Rattata Kao

Umím se o sebe postarat!

Stephanie a Miley, Stephanie s taškou a batohem, Miley s obyčejnou taškou přes rameno a foťákem kolem krku, se vydaly pomalým krokem ze letiště. Aby cestující nemuseli jezdit přes celý ostrov kvůli Rattatám, letadlo přistávalo a vzlétalo hned u hlavního města. Center city, tedy Centrum, bylo velké město, téměř metropole, s několika mrakodrapy, letištěm, nádražím, pěti muzei, dvěmi čínskými restauracemi, jedním Sushi barem, velkým nákupním centrem a v neposlední řadě také velkou Laboratoří, kde se předávaly Rattaty.

Protože bylo kolem jedné hodiny odpoledne, Stephanie a Miley se rozhodly, že si zajdou na oběd. V letadle k obědu nic nebylo, ani suchá houska, a tak všem cestujícím pořádně vyhládlo. Stephanie tedy vytáhla z peněženky stovku a běžela koupit průvodce po městě. Pokédex, ve kterém bude i tato mapa, bude, až dojdou do laboratoře, a Stephanie ani Miley nechtěly ztrácet čas hladovým blouděním po městě. Stephanie tedy koupila mapu města a našla menší pizzerii hned za rohem, s přiměřenými cenami, chutným jídlem a bohatým výběrem nejen pizz, ale také nejrůznějších druhů lazaní, gnocchi, špaget a těstovin, na co si vzpomenete. Stephanie a Miley se tedy vydaly k pizzerii. Po cestě vyhodily žvýkačky a pomazlily se s malým štěnětem Growlitha, kterého jeho paní držela na vodítku a venčila po městě.

Nakonec dorazily k malé, cihlové pizzerii s vchodem ve tvaru půlky pizzy. Miley se opřela do dveří a otevřela je. Byly těžké, takže na to, aby jimi obě prošly, musela přijít na pomoc i Stephanie. Uvnitř restaurace nebylo příliš plno, u deseti stolů s čistými bílými ubrusy a měkkými židlemi sedělo přibližně pět lidí, z toho byly zaplněné jen tři stoly. Servírka, jen asi o dva tři roky starší než Miley a Stephanie, právě roznášela na tácu dvě pizzy dvěma postarším lidem. Ladně procházela mezi stoly, s každým hostem prohodila pár vlídných slov, uklidila prázdné sklenice, či případně dolila, nebo odnesla prázdné či téměř plné talíře. Všichni hosté sem nejspíš chodili už delší dobu, protože dívka se na každého mile usmívala a když s nimi mluvila, oslovovala je „Paní McIntoshová, pane Serži“ a jinak, ptala se je na rodinu a práci.

Stephanie a Miley si našly hezký stůl u okna pro dva, a když k nim přišla servírka, objednaly si jednou špenátové gnocchi a jednou vegetariánskou pizzu. Ani jedna neměla chuť na maso. Za pár minut jim servírka přinesla nádherně voňavou pizzu, která byla hustě posypaná kukuřicí, rajčaty a další zeleninou, která jak úžasně voněla, tak i chutnala, a syté gnocchi, které měly velikost palce dospělého člověka.

„Jak ti chutná?“zeptala se po chvíli jídla Miley a polkla gnocchi.

„Úplná báseň.“pochválila jídlo Stephanie. Ukrojila malý kousek pizzy, napíchla jej na vidličku a opatrně, aby spadlo co nejmíň kukuřice, si ho dala do pusy a rozžvýkala. „Výborná restaurace.“

„Taky si myslím.“přikývla Miley souhlasně.

„Co hodláš fotit?“

„Ani nevím. Vím jen to, že chci fotit pokémony. Ne žádné určité. Ale když už, tak bych ráda něčeho dosáhla, nejen odevzdávala fotky Pidgeyů v letu do novin. Radši bych fotila něco, co ještě nikdo nikdy nevyfotil – třeba legendu, Ho-oha, Lugiu, Celebiho, Moltrese, Articuna, Zapzdose a tyhle… To by mě proslavilo a nikdo by moje fotky nepočmárával červenou fixou a nekreslil jim rypáčky, brejličky, knírky a ocásky.“

„Chápu. Musí být drsný, vyfotit svou úžasnou fotku, být na ni hrdá, a druhý den ji najít počmáranou.“

„Jojo, to je. Takhle mi to dělala mladší ségra, než vyrostla.“vzdychla Miley.

„Jak je to dlouho?“zeptala se Stephanie zaujatě.

„Asi tři neděle.“odpověděla Miley. Obě dívky vyprskly smíchy, až se na ně hosté otáčeli.

Miley dojedla poslední sousto, Stephanie polkla a obě zjistily, že talíře jsou, až na pár drobečků z pizzy, a kousků špenátu, dokonale vyluxované, a tak se rozhodly, že zaplatí.

Miley začala prohledávat batoh, a když konečně vytáhla peněženku, chvíli se v ní hrabala a pak ztuhla a zbledla jako stěna.

„A dopr****. Já nemám prachy!“sykla.

Stephanie beze slova vytáhla z peněženky několik bankovek, položila je pod popelník, vedle těch předchozích, kterými platila za sebe, účet položila na stůl vedle popelníku a začala se oblékat, protože venkovní teploměr na okně vedle jejich stolu klesl na čtrnáct stupňů. Lohann byl známý svými náhlými změnami počasí. Pak Stephanie vstala, vzala věci a vydala se ven ze dveří. Její kamarádka ji vděčně následovala.

„Díky. Asi jsem si zapomněla dát do peněženky peníze.“omlouvala se horečně a vysílala k ní vděčné pohledy.

Ještě toho dne si kamarádky zařídily pokoj v blízkém hotelu, který opět platila Stephanie. V duchu si myslela, jak je dobře, že jí dali rodiče s sebou tolik peněz, protože jestli bude muset všechno platit, než dostane Miley první peníze za fotky, bude za chvíli na mizině.

Obě pak vešly do svého pokoje, rozdělily si postele, hodily tašku a batohy pod postele a rozvalily se na měkkých dekách, které sloužily v teplých pokojích místo peřin.

„Co tomu říkáš? Dvě hvězdičky, snídaně zdarma, pohodlné postele a slušná koupelna, sice bez výtahu v sedmém patře, ale to nevadí, že ne?“zeptala se Stephanie unaveně. „Asi budu spát.“dodala po kratší odmlce.

„Já si myslím, že je to tu bezva. Ale je pravda, že jsem taky unavená. S plným břichem už nikam nejdu. Na úřad můžeme zajít později, nebo klidně i zítra.“přisvědčila Miley.

„Ale já musím pro Rattatu jít ještě dneska, nebo ji dají někomu jinému.“nesouhlasila Stephanie.

„Dobře, zajdeme na úřad ještě dneska.“vzdala to Miley.

Potom obě přibližně tři hodiny spaly. Pak se Stephanie probudila z tvrdého spánku a posadila se na posteli. Ležela na ní jen tělem a nohama od kolen, zbytek jí visel ještě stále dolů z postele, nohy zatížené botami. Stephanie si promnula oči a chvilku přemýšlela, kde to je. Nějak tušila, že tu byla, ale nemohla si vzpomenout ani kdo je ta holka na posteli vedle ní, ani proč leží v cizím pokoji. Takovéhle okno měla po probuzení vždycky (tedy skoro vždycky, když jela v autě či jiným dopravním prostředkem, nestávalo se jí to), a věděla to o sobě. Chvíli si mnula svaly za krkem, a pak si teprve vzpomněla na Miley a pokoj, který musela celý zaplatit ona. Všechno, co kdy podnikala s Miley, zacvakala vždycky ona. Ale bylo jí to jedno, protože věděla, že až dostane Miley svůj první plat, bude se jim vést dobře.

Stephanie se koukla na hodiny, které visely nad oknem. Bylo čtvrt na šest a tři minuty. Stephanie tedy vstala, přešla k Mileyině posteli a jemně se svou kamarádkou zatřásla. Miley se po její ruce ohnala v reflexu, něco zamumlala a zase začala dřímat.

„Vzbuď se, Miley. Musíme jít na úřad, jestli to chceme stihnout, než zavřou. Vzbuď se!“vykřikla, když Miley zavrtěla hlavou a zabořila hlavu do deky. Stephanie vzdychla, pokrčila rameny a plně se opřela do Miley. Téměř čtyřicet kilo se překulilo na břicho a s velkým žuchnutím spadlo z postele. Miley rychle zvedla hlavu a podívala se ublíženě na Stephanie.

„Nemusela´s mě budit tak drsně. Už jdu.“řekla a začala se sbírat ze země. Oprášila si kalhoty, na které se nalepil útržek lepícího papírku, který Miley vylovila z koberce, a vydala se ke dveřím. Stále byla ještě trochu rozespalá, a na hlavě měla vrabčí hnízdo ze svých dlouhých vlasů, které jí ležely na hlavě, s pěšinkou úplně přeházenou. Očividně jí to ale bylo jedno, protože si vzala mikinu, pověšenou na věšáku u dveří, a tašku, protože už se nevrátí zpátky, a otevřela dveře. Stephanie si vzala svou mikinu a tašku a batoh také a obě se vydaly chodbou ven z hotelu. Sešly sedm pater dolů, odevzdaly klíče od pokoje a vyšly, stále ještě úplně světlým městem, k úřadu, kde pracoval pan Lohann, a kde předával Rattaty, a několik úředníků, kteří vyřizovali přihlášky do různých kurzů, konkurzů, kroužků, povolání a vyřizovaly průkazy a občanky. Stephanie a Miley byly rády, že jim stačí obyčejný pas. Takovéhle věci neměly za potřebí.

Miley okamžitě zamířila k pultu, nad kterým bylo napsáno: VYŘIZUJEME DOKUMENTY O FOTOGRAFOVÁNÍ POKÉMONŮ. Stephanie ji následovala.

„Dobrý den.“řekla Miley přátelsky. Natáhla ruku k ženě za přepážkou, bohužel si nevzpomněla na sklo a tak si dala pořádnou ránu do prstů a kloubů. Miley se okamžitě chytila za poraněné zápěstí a začala si ho mnout. Ale ani nevykvikla.

„Vítej v civilizaci.“řekla žena sarkasticky. „Ty chceš fotit, a přitom ani neznáš průhledné sklo? No ty seš teda dáreček.“poznamenala pak.

„Nemusíte být hned tak nepříjemná. Ano, chci fotit. Jmenuju se Miley Raymanová, a od včerejška je mi čtrnáct. Narodila jsem se v Johtu, v New Bark town. Slyšela jsem, že to stačí.“

„Stačí.“odpověděla žena suše. Něco napsala do počítače, a pak na něj napojila pokédex.

„Nevěděla jsem, že ti včera bylo čtrnáct. Mě je zítra.“otočila se Stephanie na Miley. Nemohla uvěřit tomu, že mluví o svých narozeninách stejně, jako by mluvila o jídle. Ještě včera při zmínce o nich poskakovala a tancovala jako malé dítě, a zubila se na všechny okolo. Dneska se nechce ztrapnit před svou kamarádkou.

„Bezva, zůstanem ještě zítra tady a uděláme oslavu!“navrhla Miley.

„To nepůjde, zítra se musím hlásit v dalším městě.“zavrtěla Stephanie hlavou.

„Proč? Copak nemůžeš někde zůstat dýl, než chceš? To musíš plnit všechny jejich plán do puntíku?“zamračila se Miley a netrpělivě se zadívala na pokédex, do kterého se ještě stále nabíjela data.

„Ne, nemusím je plnit. Ale je prostě povinnost, hlásit se zítra v dalším městě, protože tam se teprve zapisuje. Je to nějaké zamotané a moc to nechápu, ale zítra-“

„Jednou to stačí.“přerušila Stephanie Miley. Natáhla se pro svůj pokédex k pultu. Vzala jej opatrně do rukou. Když jej otevřela, vybafl na ni pokédex:

“Dobrý den, slečno Miley Raymanová, pokémoní fotografko.“

„To mi tohle bude vykládat při každém otevření?“zeptala se Miley nevěřícně.

„Ano.“odpověděla žena. „Můžete jít.“dodala pak, když dívky ještě chvíli čekaly, ale ničeho se už nedočkaly, a tak zamířily ke dveřím s nápisem: „PROFESOR LOHANN, ALE ŘÍKEJTE MI PANE LOHANNE“.

Dívky se na sebe zmateně podívaly. Odkdy se na štítky píše „říkejte mi XXXX“?

„No, máme se na co těšit.“vzdychla Stephanie a vzala za kliku. Začala tlačit a tlačit, ale dveře se neotevíraly. Po chvilce námahy uslyšela kroky a následně musela uskočit, protože se dveře otevřely směrem k ní, opačně, než se otevírají v Sinnohu. Profesor, kterému mohlo být tak kolem čtyřiceti, se zkoumavě zadíval na Stephanie a Miley.

„To jste vy, co se ke mně dobývaly?“zeptal se a oči se mu smály. Jeho ústa však zůstávala stejně kamenná, jako když otevíral dveře. Pak obě dvě pozval dál. „Zrovna jsem postavil na čaj, dáte si?“oznámil jim a pak bylo slyšet zapískání konvice.

„Nějak rychle postavil, že už píská.“šeptla Miley Stephanie.

„Neřeš to.“odpověděla jí Stephanie.

„Takže,“začal profesor, „která z vás je Stephanie Riverová?“

„Já.“řekla Stephanie a postavila se, v očekávání Rattaty.

„Tak ty dostaneš ovocný.“odpověděl obratem profesor a podal jí malý hrneček s čajem, ze kterého se kouřily oblaka páry, a který stál na malém a tenkém podšálku. Stephanie vytřeštila oči na šálek. Pak si jej vzala, posadila se a překvapeně se podívala na Miley, která pokrčila rameny.

„A taky,“pokračoval po kratší odmlce profesor Lohann. „dostaneš Závodní Rattatu. Pojď za mnou, ale napřed si vypij čaj.“dodal. Usrkl svůj čaj, podíval se na hodiny a řekl:

„Je pozdě, měli bychom tohle udělat rychle.“ Dopil na jeden zátah celý hrnek, bez ptaní vzal oběma dívkám (Miley si musela udělat s laskavým dovolením sama, protože se profesorovi nechtělo vstávat) hrnečky i podšálky a odnesl je do dřezu. Miley a Stephanie na něj beze slova koukaly, Miley pak zaměřila pohled na své tričko, na kterém se rozprostírala horká skvrna od čaje, protože právě upíjela. Natáhla tričko, jak jen mohla, a skvrnu co nejvíc vycucala.

„Ble, chce se mi z tebe zvracet.“řekl Stephanie.

„To mám jako chodit s mokrým trikem?“otázala se Miley naštvaně, a vstala. Stephanie vyrazila za profesorem, který kráčel rovnou k ohrádce. Ohrádka zabírala zhruba půl pracovny, tedy deset metrů čtverečních. Byla zakrytá stoly a křeslem, takže si jí dívky na začátku nevšimly.

„Támhle,“ukázal profesor úplně do rohu, kde se krčila jakási fialová hromádka chlupů, „je tvá – chci říct tvůj – Rattata. Je to sameček a jmenuje se Kao. Sice to teď tak nevypadá, ale je hodně hyperaktivní. Teď asi spí, ale než jste přišly, celou dobu se tu proháněl.“ujišťoval Stephanie profesor. Pak otevřel vrátka a nechal Stephanie, aby vlezla dovnitř a opatrně pohladila Kaa po hebkém kožíšku.

Kao se postavil, kouknul se na Stephanie a udělal zvuk. Něco mezi zavrčením a zakvílením, znělo to trochu jako chrčení, ale jako kdyby kvičel zároveň.

„Ahoj, Kao. Já jsem Stephanie, tvoje nová Trenérka. Doufám, že spolu budeme vycházet.“řekla Stephanie a pohladila Kaa znovu. Ten se jí začal o ruku otírat. Teprve teď si Stephanie všimla, že má štíhlé tělo, štíhlejší, než mají obyčejné Rattaty, silné zadní a štíhlé přední nohy, delší a tenčí ocas, který byl na konci silněji ochlupený, než jiné Rattaty, drobnou hlavu s velkýma ušima, hustě ochlupenýma, a protáhlým čumáčkem, nosíkem jako knoflíkem, a drobnými, ostrými zoubky. Fialový kožíšek a bílé břicho nepočítaje. Byl podobný obyčejným Rattatám, ale měl silnější a delší nohy, menší hlavu, štíhlejší tělo, aby se mohl protáhnout úzkými překážkami, hustší kožich, aby mu ani při zimních závodech nebyla zima, a delší ocas, aby při závodech v terénu nezanechával výrazné stopy ostatním.

„Rátatá!“ozval se Kao a zamrkal.

„Ten je sladkej!“rozplývala se Miley.

„Sladký, drobný, rychlý a hyperaktivní. Taky je hodně důvěřivý. A chápavý.“řekl profesor Lohann.

„Jak může být pokémon chápavý?“zeptala se Miley. Profesor Lohann ji ignoroval.

„Pak tu je ještě tvůj ,občanský průkaz´, tedy pokédex. Tumáš.“ Podal Stephanie malou červenou „knížečku“. Stephanie si ji strčila do kapsy. Byla tak malá, že se jí pohodlně vešla i do dlaně.

Stephanie a Miley vyšly z úřadu. Stále ještě bylo světlo, ale slunce už se pomalu chýlilo k obzoru. Stephanie držela v náruči Kaa a rukou, která jej držela výš, jej hladila po hlavě. Kao pak zafrkal, podíval se drobnou hlavinkou na Stephanie a Miley a složil ji na ruce. Pak se ozvalo sotva slyšitelné vydechnutí a jemné písknutí.

„Stephanie, asi se mu chce spát.“řekla Miley opatrně.

„Vážně?!“vyvalila oči Stephanie. „To by mě ani ve snu nenapadlo!“

„Jéžda, tak promiň, že jsem tě na to upozorňovala.“ Miley nafoukla tváře a zase je splaskla. „Stejně tě nepotřebuju. Doteď jsi platila za mně, teď budu platit za sebe. Umím se o sebe postarat, a dokážu ti to!“

„Nech toho.“zamračila se Stephanie.

„Ne, nenechám. Víš co? Potkám se s tebou za dva dny v příštím městě, a jestli do té doby nebudu mít nějaké peníze za své fotky, budeš mít pravdu a já půjdu pryč. A jestli budu mít fotky, a zaplacené, budu mít pravdu já, a budeme cestovat pořád spolu.“ Miley pak ani nečekala na to, než se Stephanie rozhoupe k odpovědi, vzala tašku lépe, pustila Stephaniinu, kterou do teď nesla, aby mohla nést Kaa, a vydala se pryč.

„Stůj! Slyšíš? Ty jseš blbá, bude brzo tma!“křičela za ní Stephanie, ale Miley se ani neotočila.

Za chvíli byla pryč.