Fantasy

1.kapitola: Sluha

    Když Geshran ve svých 560 letech odešel do důchodu (i čarodějové tam někdy musí a autor si díky tomu může gratulovat jak se zbavil nadbytečné postavy bez použití násilí), rozhodl se jeho bývalý učeň Rodfrie otevřít si soukromou čarodějnickou praxi (tehdy se tomu asi říkalo jinak) s názvem Magics & enchantments. Založení takového typu živnosti se (jak jinak) neobejde nikdy bez nějakých potíží. Rodfrie byl z doby, kdy bydlel ještě s Reshganem (nyní bydlícím v budově univerzity za neocenitelné zásluhy) zvyklý na rozmanité potíže, ale s potížemi tohoto typu se ještě nesetkal. Byrokracie byla právě v největším rozkvětu za celou dobu své existence. Z toho vyplývalo, že doba, kterou strávil pobíháním mezi všemožnými i jemu dosud neznámými úřady, byla nepoměrně větší, než jakou si ji bláhově představoval. Někdy se sám sebe ptal jak mohl vůbec na tak pochybný nápad, jako otevřít si vlastní praxi, přijít. Zdůvodňoval si to tím, že měl určitě slabou chvilku (autor si říká, že jí měl asi taky, když tohle začal psát). Ale někdy musí všechno skončit (naštěstí/naneštěstí). Ti chytřejší z vás už si jistě domysleli, že i čas strávený Rodfriem na cestách z jednoho úřadu k jinému měl svůj konec. Za malou částku mu udělili licenci (fakt nevím, jak se tomu říkalo) a on mohl doma v pohodlí přijímat zákazníky i potenciální pomocníky a učně. Ale vyskytl se jeden problém (příběhy bez problémů jsou nevěrohodné). Problém se nikdy nevyskytne sám a to znamená přítomnost (nemyslím tím čas) někoho nebo něčeho, kdo by problém(y) mohl zavinit.

    Příčina problému byla konkurence. Naproti přes ulici byl Magic shop. Ze začátku se tam prodávaly pouze kouzelnické potřeby (kouzelné hůlky, čarodějnické obleky různých barev, lektvary, křišťálové koule atd.). Nyní se ale objevil nový trend - odeklínadla a zaklínadla. V obchodě byli zaměstnáni čarodějové a kouzelníci, kteří propadli už v prvním (!) ročníku univerzity. On sám sice uměl víc, než oni všichni dohromady, ale neměl patřičnou reklamu. Z toho vyplývá, že pomalu krachoval. Svoji budoucnost v této ulici příliš růžově neviděl, a tak se rozhodl přesunout živnost jinam.

    Jenže ve městech příliš pozemků na prodej nebylo, a když byly, tak za příliš velkou (pro něj) sumu. Vybral si proto umístění živnosti do jeho jeskyně, která už byla značně zchátralá. Obyvatelná naštěstí ještě byla a poskytovat služby odtud také mohl. Měla jen jednu vadu - nebyla na dostatečně frekventovaném místě a dokonce k ní ani nevedla žádná cesta. Kvůli tomu se odhodlal vyplýtvat nějakou svoji magenergii na vytvoření cesty až k jeho obydlí. Cestu udělal z lesní pěšinky protažené před jeskyni, v níž přebýval. Celou svojí knihovnu opatřil kouzlem, odpuzujícím myši a hmyz, aby se všechny knihy zachovaly a on nemusel chybějící části zaklínadel domýšlet (což bylo samo o sobě nebezpečné). Když měl všechno jakž takž dohotovené, umístil na jeskyni vývěsní štít a na kámen u rozcestí připsal směr k jeho »rezidenci«, začali přicházet první zákazníci. Někdo potřeboval někoho zaklít, jiný zase odeklít a další chtěl něco úplně jiného. Jednou se mu také stalo, že jeden den na neodmítnutelnou žádost (za sto zlatých) zaklel jemu neznámého člověka a za bezmála týden za ním přišel někdo jiný, aby z toho samého, kterého zaklel, kletbu sejmul. Skoro nikdy o ceně nesmlouval, jen v těch případech, kdy mu někdo chtěl zaplatit mnohem méně, než si Rodfrie představoval. Pro jistotu na venkovní stěnu jeskyně napsal ceník služeb od 25 zlatých u nejjednodušších až po 500 zlatých u velmi obtížných. Na dveře si ještě pro jistotu pověsil cedulku s červeným nápisem: "Zákaz vstupu bez zaklepání (neplatí pro analfabety)!"

    Jakmile pro sebe získal (pochybnou) reputaci, snažil se, i aby měl dobrý image. Oblek měl ještě po Geshranovi, sice nebyl zrovna nejčistší, ale použít ho ještě šlo. Začal se shánět i po nějakém sluhovi. Trolla nechtěl, poněvadž by mohl na slunci zkamenět. Dobře vychovaný skřet by mohl být ideální. Jenže tu byl jeden malý (?) háček. KDE by se takový skřet mohl nacházet? (autor určitě [snad] něco vymyslí) Pro jistotu ihned prohledal okolí jeskyně, jestli se někde nějaký neshovává (evidentě už z nudy začínal blbnout). S úspěchem se sice nesetkal, ale to ho od snahy neodradilo. Kouzly se toho dost zjistit bohužel nedalo. Vzpomněl si ale, že něco by mohla zjistit jedna jeho přítelkyně čarodějnice (nechávala si říkat kouzelnice), se kterou studoval. Když docestoval k jejímu, pro čarodějnice klasickému, obydlí, zjistil, že mu na konto přibyl další problém. Grassaranda (to bylo její jméno) byla totiž omráčená, ne-li zavražděná. Použil obvyklý a většinou účinný prostředek (nemyslí se tím střed), jenž byl také snadno dostupný. Samozřejmě vodu. Vypadalo to jako funkční a Rodfrie z toho usoudil, že Grassaranda ještě žije. Po vědru ledové vody z nedalekého potoka byly její šaty nasáklé a Rodfrie z toho vyvodil závažnou věc. Mohla by nastydnout. Proto rychle provedl na šaty vysušovací kouzlo a začal se ptát.

    "Nevíš o nějakém místě, kde sídlí skřeti? Chtěl bych jim navrhnout směnný obchod." konstatoval otázku.

    "Kdo jste a co tady děláte? A co jsou vůbec ti skřeti?"

    "Na hloupý vtipy není čas. Jenom chci něco vědět." řekl už podrážděněji.

    "Co to jsou ftipy?" zeptala se s očividným zájmem.

    "To snad neni možný," zoufale vyřkl, "Já se sem trmácím přes celej les a milostivá si hraje na ztrátu paměti."

    "Co je les, a co milostivá a co je ..." nepřestávala se ptát.

    "Já se snad zblázním," přehlušil ji Rodfrie. "Ona tu ztrátu paměti asi doopravdy utrpěla" dodal víceméně pro sebe. Žádné protikouzlo na to však neexistovalo, protože to nebylo způsobené kouzlem.

    Její obydlí urychleně opustil a vydal se za drakem v naději, že ten si snad na něco vzpomene. Ještě se naděje, že bude mít sluhu nevzdával. Drak Srogaw přebýval na dně propasti a ten, kdo ho chtěl navštívit, se musel nějakým způsobem dostat dolů. Rodfrie měl ještě dostatek magenergie, aby se odlevitoval až na dno. Znělo to, jako by drak spal. A skoro každý ví, že draka by neměl budit ani ten nejodvážnější (mohl by totiž skončit jako hromádka jemného popela). Srogaw sice nebyl moc starý ani moc velký (asi jako 3 lidé), ale budit by se beztrestně rozhodně nenechal. Čaroděj to naštěstí (pro něj i pro Vás, protože jinak byste neměli co číst) věděl. Ale zase nevěděl, jak by s ním mohl mluvit, aby získal odpověď (a s ní možná i malého skřeta). Napsal tedy drakovi vzkaz (Byl jsem tady. Jakmile si tento vzkaz přečteš, přileť za mnou. Budu s největší pravděpodobností v jeskyni. Cestou mi prosím zjisti, kde se nachází nějaké bydliště skřetů. Jestli ho najdeš, odměna tě nemine.). Vzkaz dal do štěrbiny ve skále, nad kterou bylo napsáno, aby příchozí dávali poštu určenou draku Srogawovi do této provizorní schránky. Nezapomněl přidat ani zálohu v měšci s věnováním. Věděl, že drak se může vzbudit za hodinu stejně tak, jako za několik měsíců.

    Šel tedy pátrat po nějakém sluhovi na vlastní pěst. Skřetů se nebál, byl přeci kouzelník. Ale cestou mohl potkat černokněžníka, a ten by mohl být na ještě vyšší úrovni než on. Les dryád byl totiž známým úkrytem skřetů, ale současně i vyhlášených černokněžníků. Rodfrieův bývalý učitel Geshran tudy několikrát projížděl a vždy se mu něco stalo. Ale Rodfrie by se musel dostat ke středu lesa a odtud se ještě nikdy nikdo nevrátil. Začal uvažovat, jestli opravdu sluhu tak akutně potřebuje. Geshran měl jako sluhu jeho a úplně mu to stačilo. Jenže Geshranovi bylo také jedno, jak vypadal. A na učedníka by neměl dost času nehledě na to, že najít vhodného bylo nepředstavitelně (pro normální lidi) těžké. Rozhodl se proto pro risk. Kůň, kterého nechal nahoře přivázaného ke stromu, mu ale provaz překousal a utekl. Vypadalo to, jako kdyby se něčeho bál. Rodfrie neviděl jinou možnost, než jít pěšky.

    Přemisťovací kouzlo by se totiž nemuselo povést, jelikož les byl také kouzelný. Pořád se mohl rozhodnout, jestli má počkat až se drak probudí nebo má jít sám. Po jednom dnu, kdy spal pod širákem, stanul před okrajem hustého lesa. Že je to les poznal podle tabulky na prvním stromu (bylo tam napsáno: Les Dryád). On sám projížděl už několika lesy, ale žádný z nich nebyl tolik přecpaný různými druhy stromů. Kdyby nebylo cestičky, byl by neprůjezdný a jen stěží by se jím dalo projít. Rodfrie se divil, jak tu může vůbec někdo žít (třeba lapkové, černokněžníci a skřeti). Některé stromy byly štíhlé a vysoké, jiné nižší, ale o to širší. Čaroděj pro jistotu provedl ochranné kouzlo a vkročil do lesa. Záhy zjistil, že některé široké stromy jsou vydlabány tak, aby byly obyvatelné. Ani se nezdály mrtvé nebo umírající.

    Bylo to docela zajímavé. Rodfrie však nepřišel zkoumat, proč jsou stromy nadále živé, i když by měly zákonitě vyschnout. Ještě pořád hledal sluhu (jeden jeho kolega mu řekl, že čaroděj bez sluhy rozhodně díru do světa neudělá, poněvadž si musí všechno zařizovat sám) a zatím se toho úmyslu nevzdával. Sám sobě to ospravedlňoval i možností navázat přátelství s nějakým z obyvatel lesa, které by se mu mohlo později hodit (nemyslí se tím zahodit nebo hodit někam). Dlužno říci, že nad vlasními (dost chatrnými) argumenty vrtěl hlavou. Ale zase neuznával taktiku »kdo uteče, vyhraje«, takže v cestě pokračoval. Dobré (podle něj) bylo, že zatím nepotkal žádného černokněžníka ani zvrhlého čaroděje. Ale neviděl také ani jednoho skřeta, což zase jeho optimismus dosti narušovalo. Občas se ozývaly hrůzyplné zvuky, avšak Rodfrie nebyl zas až tak nezdolně optimistický, aby hledal místo, odkud se ozývají, ptal se jejich původce, jestli neví, kde by mohl najít nějaké skřetí podzemní městečko a očekával odpověď s úsměvem na rtech. Nejhorší ovšem bylo, že skrz větve stromů neprošel žádný paprsek světla a on tím pádem nevěděl, kde jsou světové strany ani kdy je den. Zase tak hrozné, aby neviděl to ze začátku ale nebylo. Čím blíž však byl u středu (alespoň si to myslel, nevěděl totiž, kde střed je), tím větší temno bylo (skrz listoví už skoro vůbec žádné světlo neprosvítalo, ani mezi ním neprošlo). Raději skoro vůbec nezabočoval, aby si udržel směr k pomyslnému středu. Za slabou hodinku už si musel vyčarovat světlo, aby vůbec něco viděl. Jídlo jím zakoupené v nedaleké vesničce mu zatím ještě stačilo. Ale voda už mu pomalu docházela (tohle není odvozeno od chodit). Jestli si někdo, kdo tohle čte, myslí, že vodu lze vyčarovat nebo z něčeho transformovat, mýlí se. Rodfrie si nenamlouval, že uprostřed lesa bude studna, a proto se snažil vodou šetřit (tzn. vůbec se nemyl a málo pil). Už přemýšlel o zpáteční cestě, když v tom si všiml malé kovové krabice a zároveň narazil do něčeho, co nebylo vidět a jeho ochranné kouzlo změnilo barvu z průhledné na průsvitnou. Záhy sice zčervenalo, ale pak už nebylo vůbec. Naštěstí už se v té době nacházel za neviditelnou překážkou. Zdálo se mu to tu o trochu (spíše o moc) jiné, než před tím, co by mohlo podle něj být ochranné kouzlo (určitě velkého rozsahu). Byl ale také trochu zklamán, protože tohle rozhodně skřeti nevytvořili a nevěděl, kde je hledat. Překvapila ho také síla kouzla. On byl obklopen nejsilnějším, jaké znal a neustále ho udržoval, ale tady bylo zničeno (a ne protikouzlem!). Jestli bylo vytvořeno černokněžníkem, musel být velmi mocný. Mohlo být vytvořeno také spojenými silami více černokněžníků (nebo bůhvíčeho), což bylo pravděpodobnější. Hledání sluhy bylo prozatím přerušeno, protože tohle se zdálo důležitější (nejenom zdálo) a nebyl si ani jistý, jestli by ho v této uzavřené oblasti vůbec našel. Tady mohli mizet všichni ti, co se nevrátili, třeba zničeni ochranným kouzlem. Ale několikrát zmizel i dosti mocný čaroděj. Ten by takhle amatérsky nezemřel (alespoň Rodfrie si to myslel). Ihned proto vytvořil nové ochranné kouzlo (což ho stálo další množství magenergie) a pokusil se projít zpět. Kouzlo vůbec nezměnilo barvu, ale ani Rodfrieova pozice se nezměnila, když zkusil kouzlem projít. Bylo to asi (podle Rodfrieovy dedukce) jedosměrné ochranné kouzlo (o němž sice už slyšel, ale tohle bylo hodně zvláštní - zevnitř se vůbec nedostal ven, ale zvenku ho se nedalo normálně bez pomoci jiného kouzla projít).

    Ať tedy chtěl nebo nechtěl, musel tam alespoň zatím zůstat a starosti ohledně shánění sluhy odložit. Začal přemýšlet také o další věci, která mu nešla na rozum. Kouzlo bylo zvenku jakoby průhlené, ale za ním to vypadalo úplně jinak. Šel tedy alespoň zkoumat velikost a shledal, že kouzlo není příliš rozlehlé. Nezjistil ale, co by mělo ochraňovat. Našel jenom kovovou krychli s podivným nápisem Tvmvizgli gvovkligmrsl klov (schválně si to zkuste dešifrovat - je to skoro jednoduché, ale bez hacku a carek). Kromě několika vlastností (jakmile se na ni pokusil sáhnout, zasáhl ho menší elektrický výboj) nebyla ničím zvláštní (pro Rodfriea). Po dlouhé chvíli si Rodfrie konečně všiml předmětu levitujícího asi pět yardů nad zemí. Stáhnout ho pomocí kouzla se raději neodvážil (jestliže by totiž také vytvářel výboje, kouzlo by je převedlo do jeho mozku), ale znal dřevo jako nevodič. Pokusil se tedy věc srazit delším klackem, který kouzlem oddělit mohl. Za malou chvíli se přesvědčil o rozbitnosti věci (byla to jemná mikromechanická prácička) a zároveň zjistil, že ochranné kouzlo je zajímavě zbarvené. Z krychle, kterou se už snažil větví také přemístit (pomocí úderů) se začalo kouřit a ozvala se menší detonace (evidentně netrefil vypínač silového pole umístěný pod šifrovaným nápisem, kterému stejně moc pozornosti nevěnoval). Vypadalo to, jakoby se už dalo projít bývalým ochranným kouzlem (bylo to silové pole). Nevěděl však, jak by se mohl dostat zpět do Lesa Dryád. Když se nakonec zamyslel (což moc často nedělal), zdálo se mu, že si právě zničil zpáteční cestu (i když stejně nevěděl, jak by se dostal do lesa pomocí těch věcí). Podle nápisu na krychli usoudil o domorodcích fatální věc. Asi se s nimi nedomluví, protože neumí jazyk, který tam byl použit. Nevěděl ani, jak může kdokoliv z tohoto národa vypadat. Za krátkou dobu se mu vdohledu opravdu objevil velmi podivný tvor vypadající jako kříženec ryby s tekodontem. Ten tvor (nebo obluda) také (jak jinak) vyluzoval podivné zvuky. Byl navíc doprovázen ještě šerednějším tvorem. Oba si samozřejmě našeho hrdiny (?) všimli. Najednou jeden z nich zablebtal: "Někdo zlikvidoval teleportní stanici!"

    Rodfrie mezitím přemýšlel, co je »teleportní stanice« a proč teď už ti tvorové mluví normálně. Jeden z nich si dokonce po chvíli sundal hlavu a kupodivu pod ní měl úplně normální lidskou. Ten druhý se dokonce svému druhovi svěřil s míněním o tom, že na ně jako na opilé maskoty se zase všechno svede a budou platit jako mourovatí. To se čaroději už zdálo divné, a proto ze sebe sejmul zneviditelňovací kouzlo (další ztráta magenergie). Připadalo mu dosti podivné, že se oba lekli. Ani na jeho pozdrav nereagovali. Rodfrie prostě nic z toho nechápal.

    "Co je to ta teleportní stanice?" otázal se nevinně.

    "He?" byla odpověď, "Ty to nevíš? Ty seš divnej." a následovalo uchichtnutí.

    "Nevím." odpověděl Rodfrie popravdě.

    "No, to je těžký vysvětlit. Jedna stála právě tamhle" řekl muž a ukázal neurčitě na menší kráter.

    Rodfrie ztěžka polkl. "Je to důležitá věc?" zeptal se pro ujištění.

    "Jo. Hodně. Tys s ní něco udělal?" muž vypadal tak nepříčetně, jak jen to v opilosti jde.

    "Asi." víceméně zašeptal čaroděj.

    Vypadalo to, že druhý muž si na něco vzpomněl: "Jaks to udělal, to objevení se? Kde máš ty hejblátka?" zeptal se se zájmem v hlase.

    "Na tom nic není, to zvládne každý čaroděj. A žádný hejblátka nemám." odvětil Rodfrie skromně.

    "Čaroděj?!?" ozvalo se sborově, "Ti neexistují. Asi si byl moc důvěřivej, když ti někdo vyprávěl fantasy." dodal Jeff.

    "Cože?" pro změnu se divil čaroděj.

    "No že sou to jenom pohádky." shrnul druhý.

    "Já vám ukážu pohádky." řekl rozzlobeně a jednoho proměnil v prase.

    "Co to Jeffovi děláš?" řekl ten, který mluvil málokdy, "Takhle nemůže dělat maskota. Mimochodem jak to děláš?"

    "A co je zas maskot?" optal se.

    "Jak ses sem vůbec dostal? A kdes našel to, čím si Jeffa nechal zmizet a teleportoval si sem prase?" začínal druhý mumlat otázky.

    "Tím, čemu vy říkáte teleport." odvětil Rodfrie a sejmul proměnu z prasete, které se ho snažilo fyzicky napadnout. "A věřte mi, že to dělám pomocí kouzel" dodal na vysvětlenou.

    "Někdo asi experimentoval." konstatoval spíše pro sebe muž.

    "Jo. A udělal druhou stanici v jinej dimenzi. No aspoň si měl štěstí, že tahle stanice byla zapnutá na příjem. Moh ses rozplynout na atomy, což by byl tvůj konec." řekl suše Jeff, "Mimochodem tohle je Luke. A ty seš kdo?"

    "Já jsem Rodfrie, čaroděj." řekl Rodfrie - čaroděj. Současně ho napadlo, že nejspíše už ví, kam asi zmizeli ostatní čarodějové, i když ještě pořád nevěděl, o čem se mluví.

    "Jdi se nahlásit. Řekni, že si zničil teleport. Budeš nás ještě potřebovat? Já ti věřím jenom proto, že sem byl chvíli prase." vyintonoval Jeff.

    "Rád bych věděl, jak se dostanu zpátky."

    "No budeš to mít těžší, váš teleport je asi nastavenej na vysílání a s teleportací mezi dimenzema moc zkušeností není. Odkud se vlastně vzal ten váš teleport?"

    "Říká se něco o černokněžnické magii. Třeba zkoušeli také přenášet věci z budoucnosti, ale větší. Nevím." vymýšlel si Rodfrie.

    "To je dobrý. Jak tě ale má vůbec někdo dostat zpátky? Nezkoušel ses tam nějak přečarovat?" ušklíbl se Jeff se slabou známkou opilosti.

    "A jak asi?" odpověděl otázkou čaroděj.

    "Ty si čaroděj, já ne." řekl odevzdaně Jeff s chechotem hodným blázna.

    "Nic lepšího tě nenapadá?" zkusil se zeptat Rodfrie, "No tak dobře, já to vyzkouším." Rodfrie současně uznal, že jeho nenapadlo vůbec nic.

    Nevymyslel ho nic jiného, než použít klasické cestovní kouzlo (taky na principu teleportu). Kupodivu to fungovalo (dokonce i autor se podivil, ale pak si řekl, že je to jedno a šel se napít). Byl zpět ve své dimenzi, jen s minimálním množstvím magenergie. Ale vždy se najde nějaký problém (respektive autor ho vždy vymyslí). Tím pádem byl i tady. A ne nějaký malý. Teleportoval (přenesl) se totiž pod vodu (problémy mívají různou podobu). Plavat neuměl, a tak se tedy přenesl za pomoci zbytkové magenergie do své jeskyně. Stačil si ještě domyslet, že sluhu mít letos asi určitě nebude. Potom už jenom spal (a dost dlouho).

    Mezitím v jiné dimenzi, odkud právě zmizel začal diskuse, jestli se jen zneviditelnil. Když se jim zazdálo, že asi ne, shodli se oba na tom, že by si to měl nechat patentovat místo toho, aby říkal, že je čaroděj. Pak se také shodli na tom, že jsou evidentně opilí, že se jim to nejspíše jen zdálo a měli by jít radši domů, než se vyjasní, kdo zničil teleport.

    Když se za tři dny probudil, našel za dveřmi něco, o čem už ani nedoufal, že to uvidí. Skřetí nemluvně (už začínalo žvatlat) s košíkem a věnováním. Na věnování bylo toto doporučení: "Říkejte mu Glomp, jiná jména nesnáší." Na konci věnování bylo napsáno: "od telepatky, která byla Vaší dlužnicí." Byl tam i soupis potravin, které skřetík jí a těch, po kterých mívá vyrážky a také varování, že zabíjí jen stvoření, která jsou větší než on.

    Idylický konec první kapitoly narušil jenom drak, který přiletěl před jeskyni a Rodfriemu naznačoval něco o tom, že našel jisté sídliště skřetů.