Rattata Kao

Ze Sinnohu do Lohannu

Každé ráno, při kterém nepršelo, vítal slunce melodický zpěv Chatotů, malých barevných papoušků s hlavou ve tvaru noty. Dnešní den však pršelo, takže Chatotové spali, zalezlí v dutinách stromů, v ptačích klecích v domech, a nezpívali. Ráno tedy doprovázelo jen melodické bubnování deště na střechu rodinného domku ve městě Twinleaf town. Možná máte za to, že teď popíšu, jak zazvonil budík a Stephanie vyletěla z postele, že jde pozdě do laboratoře. Nic takového. Stephanie už od šesté hodiny seděla na parapetu u okna, svýma jindy zářivýma očima se dívala nepřítomně na déšť, který bubnoval do venkovního parapetu, a skrápěl trávník u nich na zahradě, a objímala si svýma tenkýma rukama nohy, aby si mohla o kolena opřít bradu. V takovémhle nepřítomném bdění byla už, jak jsem říkala, od šesté ráno, a takhle strávila dvě hodiny. Byla oblečená, učesaná, umytá, měla vyčištěné zuby, měla sbalenou tašku a batoh a připravenou letenku, pas a i ostatní věci. Měla je připravené v taštičce, která jí visela kolem krku, aby na tyhle důležité věci nezapomněla. Zanedlouho jí máma otevře dveře do pokoje, aby už vzala tašku a věci, a aby je dala do auta, protože za chvíli pojedou.

Přesně to se za pár minut stalo. Dveře do Stephaniina pokoje zavrzaly, protože je otec už dlouho nenaolejoval, a vzápětí se otevřely, aby do nich na svých pět centimetrů vysokým podpatcích vpochodovala matka a řekla jí:

„Stephanie? Už musíme jít, drahoušku. Letadlo odlétá ani ne za čtyři hodiny a do Hearthome city to je tak hodinka cesty. Připrav se, odnes si věci dolů, za chvíli odjíždíme.“ Pak matka dveře zase zavřela a Stephanie slyšela, jak dupe po schodech dolů. DUP. DUP. DUP. DUP. DUP. DUP. DUP. DUP. Na to, že nosí podpatky, maluje se, nosí róby a drahé šaty a šperky, dupe jako slon.

Stephanie slezla z okna a zatřepala hlavou, aby setřásla nervozitu. Poletí do Lohannu, poprvé letadlem, poprvé cestuje sama. Zvláštní pocit, odjíždět s rodinou a vědět, že je to jejich poslední společná cesta, jejich poslední okamžiky. Pak odletí, a nejspíš se už nevrátí. Zítra oslaví v Lohannu narozeniny. Proč jen tenhle rok vyšel odlet letadla zrovna takhle? Proč nemohl vyjít na dobu, až jí bude čtrnáct?

Takhle Stephanie uvažovala, zatímco skládala tašku a batoh do kufru auta, sedala si do auta na místo spolujezdce a loučila se s matkou.

„Měj se tam hezky, miláčku, Stephanie. Piš nám na mail a hodně foť!“prohlásila matka, která si nějak neuvědomila jednu chybu ve svém příkazu: totiž že Stephanie neměla foťák. Políbila Stephanie na čelo a odkráčela po zmoklé, kamenité cestičce plné louží zpátky do domu. Přesto, že matka dveře zavřela, Stephanie věděla, že teď okapává deštník postraním oknem, oknem, nad kterým střecha přesahuje, takže tam neprší, zavírá okno i deštník, který následně dává do budníku mezi boty, přezouvá se z bot na podpatku do měkkých, zelených pantoflí a jde, se slzami v očích, které si utírá papírovým kapesníčkem, který vzala ze stolku v hale, do obýváku, kde si sedá na velký a měkký gauč a zírá na černou obrazovku televize, protože už je tak nešťastná, že nechce ani hledat ovladač, a bude dlouhé hodiny, přesně jako Stephanie, zírat do prázdna před sebe, zeleným, nepřítomným pohledem.

Stephanie se dívala na déšť, který bubnoval na střechu auta, tvořil kaluže na silnicích, do kterých otec každou chvíli vjel a voda z nich vystříkla vysoko nahoru, dívala se, jak na okamžik z trávy vedle silnice vykoukl Sandshrew a zase se schoval pod zem. Stephanie se dívala z okna, dívala se na déšť a jí samotné se chtělo brečet. Zírala před sebe, dívala se na zamračenou oblohu, a na to, jak vítr zvedá ze země mokré listí a odklízí jej pryč, někam daleko, daleko pryč…

„Už zas civíš, Stephanie, víš to?“ozval se otec, zatímco se díval před sebe na silnici zapršeným oknem, které vytrvale čistily stěrače, přesto že to nemělo žádný smysl, odklizená voda zase hned dopršela.

„Promiň, táto. Jsem nervózní.“prohlásila Stephanie, narovnala hlavu rovně, položila se do křesla a upravila si polohu tak, jako by chtěla spát.

„Klidně se vyspi, Stephanie. Pokud vím, taky jsi vzhůru už dlouho, že je to tak?“

„Jsem vzhůru od šestý, táto.“opravila jej Stephanie a přivřela oči.

Proč byla tak brzy vzhůru, to však zatajovala.

„Táto, dávej prosím tě bacha na cestu.“zamumlala ještě Stephanie poněkud hodně zbytečnou větu. Pak začala dřímat.

Nořila se hlouběji a hlouběji do svého snu. Tmavě modrá. Stephanie ležela ve světle modré bublině, kolem ticho a klid. Jakmile se však pohnula, bublina se rozprskla na všechny strany a ozval se rachot. Bublina se rychle rozprostírala po celém snu a brzy bylo všude kolem Stephanie tmavě modré moře, čisté, hladina a písek v nedohlednu. Zvláštní bylo, že se tam dalo dýchat. Stephanie udělala několik temp a těsně kolem ní proplaval Sharpedo. Ani si jí nevšiml a plul dál. Udeřil ji ale svou ploutví a odrazil Stephanie daleko dozadu. Stephanie zalapala po dechu, protože náraz jí jej vyrazil. V tu chvíli ji začalo něco velmi silně táhnout nahoru na povrch. Jakoby ji táhli hákem, vyrazila prudce nahoru. Pak vyrazila ven na povrch.

„Stephanie, si v pořádku? Lapáš tu po dechu, zmítáš sebou a když se nadechneš, začneš dýchat takhle – ch - ch - ch - ch - ch - ch - ch – ch. Radši nespi, nahání mi to sta-“

„Neboj, táto, zdálo se mi o tom, že jsem se potápěla. A nic víc, neboj.“

„Dobře, ale stejně už radši nespi. Nahání mi to husí kůži. Víš přece, že mám jenom tebe a mámu, a mámu už tak nějak vychovávat nemůžu.“

„Mně taky ne, protože odjíždím.“připomněla mu Stephanie.

Otec zmlkl a díval se na cestu. Právě projížděli jednou ze silnic blízko Hearthome city.

„Tak, budeme brzy tam.“prohlásila Stephanie.

„Po tři sta metrech odbočte doprava a hned nato odbočte doleva. Poté jeďte tři kilometrů po silnici a dosáhnete cíle.“ozvalo se GPS.

Za deset minut přijeli k letišti.

„Dosáhli jste cíle.“ozvalo se vševědoucně GPS a na znamení, že už není potřeba, se automaticky vypnulo.

Otec pomohl vytáhnout věci z kufru, odvezl jí je, koupil lístky, a počkal s ní, než přiletělo letadlo. To bylo dvě hodiny. Půl hodiny z toho obědvali, protože na dvouhodinovém letu přeci nebudou podávat jídlo, pak otec koupil Stephanie nějaké časopisy, a pak přiletělo letadlo, zatímco Stephanie dočetla ten první. Otec odjel, a nechal Stephanie, aby ji odbavili a odvedli na místo. Zanedlouho letadlo vzlétlo.

Stephanie si pročítala časopis o Závodních Rattatách, který jí otec koupil na letišti. Dočetla poslední stránku, odložila jej, a začala číst další. Pak dočetla, začala číst další, až je všechny přečetla. Teď byla plná informací, například že klukům se dávají jen samičky a holkám jen samečci, aby je pokémoni líp poslouchali. Vědci totiž zjistili, že Závodní Rattaty lépe závodí, když je vede opačné pohlaví. Nikdo neví, proč a čím to je, ale takovýmhle detailem se Stephanie nezabývala. Další zajímavá věc byla, že minulý rok vyhrál závod jakýsi nováček, ale v tak rekordním čase, že všichni koukali. Ten rekordní čas se zapsal do historie, a nováček odešel ze scény, protože si při té obrovské rychlosti ten ubohý tvoreček namohl klouby a už nemůže závodit. Ale že prý jsou mláďata této Rattaty velmi žádaná.

Stephanie si při čtení tohohle článku pomyslela, že je skoro dobře, že si ty klouby namohl, protože jinak by neměly už žádné závody smysl. Všechny by je vyhrál ten nováček.

V tu chvíli letadlo začala procházet lehkými turbulencemi. Stephanie z toho začala bolet hlava, bolest začínala u spánků a rozlézala se po celém čele, až přešla někam k mozku. To Stephanie tiše zakvílela bolestí.

„Chceš žvejkačku?“uslyšela v polovině svého kvílení, mezi nádechem a dalším kvílením.

„Děláš si srandu? Teď žvejkačku?“zamručela Stephanie a začala znovu tiše kvílet.

„Vidím, že letíš poprvé. Když budeš hodně žvejkat, tak se ti uleví. Fakt, nedělám si srandu.“

Stephanie tedy natáhla ruku a do otevřené dlaně jí spadla žvýkačka. Rychle si ji vsunula do pusy a začala pořádně žvýkat. Bolest opravdu ještě chvilku tepala, ale pak začala odeznívat, až zmizela docela.

„Díky.“usmála se na svou zachránkyni, dívku přibližně v jejím věku, která seděla vedle ní, s hustými, rudými vlasy po záda, které jí ve vlnitých prstýncích spadaly na krk a ramena, a kulatými brýlemi s tenkými obroučkami. Když si ji Stephanie prohlédla pozorněji, všimla si dvou malých pih, kousek vedle sebe, na jejím krku, a znamínka na levé ruce, mezi prsteníčkem a prostředníčkem.

„Nemáš zač. Já jsem taky takhle prožívala svůj první let. Taky jsem takhle kvílela, když letadlo vzlítávalo, a taky, když přistávalo. Pak jsem slyšela, že jsou na to dobrý žvejkačku. Teď lítám skoro každý měsíc. Pokaždý jinam. Proč vlastně letíš do Lohannu?“

Stephanie polkla sladkou šťávu s mentolovou příchutí, ještě několikrát žvýkla a odpověděla: „Já tam letím kvůli závodům. Chci být Trenérka Rattat. Přijde mi to zajímavější, než být jako každý druhý trenérkou. Nebo Gym leaderkou, nebo koordinátorkou, nebo Rangerkou, nebo chovatelkou a takovýma věcmama.“

„Jasně. Já zatím ještě nic nejsem. Zatím jenom lítám z ostrova na ostrov, dívám se po městech, pozoruju zápasy trenérů a Gym leaderů, sleduju Contesty, pozoruju pokémony v jejich přirozeném prostředí. Ale až přiletím na Lohann, zažádám o povolení na pokémoní fotografku. Moc ráda fotím. Táta mi dokonce koupil úplně nový foťák, jenom kvůli focení. A nechci se chlubit, ale myslím, že dělám docela dobrý fotky.“prohlásila holka. „Jé!“uvědomila si. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Stephanie.“odpověděla Stephanie.

„Já Miley. Miley Elizabeth Anna-Kasandra Lucy Claudia.“

„Páni, to je jméno.“

„To ještě neznáš moji sestřenici. Ta má jméno, že když dostává vysvědčení, musí mít kromě prodloužené kolonky ještě jednu navíc, aby se jí tam jméno vůbec vešlo. Naše rodina si v dlouhých jménech přímo libuje. Vůbec neuvažují o tom, jaké to může přinést komplikace do života.“

„Vidíš, naši jména zkracují, jak jen to jde. A protože se máma jmenuje Alice-Alexandra, táta jí říká Al, aby jí nemusel volat Alice. A já jsem se měla podle mámy jmenovat Háta. Nakonec jí to táta rozmluvil.“

„Stephanie je hezké jméno.“prohlásila najednou Miley. „Takové vznešené.“

„Mně se nelíbí.“zašklebila se Stephanie. „Spolužáci na mě volají Stepování. Nebo Štupování. Ani zkratka z něj udělat nejde, ledaže by mi říkali Štefko. To je málem ještě horší jméno než Háta. To už mi můžou rovnou říkat Štětko. Nebo E55.“

Miley se uchichtla.

„Nesměj se, to jméno vybral táta!“

„Já se nesměju tobě. Já se směju E55.“

„Ach tak.“ Stephaniin úsměv náhle zmizel a ona zvážněla. „Hele, až přistaneme, nechceš se se mnou vydat na cestu? Vím, že už je to ohraný, a že se skoro ani neznáme, ale říkala jsem si, že…“ Stephanie, aniž by si to uvědomila, zrudla až za ušima.

„Náhodou, je to bezva nápad. Už jsem přemýšlela, že se tě zeptám.“

„Takže si nemyslíš, že jsem divná?“

„Ani trochu.“odpověděla Miley rozhodně.

„Tak to jsem si oddechla.“řekla Stephanie a opravdu slyšitelně vydechla.

Chvíli obě mlčely, Miley se dívala z okna po své levé ruce, Stephanie se dívala do uličky, kde visela stará televize a z ní pouštěly film. Když jste ale neměli sluchátka, nemohli jste slyšet, co herci říkali. Stephanie o to ale ani nestála, protože to byl nějaký starý film pro pamětníky, a jak se dívala kolem sebe, sluchátka měla na uších jenom stará babička, a jakási mladá žena s pevně držícím, vysoko zvednutým drdolem, a přísným obličejem. Pravděpodobně to byla učitelka dějin, protože knížka, kterou měla na klíně, měla název: „Deset největších skutků prezidentů v dějinách lidstva“. A pod názvem byli obrázky Abrahama Lincolna, Theodora Roosevelta a dalších známých osobností.

Mlčení prolomila až Miley.

„Myslíš, že i fotografové můžou mít pokémony? Nerada bych je jen fotila, a sama neměla ani Caterpie.“

„Určitě.“ujistila ji Stephanie. „Každý má právo na pokémona. Až půjdeme do laboratoře, půjdu ti pomoct nějakého vybrat. Mimochodem, jaký máš nejradši?“

„To je právě to. Mě fascinují dračí, obzvlášť Dragonair. Prý ovládá počasí, je elegantní a hezký. Nevěřím tomu, že bych ho mohla dostat.“

„Proč ne? Rattata jako první pokémon je taky docela zvláštní, ne?“

„Protože Dragonair je kromě toho, že je elegantní, silný a krásný, taky vzácný, a Dratiny se chytá strašně špatně. To je ten důvod, proč si nemyslím, že bych Dratinyho (protože evoluci mi samozřejmě nedají) mohla dostat.“

„V nejhorším se zeptáme, kde se dají chytit, a půjdeme tam.“

„To nejde. Ty nemůžeš jít, kam se ti zachce. Musíš se jít zapsat svůj tým do hlavního města, pak chodit na tréninky na cvičiště, a bůh-ví-co-ještě, nemůžeš se prostě i s Rattatou zabalit a jít a špacírovat si to po celém ostrově.“zavrtěla Miley hlavou, až jí rusé vlasy poletovaly kolem obličeje.

Stephanie pokrčila rameny: „Tak budu holt jiná. Nehodlám tě nechat se takhle užírat. Pojď si třeba… ehm… vykládat vtipy! Já začnu: Za devatero horami, devatero řekami, devatero lesy, devatero městy, devatero… é… královstvími a devatero moři žila v chaloupce jedna stařenka. A ta takhle jednou vyleze ze svého domečku a povídá:“ Stephanie se rychle nadechla a spustila křiklavým hlasem: „Sakra! Proč zrovna já musím bydlet tak daleko?!“

Miley se zasmála. „Já moc vtipy neznám. Vždycky si říkám, že tenhle dobrý a musím si ho zapamatovat, ale pak ho zapomenu. Ale jeden dobrej znám. Dvou policajtům se porouchá auto, tak se rozhodnou jet autobusem. Jenže ho prošvihnou, takže se rozhodnou, že si zajdou do skladu nebo garáže pro busy, a pojedou jím. Taky to tak udělají. Jeden stojí venku a hlídá, a druhej hledá. Za půl hodiny se vrátí a říká: ,No, tak sto čtyřku jsem nenašel, ale mohli bychom jet sto dvojkou a vystoupit u kostela.´“ Miley chvíli čekala na smích, ale dočkala se jen: „Já to nechápu.“

„No přece,“začala tedy vysvětlovat, „byli tak blbí, ti dva, že nepochopili, že můžou jet rovnou tam a nemusí vystupovat u kostela.“

Stephanie chvilku mlčela a pak řekla: „Aha. Už to chápu.“ Pak se zasmála a řekla: „Pojď se koukat z okna, budeme přistávat.

Chvíli se tedy neozývalo nic než žvýkání žvýkaček, a pak se ozval z reproduktoru hlas: „Připoutejte se prosím, budeme přistávat.“ Pak tedy bylo slyšet cvakání pásů, a rychlé hrabání se v batozích a hledání žvýkaček. Za chvíli celé letadlo žvýkalo. Ať už žvýkačky, nebo něco jiného.