Fantasy

5.kapitola - Hrad

    Rodfrie ho ze začátku považoval za výplod své fantazie. To by však musel podobnou fantazií oplývat i ten druhý (Rodfrie si ho prozatím označil seskupením písmem, jakým by napsal to jediné co zaslechl - Sudfrei). Jejich společné snažení o dorozumění se s oním stvořením naštěstí nevyšlo na prázdno. Bytost jim poskytla další námět k přemýšlení tím, že se jednoduše rozdvojila. A každá z jejích částí se jala hovořit odlišným jazykem.

    "Jak vám to tady vyhovuje?" optala se Rodfriea s Hoginelem v hlavě jedna z identických plovin přičemž ještě doznívalo: "Ssrtzk-kzulv hljojr-b púo`?" druhé z polovin.

    (autor nadále hodlá reprodukovat pouze jednu verzi a to tu, jež se odehrává mezi oním stvořením a Rodfriem; ta druhá s tímto příběhem tolik nesouvisí; děkuji za pochopení)

    "Noo, rád bych hlavně věděl, kde to tady vlastně je. A taky proč tu jsem právě já?" zněl následný dotaz.

    "Tak na to první sám neznám odpověď, to druhé je zase náročné na čas."

    "Já klidně počkám. Už jsem tu dost dlouho, abych to dokázal vydržet." děl trpělivě, a trochu samolibě, Rodfrie.

    "Ale já čas postrádám." reagovalo stvoření, "Mám povinosti, které kvůli vám určitě nepočkají."

    "Tak mi aspoň řekněte, kdo je ten druhý, co je tu se mnou." začal Rodfrie dychtit něco se dozvědět.

    "Asi vás zase zklamu, nic o něm nevím," distingovaně odvětil neznámý, "Mám vás dva pouze ubezpečit, že jste v bezpečí."

    Rodfrie se doopravdy cítil zklamán, přesto však svůj zájem neztratil a ptal se dál: "A můj skřetík. Proč ten je tady? Kvůli té věci, co má v uchu?"

    "Lituji, ale nic o nějaké ušní příhodě nevím. Už musím jít. Mějte se!" a zmizel. Spolu s ním zmizel i jeho dvojník. Sudfrei, zřejmě nad tím vším nelehko vysvětlitelným, kroutil hlavou. Glomp, který si zatím všude našel nějaký druh zábavy, právě honil nějaký malý hravý jehličnatý stromek.

    Jediné co Rodfrieovi na tomto světě výrazně chybělo, byla možnost pořádné komunikace. Kdyby mu Sudfrei rozuměl, povídal by si s ním sice nejpravděpodobněji o nějakých nesmyslech, avšak zato by se odvděčoval květnatými větami, do nichž by se dozajista zaplétal natolik, že zábava by rozhodně nechyběla. Hoginel byl nepředstavitelně arogantní. Až se to s ním nedalo vydržet, o konverzaci zabavovacího rázu u něj nemohla být řeč.

    Sudfrei ještě chvíli zíral do prázdna, pak si povzdechl (tomu se naštěstí rozumět dalo) a něco plochého vylovil odněkud ze svého podivného pláště. Bylo to tenké jako pergamen, lesklé a připomínalo to mistrně namalovaný obraz. Skoro až zarážela jeho jemnost. Rodfrie se jen tak, aby viděl přiklonil a na obrázku uviděl sám sebe v mladším vydání (odhadl, že to asi on sám nebude, spíše Sudfrei) po boku s nějakou ženou přibližně stejného, možná nižšího, věku. Oba se smáli. Ona byla velmi půvabná, mohla se pyšnit hnědými, středně dlouhými vlasy, s nimi ladícíma, krásnýma hnědýma očima a pěkně tvarovaným, ne příliš výrazným nosem. Úsměv tvořený jemnými malinovými rty částečně odkrýval bílý chrup a ďolíčky ve tvářích prozrazovaly, že se směje často. O svém ekvivalentu pouze v duchu konstatoval, jak mu to docela sluší a ani mu neodstávají uši. Pozadí moc výrazné nebylo a Rodfrie se v něm nedokázal zorientovat.

    Sudfrei si všiml jeho zájmu a ukazuje na obrázek počal mu něco vysvětlovat tou svojí hatmatilkou. Teprve za notnou chvíli, kdy se Rodfrie pokoušel ho nějak umlčet, s tím přestal. Ještě nějakou dobu po tom se tvářil uraženě. Na Hoginelovu poznámku ohledně chytrého tahu, jakým Sudfreie dohnal k tichu, Rodfrie reagoval myšlenkou vystihující lítost nad nemožností něčeho podobného u Hoginela. Uraženě tedy ztichl i mág. Rodfrie tak mohl nerušeně přemýšlet, čehož, bohužel bez výsledku, ihned využil. Ještě si stihl všimnout Glompa požírajícího právě objevivší se jídlo. Asi se mu nechtělo čekat na zbytky.

    Toto chování ale Rodfrie u skřetíka pozoroval poprvé. Něco podobného se zatím nikdy nepřihodilo. A když se Glompa rozhodl odehnat se zištným úsilím zachovat pro sebe aspoň něco nedotčeného z toho jídla, vůbec se nesetkal s úspěchem. Muselo to být to prostředí, co to s ním provedlo, jiný možný důvod tu neviděl. Takže tedy musel čekat na další jídlo a Glompa pro jistotu, poté, co dožral, přivázal páskem ze svého obleku, který toho zažil sám dost, ke stromku nejevícímu snahu utíkat. Nedělal to rád - ale nemohl tušit, jestli se to nezhorší.

    O chvíli později zažili něco, co sice znali, ale tady se jim to ještě nestalo. Začalo se stmívat. Za pár chvil už byly vidět první červenožluté hvězdy a zjizvený modrozelený měsíc tvaru hrušky. Byla to úchvatná podívaná. A ještě ji zpestřila fosforově zelená světýlka objevující se v nastálé tmě, doprovázená a občas se i sama měnící ve světýlka načervenalého zabarvení. Když se k nim přiblížili, chytil Rodfrie jedno z nich a identifikoval ho jako sprostě nadávajícího brouka. Sudfreiův komentář zahrnující pouze slovo "kukujo" a ukazování na brouka pochopil jako označení zajímavé. Mimovolně vzpouzejícího se brouka vypustil a soustředil se na nový objekt. Bylo jím něco vzdáleně přípomínající svítící žábu. Při bližším ohledání se z toho k údivu všech zúčastněných kromě Glompa opravdu vyklubala žába chvílemi vyhlížející jako duch sebe sama. Oba se téměř najednou udiveně zeptali jako by jen tak pro sebe, Sudfrei: "Uran, radium?", čemuž nerozuměl Rodfrie, který se optal: "Černá magie?"

    Žába na to regovala vyjádřením: "Ani jedno, kvak, přežrala jsem se světlušek, kvak." Rodfrie ji původně chtěl chytit, aby nemusel plýtvat svou magenergií na udržování světla, jenže neuměl tak dobře skákat. Byl to první bližší kontakt se zástupcem zdejších obratlovců. Kupodivu v noci se tamní objekty přestávají k sobě chovat přátelsky a také to podle toho vypadá.

    Za nějakou dobu se Rodfrie rozhodl nesedět na místě a jít, jako správný objevitel, za tou nafialovělou září, jevící se jeho očím jen nepatrně vzdálenou. Poslepu odvázal Glompa a vyrazil. Sudfreiovi nezbyla jiná relevantní možnost, než se tam vydat také, jelikož jestli den byl dlouhý několik týdnů, nechtěl sedět stejnou dobu beze světla v tak podivném prostředí.

    Rodfrieův odhad vzdálenosti se po pěti relativních dnech (od vzbuzení do usnutí) ukázal ne příliš přesným. Tajemné světlo vypadalo stejně daleko jako na počátku. Poznenáhlu se ocitli na nějaké planině. Její rozměry se nedaly odhadnout, poněvadž bylo vidět jen na dva kroky. Málem také vrazili (hlavně Rodfrie) do nějakého pořádně širokého a zvrásněného kmenu stromu podobného baobabu. Kříženého s bavlníkovým stromem. Tu Rodfriea napadlo zeptat se na něco, co je vlastně logická otázka, když nevíte, kde jste.

    "Jak daleko odsud je nejbližší výspa civilizace?" položil otázku.

    "Přesně to říct nemůžu, ale asi tak tři a půl parseku. Směrem k Síriovi. Potom, to je však dál, také u dvojhvězdy Epsilon Bootis na šesté planetě ze sedmi od větší hvězdy, správnost propočtu si můžete ověřit i podle počtu přirozených satelitů ..."

    Tato odpověď, hrozící přeměnou v přednášku, Rodfriea poněkud vyvedla z míry (vyvedla by ještě více, kdyby si to uměl převést na míle, o rozlehlosti vesmíru neměl ani potuchy).

    A Glomp udělal další věc, kterou ho Rodfrie ještě dělat neviděl. Skočil Sudfreiovi na nohu, přičemž si ještě dovolil být přerušovaně průhledný. Rodfrie ho začal považovat za neobvyklý talent a Sudfrei na něj něco křičel svou divnou řečí. Když začal onou řečí apelovat i na Rodfriea samého, dočkal se sám přívalu slov označujících neporozumění. Strom toto vzájemné snažení se stoickým klidem sledoval a po chvíli se zeptal Rodfriea, který se v tu dobu nesnažil servat poloprůhledného skřetíka z nohy, jaktože si dvojčata nerozumí. A proč jeden mluví telvétštinou a druhý secretštinou?

    Čaroděj se pokusil o hrubé nastínění situace a později se zaraženě optal, odkud zná názvy jejich jazyků (sám je neznal).

    "Oba je umím. Ještě znám povrchně latinu a do větší hloubky krasnoštěpštinu." nenechal si strom ujít šanci vytáhnout se a hrozilo znovu vypuknutí přednášky.

    "A dokázal byste nám dělat tlumočníka?" utnul ho čaroděj.

    "No jistě." odpověděl strom tónem »jak se může někdo takhle ptát, já

přeci všechno vím a znám«.

    "Šel byste tedy s námi?" v Rodfrieově hlase byla znát známka naděje.

    "Jestli při tom budě nějaká možnost zažít dobrodružství a nebudete na mě příliš spěchat, proč ne?" zatajil přitom důvod hlavní - kvůli jeho nabubřelosti si s ním nechtěly ostatní stromy povídat. Prý je tak velký díky tomu, že spolkl veškerou moudrost světa a nadmul se vlastní pýchou. Proto byl na planině sám. Zatímco tedy strom vytahoval kořeny dlouho zafixované na jednom místě, vysvětloval vše ještě Sudfreiovi, jehož už Glomp pustil, takže měl čas poslouchat tlumočenou verzi. Vydali se tedy mlčky na cestu a ani jim příliš nevadily časté zastávky vykonávané stromem k načerpání vody a živin. Porozumění má větší cenu.

    V jeskyni zatím vládla dusná atmosféra. Annonym, nyní bez Hoginela dříve zaměřeného na vytváření a udržování myšlenkového mostu, vyrukoval na Geshrana s nějakou obdobou archaické znakové řeči, které Geshran absolutně nerozuměl. Reagoval tedy pouze všeříkajícím poklepem na čelo. Annonym si u něj po chvilce všiml podivného kroucení hlavou různými směry a začal si pro sebe vypracovávat hypotézu o všeobecném šílenství kolem něj. Když vtom Annonymovi těsně před trochu křivým nosem Geshran plácl rukama s takovou vervou, jakou ještě neprojevil. Mág zavrávoral, málem vyvázl s poněkud poupravenou vizáží nosu. Zaregistroval ještě čarodějovu vítězoslavnou větu: "Tak, komáre, už nás štípat nebudeš!" a jeho nervy zvící špagátů povolily. Prostě mu na ně lezlo moc lidí, nadměrná zátěž. Po chvíli se od něj dokonce hladovému drakovi podařilo naléhavým škemráním (přilehával ho jemně k podlaze) vymámit nějaké pochutiny.

    Cestování se stromem jako tento mělo i další výhodu. Nepotřeboval ani spát, jen občas zastavoval. Když se tedy chtělo spát jim, jen mu vlezli do koruny, pohodlně se tam uvelebili a strom pokračoval v cestě. Občas je oba tak trochu otravoval tím, že chtěl slyšet, co všechno zažili. Rodfrie bohužel zjistil, o kolik víc toho zažil on jako čaroděj. Sudfrei, jelikož byl zaměstnán jako knihovník, vyprávěl to, co si z knih pamatoval.

    Po týdnu konečně dorazili k vytyčenému cíli. Rodfrie už mohl zhasnout, vidět tam bylo dobře, mohli si tak povšimnout nepřehnané košatosti jejich tlumočníka. Před nimi se rozprostírala obrovská propast na jejímž dně byl vidět odraz hvězd. A také něco, vzdáleně připomínající zelenohnědé nepřátelsky naladěné gnómy.

    Přes propast bylo rozvěšeno něco okolo deseti žlutých lanových mostů s modrozelenými prkny, mezi nimiž by propadl i dost vypasený tučňák. O mostech se nedalo říci, že vypadají chatrně. Takový dojem rozhodně nevyvolávaly. Vzbuzovaly dojem mnohem, mnohem horší. Snad i kvůli nasvícení fialovou barvou. Celkem veselé barvy tak vypadaly dosti zvráceně. Jeden z mostů se samovolně zřítil poté, co na něm přistál motýl. Rodfrieovi to moc povzbuzující nepřipadalo, hlavně pak, když se ohlédl a spatřil něco, co ještě neviděl. Štíra. Ale jakého štíra! Tak malého, až ho zprvu neviděl. Jen svou bílou barvou mu něco naznačil. Podíval se za něj a uviděl dalšího štíra. Asi tak velikosti člověka. Hádejte, co spatřil za tímto štírem. Glompa, kreslícího na ochotnou skálu kouskem křídového vápence škorpióna velikosti slona. Oddechl si, že zde nevyrůstají zástupci života přímo ze země, otřel si hřbetem ruky z čela pot a ruku očistil o plášť.

    Pocítil slabé trhnutí u opasku a otočil se zpět. Druhá strana propasti na něj působila jako magnet. Rodfrie, nechtěje se vzdát svých kovových věcí (a železných zásob), se sunul k jednomu z mostů. Pro jistotu využil slabý stupeň levitace, v tomto případě měl sklon k opatrnosti. Sudfrei měl většinu věcí u sebe z plastu a strom byl celý ze dřeva. Po dokončení velkého škorpióna si Glomp povšiml přesunu svého pána po mostě někam pryč a jal se ho dohnat. Kupodivu když se odrazil od země letěl. Byl z toho natolik vyveden z míry, až málem začal vydávat dávno zapomenuté skřeky. Něco v jeho hlavě ho však ujistilo, že to tak je v pořádku, a tak v letu pokračoval. Po tom, co má v hlavě nepátral. Nezajímalo ho to.

    Zato Rodfrie měl v hlavě Hoginela, jenž mu právě vyčítal nezachycení se stromu. Tak by se prý mohl udržet v relativním bezpečí.

    Zhruba v půlce cesty most prasknul a Rodfrie využil levitace naplno. Překvapilo ho, když nad sebou uviděl letícího skřetíka. Nakonec se šťastně dostal na druhou stranu propasti a spatřil jezero se žlutou vodou. Prohozené barvy ho už tolik nemátly. Už si na ně téměř zvykl. U jezera se tyčila podivná stavba. Vyhlížela trochu jako nějaký románský hrad po vpádu hordy nenechavých tureckých restaurátorů, kteří vyznávají Picassa a Mondriana. Jenže věžičky, ty nezapadaly do žádného normálního schématu. Snad by se dalo připustit, že je měl jako klasicistně novogotický zámeček. Barva nebyla typická ani pro jedno období. Byla to zářící fialová s vystouplými růžovými puntíky a vpadlými zelenými čtverečky. Zdáli se hrad jevil celkem spojitě a pochopitelně, ovšem zblízka nabízel podívanou jako všepředstihující předobraz fantaskních děl Escherových.

     Dveře zvící vrat Titánského útulku působily dojmem neobvyklé bytelnosti a nedobytnosti. Když na ně Rodfrie nesměle zaťukal, rozpadly se v prach.

    Zevnitř na něj lhostejně psím pohledem popatřil sytě rudý hroch a zabrumlal pozdrav s obvyklým: "Pojďte dál." Uvnitř to vypadalo jako v dětském zábavním parku navrhovaném Hitchcockem za pomoci rekvizit z filmu Vetřelec. Jenom všechny porůznu přebarvené za užití do očí bijících barev z tmavé oblasti palety a umístěné na těch nejnemožnějších místech v ještě nemožnějších polohách. Podlaha vzhledu stropu po náletu RAF byla drolivá a chvílemi v ní Rodfriemu uvízla noha. Schody, které autor postižený tvůrčí invencí vybavil velmi podobně (Komenský s hradem Moudrosti by mohl závidět), pro jistotu vyletěl následován stejně si počínajícím skřetíkem. Hroch zůstal dole.

    Nahoře to kupodivu vypadalo docela normálně. Až na nezbytnou barevnost a značne pokroucenou perspektivu. Zevnitř se to tam zdálo mnohem prostornější, než zvenku. A poprvé po dlouhé době uviděl jiné lidi, než sám sebe a Sudfreie. Až na oblečení a účesy vypadali také relativně obyčejně. Ale ty zvláštní barvy!

    Všiml si ho jen jeden člověk.

    "Půjdete se mnou. Čekali jsme někoho takového, jako jste vy. Opravdu jste zvláštní." uvítal ho ten člověk prohlížeje si ho od hlavy k patě s ne přímo přátelským výrazem.

    "Jakto, že jste mě očekávali?" Rodfrie byl vyveden z míry.

    "My vlastně ani ne. To tohle." řekl onen muž ukazuje na trochu vyklenutou krabici s malými hranatými výčnělky. Na každém z nich bylo něco napsáno. Na krabici bylo něco černého, volně pohyblivého. Rodfrieovi to připadalo jako ohnutá trochu hranatá tyč na nějakém lesklém pokrouceném provázku.

    "Vždy, když nám něco chce, tak zazvoní. My zvedneme tuhle věc a můžeme s ním mluvit." pokračoval muž, u nějž bylo očividné, jak rád někoho poučuje. Třeba i o věcech, o nichž toho sám moc neví. V těsném závěsu za tímto člověkem, který se ani neobtěžoval představit, se Rodfrie skrze několik místností propracoval až do místnosti nejhonosnější. Alespoň ji tak odhadoval. Tam byl představen titulem "další vzácný host" (jako, kdyby neměl jméno) asi pětadvaceti lidem. Jimi byl podle oblečení ihned zařazen do společenské žebříčku na spodní místo nazývané chátra. Ovšem on s tím jejich pán něco udělá.

    "Co tu teď budu dělat?" zeptal se Rodfrie ve chvilce klidu.

    "Čekat." dostalo se mu strohé odpovědi.

    Jeho čekání trvalo asi tak coby přesýpací hodiny (ty malé) dvakrát otočil. Pak se ve dveřích něco objevilo. To něco byl někdo. Ten někdo byl malý a zavalitý, s potměšilým výrazem (šil dlouho po tmě). Na jeho uhrovitém obličeji připomínajícím měsíční krajinu byl nejvýraznější nos. Ani ne tak dlouhý jako spíše široký. A namodralý. Rodfriea však nejvíce zarazilo jeho oblečení. Měnilo barvy až z toho oči přecházely. Rodfrie z toho zachvíli šilhal. Osoba se před ním zastavila a hrubým hlasem se Rodfriea optala, kde má svého sluhu. Čaroděj ho vytáhl zpoza zad, ale ještě měl dost rozvahy, aby se zeptal, proč ho chce.

    "To ví jen můj pán," tón Rodfriemu připomněl zvuk kočáru s drhnoucími koly a ještě k tomu jedoucího po dlažbě z kočičích hlav (nepředstavujte si nic drastického, tak se to fakticky jmenuje), "A mimoto chce vidět i vás."

    Čaroděje nenapadlo nic jiného, než si vylepšit osobní ochranné kouzlo a zneviditelnit se i s Glompem. Jediný, koho to tentokrát nevyvedlo z míry byl skřetík. Rodfrie takto v klidu prošel kolem menšího davu, odešel vytipovanými pootevřenými dveřmi, prošel ještě několika místnostmi a - ztratil se. Menší hala, v níž se octl měla východů víc než dost. Jen nebylo předem zřejmé, kde který vyúsťuje, či kudy se dostat ven. Ani na jedněch dveřích nebyl žádný popis. Na protilehlé zdi byl nápis: "Kdo přežije, vyhraje." Snad si tu někdy lidé zkracovali dlouhé chvíle.

    Po chvíli rozhodování šel k jedněm otevřel je a naskytl se mu nádherný pohled na čistě vyvedenou cihlovou zeď. Za vedlejšími našel deset dalších dveří. Další ukrývaly skluzavku do bazénku v němž ještě nyní bylo znát několik vybělených zbytků koster a usmívaly se odtud na něj flekaté, žluto-modré piraně. Rodfrie tedy provedl jednoduchou a nejspolehlivější metodu na zjišťování, kterými dveřmi jít bez použití magie. Použil rozpočítávadlo. Z těchto dveří se na něj vysypaly uklízecí prostředky. Když ze sebe sházel nějaké ty smetáky, mopy a obdobné náčiní, všiml si, že jsou tam nějaké další spojovací dveře. S neomylným instinktem do nich vkročil a poté, co prošel několia dalšími místnostmi, narazil na podobnou dveřovou halu. Použil osvědčený postup a šel dveřmi, obdobnými jako v první místnosti.

    Teprve když se to opakovalo už asi počtvrté, všiml si, že chodí stále dokola. Na řadu proto přišly jiné dveře. Za nimi se ukrýval záchod, čehož Rodfrie ihned využil. Jednosměrné ochranné kouzlo ho naštěstí před oněmi ukrytými krokodýli uchránilo. Glompa pro tu chvíli pustil a ten se ihned vydal k nějakým ještě nevyzkoušeným vyžilým dvoukřídlým dveřím. Rodfrie po kratší době následoval jeho příkladu a pokusil se ty dveře odemknout. Po zdlouhavém hledání neexistujícího zámku objevil, že se otvírají opačným směrem - tedy směrem k němu.

    Kupodivu za nimi nebyla skrytá žádná past kromě asi dvoutunového žulového bloku, který však už splnil svůj úkol před dávným časem a nyní pouze bez zájmu setrvával na podlaze. Rodfrie by nosnost podlahy prvního patra znal docela rád, ale teď na to nebyl čas. Po chvíli chůze se dostal do místnosti vyvolávající dojem velké jídelny. S chutí se posadil ke stolu, zpropustnil své ochranné kouzlo a Glompa strčil pod stůl s tím, že mu bude dávat zbytky.

    Za chvilku přišli strávníci a divili se dost dlouho na to, aby stále ještě neviditelný Rodfrie stihl v klidu dojíst, vzít skřetíka do pole působnosti kouzla a odejít. Šel tudy, odkud se vzali oni.

    Za blíže neurčenou dobu se dostal do chodby plné dveří. Už mu to začínalo lézt na nervy. Rozhodl se tedy někde se zeptat na cestu. Tentokrát na dveře raději nebušil, aby se zase nerozpadly, vešel proto do prvních rovnou bez jakéhokoli varovného signálu.

    "Promiňte, můžete mi sdělit, kudy se dostanu ven?" zeptal se na svůj vkus docela galantně.

    "Zkuste to tudy, odkud jste přišel." odštěkl nějaký dědula bez otočení.

    "Moc děkuju." opáčil mu Rodfrie sarkasticky.

    Ve vedlejší místnosti to chtěl zkusit také tak nějak. Jen trochu naléhavěji. Vešel do luxusně zařízeného pokoje, kde nyní očividně nikdo nebyl. Dál se mu jít nechtělo, takže učinil rozhodnutí usadit se a počkat si.

    Probudil ho nějaký šramot a stačil si ještě uvědomit, že se nemusí obávat, když ho stejně není vidět. V pokoji byla nějaká žena, byla mu trochu povědomá. Vzpomněl si na Sudfreiův obrázek. Byla jí navlas podobná. Zeptal se jí poněkud poopravenou už jednou použitou větou. Reakcí byla pouze překotná snaha najít původce otázky. Rodfrie se tedy zviditelnil, což v pokoji vyvolalo docela zmatek. Snažil se ji nějakým způsobem upokojit, moc se mu to ale nepovedlo. Na zazvonění zvonku stihly právě tak přijít stráže. Spolu s Glompem ho někam odvedly. Tentokráte byly instrukce jasné. Skřetíka doručit tomu neznámému, který měl zřejmě absolutní moc nad zdejšími lidmi a Rodfriea třeba zavřít. Jestli se ale bude projevovat nějakým způsobem nepochopitelně a nebude dělat moc potíží, také ho přepravit. Prý by se ještě někdy mohl hodit. Rodfrie to všechno slyšel jen zprostředkovaně.

    "Zavřeme tě až zčernáš." zněl konečný ortel pronášený mužem vedle klíčníka se zelenými klíči (původně čistě mosazné).

    Rodfrie se rozhodl hrát si na sebevědomého: "To pak budu černoch?" zeptal se, "Slyšel jsem toho o nich docela dost."

    Ale klíčník mu nestačil odpovědět.

    V tom okamžiku se totiž stalo něco, co nikdo, ani Rodfrie, nečekal. Někdo docela nevinně zaklepal na okno. Byl to strom - baobab. Na jedné větvi měl posazeného Sudfreie, jenžto se usmíval neřku-li přímo šklebil. Nato strom, poněkud nešetrně, použil svých ne zase tolik ohebných větví k otevření onoho okna a učinil z něj cosi podobného kulise z dokumentu natáčeného v obležení. Sudfrei jím prolezl a jemně se na něco zeptal. Přítomní lidé na sobě nechali znát údiv a někteří zúčastnění se dokonce odporoučeli k pestré podlaze. Strom to, zdá se bral jako siestu a nepřítomně přeložil knihovníkův výrok jako: "Bavíš se tu dobře?" Rodfrie to vzal osobně a odpověděl stylem »grr«. Odchytil skřetíka a šel na čerstvý vzduch. Málem se přizabil, když šlápl vedle, avšak baobab mu naštěstí stihl nastavit další dvě větve jako náručí.    Leč odchod přesto nebyl z nejpokojnějších. Rodfrie musel chvílemi pomáhat udržovat stabilitu stromu magií, poněvadž vál velmi silný vítr. Vichřice by bledla závistí. Povětrnostní podmínky se sice za hradem zlepšily, ale jejich místo pro sebe zabral žlutozelený déšť. Strom to přijal dobře, Sudfrie klel a Rodfrie se snažil s tím vším něco udělat. Nakonec vyčaroval každému (kromě stromu samozřejmě) slušivý plášť. Jen Glompovi moc nesedl. Brnění (to je až na spoje nepromokavé) riskovat nehodlal. Zapříčinilo to pár krásných blesků objevivších se zdánlivě daleko (hřmění to však nepotvrzovalo). Pohybovat se za bouřky na osamělém stromu a ještě k tomu v obleku z takřka ideálního elektrického vodiče by byl značný hazard. Než pláště stačily nepříjemně nasáknout, průtrž mračen ustoupila. Vyčasilo se. Po dlouhém období noci opět nastalo rozednění.

    Rodfrie nyní mohl spatřit v plné kráse to, po čem v noci téměř bez potíží přešli. Byl to trochu rezavě načervenalý kamenný oblouk vypínající se nad úzkou stružkou říčky jako duha. Strom se Sudfreiem ho nalezli, když se rozhodli neriskovat přechod po jednom z chatrných mostů a obcházeli propast doufaje v zázrak. Potvrdilo se, že sny se občas plní (nejen o Vánocích). Rodfrie za chůze krátce (přibližně 2,75 hodiny) převyprávěl, co se uvnitř dělo, přičemž si ještě pár maličkostí (podle něj) přimyslel. Kdyby ještě přidal osudy pár imaginárních generací, byla by z toho docela slušná hrdinská sága. Vyzdvihoval v ní hlavně svoji duchapřítomnost.

    Asi tak při šestém vyprávění mu Hoginel vnukl myšlenku, že stále něco vynechává. Jeho heroismus nanedlouho nabyl poněkud vážnějších trhlin, tudíž mu byl mág nucen osvěžit paměť. Čaroděj se orientačně zeptal na několik věcí a prostřednictvím baobabu poté předestřel situaci ve druhém pokoji Sudfreiovi s tím, že tam viděl tu ženu z obrázku. Komentář byl odmítavý: "Nemožno." a zněl přesvědčeně až tvrdohlavě. Rodfrie se předtím už několikrát utvrdil v Sudfreiově paličatosti (stejná jako jeho vlastní), nehodlal ho tedy prozatím přesvědčovat o své neomylnosti, přestože tentokrát s ním Hoginel prozměnu souhlasil.

    O Hoginelovi však Sudfrei neměl pořád ani ponětí a Rodfrie si to nechával jako případnou »tajnou zbraň« možná i hromadného ničení.

    Rodfrie se doteď nepokoušel odhadnout směr jejich, nyní vyjímečně mlčenlivého, pochodu. Stačilo mu prostě »pryč od toho zpropadeného hradu«. Jenže to se vmžiku změnilo. Před nimi se prostírala obrovská slaně vonící vodní plocha zčeřená jen na několika málo místech. Křišťálově průzračné, jenom trochu žluté, moře. S modrofialovou oblázkovou pláží. Úplná pastva pro oči fantasty. A z ní se něco nenápadně vynořovalo, mimo jejich zorné pole.