Fantasy

Dodatek 1: Ghorkowův krystal

Kdysi dávno na místě Rodfrieovy jeskyně existovala jen holá planeta. Její povrchová teplota se blížila 500°C. Byla nejblíže u hvězdy. Na třetí planetě (pro snadnější orientaci planeta X) žila civilizace. Měli se dobře, válčili v klidu a míru a tajně zdokonalovali jistou oblast genetického inženýrství. Až jednou se objevila docela velká kometa. Vědci z planety X vypočítali (chybně), že pokud poletí dosavadním kursem, ovlivní rovnováhu systému planety X a její přirozené družice. Nakonec centrální vláda oné planety potvrdila pravděpodobnost vědeckých teorií a vykonala do té doby největší operaci v historii té dávno zapomenuté kultury. Vystřelila směrem na kometu z oběžné dráhy raketu s nukleární hlavicí. Raketa se s radostí srazila s kometou a nadšeně vybouchla. Což mělo za následek vychýlení oné komety. Shodou okolností se v nové dráze komety ocitla již zmíněná první planeta (Y). Kometa, obrovský kus ledu, na planetu Y dopadla, udělila jí dosti velkou pohybovou energii a pozměnila její tvar. První planeta takto uvedená do pohybu oblétla slunce, druhou planetu a zpomaluje ještě narazila do satelitu planety X. Pak se konečně zastavila. Se satelitem a kometou už tvořila jeden značně nepravidelný objekt. A planeta X se od mateřské hvězdy pomalu, ale jistě vzdalovala, protože tímto zákrokem se dostala do slabého gravitačního pole čtvrté planety (Z), která byla náhodou právě ve stadiu největšího přiblížení. Civilizaci, žijící na povrchu planety X, zbyla už jen jediná naděje. Z posledních sil se ještě podařilo vyslat směrem na původně první planetu (Y) expedici, která byla plánována na osídlení čtvrté planety.

    Za sto let už si na to málokdo vzpomněl. Původní třetí planeta (X) teď byla reprezentována symbolicky třemi velkými balvany, které připomínaly velké asteroidy (pozůstatek nepovedeného odpálení hned několika raket s nukleárními hlavicemi ze skladů atomových zbraní na povrchu kvůli odklonění blížící se planetky Icarus, která se však nakonec s původní třetí planetou stejně srazila). Na nynější třetí planetě (Y) bylo díky srážce s kometou vody dostatek. A to ještě na pólu zbývala její obrovská neroztátá část.

    Původní obytný komplex vzniklý po přistání byl neosídlený a v propadlišti zapomění. Ostatně kdo by po něm pátral pod hladinou zdejšího největšího zdroje vody - u zbytku komety na pólu (jen tam se tenkrát dalo přežít, jinde byla příliš vysoká teplota). S tím, jak se posouvaly hranice nepřerušované vodní plochy, se také posunovalo centrum civilizace (vodu mít přeci jen museli). Po těchto sto letech zde už nebyli lidé se zvláštními schopnostmi ničím výjimečným. Ony neobvyklé schopnosti byly nepochybně prapůvodně zapříčiněny genetickým pokusem, jenž měl několik členů plánovaného výsadku z původní třetí planety (X) učinit adaptibilnějšími na prostředí čtvrté planety (Z). Jenže to vše byl experiment a výsledkem bylo odblokování jakýchsi paranormálních schopností.

    Po dalších 200 letech se společnost definitivně rozdělila na dva tábory. Takzvané kouzelníky a společnost, v níž byli zastoupeni jacísi "vědátoři", které nikdo neviděl na vlastní oči a již prý pomalu vymírali. Vědátoři o kouzelnících tvrdili, že jsou jen nepovedeným a ke všemu umělým poddruhem člověka. Nijak se netajili svou touhou zničit je. Celá společnost byla už dost zdegenerovaná. Pouze vědátoři si ještě zachovávali staré vědomosti a občas i něco vynalezli. Tak přišel na svět i přístroj využívající energii časoprostorové subkontinuity (měl efektivně využívat zbytkovou energii vznikající při běhu času, t.j. pomalého posunu přítomnosti kupředu časem). Prý to bylo ve skutečnosti něco úplně jiného, faktem však je, že to fungovalo. Kouzelníci zvyklí na zjišťování energií všeho druhu zaregistrovali i toto nahromadění.

    Sedm nejmocnějších z nich se spojilo, aby společně vytvořili něco, čím by zabránili zničení své společnosti, později se jim říkalo Sedm mágů (nebo Velcí čarodějové). Vytvořili magický krystal schopný pohltit jakoukoliv energii, ovšem jen do určitého, přesto nepředstavitelného, množství. Ještě do něj vložili většinu své vlastní moci, jelikož jinak to byl jen obyčejný kus kamene, který se dá nabít a v horším případě by nasával veškerou okolní energii. Takhle by měl pohlcovat jen onen specifický druh, ale zato z obrovského území. Ještě k tomu by snad mohla být síla v něm uložená zpětně využitelná. Jednoho dne vědátoři zahájili útok.

    Krystal energii opravdu vstřebával. A akceleroval přitom. Za chvíli byla jeho záře znatelná i přes oddělující zdi.

    Při tak rychlé spotřebě energetických zdrojů se zákonitě muselo něco stát. A také ano. Časoprostor se počal hroutit. Na místě vědátorského sídla se po krátkém čase objevila černá minidíra. Naštěstí hned jako první spolkla vědátorské zařízení. Vědátoři samotní pochvíli také přestali existovat. Jako poslední zmizela černá minidíra (respektive zhroutila se - byla značně nestabilní).

    Vědátorské nebezpečí tedy bylo zažehnáno. Byl tu však další problém. Co s magickým krystalem? Sice se už podařilo eliminovat jeho oslepující záření, avšak hrozba tolika moci v nesprávných rukou byla mnohem horší. Jenže oněm sedmi mágům se už nic dělat nechtělo. Jen jeden, ten nejpředvídavější z nich, se rozhodl něco udělat. Chtěl onen kámen přemístit do jakéhosi nadprostoru, o němž tolik básnili vědátoři. Odtud by ho šlo jen stěží dostat. Rozhodl se udělat to.

    Ale jak soustředil svou energii na krystal, stala se přesně opačná věc. Energie v krystalu stoupla ke kritické hranici a jistý její malý zlomek se uvolnil do okolního prostředí. A transportoval nicnetušícho mága do nadprostoru, přičemž se sám rozletěl na 13 kusů. Ostatní mágové, poohlížející se po svém kolegovi, přišli právě včas, aby onu osudnou scénu viděli. Ještě se jim podařilo zachytiti jeho stopu. Zpět by ho už ale bez poškození a hlavně včetně těla nedostali. Učinili tedy jedinou věc, co je napadla. Vytvořili další, trochu menší, krystal a natěsnali do něj společnými silami osobnost svého bývalého druha, aby měl aspoň nějakou schránku. Jednotlivé fragmenty krystalu byly nepoužitelné, jen krystal, v němž se skrýval Ghorkow (to je jméno toho mága) měl sám o sobě nějakou moc. A ještě se pomocí něj dal (na žádost vyšších instancí) složit prvotní krystal.

    Kusy původního krystalu byly hlídány na různých meziprostorových přechodech nesmrtelnými strážci (mágové vybírali z řad dobrovolníků, chtějících být nesmrtelní). Samozřejmě nebyli neúplatní, jako úplatek stačilo sejmout z nich břímě nesmrtelnosti (to Annonym zvládl, na rozdíl od opačného procesu). V době, kdy Annonym fragmenty krystalu sháněl, byly už v držení strážců kameny jen čtyři. Ostatních devět musel mág získávat od různých pseudohrdinných čarodějů. Ale krystal obsahující Ghorkowovo ego byl prozíravě ukryt zcela jinak.

    Vlastně vůbec ukryt nebyl. Prakticky se zhmotňoval v docela dobře určitelných časových intervalech, jen na různých, na sobě nezávislých, místech. A většinou zůstával ve vlastnictví nějakého individua, jež nemělo o krystalu ani potuchy a nijak se neangažovalo. Také bývalo většinou natolik nevšímavé, aby diamant přehlédlo. Podle čeho mohl probíhat výběr se nikomu nepodařilo vyzjistit.