl postarat sám, byl pegas. Neměl ani plamenný dech, ani sílu či odpudivý vzhled. Kdosi z jeho věznitelů ho mylně označil za jednorožce, ačkoliv žádný roh neměl. Kdyby měl, velmi pravděpodobně by ho použil. Kopyta mu tu nebyla na nic - po spodní polovinu trupu byl ohrazen ne zrovna nejměkčím materiálem. Významu pozbyl i větší počet jeho smyslů. K čemu mu bylo, že dokázal vycítit čaroděje nebo mága, když tu žádný nebyl. Nejhorší pro něj byla strava. Jednak jí bylo málo a za druhé nebyla magicky výživná ani jako správně upravené jmelí. Poněvadž měl ale skvělý sluch, slyšel, co se odehrává ve vedlejší místnosti.

    "Fakt má křídla?" tázal se právě někdo.

    "Jo, má." přisvědčoval ten druhý hlas.

    "A nejsou falešný? Já bych si ho vyblejsknul."

    "Sám víš, že to neni povolený." slabě se ohrazoval.

    "Si přece kámoš, nebo snad ne? Já toho pro tebe udělal." zahrál mu na city ten první.

    "Šéf by se zlobil, kdyby se to dověděl." argumentoval znatelně chaběji ten druhý.

    "Neboj se, nedoví se to. Puč mi ty klíče, děti to chtěj vidět co nejdřív. Chci jim udělat radost. Nebuď morous."

    "Tak tady je máš ty vyděrači. Příště už nepovolím, tak si toho važ. Jo a pěkně zamkni až vylezeš. Až se vrátím z oběda, nechci, aby to bylo nějak hala bala." Hra na pořádného hlídače už skončila.

    V zámku zachrastil klíč a do pegasovy prozatimní stáje vešel muž držící divnou stříbřitou věc. Nabídl mu cukříček a zanadával, že ta potvora kouše. Pegas se se zájmem díval na tu věc, když ji muž pozvedl k očím a unikl z ní ostrý záblesk. Ten pegase dohnal téměř k nepříčetnosti, protože jím byl na chvíli oslepen. Vzepjal se na zadní a proti svým zásadám zlobně zařehtal. Zvuk jeho řehtání se ještě nějakou dobu, nesouc se ozvěnou, rozléhal po celém areálu. Díky tomu ho zaslechli i Rodfrie a spol. Na původci děje se shodli. Na směru, odkud to přišlo už nikoliv. Každý předkládal jiný směr, kromě Annonyma, který čekal, kdy se bude pokračovat, a Glompa, jenž se bavil překusováním kabelu elektrického vedení. Zanedlouho sklad potemněl a Glomp byl odhozen menším elektrickým výbojem, počemž se otřepal a s chlupy vztyčenými, vypadaje jako strašidlo (měl dlouhé chlupy), schoval se za Rodfriem.

    Když pegas chtěl, dokázal vypadat skutečně hrozivě. A právě nyní se mu toho zachtělo. Cizinec raději urychleně opustil stáj, kde pegas přebýval a nejenže nezamkl, dokonce ani nezavřel vchodové dveře. Pegas však byl stále zavřen v boxu na zástrčku a pysky na ní nedosáhl. Nouze naučila Dalibora housti a pegase používat hlavu. Jelikož u něj v boxu byla na příčce hřebelcovací souprava, použil z ní kartáč, uchopený zuby, na vymynévrování závlačky. Bohužel ji posunul jen o kousek. Ale to už přišli Rodfrie, Geshran, skřetík a Annonym vedeni neomylným (no...) dračím čichem. Jako první nakoukl samozřejmě Geshran.

    "Řekl bych, že moc dlouho v hledání pegase pokračovat nebudeme." pronesl záměrně zastřeným hlasem.

    "Proč ??" otázal se Rodfrie s neblahým tušením patrným v tónu jeho hlasu.

    "Protože už jsem ho našel!" zasmál se Geshran vlastnímu rádoby vtipu.

    Rodfrie si už stihl odvyknout na jeho podivný smysl pro humor a v důsledku toho se málem neovládl. To už byl ale pegas díky Geshranovi volný a nechával se od něj uplácet tím, co vyčaroval. Rodfrie rozeznal několik pro pegase vyložených pochoutek. Podivil se nad tím, odkud Geshran ví, jak se pegasové obvykle stravují. Zároveň pocítil jistou žárlivost, když se pegas nechal od jeho bývalého učitele pohladit. Nic víc si však už líbit nenechal a pocit zadostiučinění se proto rozlil po celém Rodfrieho těle. Po krátké době opět odezněl a Rodfrie se vrátil k normálu.

    Byli tedy všichni zase pohromadě. Vlastně jich byl ještě o trochu větší počet. Objevil se ale také další problém (nikdo ho nesvezl, proto mu to tak dlouho trvalo). Kam mají zamířit teď? Odpověď byla po chvilce zřejmá - nikam. Byli totiž obklíčeni. Někdo nejspíše pegase nepřeslechl anebo se jejich hlídač probral a někoho zalarmoval. Geshran kolem nich dodatečně vytvořil ochranné kouzlo a očekával, že se jako obyčejní smrtelníci zaleknou, jakmile do něj narazí. Takovýmto směrem se však dění neuchýlilo a osoba v nejvíce nazdobené uniformě prohlásila: "Jen obyčejné silové pole. Vezměte si neutralizátory." Všichni klidně prošli provázeni barevnými efekty. Annonym jim málem zatleskal.

    Geshranovi doslova spadla čelist a ukázal přihlížejícím celou řadu zubů, které by byly vhodné jen do laciné reklamy, jak to dopadá, když si nečistíte zuby. Rychle proto čelist vrátil na její právoplatné místo, vyčarovávaje kolem jejich skupinky kamennou zeď. Moc se mu sice nepovedla, ale svůj hlavní účel splnila. Teď byli pro změnu bezradní okolo stojící vojáci. Za krátký čas se vojáci zdí probourali a Geshran zbytkem svých sil vytvořil kolem nich a dokonce i pod sebou kompaktní skálu zvící jeskyně s bytelnými stěnami. Později v ní na žádost svého bývalého žáka vyčaroval na stropě malý větrací otvor, poněvadž se uvnitř už pomalu začínali dusit (nad otvorem byl větráček ze systému větracích šachet, takže dovnitř proudil čerstvý vzduch).

    Skála snahám vojáků o zdolání odolala, jenže uvnitř ní nebyla právě veselá nálada. Pochmurná sice také ne, avšak fakt, že Geshran vyplýtval veškerou svou magenergii nebyl nijak povznášející. Nemohli se nikam z jeskyně dostat, aniž by ji zničili. Navíc jídlo, které měli, se jako pochoutky zdálo jen pegasovi. Jediným, kdo by je mohl někam přenést byl Annonym, jenž však nejevil žádnou ochotu pomáhat jim. Jen Glomp byl vždy bezstarostný. Právě nyní si pohazoval s menšími částmi kamene, majícími původ v odvětrávacím otvoru.

    Jeho žonglování upoutávalo pozornost jediného diváka. Annonym se zdál téměř fascinován. Celkově vyhlížel slabomyslně a přestárle. Nezávislý pozorovatel by ho odhadl jako neškodného a už vůbec ne jako mága. Jeho oči spíše než jako moudré, vypadající jako poznamenané šedým zákalem, směřovaly na Glompa maje zaujatý, objevitelský výraz.