Fantasy

4.kapitola: Sbírka udivených obličejů

    Tak jako on musel asi vypadat Archimédes, když bez šatů vyběhl z lázní, se slovem Heuréka na rtech. Ne že by Annonym byl nestydatý, jen se zdálo, že na něco důležitého přišel.

    Netrpělivě (což bylo velmi neobvyklé) započal mentální komunikaci, neptaje se slabými myšlenkami svého protějšku, má-li na to náladu. Taková nedočkavost u něj obvyklá rozhodně nebyla. V následné konverzaci nadhodil téma, které vždy rezolutně odmítal. Výměnou za skřetíka je všechny vrátí do jejich domovské dimenze. Narazil však na Rodfrieův odpor ohledně této podmínky. Nedávného Geshranova učně přesvědčoval i Hoginel, ale Rodfrie byl neústupný. Hlavní, co chtěl vědět bylo proč mu chce Glompa vzít.

    »Řekněme, že má něco, co jsi mi měl přinést ty.« odpověděl Annonym mnohoznačně.

    »Tak si to vemte. Ale Glompa mi nechejte!« téměř ztrápeně ho myšlenkou žádal Rodfrie.

    »To není prakticky možné.« prohlásil mág, »Jen teoreticky. A ještě i tak jen s velmi malou pravěpodobností bez poškození.«

    Právě když to dořekl, objevil se u nich v jeskyni jakýsi tvor nevypadající příliš přívětivě. Byl oblečen v bílém a v ruce držel skalpel. Rodfrie byl překvapen, když se v jeho hlavě ozval další hlas. Už si málem myslel, že Hoginel bude mít v jeho těle návštěvu, když zjistil, kdo to je. Byl to onen tvor s rouškou a skalpelem, nazývající sám sebe chirurgem. Rodfrie se Annonyma zmohl zeptat jen na to, proč ho do jejich komunikace zapojil.

    »Aby ti to vysvětlil.« promptně vymyslel mág.

    "Ehm... Kde to jsem?" zeptal se lékař nahlas.

    »Nemusíte mluvit nahlas, jen myslete.« vysvětloval Annonym, »To snad v téhle dimenzi takový problém není. Ostatně nějakou neformulovanou otázku už jsem zaslechl. Blížila se emocionálně této.«

    "Kde je můj pacient?" pohlédl na svůj mírně zkrvavený skalpel nechápavě.

    »Už jsem říkal, že nemusíte mluvit nahlas.« pokáral ho myšlenkou mírně Annonym, »Potřebuji, abyste tady Rodfriemu něco vysvětlil.«

    Objevilo se několik myšlenek v těsném sledu o neexistující civilizaci telepatů, na kterou snad narazil, a další nesrozumitelné myšlenky podivného zabarvení.

    »Myslete laskavě srozumitelně a vyložte tady mému skoro příteli, jak je to s operativním odstraněním cizího předmětu z ucha, jestliže je větší než otvor, kterým se dovnitř dostal a nelze ho za nic uchopit.« požádal lékaře.

    »Podle toho, jak se tam dostal. A také z čeho je.« metal tedy zmateně myšlenky bez ladu a skladu, neroztříděné.

    »Stačí, že je velmi choulostivý. Kyselinu by přečkal, ale jelikož je to magický artefakt, nesmí se ho dotknout nic kovového. Mimoto by neměl být vystaven světlu.«

    "Magický artefakt? Vy jste určitě fanatici. A proč se ho jako nesmí kov dotknout, he?" pozapoměl se a mluvil zase nahlas.

    »Ano, proč ??« přidal se Rodfrie.

    »Mladíku to vás nemusí zajímat. Vězte, že ani jinak nelze onu věc dostat ven bez poškození.« odsekl mág.

    »Jak se tam teda měl dostat. A jak o něm víte. Neříkejte, že máte rentgen. Když už, tak už chci znát všechny výmysly.« vypustil z úst host se znatelně ironickým podtónem.

    »Dokážu vidět skrz předměty. Ten skřet si ho tam nejspíš dal a on se pak velmi pravděpodobně zvětšil. Už se mu to dotýká mozku.«

    "Vám určitě taky něco leze na mozek. Jaký skřet?" otázal se doktor naivně s příchutí posměchu.

    »Ten jak je nyní mezi pegasem a drakem. Jen se podívejte, jak je spokojený, ani neví, že se o něm mluví. Přímo za vámi.« do jisté míry nadneseně pravil Annonym.

    Doktor byl z oddělení, ve kterém o pokusech s teleportem nic nevěděli. Vyvaloval tedy oči prakticky jak jen to šlo. Dojem ještě umocňovaly Glompovy chlupy vztyčené po zásahu elektrickým proudem. Už byl ochoten věřit skoro čemukoliv. Nezdálo se, že by se mu to zdálo. Do reality byl vrácen mouchou, jež mu drze vletěla do otevřených úst. Nehygienicky ji spolkl ale realita mu připadala stále opravdovější než virtuální. A přinejmenším stejně podivná. Do němé komunikace se už nezapojil a byl tedy Annonymem vrácen na místo, odkud zmizel. Jen musel potvrdit neproveditelnost takovéto operace. Když se octl opět nad svým pacientem, všiml si jak úhledně je zašité to, co on jenom nařízl. Ani si neuvědomil, jakou dobu strávil v oné jeskyni. Stále ještě osciloval mezi teorií, že to všechno je jen sen, a realitou.

    Na odpovědných místech bylo mezitím schváleno ponechání oněch tvorů v jejich jeskyni, jelikož je odtud jen malá pravděpodobnost k útěku. Výhrady ohledně náhlého objevení se té skály nebyly brány v potaz. Hominidé totiž vyhlíželi příliš slabomyslně (objevila se i teorie, že to je záměr - aby byli opomíjeni a mohli v klidu provádět špionážní činnost - třeba bylo na onom světě podobné zřízení a nepříliš odlišná konkurenční uskupení).

    Drak byl považován za přeživšího dinosaura s malým počítačem vytvářejícím dojem inteligence. Na rentgen byl drak bohužel příliš rozměrný. Než jim přivezli větší, drak stejně zmizel. Pegas byl pro změnu považován za neplnohodnotnou mutaci koně vzniklou na základě nemoci z ozáření. Skřetík se všem jevil jako domestikovaný, vědě neznámý druh.

    Pouze málokdo se odvážil pochybovat o správnosti těchto větných celků. Tím někým by byl i Rodfrie, kdyby o tom ovšem vůbec věděl. Nyní měl však zhola jinou starost. Co dál? Glompa se rozhodně zbavit nechtěl. Kouzlem by to sice šlo dostat ven, ale jen za cenu ztráty účinnosti (to ještě nevěděl, že by to bylo spíš zabití). Tolik pochytil z Annonymova výkladu. Jediná jiná možnost, než Glompa oželet byla zřejmě vsáhnout do něj ručně a tu věc vytáhnout. Problémem byla věc, že nikdo neměl tak malou ruku a zmenšit ruku také nešlo - byla by smrštěná pomocí kouzla, takže by zase mohla odejmout »kouzlo« z artefaktu. Nebyla to sice úplně bezvýchodná situace, avšak podoba s ní byla velice věrná. Teď by se dal očekávat dějový zvrat, jenže se jako naschvál nedostavil. Nebudu se rozpovídávat, jak jsou dějové zvraty nedochvilné a tvrdohlavé a budu raději psát dál.

    Geshran si právě hrál na inteligenta a vymýšlel si, až se hory zelenaly. Nálada pomalu klesla na bod mrazu. Zato okolní teplota stoupala. Alespoň Rodfrie se potil. Věděl, že nemá cenu čekat, až kolem půjde řešení problému výhodné pro obě strany, a pokoušel se tedy přemýšlet. Tentokráte bez pomoci Hoginela, poněvadž ten by ho jen přemlouval, aby se Glompa vzdal v jejich prospěch. Výsledek nebyl nikterak neočekávaný - už zase nic nevymyslel. Nikdo nepronesl ani slovo, ale spočívaly na něm zraky všech kromě Annonyma majícího nyní téměř vítězoslavný škleb. Už málem podlehl, když tu ho něco napadlo.

    Docela slušně ho to poškrábalo a vypadalo to jako kočka spadlá větracím otvorem. Neuhodnete, co to ve skutečnosti vlastně bylo - kočka spadlá větracím otvorem. Rodfrie si pomyslel, že by ji mohl vydávat za jídlo spadl z nebe (hlavně protože ho poškrábala), avšak potom ho to přešlo. Pouze si posteskl, jelikož si vzpomněl na křivdu vznikající přáním originálních jmen, aby se mezi sebou uživatelé magenergie nepletli - čarodějové a mágové nemají svátky (jen si zkuste v nějakém kalendáři najít Rodfrie nebo Annonym, případně Gesran). Vrátil se k předchozímu problému a snažil se soustředit za vydatného řevu kočky, na kterou si nevědomky sedl. Vůči ostatním měl nemnoho výhod a velký počet nevýhod (jedna z větších výhod byla, že se stal autorovým oblíbencem, jenže o té nevěděl). Opětovně se optal Annonyma, k čemu že tu magickou věcičku potřebuje. Poprvé ho uviděl se známkami podráždění značně patrnými ve výrazu tváře. Mentální odpověď byla v souladu s jeho výrazem.

    »Něco v tom je. Stačí ti to jako vysvětlení?« Odpověď byla nasnadě.

    »Ne.« dosti stroze odsekl Rodfrie.

    »Tak máš smůlu.« řekl bohorovně Annonym.

    »V mojí hlavě přece také něco je,« pokračoval Rodfire, »a přesto jí nechcete.«

    »S tím prvním by se dalo polemizovat,« opáčil mág, »ale dobrá - je v tom něco, co chci.«

    »Co je vlastně to "to"?« dotázal se čaroděj mrzutě na zdroj jedné z mnoha jeho potíží.

    »Diamant, část většího. Nevybroušený samozřejmě. O ten mi však nejde, jde mi o to, co se v něm ukrývá.« (viz Dodatek: Ghorkowův krystal)

    »Moc jsem se toho teda nedozvěděl. Jako další důvod mi to nestačí.«

    »Ale ostatním dostačuje už první důvod. A oni mají většinu.« potom dodal: »Měl bys přemýšlet.«

    Avšak zrovinka tento krátký dovětek Rodfriea doslova pobouřil. Ještě nikdo po něm přímo a bez okolků nechtěl, aby přemýšlel. Reakcí byla myšlenka: Annonym si zřejmě myslí, že Rodfrie je přihlouplý. Pravda to sice byla jen částečně, záminka to však byla docela dobrá. Také proto se Rodfrie rozhodl Glompa nevydat. Za chvíli si povšiml, jak kolem něj běží myšlenka (trochu se spletl - byla to pouze myš Lenka, hledající úkryt před kočkou). Slabě se uvolnil a tvrdohlavě se schoulil do obranné pozice, přičemž k sobě nezapomněl přitáhnout Glompa.

    Vyhlíželo to, jako by se Annonym soustředil a za krátkou dobu se v už tak dost stísněných prostorách jeskyně objevila další osoba. Vzhled měla jednoznačně cizokrajný a také z ní čišel pocit nepředstavitelného stáří. Musel se objevit po shodě s Annonymem, jelikož ani jeden z nich se nezdál překvapen. Jako by se předem i dohodli, co budou dělat, dostal mág do napřažených rukou výměnou za pár soustředěných máchnutí rukou a pronesení nějakého nesmyslu, asi odeklínadla, jakousi neforemnou hmotu vypadající jako nebroušený diamant. Pak osoba za doprovodu modravého zablýsknutí zmizela. Annonym to záměrně nadsazeně kvitoval myšlenkou o jakési obsílce, která nefungovala jen v Rodfrieho případě.

    Znovu se naladil na Rodfrieho mentální vlnovou délku a přesvědčoval ho, že mu schází již jen jeho fragment diamantu. Mág už opět nabyl svoji ztracenou trpělivost a čarodějovo další odmítnutí ho z míry nevyvedlo. Glompa se na jeho názor nikdo nezkusil zeptat, ale určitě by se mu nelíbilo být používán spolu s dalšími kusy diamantu jako neživá věc. To však Geshrana, draka, pegase a v neposlední řadě i nehmotného Hoginela příliš nezajímalo. Raději by byli někde, kde dokáží bez pomoci přežít. Někdy by s nimi Rodfrie i souhlasil, ne však za současných podmínek.

    Právě když se rozhodl, že to nějak přežijí, rozpadla se stěna jeskyně na drobečky nejpravděpodobněji účinkem toho, co bylo, až na podrobnosti jako červený vypínač, takřka neposatelné a stálo to u otvoru. Podle nápisu umístěného na zelenošedých dvířkách »Nebezpečí úrazu« usoudil Geshranův učeň na nebezpečnost objektu. Annonym už podruhé v době svého pobytu v blízkosti Rodfriea ztratil sebeovládání a pro změnu vypustil několik nadávek, které se ve společnosti více než žádné osoby obvykle nenechají přijít ani na jazyk. Autor si je jen tak pro případ zapamatoval, avšak sepsat se je neodvážil. Problém zahrnující to, čím bylo Glompovo ucho zevnitř přeplněné byl prozatím odsunut na neurčito.

    Dovnitř vjela jakási bytost s očima navrch hlavy a jakoby v brnění, klidně je prorentgenovala a odeslala zprávu o ničem podezřelém. Nato vešel člověk v ochranném obleku. Annonym si podle vzoru minulých obléhatelů přičaroval uniformu (tu, která se mu nejvíce líbila). Postava zasalutovala a přitom se slušně praštila do obličejového štítu. Pak si ale všimla ostatních nevojensky vypadajících atributů mága a rezervovaně spustila ruku dolů, což ještě doprovázela šmátráním po zbrani. Hoginel však onoho člověka zapojil do jejich mentální komunikace, a tak si pohyb ruky se zbraní nazývanou v této dimenzi paralyzátor ztotožnili s útokem. Proto tentokráte do komunikace rychle vtáhli draka, který předvedl cílený plamen. Pravdou sice je, že i ochranný oblek se stal již oblekem připomínajícím spíše přeškvařený špekáček velikosti člověka trochu vyšší postavy, ale osoba uvnitř utrpěla jen lehké, povrchové popáleniny. Člověk se bez omluvy zhroutil a jeho místo paralyzátora zatím zaujala věc, jež přijela jako první.

    Pozvednutá pavoukovitá paže žáru odolala, avšak kabely dosud vedoucí proud jej už vedly do těla, které neodolalo. Plastové součásti se nešetrně roztavily a i z paže postupně život vyprchal. Rozkaz k vypálení jí předán nebyl. Nepoškozený zůstal jen zdroj na zádech robota, který už nyní neměl žádný význam, neboť ruka, do níž mimo jiné kabely také vedly a která jediná byla původně spojená s ochromením cizinců, nejenže nebyla k ničemu, ona navíc zkratovala celého robota. Cizinci tedy nebyli ochromeni, byli, až na neemotivního Annonyma, jenom ohromeni. Další návštěvy se jim nedostalo. Jediní, kdo přišli, byli zdravotníci, a to pro osobu v sežehlém obleku.

    Až po delší době do nedávno vzniklé brány do jeskyně vojáci přivezli menší zařízení, které také ihned ve vchodu uvedli do chodu. Byl to generátor silového pole. Zprvu nebyl použit, jelikož se skrze něj nedalo podnikat útočné výpady. Jakmile se k jeskyni v areálu výzkumného ústavu dostavili delegáti, jimž byl tento palčivý problémek dán na starost, započalo jednání. Jednáním se to skoro nazvat ani nedalo, protože alternativy nabízela jen jedna strana, a ta druhá jim vůbec nevěnovala pozornost. Ti si řešili svoje vlastní rozepře.

    Rodfrie například přesvědčoval Annonyma, aby jim odněkud přenesl nějaké poživatiny. Nechtěl totiž hladovět. (vyzáblý čaroděj by moc velkou důvěru nevzbuzoval - mohlo by se zdát, že hubený je poněvadž skoro nic nevydělá; to by zase značilo jeho nespolehlivost) Současně byl neústupný v případě vydání Glompa do rukou toho tak podivínsky vypadajícího mága (v jeho hlavě se vyskytla i otázka, jak mohl ve své hmotné schránce vypadat Hoginel, na což ten reagoval výhružkou).

    Lidé za silovým polem si nedostatku pozornosti k jejich skoro projevu povšimli teprve jakmile ho uzavřeli větou: "Tak pro co jste se rozhodli?" Veškerá odezva byla nulová. Pouze Glomp se zdál jevit minimální zájem, ale jen o to, co měli všichni na rukou. A mimo to Glomp jako vůdce skupinky nevypadal ani v nejmenším. Pořád tu sice byla ta věc v jeho uchu a ta určovala směr němé myšlenkové konverzace mezi mágem a obyčejným čarodějem, ale na jeho postavení co se vyjednávání týče vliv opravdu neměla.

    Za krátkou dobu se, aby toho nebylo dost, mělo osazenstvo umělé jeskyně na vlastní kůži přesvědčit o platnosti zlomyslných Murphyho zákonů na Annonymův úkor, aniž by to předem kdokoliv byl tušil. Vše se, nebýt toho, mohlo celkem rychle vyřešit.

    Bylo to asi tak v době, kdy se Rodfrie snažil diamant ze skřetíkova ucha vydolovat holýma rukama (prakticky jenom prsty) s účinkem zřetelně opačným. Se zájmem se to setkalo pouze u Glompa, ovšem ten by se dal přirovnat jen k rozčilení (představte si, jak se vám někdo šťourá v uchu). A zrovna, když už toho chtěl nechat, se to stalo. Rodfrie i se skřetem v náručí a Hoginelem v hlavě zmizel, způsobivše mágovi škodu nenahraditelnou. Pro Rodfrieho to vypadalo, jako kdyby se ostatní vypařili i s jeskyní.

    Ocitl se někde neznámo kde se svým skřetem v rukou. V jiné dimenzi mezitím u sebe lidé, ještě před chvílí planoucí zájmem vyjednat výměnný obchod s cizí dimenzí, postupně zjišťovali mírnou nevolnost spojenou s pocitem závrati. A Annonym znovu, už potřetí za jeden den, ztratil sebekontrolu a začínal zuřit. To se mu, alespoň za tu dobu, co ho znali, stalo poprvé. Jakoby se snažil uhranout pohledem místo, na kterém před nedávnem Rodfrie strkal Glompovi prsty do ucha. Geshran se prozměnu vzdal snahy dozvědět se, o co tady celkově vlastně jde. Nevěděl to, poněvadž nebyl průběžně zapojován do mentální komunikace a vlastní iniciativu v tomto směru nevyvíjel.

    Rodfrie se rozhlížel hledaje nějaký orientační bod. Krajina však vypadala monotónně a jako z nějakého opileckého snu, snad opilého fauvisty, protože tomu asi nejlépe odpovídalo rozvržení barev. Nedala se jí také upřít podivně poutavá nápaditost. Ráz krajiny sám o sobě nijak rázný nebyl, byla velmi zjemnělá, žádné ostré přechody, spíše jakoby porozmývané. Stále ale nevěděl, jak se tam octl. Transportace z popudu Annonyma v úvahu nepřipadala a Hoginel mohl zase čerpat jen z Rodfrieho, aktuálně nulových, energetických zásob. Geshran všechno vyčerpal při tvoření jeskyně a ostatní, s nimiž v ní byl, magickými schopnostmi nedisponovali. Takže to musel být někdo jiný, někdo, koho asi ani neznal. Mohl by chtít jeden z deseti fragmentů toho diamantu jako Annonym? Nebo něco úplně jiného? Takové myšlenky probíhaly Rodfriemu hlavou a Hoginel si z nich a jim podobných začal, když je zachytil, z nudy tvořit sbírku.

    Když už Rodfriemu nové myšlenky došly, začal s ním Hoginel konečně konverzovat. Výsledek nebyl žádný. Jenom si uvědomil, že usíná a současně s tím, kolik hodin byl vzhůru. Uložil se na modrou trávu, přičemž naznačil Glompovi, aby mu posloužil jako náhrada polštáře. Spal však nakonec bez něj, protože zápach kožichu ho velmi rychle odradil.

    Probudil se a všiml si proměny krajiny. Strom, u kterého usnul se právě kolem něj po špičkách kořenů plížil směrem k nově vzniklé tůni. Rodfrie se ospale zeptal spíše sám sebe než Hoginela.

    "Co se to děje?"

    "Jdu překořenit někam, kde je víc vláhy. Copak nevidíš moji seschlost? Tebe ještě neznám, co?" pronesl prkenně strom vzdáleně připomínající platan.

    Tato nečekaná reakce Rodfriea vyvedla z míry a opět si přitom uvědomil, kde se nachází, což ho z míry málem vyhodilo. Když znovu nabyl ztracený klid, byl ještě v rozporu s tím trochu roztřesený. Ihned se stromu optal, jako už několikrát předtím v dimenzi, v níž byl s Annonymem, kde to tentokrát je. Odpovědí mu bylo pokrčení větví: "Ani se to nesnaž zjistit. Pár takových jako ty už na to doplatilo. Bylo to sice ještě když jsem nedosahoval ani výšky bodláku, ale - stejně si dávej pozor."

    Strom se po zakořenění ukázal na platan neobyčejně hovorným. Přátelský byl sice jen částečně, přesto byl lepší než nic (respektive nikdo).

    Rodfrie pořád nevěděl proč tam vlastně je, ačkoliv se o tom se stromem bavil velmi dlouhou dobu. Brzký zvrat v míře jeho poznání se jen tak očekávat nedal - vždyť okolí vypadalo bezútěšně nezalidněně. Krajina se i přes jeho bdělost opět přeskupovala a to docela systematicky. Kupříkladu jedna z načervenalých skal se šouravým pohybem blížila k nově vzniklé tůňce, aby ji zastínila.

    Jednotlivé součásti přírody k sobě byly až podivuhodně ohleduplné. Tento systém musel být velmi účinný, pokud se jednalo o přežití všech jeho součástí. Čaroděj si jen nemohl být jistý, že to je autentický vjem a ne jen sen. Zvířata tu byla také, avšak zdálo se mu skoro jako svatokrádež, kdyby byl nucen jíst něco, co by mu možná i radilo, jaká jeho část je nejchutnější. Sice se mu vrátila trocha magenergie, ale na přenesení jídla nebo surovin k jídlu by to nestačilo. Problém hladu se však vyřešil vzápětí.

    Před ním se objevila chutně vypadající krmě. To už bylo velmi podezřelé a raději se jí zatím nedotkl. Do vnitřní diskuse s Hoginelem včlenil otázku, proč by ho někdo měl tak rozmazlovat. Jeden fragment nějakého diamantu se jako uspokojivý objekt něčího zájmu moc nehodil. Annonym jich měl přece třináct a prý to s jejich získáním bylo téměř bezproblémové.

    Vyčkával, na jídlo ani nesáhl. Jenže mít takovou chuť a hlad a nechávat jídlo před sebou nedotčené, to se obvykle neslučuje. Už se tedy přestal zamýšlet nad eventualitami a přemožen hladem ani nepoužil přiložený příbor. Teď ho nezajímalo, jestli v jídle není nějaká droga či něco podobného, měl prostě opravdu slušný a nepřemožitelný hlad.

    Po jídle se rozhodl jít spolu s Glompem na průzkum okolí. Na nic zajímavého, jak se dalo čekat, nenarazili (všechno před nimi uhýbalo). Mladší stromy byly, jak Rodfrie s radostí zjistil, o dost přátelštější nežli starý platan. Jeden doubek jim dokonce prozradil jméno, které si sám dal. Šustění listů, z něhož se skládalo však Rodfrie nebyl schopen reprodukovat. Glomp jako obvykle nacházel zabavení skoro všude, pročež se svému pánu často ztrácel z očí. Zrovna honil málomluvnou, duhově fialovou vážku.

    Rodfrie, nyní v poloze myslitele - posazen na terénní nerovnosti a s bradou v dlaních, ještě pořád nenacházel důvod ke svému pobytu zde a stával se stále nedůvěřivějším. Místo odkud vyšel již nebyl schopen opětovně nalézt, jelikož vyhlíželo zcela rozdílně. Samovolně se začínal měnit už i terén, po němž kráčel. Jestli byla možnost úniku opravdu jen z výchozího bodu jeho cesty, byla to fakticky ďábelsky vymyšlená past. A navíc Hoginel v jeho hlavě trucoval, poněvadž už byl zase odloučen od původně svého pegase.

    Mezitím v jiné dimenzi se Annonym snažil Rodfriea bez úspěchu »vystopovat« a Geshran dumal nad tím, že jeho bývalý učeň se s ním mohl alespoň rozloučit. Drak se rozvaloval na kamenné podlaze a mrskal si nespokojeně ocasem, zatímco pegas bez zájmu dojídal poslední pochoutku. Tohle všechno zvenku sledovali další lidé, za kterými se už stihl nashromáždit menší dav pracovníků chtějících vidět živého draka a s ním pegase. Někdo z nich ještě k tomu zavolal reportérovi z 3D televize. Ze začátku nebyl vpuštěn, teprve když z vyšších míst přišlo povolení se slovy, že už se o tom stejně na veřejnosti ví, byla mu ponechána určitá omezená volnost pohybu. Na Annonymovi a Geshranovi kromě oděvu nic zvláštního nebylo, takže jim nikdo moc pozornosti nevěnoval, mohli tudíž klidně přemýšlet. A ještě v jiné dimenzi záhadně a beze stop zmizel jakýsi bezvýznamný knihovník Sudfrei.

    Rodfrie zakrátko zjistil bezúčelovost svého přecházení z místa na místo. Rozhodl se tedy někde se usadit. Nevěděl a skoro ani vědět nechtěl, jakou dobu tam bude nucen strávit.

    Ještě si nevšiml stromu, který by se mu nevyhl. Vpravdě podivný svět. Naháněl mu husí kůži. Kdyby tam aspoň byli nějací obvyklí živočichové, třeba zajíc. Jenže místo nich byl k vidění jen hmyz. A stromy.

    Zanedlouho po jeho usalašení se blízko dočasného menhiru se u něj objevilo další barvami hrající jídlo. Jednotlivé barvy byly tolik nezajímavé, až se celek slil ve zdání relativně hezkého, pozornost poutajícího pokrmu. Na pravidelné jídlo si zakrátko zvykl. Dlouho po tom, co se v oné dimenzi objevil, pořád ještě nepotkal člověku podobnou bytost, která by za jeho přesun měla nést odpovědnost, nezaregistroval ani známky magie, kterých by v okolí mělo být nespočetně vzhledem k faktu, že se zde i skalní masívy samovolně přemisťují. Už několikrát mu však připadalo, jako by ho někdo či něco pozorovalo.

    Jednoho obzvláště pěkného dne našel v křoví hlavu. Ke konci oné hlavy, jež se té jeho mimochodem obzvlášť podobala, se připojovalo tělo v neurčitě tvarovaném lesklém obleku. V reakci na Rodfrieho tázavý pohled, hlava začala částečně rozpačitě, částečně vystrašeně mumlat cosi, čemu se nedalo při nejlepší vůli rozumět. To na Rodfrieho tváři pomohlo vymodelovat dokonale bezradný výraz. Z jeho projevu zachytil jen slovo foneticky připomínající "saudfrej". Odhodlal se proto svého podivně oděného zrcadlového obrazu optat, jakým dialektem nebo mrtvým jazykem, že to mluví. Tentokrát bylo patrným výsledkem téměř stejné mimické úsilí, vyvolávající dojem snahy vytlačit oční bulvy z jejich přirozených stanovišť.

    Záhy zpoza stromu vyšel Glomp, který se byl vyvenčit, upírající tázavě své malé narudlé oči na opodál postávající, skoro identickou, dvojici, ze začátku nevěda ke komu z nich si má přijít pro zbytky. Vyřešil to nakonec pomocí čichu. Rozpoznat svého pána, který od vody na mytí udržoval přiměřený odstup, od toho druhého, zapáchajícího neurčitými přípravky, jaké zvyšovaly individualitu, pro něj nebyl velký problém.

    Mimoto to ten druhý svým chováním složeným z přihlouplého formování obličeje do různých výrazově bohatých tvarů a větou využívající bohaté výrazivo jako například "Hu??" sám vylučoval. Je pravda, že tamní rostlinstvo a živočišstvo bylo velmi rozmanité, jenže vše vybízelo spíše k pousmání. Glompovy zuby ne. A on sám o sobě vybočoval i barvou špinavější hnědozelené, jaká byla vzhledem k okolnímu prostředí příliš depresivní. Škála výrazů skončila jedním docela podařeným, vyjadřujícím tichý úžas jakmile se skřetík nechal ochotně drbat za ušima a poté se dal do dojídání zbytků předešlého jídla. Rodfrie byl očividně na Glompa hrdý. Několik lidí totiž vzhled typu "něco chlupatýho s velkejma zubama a ušima" značně vyvedl z míry. Také ho to ale dovedlo k přemýšlení, jakou díru do světa s jeho pomocí zatím udělal. Matně si vzpomínal na nepříliš povedenou studnu, v níž se voda objevila jen když zapršelo. A asi tak v té době, když takto přemítal, se jim zjevilo stvoření silně připomínající člověka s hodně odstávajícíma ušima a s trvale zdviženými koutky úst.